23.5.2020

Podomí – Seč, 26 km

V noci mě budí řvaní srnců (potkávám jich všude mraky) a pár přeháněk, ale dírami ve střeše zatím nic nekape. To se začne měnit ráno. Ve chvíli, kdy sbalím spacák a vařím snídani, o ešus mi už neodbytně hraje koncert salva kapek. Je na čase dát přístřešku vale a připravit se na mokrý den. S tím se pro dnešek ale počítalo, proto se naplánovalo tak, aby mělo zajištěno spaní pod střechou. K Mirovi je to něco přes 20 km a tam čeká papahotel a fungl nová kachlová kamna. Vyrážím proto plna optimismu.

Lemuju vojenský újezd Březina, všude samá cedule zákaz hvězdu, střílíme ostrýma a tak, není tedy divu, že nepotkávám ani človíčka, ačkoli je sobota. Zato zvířátka si to vlezlé provlhlo a mrholno skvěle užívají: srnky, veverky, zajíci, bažanti, šneci a všelijaká další havěť, hlavně ptačí, je občas proložena osamělou kočkou na lovu, to když lížu bokem nějakou dědinu.

Dnes je to pořád asfalt, v lese navíc více či méně zaskládaný kládami a vůbec zabordelený těžbou. Holí to tady fest, celé prudké stráně kolem Malé Hané už nejsou les, ale smetiště třísek. Trochu mě smiřuje fakt, že kdyby tu asfalt nebyl, brodila bych se teď po kolena v bahně v kolejích od těch chapadelnatých potvor vypadajících jako zapomenuté tu po natáčení Hvězdných válek.

V Rozstání vnikám za kostelem na hřbitůvek doplnit vodu – bohužel i zevně, protože než se mi podaří zpod ponča vydolovat petku a zase ji tam plnou vrátit, je durch i to, co se mi až doteď dařilo udržet v suchu. Zjišťuju nepříjemnost: v dosud stoprocentně spolehlivém ponču se odlepila nepromokavá páska kolem švů a teče mi za krk. Jelikož je pončo můj jediný přístřešek proti dešti, je to dost zásadní vada v dalším plánu.

Šlapu dál mezi dědinami, kde se vždycky na krátkou posilující pauzu schovávám do autobusové zastávky. Některé jsou luxusní a obývané vlaštovkami. V nejhorším by se tu dalo přespat – ale jako obvykle, ta nejlepší nocoviště potkává poutník zásadně brzy po snídani nebo brzy po obědě. Kolem páté večer se všechna nenápadně vytrácejí, aby se zase objevila hned ráno po rozlámané noci kdesi v provizoriu a chechtala se vám.

V obci Niva potkávám krávy, ze kterých se dělá mléko, ze kterého se dělá sýr niva. Doprovázejí mě a kecáme, dokud na té jejich straně nenarazí do konce ohrady. Jedna má tak obrovské vemeno, že ho chuděra skoro vláčí po zemi a bimbá s ním fotbal mezi zadníma nohama. Musí to být bolestivé, ale ve výrobě nivy je to určitě nositelka řádu práce.

Cedule u cesty mě informuje, že Repechy jsou nedaleko. Podle ničeho jiného se to poznat nedá, neb bloudíme v mlze. Někde by tady měla být rozhledna a asi aji je, ale těžko řéct. Zatím řeším problém vyhnout se dalšímu překročení sedmdesáté rovnoběžky, což se mi daří vystopováním příslušné polní cesty vedoucí do Malého Hradiska. A pěšinka je to nádherná, promočit už není co, čili si to užívám velice.

A pak se přede mnou z ničehož nic objeví pivní budka! Jako by právě spadla z nebe! Čepuju si Radegast, obhlížím ten geniální samoobslužný pramen a jsem v euforii. Pak jsem v euforii ještě větší, jak dvanáctka pěkně rychle teče do prázdného žaludku (snídaně byla v 6 a teď je po poledni) a ještě rychleji stoupá do hlavy, takže je mi rázem obec Malé Hradisko velmi sympatická a její okolí – zahrady rozkvetlé jabloněmi, meze rozkvetlé šeříky, úvozy rozkvetlé čertími hruškami – se mi jeví jako rajská zahrádka.

Pak ovšem nastane vystřízlivění, neb poslední úsek podél potoka do Seče je peklo z hor. Od pivní budky jsem sice napsala Mirovi optimistickou SMS, že do hoďky jsem na místě, aby na mě počkali s obědem, ale to jsem tedy hrubě podcenila schopnost lesáků rozmrdat každou cestu tak, že nepoznáte, co je koryto Hloučely/Okluky a co pevnina. Okluka se tady pod tím bahnem možná někde hluboko nachází, oklika, jíž by se jí dalo vyhnout, bohužel ne.

V 13:30 vstupuju v podobě hroudy bahna na výsostné území Švédského království uprostřed Drahanské vrchoviny a jsem pro dnešek doma. Vítá mě místní obyvatelstvo italskými (penne al pomodoro) a argentinskými (malbec Trapiche) specialitami, venkovní sprcha pod sudem a pak ještě pro zahřátí i ta vnitřní, fika (kafe + sušenky) a nejlepší televize na světě: zapálená kamna.

Večer se to na hodinku protrhne, akorát tak, abychom stihli opéct buřta, načež nás téměř tropická průtrž s posledním soustem ještě v puse zažene definitivně do hajan.