Provádím obřad přechodu. Dělám roční uzávěrku. A příroda mi to usnadňuje. Pět prosincových dní zalitých sluncem, teplé paprsky na rukou a šťáva z pomerančů. Ohlížím se na ně přes rameno a s prvním krokem do nového roku se zabouchnou prastaré a těžké dveře z olivového dřeva, voňavé a zašlé. Nový rok se probouzí mrazivý, jinovatka křupe pod nohama a vše je zakleto bílým kouzlem. Slunce se dere nesměle, je nasáklé mlhami a někdy trvá až do oběda, než ho někdo vyždímá a kramlíkem přidrží výš na obloze.

S postupem na sever dávám sbohem trenýrkové teplotě a dobře hlídám rukavice. Postrádám ty na gumě z dětství. Postupně si zvykám, chce to vždycky pár dní, než se kostra hejbne, než mi batoh přiroste k tělu, než najdu systém balení, než si ujasním, co do které kapsy, než si zautomatizuju pohyby, abych vše potřebné našla na jedno hmátnutí, než mě přestanou bolet stehna při čurání s báglem, než se na zadku z tvarohu stane zase sval, než přestanu zakopávat o hůlky, než se udělají mozoly mezi palci a ukazováčky, než se mi opálí obrysy kraťasů, hodinek a slunečních brýlí.

Pomalu se mění má představa o andaluské a extremadurské krajině. Překvapuje mě její členitost, nic není, jak jsem si to představovala. Je tu nečekaně vlhko, potoky jsou mělké, ale teče v nich překvapivě čistá a rychlá voda, často musím použít velké žulové bloky umístěné vedle brodů, abych přešla suchou nohou. Někdy se to nepovede, některé bloky prostě vzala velká voda a zanesla koryto větvemi. Jednou musím kvůli hloubce potoka udělat dlouhou opruzáckou zacházku podél dálnice.

Jsou dny, kdy se krajina mění rychle, co zatáčka, to překvapení. Takové chvíle si užívám, nemyslím na nic, jen se raduju, že jsem venku, že svítí slunko, že tu všechno kvete, že se hýbu, že jsem viděla dudka, že jsem si pohladila koníka, že jsem.

Někdy zas je potřeba překonat obzvláště monotónní úseky po asfaltce nebo nekonečně rovné polní cesty, ale těch není zas až tolik, kolik jsem čekala. Beru je jako výzvu, říkám si, teď je ta správná chvíle učit se trpělivosti, ty víš, že to potřebuješ jako sůl. Každý den se učíme, tak proč ne třeba teď, na téhle krásné patnáctikilometrové štěrkačce za plotem podél dálnice, kde konce nedohlédneš, jen věznice obehnaná ostnatým drátem na obzoru a fičí studený vichr a není kde se schovat na svačinku. Třeba konečně přijdeš na kloub té meditaci. Himlhergotkrucajselement, kdy už bude sakra konec?! Hryžu starou suchou bagetu za pochodu. No aspoň že nechčije.

Chcát začne až úplně poslední den, po třech týdnech azura. Uprostřed pole, kde není kam se schovat. Polňačka se okamžitě mění v moře bahna, v němž lyžuju slalom a bez milosti dorážím své prochozené škorně. Za dvě hodiny je po všem, zrovna když hledám azyl v místním social baru a u velkého kafe a ještě většího koňaku ždímám rukavice, ždímám gatě, ždímám bundu, ždímám batoh. Poslední půlden do Zamory vichr honí po polích mraky a maluje neuvěřitelné věci.

Ať chceš nebo ne, jak jednou vyrazíš na cestu, všechno už tu je pro tebe nachystané.