Vlastně za to všechno může manžel jedné kamarádky, který se vsadil, že zhubne. Nepamatuju si už detaily, jako s kým a kdy, podstatné ale je, o co: když milý manžel milé kamarádky milou sázku prohraje, dojde pěšky z Brna do Prahy. Zmínila jsem se tehdy jen tak mezi řečí (aniž bych, bože chraň, měla sebemenší pochybnosti o síle jeho vůle a pevnosti jeho charakteru), že se klidně na tu výpravu k němu přidám, kdyby potřeboval morální podporu a první pomoc.
Ta osoba sázku prohrála. Dodnes, pokud je mi známo, se pěšky do Prahy nevypravila. Já jsem už ale tu myšlenku měla usazenou v hlavě. Hlodala si někde v podvědomém pozadí a čekala jen na svou příležitost. Říká se, že když něco moc chcete, celý vesmír se spojí, aby se vám to podařilo. Taky se říká, že když si něco přejeme, pan Buch nás potrestá tím, že nám to splní. A tak jsem přišla o práci, o svobodu pohybu, o kulturu, o fyzičku, o většinu sociálních vztahů a o iluze. Ta příležitost se jmenovala Covid 19.
No, že bych si to přála až tak moc?
Jediné, o co jsem nepřišla, byly nohy a chuť je používat. Najednou se sérií různých náhod mé putování začalo skládat samo dohromady. Ačkoli: náhdy přece neexistují a ne náhodou jsem si z japonského štěstíčka od saké vytáhla větu: „Nesetkáváš se s ničím, s čím se setkat nemáš.“
To už jsem věděla, kudy to vemu.
První část celého seriálu jsme si střihli nečekaně s Kumpánem. Chodíme spolu už přes dva roky a tentokrát jsme měli chodit po dolním Bavorsku (o tom třeba jindy), když tu se celý vesmír jak na sfiňu spojil a hned druhý den po zahájení dovolené (jeho, já ji mám teď pořád) mě šupem povolal zpátky na Moravu. Kumpána mi naštěstí nechal jako bonus.
Vyrazili jsme tedy na náhradní vélet, co neměl býti Bavorsko, ale ostatně Brno je taky od B: něco ne moc daleko (málo času) a pokud možno podél vody (vedro). Zamířili jsme z Tišnova podél Svratky na Vysočinu a položili tak maně první etapu celé brněnskopražské trasy: Svratkou až na začátek a pak Sázavou až na konec.
Ještě nikdy jsem se tak často a tak vděčně nekoupala ve Svratce. Ještě nikdy jsem se na značené turistické trase v ČR neprodírala tak hustým křovím: místy to bylo skoro na mačetu. Za 4 dny jsme nepotkali pěšího živáčka. Jen občas houbaře, evidentně patřícího ke škodovce zaryté v nedalekém smrkovém houští, a hazardéry na elektrokolech. Počestný pocestný je, zdá se, i u nás živočišný druh na vymření.
Na chození doma mám ráda tu proporční vyváženost přírody a civilizace: každý den je zpestřen nějakou kulturní atrakcí. Potkali jsme klášter v Předklášteří (zavřený v rekonstrukci), 
krytý barokní most v Černvíru (bryskně přeložen do němčiny jako Der schwarzer Strudel), Pernštejn v dálce na kopci (stejně zavřeno, dána přednost pivu pod kopcem). Po vyhrabání se do šíleného krpálu, který nevedl nikam, jsme ke svému nesmírnému úžasu potkali uprostřed toho ničeho hřiště s průlezkami a považovali za svou vlasteneckou povinnost si na nich patřičně zaskotačit. (Vlasteneckou já, Kumpán to považoval za svou povinnost cizineckou.)
Dokonce jsme se na chvíli ocitli i na Tahiti a vzápětí zakopli o hrad Zubštejn, na který nešlo se nevyhrabat, když už člověk jednou šel kolem, nebo se spíše ploužil – v mém případě. Kumpánovi přehřívání chladiče do kopce evidentně nedělá problém, což přičítám jeho vojenskému výcviku a kondici maratonce. Já to řeším chlazením, kdekoli je příležitost. Osvěžující fjordy se sice po cestě na Vysočinu vyskytují sporadicky, život však dokáže zachovat i luxusní hasičská nádrž v obci Ujčov. Děkuji tímto vřele ujčovskému hasičskému sboru. Doufám, že napustí i napřesrok.
Překvapuje nás nízký výskyt občerstvovacích stanic. Na obchůdek narazíme výjimečně a vždy jen na zavřený, s hospůdkami je to podobné. Před žízní se tedy necháme zachraňovat dobrými lidmi, kteří se ale často tváří jako vrazi za dobré lidi pouze převlečení. Připadáme si jako somráci a před krvelačnými čivavami radši rychle prcháme. Počítáme zásoby: máme jich poskrovnu, počítali jsme s doplňováním po cestě, ale to jsme se tedy přepočítali. Rozhodnutí sníst psy, i když žádné nemáme, nás ušetří bufet u rozhledny v Karasíně, kam s vyplazenými jazyky dobíháme 10 minut před zavíračkou a bez milosti jej do mrtě vyžíráme.
Druhý večer jsme se utábořili u zdi vítochovského kostelíka. Bláhově usuzujeme, že na kopec za dědinou se nikomu kromě nás nebude chtít. Podcenili jsme však stupeň motorizovanosti místního obyvatelstva. S počínajícím vlahem večera se louka na kopečku u hřbitova mění v závodnickou dráhu jednak hrobových zavlažovačů, druhak obrážečů fotogenických památek, kteří trpí utkvělou představou, že kostelík se bude nejlépe hodit co pozadí jejich selfíček s nově pořízenými turbovozy. Ještě dlouho po půlnoci se zpoza kostelní zídky ozývá tůrování motorů a ječení teenagerů konajících stezku odvahy, jakož i nadšené poučování amatérského astronoma o rozmanitých úkazech noční oblohy, jež si na decibelech v ničem nezadá s povykováním jeho nedisciplinovaného a znuděného potomstva. Ráno za svítání před stanem zmateně pobíhá totálně dezorientovaná srnečka.
A pak už žhnoucím sluncem mezi poli, pod zrajícími jeřabinami v prachu cest a pěšin, alejemi a travou, celý den k zelenajícím se kopcům na obzoru. Z té bezčasé pohody, splývající v jeden nekonečný zenový, vpravdě poutnický den, vystupuje oáza v podobě pivní jámy u Studnic, 
oáza číslo dvě v podobě plantáží borůvek pod Paseckou skálou a oáza číslo tři v podobě obrovského steaku s hranolkami a palačinkami jako postre na Sykovci. Poněkud hrůzyplná je pak vzpomínka na kemp u medlovského rybníka s otřesnou vrchní světnicovou Královou, rezavou „pitnou“ vodou a totálně mokrým suchým záchodem. Rozhodně doporučuji vyhnout se širokým obloukem (ostatně jiný oblouk přítomnost rybníka ani neumožňuje).
Ráno lije. Lije hodně a dlouho. Nepřestává lít. Čekáme na díru v lijáku. Díra nepřichází. Stan začíná nabírat spodem. Balíme. Opět sbaleni čekáme. Dokonce i usneme. V poledne se budíme. Díra v chcanci nikde, zato stan vypadá, že ještě chvilku, a nějakou díru nám předvede. Balíme stan v poryvech tajfunu a téměř běžíme (a místy i plaveme) těch 8 km na nejbližší nádraží. Místo dosažení pramene Svratky tak zatím dosahujeme pouze pramene horké kávy v Novém Městě.
Zbytek Svratky, co mi chyběl mezi Tišnovem a Brnem, jsem prošla jako jednodenní výlet jednoho dne pár týdnů po Kumpánově návratu do Němec, kdy mi bylo strašné vedro, strašné smutno po něm a strašné zufalo obecně. Zrušili mi právě sedmnáctý zájezd sezóny a z toho neustálého prvku očekávání a následného prvku zklamání jsem se chtěla jít utopit. Skoro se mi to povedlo: bylo po vydatných lijácích a Svratka stoupla, já jsem to ale nezaznamenala, pozornost dosud upřenou kamsi do dálav a výšek Andorry.
Cestu z Tišnova na Veveří, což je vůbec ta nejbližší mému bydlišti, jsem paradoxně po dvaceti letech v Brně ještě neznala. A netušila jsem tedy, že vede místy vodě dosti nablízku. Vedla i pod vodou. Asi kilometr se pěšina nacházela tak půl metru pod hladinou a já jsem si užila dosyta brodění, klouzání bahnem a drápání se po skalkách představujíc si, že jsem Indiana Jones v Amazonii, kterýžto dojem kalná voda Svratky a zarostlá červená značka mocně podporovaly. A pak že se u nás už nedá zažít žádné dobrodružství! Na všechny trable profesního života se mi opravdu na chvíli podařilo zapomenout. Přesně na tu chvíli, než jsem došla domů. Uvědomila jsem si, že tenhle divný podzim, tenhle divný rok bude chtít daleko víc než jen chvíli chůze, abych se z toho neutopila.
lenkaplenka 