Těším se, až si odpočinu od lidí. Lidi mi tu vadí, chcu mít od všech pokoj. Jsem momentálně lidoplachá. Proto taky vleču stan, jednak, abych ušetřila (herberky od minula podražily a tady jsou navíc skoro všechny soukromé), ale hlavně proto, abych se nemusela s nikým bavit, nemusela poslouchat chrápání cizích smradlavých chlapů.

Jak se ukáže, moc neušetřím, protože postupně bude čím dál větší kosa a mokro a čím dál těžší najít flek na stan. Zato co se herberků týče, bude jich dost zavřených (tady se ukáže, že zhusta uváděné „abierto todo el año“ je zase jen jeden ze španělských velkých keců) a v těch, co se uvolí mi otevřít, budu zase téměř vždy sama. Prodraží se to, nebudu ovšem muset každý den lámat stan a pak ho půl odpoledne sušit. Což je kompromis, se kterým se časem smiřuju.

Vlastně první člověk, kterého na cestě potkávám, je kamioňák. Shrne okýnko, hodí mi dvě obrovské mandarinky a „buen camino!“

Pak ovšem narážím na čurajícího Korejce. Eště se ani nezap a chce se družit. Ne, bože, jenom to ne! Snažím se mu zdrhnout. Bere to jako výzvu a začne se mnou závodit. Asi jsem mu načechrala jeho macho-ego. Nechám ho popojít. Po chvíli se zastaví, zapálí si a čeká na mě. „You very strong woman!“ huláká, aby přehlušil symfonický orchestr, který mu celou dobu řve nahlas z mobilu u pasu. Zní to jako Wagner nebo Mahler. No a co, debile, to vím taky, ztrať se! Po dvou hodinách parkuju v nejbližším báru a těším se, že mě mine. Po tom dostihu mi vyschlo, dávám si pivo. Mají jenom dvoudecky. Tak to mi dejte rovnou eště jedno. Barman je sympaťák, přidá hrst megaoliv. Když dorazí Korejec, vysvětlím barmanovi, že před ním prchám, a on bez mrknutí oka zahrne moje piva do jeho útraty.

Mám naštěstí stan, takže se Korejce zbavuju u přilehlého herberku. Barman mě varuje: dej si bacha na lovce, je sobota a mají sezónu. Má pravdu. Více či méně vzdáleným nepřetržitým střílením budou bezpečně ohraničeny všechny tři následující víkendy.

Od té doby se poutníci na cestě dají spočítat na prstech. A to ještě někteří z nich jdou v protisměru. Došli do Santiaga a nechtělo se jim přestat, tak se vydali na jih za teplem. Mají recht, v Seville zrají pomeranče. Na severu se střílí zajíci a prasata zrají do šunek.

Silvestra trávím společně s Belgičankou, Dánem a Kanaďankou v pronajatém apartmánu s bazénem. Neskáču tam, ačkoli ještě nemrzne. Prostě se mi nechce. Vyhlašujeme půlnoc už v deset, připíjíme cavou a jíme uvas de suerte. Je fajn přivítat nový rok s někým, ale ráno se vytrácím za tmy, abych si užila nové svítání pěkně o samotě. Ovce nevadí.

Od Méridy už jdu absolutně a bezpečně sama. S nikým se moc nebavím a i lidi fotím většinou z dálky, vůbec nebo rozmazaně. Děcka co si zabalené v červených závěsech hrají před farmou uprostřed vinic a olivových hájů na Tři krále. Barmanku z Rumunska, ztracenou tady ve vidlákově ještě větším než doma. Babky na špacíru při západu slunce v Nové Vsi. Itala z Urbina, dobrovolníka na faře v Salvatierra, jehož předek byl zaručeně saracénský pirát. Dědu co za svítání křupe v jinovatce vypustit ovce. Traktoristy. A to je všechno, víc jich není.