Co mi pan Buch ušetřil na lidech, to mi na zvířátkách vynahradil. Brzo rozumím všemu, co si živí tvorové na zemi, v povětří i ve vodě povídají. Po několika dnech se přistihuju, že si povídám nejen sama se sebou, což je normální, ale zapojuju do konverzace krávy, ptám se ovec na cestu, zdravím koně frkáním a když na mě něco chrochtne, snažím se v tom rozlišit andaluský přízvuk od extremadurského.

Někdy je, pravda, toho družení se až příliš, to když se přijde podívat, jak si stavím stan, trojice ohromných býků. Mezi nimi a mnou není bohužel tentokrát ani plot, ani zídka, jimiž tu jinak, když je člověk nepotřebuje, nehorázně plýtvají. V noci se přicházejí pro změnu nažrat prasata a mlaskají tak, že se nedá oka zamhouřit. A dost. Od teďka už spím jenom v herberku, říkám si, když ráno pádím z jejich ohrady – jen abych se ocitla zase v jiné ohradě.

To je západošpanělská dehesa. Krajina, jakou jinde nenajdete, jakou vidím poprvé na vlastní oči. Okouzleně procházím zelenajícími se pastvinami posetými tu a tam různými druhy dubů. Ani takové duby jsem předtím nikdy neviděla. S našimi se to nedá srovnat, a už vůbec ne s těmi irskými. Trochu jiný vesmír. Některé jsou až do prvních větví svlečené, celé rudé, jak se stydí. Aha, to budou asi korkáče. A jsou.

Šlapu po koberci z žaludů. Až to bolí – jsou velké a tvrdé jako valounky. A brzo si zvyknu na přítomnost všude pobíhajících a neustále se cpoucích iberských prasat. Jsou téměř černá, včetně kopýtek, uši jim visí sklopené dopředu, čumák mají dlouhý a úzký a jsou hlavně mnohem atletičtějšího vzhledu než naši růžoví vepříci. Asi jako kdybyste posadili jamajské sprintery do římského senátu. Už brzo budou mít 160 kilo a budou z nich šunky.

Ale nejsou tu jen prasata a dobytek. V dehese je místa pro všechny, hlavně pro neuvěřitelné množství ptáků. Mnoho druhů tu létá přezimovat. Čápi, husy, shora to jistí dravci.

Je tu krásně, a to je leden. Moc ráda bych se tu vrátila v dubnu, až všechno pokvete, ale nebude ještě vedro. Zato v létě je tu k padnutí a po Vía de la Plata chodí jen největší zoufalci. Zdá se, že v zimě taky. Nechce se mi věřit, že bych byla sama, kdo nesnáší vedro a fikaně čeká na ranní páru u pusy, ale už to tak asi bude. Jen občas mě mine pár cyklistů (bez výjimky samí chlapi) na jednodenním výletě.

Tak dělám selfíčka, abych zdokumentovala postup své osmahnutosti, vytrénovanosti a vrstvení.

Posílám to vše Kumpánovi, který se užírá v kanclu u kompu a závidí. Představuju si ho jako velkého šedivého vlka v kleci, větřícího les a přecházejícího z rohu do rohu, bez možnosti skočit, běžet, trhat. Vlastně jsem kecala. Nejsem sama, protože ho mám pořád s sebou v hlavě. Od té doby, co jsme spolu šli do Trondheimu, se nemůžu oprostit od pozorování věcí taky jeho očima. Někdy mě to pěkně štve. Připadá mi to nefér, přijít takhle o absolutně absolutní svobodu.

Snažím se s tím sžívat, protože dělat se s tím nedá nic.