Pěší příchod do téměř jakéhokoli velkého španělského města je utrpením: nekonečné proplétání se pod rukávy a mosty dálničních nájezdů, průmyslové zóny, odpadky. Z dálky vidíte střechy a věže kostelů, ale trvá hodiny, než se probijete periferiemi. Nejinak jsem to očekávala taky v Méridě. Ta ovšem v tomto směru bohužel předčila všechna má očekávání. Těch dálnic nebylo zas až tak moc (z jihozápadu musí své rozhozené špagety omezit na dva mosty přes řeku Guadianu), zato smetiště začíná opravdu záhy. Podle mapy to vypadá na pozvolnou procházku zelenými lučinami až k řece, pak cyklostezkou lemující břeh (s krásnými výhledy na hradby a pevnost na druhé straně, maluju si) a pak to přijde: vstoupím po římském mostě jako sám cézar, staletí promluví, pocítím dech dějin…

Nejdříve se objevují rigoly zanesené odpadky. Mezi nimi se snaží ovce, kozy a koně vypást všechno, co zrovna není plechovka od piva. Ty jsou však zhusta zelené, takže se to těžko rozlišuje. Další pastviny jsou rozježděné od náklaďáků a pokryté solárními panely, kam se podíváš. Mezi změtí drátů a bordelu trůní ruiny jakýchsi starých bunkrů, fabrik, skladišť. Uprostřed rumiště stojí ke kůlu přivázaný oslnivě bílý kůň. Apaticky hledí skrz mě, ani se nehne. Občas se ozve chraplavý štěkot nějaké krvelačné potvory a řinčení řetězu. Bezpochyby tam zrovna mučí k smrti ubožáka z řad místní smetánky, jehož příbuzným se nepodařilo včas sehnat výkupné. Kolem projede černé volvo se zatemněnými okýnky. Rychle pryč, než omylem zahlédnu továrnu na heroin a budu zlikvidována jako nežádoucí svědek a pohozena do Guadiany. Nemuseli by ani shánět závaží – mám batoh.

Ze smeťáku se plynule vynořuje shopping park obklopený dvěma řadami nové zástavby. Každý luxusní domeček je opatřen vysokou betonovou zdí a krajkovím ostnatých drátů. Park s cyklostezkou značený v mapě je v reálu pěšina plná hoven proplétající se mezi zdevastovanými a posprejovanými lavičkami, na nichž se tu a tam povaluje houmlesák.

Odbíjí poledne, slunko si právě probojovalo svou cestu z ranních mlh a mraků a posvítilo reflektorem na hladinu řeky. A tam to je: 792 metrů světla, 60 oblouků a ještě jednou tolik ve vodě. Mířím na předěl mezi dvěma světy, přes ochozené podrážky mě tlačí koberec kluzkých oblázků. Vstupuji do města jako cézar, slyším šepot dvaceti staletí. Dech dějin voní chlebem a olivami. Něco praská – to se právě lámou letopočty.

Během svého zimního putování jsem byla víc než jednou nucena řádně vymést nánosy prachu usazené na závitech klasické části mého mozku. Emeritus znamená v latině zasloužilý či vysloužilý. Město si tedy titul emerita mohlo vysloužit například za věrné služby císaři nebo za příkladnou obranu v boji, uvažuji. Ale tak romantické to zas nebylo. Řím byl skoro bankrot. Tisíce vojáků v poli, pořád nějaké bouřící se kolonie a keš nikde. Žold se opožďoval i o několik let! Člověk – legionář se musel spolehnout na rabování nebo si počkat na výsluhu v nemovitostech. A tak vznikla, jako mnohá jiná města v Hispánii, Augusta Emerita – kolonie pro vysloužilé vojáky (eméritos) legií V. Alaudae a X. Gemina císaře Octaviana Augusta. Dnes Mérida.

Chvíli si ta jména poválejte po jazyku – chutnají dobrodružstvím, to musíte uznat. A silným červeným vínem, sladkým ovocem a sluncem.

Mérida má vlastně štěstí, že po pádu impéria upadla i ona téměř v zapomnění. Chvíli se tu roztahovali Maurové, aniž by nějak vydatněji přispěli svou troškou do mlýna – pro pevnost Alcazabu použili prostě jen všechno to, co už tu bylo po Římanech – a pak se nic nedělo až do Franka, kdy vyrostly paneláky zahalující římskou Emeritu do nevzhledného brnění, nijak zvlášť pěkného na pohled. Dnes téměř šedesátitisícové nudně moderní město skrývá svou schizofrenii pod povrchem: všechno to lákavé, nádherné, tajemné a neuvěřitelné – a že toho je! – leží v minulosti a v hloubce. Nezbývá, ne se k tomu prokopat.

K divadlu, kde se i dnes ve stále obdivuhodně dokonalé akustice konají letní festivaly řeckých tragédií, ač Římané dávali přednost fraškám a spektáklům s přisprostlými vtípky, kde mohli dosytosti bučet, řičet, plivat a házet shnilými rajčaty…………… ehm, pardón, to už jsem se nějak moc rozvášnila……..tak záprdky třeba, o ty tu určitě nouze nebyla, v tom vedru a bez ledniček.

K amfiteátru, který se sice nevyrovnal tomu v Italice (o té bude řeč někdy příště), ale zachoval se daleko lépe právě proto, že byl po staletí do poloviny zahrabán v odpadcích (ti křesťani!)

K vilám s nádhernými mozaikovými podlahami, malovanými stěnami a sochami bohů ve stinných patiích s osvěžujícími fontánkami a bazénky.

Ke kryptám a pohřebním mohylám, k jeskyňkám a svatyním, jež postupně osídlily zástupy všech možných bohů.

K úžasnému, dohladka ochozenému dláždění nábřežní řemeslné čtvrti, kterou omylem odkryly bagry při stavbě ohyzdných vládních budov. Na rozdíl od Dublinu, kde bez rozpaků pod vší tou ohyzdností nenávratně pohřbili největší vikinské sídlo mimo Skandinávii, Španělé projevili soudnost hodnou potomků Emerity: budovu vystavěli na kůlech nad vykopávkami, opatřili jim tak střechu a zpřístupnili je veřejnosti – včetně veřejných koček. Ve vnášení vkusného souladu mezi starobylým a moderním jsou Španělé opravdu mistři: inu, mají být po kom.

Ale co vám v Méridě opravdu vezme dech, je práce s vodou. Mosty a akvadukty jsou úchvatné, je tu však ještě něco, za čím musíte hluboko pod zem: uprostřed křesťanského hradu, dříve arabského alcázaru, ještě dříve vizigótské pevnosti, ale úplně nejdříve římského opevnění, vedou schody do podzemí. Pod úrovní řeky tam římští stavitelé vybudovali cisternu, do níž prosakovala a filtrovala se říční voda. Ta nádrž je tam dodnes, v chladivých hlubinách průzračných jako sklo plavou červené rybičky. Římané nestavěli jen pro své děti. Ani pro příští staletí. Stavěli něco, co mělo přetrvat věky. Myslím, že se jim to dařilo.

Vlastně jsem kecala, že se tu od Říma nic nedělo. Dělo. Dělo se tu třeba to, že si jistý křesťanský šlechtic s komplexem méněcennosti postavil barák přímo uprostřed římského chrámu – a paradoxně ho tak zachránil před úplným rozebráním.