Boty

Dnes mě při chůzi napadla, jak ony to potvůrky při chůzi obvykle dělávají, neodbytná myš Lenka. Hlodala a hlodala a nedala pokoj. Napadlo mě totiž, že role bot v životě člověka je vlastně paralela k roli partnera tamtéž. Nepodceňujme boty, boty jsou fakt důležitá věc, nosíte je denně, pomáhají vám posouvat tělo životem směrem vpřed, někdy i do boku a sem tam zacouvat, dostat se z různých lapálií a vzít efektivně roha, když už to smrdí. Jsou s vámi vstávaje lehaje, musí vám sednout a musí na ně být spoleh. Když se trefíte do těch správných bot, máte vyhráno. Zůstanete jim věrní. Minimálně než se rozpadnou. A někdy i pak.

SAM_1477

Než jsem došla z jednoho konce Brna na druhý a zpět, měla jsem to už všechno vykoumáno. A řeknu vám, u mě to teda sedí jak prdel na hrnec. Ba je to přímo znepokojivé.

SAM_0695

Koupi svých prvních vážných opravdových trekových bot jsem věnovala hodně času. Zkušenosti byly mizivé a nevěděla jsem, co mě přesně čeká. Jedno bylo jisté: že to bude dlouhé a náročné. Chystala jsem se totiž na Camino francés a poprvé měla ujít stovky kilometrů na jeden zátah. Cítila jsem se malá a blbá, takže jsem se rozhodla spolehnout se na větší, starší a zkušenější. Pročetla jsem mraky recenzí a dala na rady odborníků a na populární značky.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Co je oblíbené u ostatních, to musí být dobré i pro mě. Na trasu jsem vyrážela s červenými Scarpami plná optimismu. Nejdřív se „samozřejmě“ udělalo pár puchýřů, to je v pohodě, noha si musí zvyknout, bota vyšlápnout. Asi v půlce trasy mě ale začaly bolet nohy hodně. Celé chodidlo a nárt, každé ráno bylo utrpením, které se během dne v závislosti na terénu spíše zvyšovalo. Šla jsem tvrdohlavě dál. Myslela jsem si, že je to normální. Že ta bolest k tomu prostě patří. Že ty puchýře je potřeba nějak vydržet. Že to tak mají všichni. A nejhorší bylo, že jsem si myslela, že je to vlastně všechno moje vina. Že nemám nachozeno. Že jsem nezkušená. Že se to poddá. Že si časem zvyknu. Že to tak mají všichni a že nesmím skuhrat.

Pak byl té túře konec a já se z bot konečně vyzula. Z kulhání jsem se léčila ještě dlouho. Ale uběhlo pár měsíců a našla se dokonce i příležitost boty reklamovat a dostat zpátky nějaké prachy. Zase jsem dostala chuť někam vyrazit. Byla to velká a vleklá lekce, ale ze zpětného pohledu asi nakonec ta nejlepší, co mě mohla potkat: už jsem věděla, že příště se budu řídit jen vlastním rozumem, protože co je dobré pro ostatní, evidentně není dobré pro mě, byť by to byla známá značka, na jejíchž kvalitách se shodne půlka ženské populace.

Nebetyčně se mi ulevilo.

SAM_1204

Začala jsem důvěřovat vlastnímu úsudku a instinktům. Objela jsem kus světa a vyzkoušela pár bot. Potíž je v tom, že třeba takové brazilské letní „havajky“ se pak doma dost blbě reklamujou, takže bylo rozumnější zůstat jen u toho zkoušení. Chvilku to trvalo, nicméně jako samostudium to bylo velmi zajímavé a člověku se to pak prý uloží do hmatové paměti na celý život.

Pořádnou investici jsem si teda nechala až na doma.

SAM_1334c

A objevila jsem značku Asolo. To jsou boty pro mě, za to ručím. Na botách se nemá šetřit. Mohla bych jim zůstat nadosmrti věrná. Klidně bych u sebe dva až tři páry obvykle nosila, aby mi nezmizely. Má to totiž jeden háček: při mém způsobu života jeden pár moc dlouho nevydrží a ony se pořád vyměňují staré modely za nové a upgrade je někdy spíš na škodu – já bych klidně vyžila s těmi samými.

IMG_20190830_191937

Třeba takové Malenky. S těma jsem chodila rok, daly jsme ze sebe všechno, já i ony. Byly jediné, které jsem si i pojmenovala. Ten rok byl fantastický a intenzivní, rychlý a euforický. Pak jsem jen s hrůzou pozorovala, jak se začínají rozpadat a večer zachumlaná do spacáku jsem se s nimi s těžkým srdcem pomalu loučila. Snažila jsem se je sice ještě nějak vyspravit, zalátat, udržet při životě o chvilku déle. Bylo však jasné, že to nebude dlouho trvat a boty, které jsem si přála mít na celý život, mě opustí. A já je musím nechat jít. Boty a partnery nemůžete uvázat na tuho šňůrkou. Buď se přiškrtí oni, nebo vaše noha. Nezbylo než je zavčas, než se rozpadnou či uhnijou přímo na noze, vyzout a pohřbít s poctami.

IMG_20200115_165204
Pak nastalo covidové bezčasí. Bezčasí a bezbotí. Boty nejsou zrovna věc, kterou bych byla ochotna kupovat přes internet. Tady tedy bezpodmínečně trvám na osobním odzkoušení. Musí prostě sednout. Ale zas máte ten divný pocit, že nemůžete chodit úplně bosky, obzvlášť v nepříznivých klimatických podmínkách. Chyba. Vždycky můžete.

Jo. Udělala jsem chybu. Zpanikařila jsem, no. Koupila jsem, stejně jako před deseti lety, zase ty samé Scarpy. Myslela jsem, že to tehdy bylo mou nezkušeností s chozením, že mě bolely. Že teď už jsem mazák a nebude problém. Omyl. Byla to chyba těch bot. Na jednodenní výlet pohoda. Ale na delší trasy, když konečně o něco jde, jsou definitivně na nic. To radši bosky přes strniště.

Asolo jsou můj osud, zdá se. Když už jsem to nechala koňovi, vykoukly jedny akorát pro mě tam, kde bych to nikdy nečekala. Zahrabané na dně hromady, jediné v mém čísle, v opotřebované krabici a se slevou. Moje staré známé: nachlup stejný model jako ty, co jsem, zcela umřelé na vyčerpání, zanechala před třemi lety (vděčně a s poctami) u popelnice na Novém Zélandu.

IMG_20170316_162442

Je to už, pravda, starší model, ale šlapou skvěle, strčí lehce do kapsy všechny ty nablýskané výstřelky nejnovější sezóny. Prvních pár hodin jsem ve střehu a zkouším je jen nesměle – nechce se mi totiž věřit tomu štěstí, a tak krotím své nadšení. Ještě nevím, jak dlouho vydrží. Ale jedno je jisté: jen co se osmělím, půjdu do toho s nima zase naplno. Protože kdo ví, kolik času nám zbývá a kdy je budu muset nechat někde na druhém konci světa u popelnic?

IMG_20200604_152423

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Doma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s