22.5. 2020

Brno – přístřešek Pod Podomím, 37 km

Jako poslední dobou skoro pořád se budím nejdřív se slunkem za 5 5, pak znova za 5 6, pak za 5 7 a to už opravdu vstanu. Venku už to peče, vařím si kafe a chystám bohatou snídani složenou ze všeho v ledničce, co je potřeba zlikvidovat, než vyrazím.

Vyšla bych i dřív, ale brzo po ránu nemám nikdy chuť k jídlu, takže logistika dnes vítězí.

Byt tudíž opouštím až těsně před osmou. Soused od naproti už je v plné práci s chystáním výměny dveří, takže mizím evidentně právě včas. Jsem zvědavá, kdo pak ten svinčík na chodbě zase NEbude uklízet.

Scházím nejkratší trasou dolů k řece, na rozloučenou mi na ulici dělá špalír čestná stráž.

Prvních pár km vede svižně kolem Svitavy do Bílovic, kopíruju v protisměru žluté šipky a symbolicky tak začínám trasu jako camino – i když opačným směrem. Na rovině vždycky natahuju krok, co to dá. Až si budu večer hladit šlapky, ony mi za to poděkujou. Možná to někomu bude připadat jako blbost, ale vždycky, když pozoruju některého toho dvoumetrového čahouna s čapíma nohama, říkám si, o kolik náročnější trasu já jsem vlastně ušla: tam kde on udělá jeden krok, já se svým 1m 58 musím popoběhnout tři. Takže prochodím boty 3x rychleji, o puchýřích ani nemluvě. Tam, kde je čápovi v brodu voda nad kolena, já ji mám tak akorát nad ledviny – super způsob, jak si vyprat gaťky, fakt.

A to bych se mohla ještě sáhodlouze rozhovořit o výpadcích energie a dobré nálady právě ve chvílích, kdy to nejmíň potřebujete, o nespavosti a bolehlavu za úplňku a o nemožnosti vyčurat se ve stoje, aniž by se musel sundávat batoh (to poslední už jsem trochu vychytala, ve stoje ale eště fakt ne). No nejsme my holky borky?

Na trase Krasem jsem se snažila vybrat ještě zatím neprověřenou a neobjevenou kombinaci cestiček a hned na odchodu z Bílovic se mi to vyplácí – cesta vede po schodech mezi krásnými starými vilami místních prvorepublikových i nedávných zbohatlíků, zahrádky jsou načančané, výhledy neokoukané. Tak tady jsem na kole fakt eště nejela.

Kupodivu jsou mi žluté šipky stále v patách, teď už zcela neintencionálně – myslela jsem, že pouť vede pořád podél řeky. Ale když minu několik Božích muk (některá jsou fakt boží), teprve mě to trkne: přece mám namířeno do Křtin – a camino logicky prochází důležitými poutními místy. A tak i já bonusově ještě chvilku poutničím.

Do babického kopce pěkně funím. To bude vina toho noťasu, co tahám, a učebnic, přesvědčuju se. Faktem ovšem je, že za posledních pár měsíců s vyvařováním a pečením z nudy plus uzávěrka bazénu se na mojí fyzičce dost podepsaly. Místo zadku mám jeden velký nafouklý koblih s čárou uprostřed.

Ve Křtinách bije poledne, nikde žádná hospoda se zahrádkou, jenom Výletní cukrárna – tak to je povinnost, jsem přece na výletě, ne? Obědvám tudíž kafe a větrník a kecám půl hodiny se ségrou.

Ze Křtin ( z Krtin) vede nádherná lesní pěšina, zvolna a dlouho, střídavě to zavoní jehličím a dřevem a maliním a šeříkem … a já si připadám chvilku jak v Irsku, chvilku jak ve Španělsku, chvilku jak na Zélandě. Je to idylka – holt “Stezka S. K. Neumanna”, čili knihy lesů, vod a sraní… jen té vody zatím pomálu.

Po čtvrté narazím na nejlepší turistický přístřešek ever: je uprostřed louky, je obrovský a uprostřed je krb s mega komínem. A nikde nikdo. No to se mi snad jenom zdá! Bohužel je moc brzo, nedá se nic dělat. Jen si tam chvilku polebedím, zdokumentuju vše pro Kumpána a vyrážím. Mám vyhlídnutý jiný, v údolí Malé Hané – v noci má začít pršet a já nemám stan.

Jediná dnešní civilizace: Ruprechtov. Za vidění tu stojí dvě atrakce: 200 let starý barák s doškovou střechou a větrný mlýn s Halladayovou turbínou (neptejte se mě, co to je), prý evropské unikum. Pěkné to bylo. A teď už jen 5 km asfaltu, naštěstí z kopce.

V 18:30 přicházím na místo noclehu. Průzkum prostoru ukazuje, že nejvýhodnější, jako už tolikrát, bude rozložit se zase přímo na stole. Tady se ten metr páďo zrovna hodí!

Sotva navařím a zbaštím večeřu a absolvuju nějakou tu basic hygienu (v Malé Hané obkružující mou louku s přístřeškem je vody tak akorát na umytí ešusu – zbytek slouží jako skladiště komárů), začíná poprchávat. Ta střecha teda není úplně sto pro votrprůf, ale dneska to bude muset stačit.