Nejsem člověk, který rychle panikaří. Snažím se na všem vidět něco pozitivního. Když mě zaskočí nějaký problém, zlá situace, kterou jsem si nezpůsobila sama, ale komplikuje mi život, pokouším se představit si ten nejhorší možný scénář a zbavit se tak strachu, ve stylu: „No bóže, při nejhorším budu jíst měsíc topinky!“

Je fakt, že v dnešní situaci musím od toho posledního kroku upustit (ne od těch topinek samozřejmě), protože představovat si nejhorší možný scénář, v němž má hlavní roli pandemický virus, jsem tentokrát vyhodnotila jako kontraproduktivní a psychice naopak spíše škodlivé. Nehledě na to, že realita se může ukázat natolik šílená, že překoná cokoli, co jsem kdy četla ve sci-fi literatuře a zažila v nejbujnějších snech.

Co mám teda dělat? Zrušili mi zájezdy zrovna ve chvíli, kdy jsem vsadila všechno na jednu kartu a stala se průvodkyní na volné noze. Nezbývá než čekat, jak se to vyvine. Minimálně měsíc se nedá dělat vůbec nic.
Po měsících, dokonce letech, kdy se mi dařilo úspěšně se vyhýbat jakýmkoli zprávám, televizi, novinám, rádiu a obzvláště Novinkám.cz, jsem teď nucena sledovat aktuální situaci a to člověku na optimismu nepřidá.

Normálně na mě z toho všeho padla depka, přestože včera bylo v Brně 20 stupňů, byla jsem na dlouhé procházce jen v tričku a na Špilberku všechno kvete jak divé. Dumala jsem, jak si zachovat životní optimismus a co nejlépe využít ten měsíc bezčasí, aniž bych se hroutila. Dokážu si představit, že i otrlí jedinci jako já začnou mít sami se sebou trochu problém, nehledě na všechny ty hroutiče v mém blízkém okolí. Před očima se mi střídají obličeje kamarádů a známých, kteří panikaří dnes a denně kvůli úplným pitominám. Co když teď začnou skákat z oken? Co když je dostane smrt z vyděšení?

Tak teď je ta správná doba vzít do ruky Stopařova průvodce po Galaxii a zírat chvíli na jeho vlídně svítící nápis Don´ t panic. Běžte do koupelny a zkontrolujte, zda máte připravený ručník. Běžte do špajzky a uklidněte se, že máte dostatečné zásoby alkoholu. Opatřete lahve číslicemi od 1 do 30 postupujíce tak, aby nejchutnější moky měly nejnižší čísla. Pak už to bude jedno.

A tady je seznam toho, co budu dělat já. Jen tak pro inspiraci. Seznam není úplný, kdyby vás napadlo ještě něco užitečného, budu moc ráda, když ho doplníte. Můžete se dokonce podílet na jeho realizaci – viz např. bod 3.

1) Budu chodit na procházky, a to i pokud bude hnusně. Musím se jít totiž pást. Najdu si nějakou mýtinku, kde bude při troše štěstí hospoda, kam nechodí lidi.

2) Umyju kolo a někam se projedu, i když nesnáším cyklovýlety, pokud není aspoň 15 C. Ale zavřeli mi bazén, tak něco dělat musím.

3) Budu vařit a péct a poslouchat u toho audioknihy – to ostatně miluju a provozuju permanentně, bez ohledu na vetřelcovskou situaci, takže v tom můžu vesele pokračovat a pěstovat si tak životního optimismus až do úrovně „nekonečně mnoho“. Zde je bod, kdy se můžete zapojit: pomozte s konzumací! Pokud se bojíte nákazy, můžu vám podšoupnout kus buchty či frgálu před dveře kočičími dvířky nebo tak něco. Uděláte něco pro dobrou věc, hrozí totiž reálné nebezpečí, že to budu muset pak sežrat všechno sama a po měsíci nebudu schopna projít dveřma ven ku svobodě.

4) Udělám velké praní a odklidím zimní věci z dohledu. Nebudete mi věřit, ale spolehlivě to přivolá ochlazení a plískanice, které okamžitě využiju k dalšímu bodu:

5) Umyju konečně asi po 2 letech okna, protože není nad umýváni oken v chumelenici – rovná se to vydatné procházce na čerstvém vzduchu a pěkně se u toho zapotíte, jak se snažíte nebýt vichřicí sfouknuti z 8. patra přímo do našeho feťáckého koutku před barákem mezi popelnicema.

6) Přišiju všechny upadlé knoflíky a utrhlá poutka, což bude heroický výkon, takže se za to pak odměním hlasitou pochvalou a poplácáním sama sebe po zádech.

7) Vyměním těsnění u obou už několik měsíců kapajících kohoutků (tady je právě ten bod, kdy můžete pomoct, pánové, pokud si troufnete, protože ne že bych to nesvedla, i když jsem to ještě nikdy nedělala, ale strašně bych si přála být v těchto drobných domácích záležitostech gentlemansky opečovávána a ta osoba, na niž jsem v tomhle spoléhala, je bohužel momentálně v zakázaném Německu).

8) Přečtu konečně spoustu knížek z nachystané hromady. Mám tam dokonce některé, které jsem si jednou chtěla přečíst ještě jednou. Tak to je teď.

9) Nemůžu sice na zájezdy, ale můžu se vzdělávat v historii „svých“ zemí. Kdo jste se mnou byli na gymplu, víte, že já strašně ráda převypravuju nudné historické knihy nepřekonatelně zábavnou formou svým kamarádům. Oni si mě poslechnou o přestávce mezi svačinou a cigaretkou a pak dostanou u zkoušení jedničku s hvězdičkou. Chcete mě?

10) Protřídím si konečně všechny materiály do španělštiny nashromážděné za posledních 20 let – můžu dávat lekce v síti. Beztak všichni pořád tvrdíte, že by bylo fajn se naučit tak jednoduchý a užitečný jazyk, co teda už konečně začít?

11) Konečně se naučím pořádně všechny časy v italštině a polepím celý byt užitečnými slovíčky typu prcat v anglické, španělské, italské a švédské variantě.

12) Začnu stavět model Trúby, který jsem dostala k předloňským narozeninám, ale ocitl se u mě neuvěřitelně vhodně teprve před týdnem – díky, Evi!

13) Přesadím kytky – rozlezly se mi nekontrolovatelně mimo povolené teritorium, ačkoli na ně zvysoka kašlu, takže jsem je začala podezřívat, že se za obzvláště temných a strašidelných nocí mění v trifidy. Nemáte někdo doma po ruce 2 veeeeeliké květináče obehnané ostnatým drátem, kterých se potřebujete zbavit?

14) No a hlavně dopíšu všechny články na blog, které nosím pro samé cestování zatím jen v hlavě!

Není ještě tak zle. Nakonec se dá opravdu na všem najít něco pozitivního: možná si konečně uvědomíme, jak privilegovaně si už léta žijeme a že to není samozřejmost. A že je třeba mít vždy po ruce plán B. Což mě přivádí na myšlenku trochu víc potrénovat střelbu z luku a naučit se konečně chytat ryby, abych se nemusela letos už jen pást.

Tak ať nás síla provází. Krleš.