Cestou necestou z Brna do Štramberka III.

24.5.2020

Myragården – přístřešek pod Javoříčkem, 25 km

Celou noc mi sny přerušovaly poryvy přímo biblického chcance a já jsem si šťastně gratulovala ve vyhřátém pelíšku. Ráno nastalo věru skandinávské počasí: vítr, černé nízké mraky, sem tam a čím dál víc mezi tím ostré záblesky slunka. Úplně se ale změnila předpověď počasí: zatímco při chystání výletu před dvěma dny ještě hlásili mokro jen doteď a ode dneška už týden slunka a tepla, teď se výhled na nejbližší týden drasticky mění: dnes to ještě půjde, ale pak už bude jen hůř a čím víc dom, tím houšť. A já nemám ten stan a pončo protíká. No, co už, uvidíme.

IMG_20200524_121605

Na dnešek mám naplánovaný přístřešek u Javoříčka a pak mě čeká Litovelské Pomoraví, kde není dalších aspoň 50 km kde hlavu složit. Nezbývá než počkat, jak se situace vyvine, a případně operativně přizpůsobit trasu.

Loučím se se skandinávským velvyslanectvím na Moravě, jehož obyvatelstvo se chystá využít díry v mraku na cyklovélet (Mira odmítá společné selfíčko s odůvodněním, že nemá ještě po coronakrizi udělanou hlavu), a vyrážím směr sever.

V lese jsem, pravda, čekala daleko více bahna, ale naštěstí je to furt po svahu z kopce (někdy dost prudkém), takže tady se evidentně všechno spláchlo, aniž zanechalo rašeliniště vhodné k topení. Vychutnávám si idylku s veverkami a sojkami tak intenzivně, že zapomenu přebrodit potok a musím se vracet, ale naštěstí ne moc. Přes vodu, zdá se, byl chodníček z šutrů, ten je ale beznadějně pod hladinou. Nakonec se mi povede přejít suchou nohou, ale tuto výhodu ztratím hned po pár metrech, neboť pěšinka ústí do podmáčené louky, takže brzy nabírám vrchem nejen vodu, ale i žáby a jinou havěť.

IMG_20200524_113630První civilizace v cestě je Stražisko, překvapivě malebná obec honosící se poutním kostelíkem na vršku bývalého hradiště (odtud název), poněkud zasmrádlým rybníčkem, železnicí a vilami Ladislava Peška a Otty Wichterleho, kteří tady evidentně jezdívávali na letní byty – teda vily. A krajina je tu moc pěkná, lesy určitě plné hub a potok na čabrání a chlazení piv hned u nosu.

Dneska si to dost užívám, mám ráda, když se mraky honí nízko nad obzorem a vítr onduluje obilí do renoárova a reguluje teplotu do tak akorát příjemna.

IMG_20200524_105817

Během dne ke svému nemalému překvapení několikrát potkám autobus MHD – úplně prázdný – i když je neděle. Asi to tu není až zas takový konec světa, jak jsem dle liduprázdna a zavřených hospod soudila. V Nové Dědině obědvám u autobusové zastávky, neb je tu, na rozdíl od všude jinde, suchý flek. IMG_20200524_140407Místní obyvatelstvo mě z okna na druhé straně chodníku nedůvěřivě okukuje, asi se bojí, že na ně něco roznesu. A já zatím jen smetu drobky mravencům a pečlivě roznesu kousky obalů do tříděného odpadu, usuším boty a mažu dál. Boty mi začínají trochu dělat starosti, po pár kilometrech asfaltu mě rozbolely šlapky a a při znovurozcházení po pauze už musím chvilu zatínat zuby – a to se mi nechce líbit.

U Ochozu se ponořím do zalesněného údolíčka s pramenem Ochozské kyselky. Kyselka dobrá, ale okolí už ani dost málo hezké. Vypadá to tam jak na staveništi, „pramen“ je rezavá pumpa a nějaká rodinka tam pořádá velmi rozsáhlý a hlučný piknik. Naberu zásoby pitiva a klidím se pryč. Chystá se bouřka, ale stihnu zajít do sympatického lesíka podél říčky Pilavky, jímž se táhne měkoučká pěšinka vystlaná jehličím dalších pár kilometrů až do Hvozdu. Je to paráda: všude kolem prší a hřmí a já si jdu suchá lesem a nikde ani noha. Bouřka mizí jak na povel, když jsem dva metry od asfaltky.

IMG_20200524_121248

Z Hvozdu do Vojtěchova vede krásná polní cesta s výhledy osázená alejí mladých lipek – k tomuto počinu se velmi hrdě hlásí Nadace ČEZ. Vojtěchov je malebná víska choulící se romanticky v údolí pod javoříčskými kopci. IMG_20200524_162828Je teprv půl páté, šla bych klidně ještě kusanec, ale přístřešek, co mám vyhlídnutý, je už jenom asi 4 km a dál bohužel už nic, zato má v noci zase pršet. Mám tedy hafo času a využívám ho k návštěvě místního pohostinství U Posledního Mohykána. Je to asi pověstný podnik, dveře se tu netrhnou, právě odjíždí parta motorkářů a střídá ji parta cyklistů. Vstupem do zahrádky se ocitám rovnou na Divokém západě včetně teepee a budky pro šerifa. Dávám si Litovel 12 a křupky a pozoruju cvrkot. Roušky se tu nenosí, asi aby si člověka nespletli s banditou a neodpráskli ho jak prašivého kojota – a navíc se zdá, že tu jsou samí štamgasti, kteří už nemůžou nikoho ničím překvapit. Nejradši bych tu zůstala, v tom filmu. Ale po dvou dvanáctkách se poněkud nejistě zvedám a mířím zpátky do lesů, na nějakej čas.

IMG_20200524_155533

Můj srub je u potoka Špraněk (ve kterém nic neteče) už v přírodní rezervaci. Potkávám první skály: Zkamenělý zámek se směrovkami na Javoříčské jeskyně a na skalní bránu, prý největší u nás. Tak si to k ní vyběhnu a je to paráda. Vůbec jsem takový zážitek na závěr dnešní etapy nečekala. Teď je už pozdě a zítra pondělí, takže návštěvu jeskyní jsem odepsala z programu už předem, což je ale škoda, protože posledně jsem tu byla před asi tak 33 lety a fakt si nic nepamatuju. Doufám, že další návštěva se mi podaří dřív než až za příštích 33 let!

IMG_20200524_172421

Uvelebuju se kousek dál v altánku. Chvilu eště koketuju s myšlenkou jít dál, přece jen je brzo a v nohách mám jen 25 km, ale nechce se mi zmoknout kvůli pár kilometrům. Tak vytahuju vaření (čínské nudle na minerálce překvapivě dobré) a sotva se roztahám na spaní, začínají hromy a blesky a já jsem ráda, že jsem v suchu, stejně tak jako asi ty stovky pavouků v pavučinách všude okolo. Usínám za vytrvalého hřmění a mrholení, jen co padne tma.

IMG_20200524_173524

 

 

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Doma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s