Nejkrásnější ze všeho jsou rána. Vždycky. Nejlepší by bylo mít ráno pořád. Ale člověk by pak přišel o zimní večery u krbu a o letní noci u ohně. Tak aspoň mít dvě rána hned po sobě a protáhnout to až přes oběd, to by snad šlo? Takové kombo ráno.

Ale aby bylo ráno dokonalé, musí být bez lidí. A musí být i s tou chvilkou těsně před svítáním, kdy už si vidíte na ruce, ale ještě zakopáváte o šutry na cestě. Jo, zapomněla jsem zmínit to úplně nejdůležitější: ráno musí být na cestě.

Ve Španělsku se v lednu rozednívá až po osmé, takže si můžu udělat dlouhé ráno na cestě každý den a nervat si žíly příliš brzkým vstáváním. Stmívá se před sedmou, to znamená, že tu bez problému spím 12 hodin denně. Pak ale zase 12 šlapu. Jen s pauzou na dlabanec, nebo když mám štěstí, na café con leche někde v baru. Nebo pivo. Nebo sklenku tinta. Nebo volí oka se šunkou, o kterých se mi zdá tři týdny v kuse, ale podaří se mi až v Zamoře.

Ale to odbočuju k přízemnostem. Tahle kapitola je o svítáních. Při tom nejde myslet na nic jiného. Svítání vás umyje. Po třech nocích ve stanu se to hodí. Po ránu jsem schopna skočit do čehokoli. I do mléka, i do třpytivého jehličí. Tak poslouchejte, větřete, chutnejte, pár se mi jich povedlo sbalit s sebou do batohu.

A ano, uznávám, některé západy jsou taky povedené. Tak abych nebyla nestranná, tady je jeden, co mě doprovázel až do Nové Vsi Na Cestě, čili Aldea Nueva del Camino, poslední to extremadurské dědiny před vstupem do Kastilie.