Zůstanu ještě chvíli u Římanů.

Nikdo neformoval tvář Pyrenejského poloostrova tak jako oni: zakládali města, pevnosti a tábory, z nichž později vznikala města (jen tak namátkou: Lisabon, Barcelona, Tarragona, Zaragoza, Mérida, Salamanca, Sevilla, Córdoba, Valencia, León, Pamplona…), mezi nimi vytyčili římské silnice, po nichž chodíme a jezdíme dodnes, přemostili řeky, vykutali zlato a jiné kovy, pomocí akvaduktů přivedli vodu z hor, vykopali kanály, cisterny a potrubí, zasadili vinnou révu a olivovníky, zaseli pšenici. Přinesli jazyk, který zůstal. Zlikvidovali veškerou obranu Keltiberů (jména Numancia a Osca, hnízda posledního odporu, krvavě vyvrácená, vstoupila do pověstí) a pak je naučili svému způsobu boje (za pár set let se bude sakra hodit) a vesele se s nimi promíchali – už tehdy měly Hispánky pověst ztepilých zelenookých krasavic.

Někdo řekne: „Ech co“, třeba Kudrjaš, ale pokud si Kudrjaš myslí, že to byli muslimové, kdo stvořili Španělsko, pak oči má, ale k přírod je slepý. Muslimové by se nikdy toho památného roku 711 nedostali tak daleko, kdyby neměli k dispozici hustou síť římských silnic. Navíc se jim nikdy v následujících 700 letech nepodařilo ovládnout zemi úplně. Zbytky jejich paláců, jimž se tolik obdivujeme, jsou k vidění jen v Andalusii a většinou to už jsou jen nánosy módních „á la arabských“ úprav následujících křesťanských dynastií (mít letohrádek s koberci, patio s vodotryskem a na dvorku minaret bylo prostě in). A mimochodem: ty bazénky ve stinných patiích tu zavedli také Římané.

K tomu mě napadá jedna poznámka na okraj: Jediní obyvatelé Španělska, kteří mají právo si dnes vyskakovat, že odolali Římanům, jsou Baskové. Ti totiž zalezli do hor a přežili úplně všechno: Féničany, Řeky, Římany, Vizigóty, muslimy, křesťany, Habsburky, Bourbony i Franka s Hitlerem. A teď se za pomoci dotací z EU snaží křísit i svůj vymírající jazyk, nejstarší jazyk v Evropě, který statečně udržuje pár dědečků v rádionkách a dřevácích. Kdo ví, zda COVID-19 nakonec nezatočí s tím, co nezvládli Římané!

Hispánie dala Římu několik císařů: Hadriána a Trajána (ano, přesně ty hochy usilovně se snažící svými vysokými valy udržet barbarské Brity v náležitých mezích) a později Theodosia I. Pojďte se teď se mnou mrknout na místo, kde se Hadrián s Trajánem narodili.

Hned první den na Vía de la Plata, jen pár kilometrů za Sevillou, narazíte na neočekávaný skvost: ruiny římského města Italica.

Italica byla vůbec první město založené Římany mimo italské teritorium – v roce 206 př. n. l. můžeme sotva mluvit o nějaké říši. Bylo to taky, to se rozumí, první římské město v Hispánii a jedno z nejdůležitějších v následujících 400 letech, dokud ho nevystřídala Sevilla díky své poloze na splavné řece Guadalquivir. Obzvláštní prestiži se Italica začala těšit až za našeho letopočtu, poté co dala světu hned dva císaře! Ti svému rodišti samozřejmě nezůstali nic dlužni a budovali a budovali. A tak tu dnes můžeme obdivovat největší amfiteátr v celé Hispánii a čtvrtý největší v celé historii Římského impéria, postavený na kopci za městem a geniálně využívající přirozené nerovnosti terénu. Kolem se rozkládá celé „nové město“ s vilami vybavenými nádhernými mozaikovými podlahami, s lázněmi a pohřebištěm, zatímco „staré město“ je téměř celé pohřbeno pod moderní zástavbou vesnice-dědičky Santiponce. O původních rozměrech „starého města“, jehož kapacita přestala časem stačit a bylo tedy rozhodnuto rozšířit ho na kopec, si můžeme udělat jakous takous představu podle rozměrů vyhrabaného římského divadla a prvních městských lázní.

Ve vesničce Santiponce chcípl pes, takže jediné, co se tu dá dělat, je zevling na zadrátované divadlo obesrané ze všech stran psími exkrementy, ovšem hlavní atrakcí je Archeologické centrum zahrnující celý kopec „nového města“. Je taky obehnané plotem, ovšem bez poskvrnky, a brána s nápisem hlásajícím „Vstup volný všem občanům EU“ je dokořán.

Italica musela být nádherná. Archeologické výzkumy ještě zdaleka nejsou u konce: odkrývají se postupně další části kopce a dle dobových svědectví a stop v terénu to vypadá na mnoho dosud skrytých pokladů. Je konec prosince a teplota je trenýrková, na vrcholku kopce se slunko opírá do mramorových sloupů z vil významných římských šlechticů, s privilegovaným výhledem na míle daleko.

Tudy vedly akvadukty. Tudy se přesunovaly legie. Tady se konaly gladiátorské zápasy pro Hadriána z Římsů a jeho 25 000 sousedů. Kdo nebyl zrovna dělaný na pach krve, šel do divadla na nějakou tu řeckou tragošku – tam tekl jenom kečup.

Je neuvěřitelné, v jak neporušeném stavu se dochovaly mozaiky v jednotlivých vilách. Podle tématu vyobrazení je tu Neptunův dům, Dům Planetária nebo Ptačí dům – ptáci jsou vyvedeni tak věrně, že mohou sloužit jako ornitologický učební materiál. A to vše je tu před vašima očima na zemi pod širým nebem, pro radost a pokochání všem.

Nechtělo se mi z Italiky, nejradši bych se tu utábořila a dala si dostaveníčko s místními duchy. Chtěla bych se jich vyptat na tolik věcí! Ale putování teprve začínalo a měla jsem naději na další bohaté exkurze do dávné minulosti.

O každodenní římské přítomnosti na Vía de la Plata a o městě Mérida jsem už psala. Zbývá ještě Cáparra.

Trosky římského města Cáparra leží na samém okraji Extremadury, dříve než poutník, opouštějící ji na severní straně, začne stoupat do průsmyku Sierry de Béjar, hraničního horského hřebene, za nímž už nahoře leží kastilská meseta. Zítra zaduje ledový severní vichr a přinese s sebou sněhové přeháňky. Tady dole je ale zatím vlídno a slunečno, poslední příležitost na krátký rukáv a noháv, na opalování. Cáparra nebyla nikdy tak významná jako Italica, bylo to poměrně malé zemědělské a obchodní středisko na římské silnici, kde měli cestující poslední příležitost si odpočinout a zásobit se, než vyrazí do nehostinných hor směr sever.

Po římské silnici přicházím jediná a zezadu. Po půldni mezi poli a loukami se přede mnou z ničeho nic najednou vynoří vítězný oblouk! Nic mě nevaruje, prostě je tu. Pomalu dojdu až pod něj a vychutnávám si tu chvíli. Tak jsem tu, u symbolu stezky Vía de la Plata. Teprve potom se rozhlížím a zjišťuju, že je tu archeologický areál s expozicí a promítací místností, podobně jako v Italice, ale kdyby zrovna nedorazil autobus se školní mládeží, nebyla by tu ani noha. Procházím se kolem, ale za chvíli mají zavírat bránu na polední pauzu a nerada bych tu zůstala trčet – cesta dnes bude ještě dlouhá. A tak u ruin lázní odposlouchávám kus výkladu nadšené průvodkyně znuděné pubertální mládeži a rychle mířím zpět k oblouku a zadní brance, protože tudy, nikoli autobusem po asfaltce, vede ta správná cesta.

Nastává čas pomalu se loučit s Římany. Všechny ty trosky římských lázní, zhlédnuté za poslední týdny, mi už pěkně dlouho dělají chutě namočit se opravdu do nějakých termálů a pořádně se vydrbat, obzvláště když noci začínají být notně chladné. Příležitost by měla nastat zítra, neboť těsně před Béjarským průsmykem leží Baños de Montemayor a to nemůže být náhoda.

Náhoda to není. Termas romanas „Koupele Velká Hora“ tu opravdu byly a jsou dodnes. Jak ráda bych se tam ponořila! Na webu avizují ty pravé tradiční římské procedury! Budu se tam mít jako v bavlnce, caldarium, frigidarium, masáže, úřední jazyk latina… Ale nikde žádná otvírací doba. Volám tam, abych ji zjistila, a zjišťuju akorát to, že „přes zimu jsou přece termály zavřené“. Cože? Co to je za logiku, jsou to přece termály, HORKÉ prameny, kdy jindy se člověk potřebuje ohřát víc než v zimě? „No to víte, vždycky na zimu je zavřeme kvůli údržbě, stejně nemáme moc klientů, otevřeme až zase na jaře, v březnu nebo v dubnu.“ Aha. Až uhodí vedra. To je tedy zklamání! Zdá se, že Španělé pozbyli veškerého římského ducha!

Nezbývá tedy než si nechat ukojení dalších římských choutek na sám závěr putování. Za odměnu jsem si totiž na poslední dny před odletem nadělila pobyt v Mekce všech španělských Římanofilů, v Segovii. Ale o tom zas někdy příště.