Vía de la Plata III.

 

Těším se, až si odpočinu od lidí. Lidi mi tu vadí, chcu mít od všech pokoj. Jsem momentálně lidoplachá. Proto taky vleču stan, jednak, abych ušetřila (herberky od minula podražily a tady jsou navíc skoro všechny soukromé), ale hlavně proto, abych se nemusela s nikým bavit, nemusela poslouchat chrápání cizích smradlavých chlapů.

SAM_0399

Jak se ukáže, moc neušetřím, protože postupně bude čím dál větší kosa a mokro a čím dál těžší najít flek na stan. Zato co se herberků týče, bude jich dost zavřených (tady se ukáže, že zhusta uváděné „abierto todo el año“ je zase jen jeden ze španělských velkých keců) a v těch, co se uvolí mi otevřít, budu zase téměř vždy sama. Prodraží se to, nebudu ovšem muset každý den lámat stan a pak ho půl odpoledne sušit. Což je kompromis, se kterým se časem smiřuju.

SAM_0435

Vlastně první člověk, kterého na cestě potkávám, je kamioňák. Shrne okýnko, hodí mi dvě obrovské mandarinky a „buen camino!“

SAM_0226

Pak ovšem narážím na čurajícího Korejce. Eště se ani nezap a chce se družit. Ne, bože, jenom to ne! Snažím se mu zdrhnout. Bere to jako výzvu a začne se mnou závodit. Asi jsem mu načechrala jeho macho-ego. Nechám ho popojít. Po chvíli se zastaví, zapálí si a čeká na mě. „You very strong woman!“ huláká, aby přehlušil symfonický orchestr, který mu celou dobu řve nahlas z mobilu u pasu. Zní to jako Wagner nebo Mahler. No a co, debile, to vím taky, ztrať se! Po dvou hodinách parkuju v nejbližším báru a těším se, že mě mine. Po tom dostihu mi vyschlo, dávám si pivo. Mají jenom dvoudecky. Tak to mi dejte rovnou eště jedno. Barman je sympaťák, přidá hrst megaoliv. Když dorazí Korejec, vysvětlím barmanovi, že před ním prchám, a on bez mrknutí oka zahrne moje piva do jeho útraty.

SAM_0244

Mám naštěstí stan, takže se Korejce zbavuju u přilehlého herberku. Barman mě varuje: dej si bacha na lovce, je sobota a mají sezónu. Má pravdu. Více či méně vzdáleným nepřetržitým střílením budou bezpečně ohraničeny všechny tři následující víkendy.

Od té doby se poutníci na cestě dají spočítat na prstech. A to ještě někteří z nich jdou v protisměru. Došli do Santiaga a nechtělo se jim přestat, tak se vydali na jih za teplem. Mají recht, v Seville zrají pomeranče. Na severu se střílí zajíci a prasata zrají do šunek.

IMG_20191231_200218

Silvestra trávím společně s Belgičankou, Dánem a Kanaďankou v pronajatém apartmánu s bazénem. Neskáču tam, ačkoli ještě nemrzne. Prostě se mi nechce. Vyhlašujeme půlnoc už v deset, připíjíme cavou a jíme uvas de suerte. Je fajn přivítat nový rok s někým, ale ráno se vytrácím za tmy, abych si užila nové svítání pěkně o samotě. Ovce nevadí.

Od Méridy už jdu absolutně a bezpečně sama. S nikým se moc nebavím a i lidi fotím většinou z dálky, vůbec nebo rozmazaně. Děcka co si zabalené v červených závěsech hrají před farmou uprostřed vinic a olivových hájů na Tři krále. Barmanku z Rumunska, ztracenou tady ve vidlákově ještě větším než doma. Babky na špacíru při západu slunce v Nové Vsi. Itala z Urbina, dobrovolníka na faře v Salvatierra, jehož předek byl zaručeně saracénský pirát. Dědu co za svítání křupe v jinovatce vypustit ovce. Traktoristy. A to je všechno, víc jich není.

SAM_0543

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Španělsko. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s