Cestou necestou z Brna do Štramberka IV.

25.5.2020

Javoříčko – Horka nad Moravou, 34 km

Ráno to vypadá nadějně. Jsem málo unavená a přespaná, takže vyrážím po 6. Než se ocitnu na asfaltce mezi poli, užívám si rána se zvuky lesa. Pak ovšem bez varování vypukne průtrž mračen, zrovna když jsem na horizontu v ječmeni. Chytám to rovnou ze tří stran. Za půl hoďky je po všem, ale sušit to budu zbytek dne. V dolíku v Bílé Lhotě malí zmoklí školáčci (už zase) skokem přes kaluže zahajují obnovenou školní docházku.

Arboretum Bílá Lhota si pamatuju jen podle názvu. Pořád těch 33 years ago. Škoda, líbilo by se mi tu, kdyby nebylo pondělí 8 ráno. Náves je tu pěkná, studuju místní vývěsku. Je velmi výmluvná.

Krásná je psáž podél skal před Mladečskými jeskyněmi, i když musím opatrně klouzat v bahně, které se mi lepí v kulách na boty. U Řimických vyvěraček nabírám extrémně čistou a chutnou vodu. Valí se mohutným proudem, to už jsem při tom suchu dlouho nezažila. Když si vzpomenu na všechna ta prázdná koryta předloni v Norsku! Od Moravy mě dělí dálnice, rachot se v tom vlhku nese, jako by mi auta projížděla po zádech.

Za chvilku přecházím dálnici po mostě a vnořuju se do hvozdu Litovelského Pomoraví. Nasávám vlhký lužní les všemi póry, česnek kvete v hustém bílém koberci, ale skoro všechno to, zdá se, bude po asfaltu. Přesto se nenudím, baví mě les, baví mě odraz travin na hladině Moravy. Hodně mi to připomíná krajinu kolem Lužnice loni s Kumpánem. Udělá se mi na chvilku smutno. Máme spolu naplánovanou trasu v Bavorsku na konec července. Modlím se, aby do té doby otevřeli hranice. Z obou stran. A zase nezavřeli – jinak budu nucena dělat Královnu Šumavy a prchnout ilegálně.

Ale – začínají mě opět dost bolet nohy. Po každé zastávce je prvních pár desítek kroků utrpením, pak se snažím něčím zabavit. Průběh stejný jako 2010 na Caminu ve stejných botách, bohužel…

Celý den se na obzoru kupí mračna. V Litovli jsem akorát tak, abych si zašla na kafe a zákusek do té doby, než si budu moct zajít na meníčko a pivo. Pouštějí už i dovnitř kavárny, všichni 3 hosté jsou z toho jaksi vyplašení. Tak jsme si navykli na zákazy a omezení, že se po sobě teď rozhlížíme a nevíme, jak se chovat. Pršet zatím nezačalo, můžu si tedy svíčkové hody dát na zahrádce na náměstí. Litovel mě moc mile překvapil, je to krásně opravené příjemné městečko. Gympl s vizáží zámku na břehu rybníka uprostřed parku jim pustě závidím. Tady by se to učilo samo!

A pak už jen asfaltová cyklostezka mezi poli a lesem, stále se honící bouřkové mraky mi hrajou s tlakem, připadám si jak bábrle. Taky tak místy i kulhám. Vzhledem k dost děsivé předpovědi a stavu svých nohou pořád přemýšlím, jak to zaonačit. Nakonec podle mapy zjišťuju, že když neuhnu směr Šternberk, jak jsem měla původně v plánu, ale půjdu ještě kus podél řeky, můžu se popovézt vlakem do Olomouce. Sice jsem se mu chtěla původně obloukem vyhnout, ale pud sebezáchovy převážil: zamlouvám si „herberk“ u spolužáka z gymplu. Hned se mi šlape veseleji, když už vím, že bídně nezhynu, alespoň ještě dnes ne.

V Horce nad Moravou míjím vodácký kemp na druhém břehu řeky. Žije to tam. Ale chcu stihnout vlak, tak jen prosvištím kolem a pivo si dávám až z konzervy po doběhnutí/dokulhání na zastávku. Loučím se s trasou plná bublinek a obav, co se z toho černohnusna, teď už regulérně na dosah ruky, vyvine.

Lokálka mě vyplivne přímo před Martinovým barákem. Stihnu si sotva dát sprchu a přeprat gatě z nejhoršího nánosu bahna a než se vzpamatuju, jsem navezena do lekce zumby, jíž je Martin instruktor. Nikdy jsem to nedělala – tak proč to nezkusit teď? A světe div se, hodina poskakování na super latino hudbu mě místo únavy tak nabije, že si připadám jak tryskomyš natáhnutá klíčkem.

Večer ještě následují gastroorgie včetně jahod se šlehačkou a hecnem se k bizáru – pozorování hořícího krbu v televizi s kočkou na klíně. jen se bojíme, aby nám od toho nechytly trámy. Kluci totiž bydlí v podkroví.

Ráno je moudřejší večera: lije a hned tak nepřestane. A tak 5. den nakonec po několika zralých úvahách nasedám na vlak a jedu dom vozmo. Kdybych se hecla, asi bych se další 3 dny potácela promočená po asfaltu, nejdřív po Libavé a pak prakticky celý zbytek cesty dom, kromě krátkého úseku podél Odry. Ale já se hecovat nechcu, já si to chcu užít. Vyspat se na tábořišti, kam jsme jezdili s indošama, pozorovat hvězdy ze spacáku, vykoupat se v Odře, kochat se výhledy až na Pradědu, opalovat se u Mariasteinu. A sehnat normální boty, o kterých ani nebudu vědět, že je mám na noze.