Pěšky z Brna do Prahy aneb koronaterapie B) Sázava

Ne příliš vlídná půlka srpna. Norové na poslední chvíli proti dřívějšímu oznámení zákazu vstupu cizincům až do září oznámili, že si to teda rozmysleli a můžeme tam. Ovšem poněkud pozdě pro naši výpravu, která je už dávno zrušená, protože cestovka musí plánovat aspoň s měsíčním předstihem. Opět se tedy nikam nejede. Do toho mi fb předhazuje předloňské záběry ze svatoolavské pouti a loňské z Andorry. Drásá mě to, ale neumím to vypnout.

Tuším, že jediná pomoc bude vypnout celý mobil a aspoň na den se pořádně zničit. Nemám moc volna v kuse, abych mohla vyrazit na delší trasu, musím totiž zase čekat, až mi napíšou, že se ani do Andorry nepojede, ačkoli je covid-free, protože tentokrát pro změnu zavřeli Barcelonu a zrušili lety.
Jdu se tedy léčit k pramenům. Ne termálním zřídlům. Jen někam do lesa, kde rostou borůvy a když zavřu oči, můžu si představovat, že jsem někde úplně jinde, někde o pár tisíc kilometrů dál na sever.
Rybníky nad Žďárem to kouzlení umí a vlny na Dářku spolu se svištěním severáku úspěšně simulují trondheimský fjord. Ani se mi nechce koupat, jaká je kosa, a hlavně se tam u hráze v kempu motá nepříjemné množství svátečních elektrocyklistů, nebezpečných všem okolo i sobě navzájem.

Sešívám vlaštovčí nití nebe nad Vysočinou. Přeskakuju rozvodí tam a zpět, chutná modře a voní zeleně. Míchám Sázavu se Svratkou na botách. Je tu měkko, ticho a neznačeno. Lidi potkávám až u pramene Sázavy. Není mi dopřáno v klidu porozjímat: čokli kvičí, Homolkovi si stěžují, že šlápli do kaluže, paní se rozhání hůlkami, pán vyzvídá, jestli tam, odkud jsem přišla já, je aspoň nějaká slušná asfaltka. Pryč!
O pár metrů dál po zarostlém chodníčku, jak už to tak bývá, naštěstí úřadují už zas jen veverky a sojky. Lesy kolem Cikháje znám jen zasněžené, v létě to tu nepoznávám. Vzpomínám na běžkařský kurz v prváku, kdy jsme se s holkama fotily nahé na sněhu, a na intenzivní týden se španělštináři, kdy nám prochumelil první jarní den a večer pak tekla krev.

A jsem u pramene Svratky. Bohužel, sem asfaltka opravdu vede. I samotné místo je zklamáním. Jen rozšlapané bahno kolem špinavé tůňky a kolem popadané nebo pořezané uschlé smrčí. Jako už tolikrát, cesty vedoucí k cíli se ukázaly daleko krásnější než cíl sám. Prodlužuji si tedy bloudění zarostlými pěšinami, dokud toho nemám opravdu dost, a dopřávám si ten luxus počkat na vlak v zahrádce hospody ve Veselíčku, kde je k mání babička vrchní, orchestrión, pivo a jahodový mrož.

O dva měsíce později, říjen. Žaludy a ořechy křupou pod nohama, jeřáby roní krůpěje čerstvé krve proti vymetené obloze. Konečně. Mám rande se Sázavou, holkou skotačivou. A teď už se nevracím. Dvanáct hodin chůze střídat dvanácti hodinami spánku. Nikoho nepotkat. Každý den nechat řeku, ať všechno smyje.

Ve Žďáru chytám řeku a v Sázavě u Žďáru k rozcvičení cyklostezku po bývalé železniční trati. Prvních dvacet kiláků skoro běžím. Nikde ani noha, dokonce ani kolo. Ronovský hrad je po žďárském Santiniho hřbitově další připomínkou toho, že putování podél Sázavy nebude zdaleka jen tělocvik. Tolik slavných míst, o kterých jsem zatím vždycky jen četla! Bude mě, zdá se, doprovázet daleko víc lidí, než jsem zamýšlela. První z nich už pobízí koně přes starý kamenný most, kopyta rachotí po hladké dlažbě, skřížené ostrve zazářily na štítu, jak se od hladiny v řece odrazil paprsek podzimního slunka. To se Hynek z Lichtemburka, pán na Ronově, vrací z lovu na svůj dědičný hrad… nebo to byl jen vlak?

V Přibyslavi mají otevřenou cukrárnu. Odkládám hůlky, sundávám batoh, zamotávám se do roušky, nesu si objednávku ven, plné ruce, manipulace s dveřmi, ne, musím dvakrát, průvan lomcuje vším, sbírám hůlky, sbírám batoh, odrouškovávám se, obědvám kafe a větrník, honím cukříky po náměstí, zarouškovávám se, odnáším nádobí, odrouškovávám se, honím po náměstí hůlky a batoh, odcházím za dozoru houmlesáků před coopem.
A pak to přijde. Já to tušila. Co taky v Přibyslavi, že?

Výrobky mléčné
to je marné
jsou blahodárné
a věčné
Každý den, každý den
k svačině
jedině
jedině pramen zdraví z Posázaví.

Celé odpoledne – zelenou pěšinkou podél řeky, loukami a remízky – slintám po pribiňáčku. Nacházím jen větrem hojně servané čerstvé lískáče. Svačím je. Odhaluji alergii na větrem čerstvě servané lískáče. Přicházím do Pohledu. Mají tu krásný klášter v rozkladu (už jsem tu kdysi byla na kochanou, Hynek z Lichtemburka zrovna vysvobozoval Ulriku z Falknštejna před kořistnickými Branibory), ale obchod s pribiňáky ne. Po cestě přes Termesivy a Herlify mám o čem přemýšlet, ale tuhle toponymickou záhadu se mi ani za pomoci internetu rozluštit nepodaří. Aspoň mě přejde chuť na výrobky mléčné a v Havlobrodě si dávám v nádražce burčák a brambůrky: sůl je taky potřeba doplňovat. Dovídám se, že nám vichřice shodila na zahradě jasan i s perníkovou chaloupkou v jeho koruně.
Mimochodem: pribináček jsem si koupila. Byl hnusný, gumový a vyrobený v Praze francouzskou firmou. Ve složení výrobku pravili, že může obsahovat dokonce i RYBY. Stejný podvod je i Lučina. Už to víckrát nebudu.

Další den vede cesta v družném hovoru s Karlem Havlíčkem. Ale jakmile se od podružných témat (výslovnostní obtíže sousloví Král Lávra při literárním výkladu) dostanu k podstatnějším (proč nenechal toho hulení? proč nezůstal v Brixenu, když je tam tak krásně? proč se vracel a nakazil tak manželku i dceru tuberou, na kterou pak obě umřely?), vždycky se uraženě odmlčí.

Zpívám si dnes jinou mantru. Už jsem s ní vstala, jako letos už tolikrát:

Volební místnost

Je to divný rok
nevzešlo nic, co se zasilo,
půda je nějak otrávená
to nikdá nebylo nebylo nebylo nebylo nebylo

Z Brodu vede cesta do kopců. Sviští tu vítr, pole jsou rozježděná traktory, dnes se patrně sklízí kukuřice v celém kraji Vysočina. Pozoruju, jak jim to odsejpá, a to doslova. Dva kombajny a kolem tři vlečky, sotva je jedna plná, mizí v dáli a další traktor s prázdnou vlečkou už je nachystaný v brázdě. Tudy chodil Jan Zrzavý a stejně jako já okem přejížděl zvlněnou krajinu. Na obzoru hrad Lipnice. Jako solitér přitahuje oči z daleka, i když stojí jen na mírném hrbku. Ačkoli je to Lipnice nad Sázavou, k řece má ještě dost daleko a z mé trasy je to poněkud z ruky. A stejně by bylo zavřeno. Škoda, tak někdy jindy, poslední působiště Jaroslava Haška a dějiště Havlova vystoupení na folkovém festivalu v roce 88 určitě stojí za extra výlet.

Světlá nad Sázavou. Do městečka se musí kolem plotu obrovské fabriky s nějakými chladícími jednotkami. Vrtá mi to hlavou, pak zjistím podle nápisu na podnikové prodejně, že to jsou sklárny Crystalite Bohemia, skleničky skleněné. Hned naproti krásný zámecký park, zámek/muzeum pěkně opravený, ale zavřený, jako ostatně všechny památky a kultura po cestě. Není zavřená blízká hospoda avizující meníčka. Odkládám hole, sundávám batoh, rouškuju se, nasazuju batoh, beru hole, vstupuju. V celé hospodě jsem sama. Starý cigán mě uvítá, zapřede hovor, obslouží mě skvělým gulášem a pivem Kácov, zatímco mladý cigán ve výčepu řve na kohosi do telefonu a jiný mladý potetovaný a bezzubý cigán honí po lokále dcerušku na odrážedle, kterou má evidentně se servírkou, snažící se uklidnit hysterického výčepního. To vše bez roušek samozřejmě.
„Má problém se svou přítelkyní,“ svěřuje mi šeptem starý cigán, „je strašně žárlivý. To máme za sto, paní, to pivo je na mě.“

„Už to začíná,“ řekl Sumec. „Lído, je to na tobě. Smrt se volizuje.“

Cítili, že to hlavní teprve přijde. To hlavní budou Stvořidla.

Za loukou začínal les. Voda zde byla tichá, zadržovaly ji zbytky jezu. Peřeje se objevily až v zákrutu. „No nazdar,“ řekl někdo.

Stvořidla. Konečně má noha spočine! Spočinulo celé tělo samozřejmě – to by byla ostuda, jít kolem Stvořidel a nevymáchat se! Nikdy jsem nebyla vodák, ale Vodáckého průvodce pro Ofélii mám v malíku a tohle byl jeden ze zlatých hřebíků celého putování. Přesně jsem identifikovala, kudy to jel Křižák v Huronu, kde Kenymu uplavalo pádlo a kde Sumec zařval na rybáře zavázejícího v proudu: „Uhni, zrůdo!“

Stvořidla! Jsou tam, viděla jsem je na vlastní oči. I toho rybáře. I tu slavnou vlakovou zastávku na slavné železniční trati přezdívané Posázavský Pacifik.

Měla jsem vyhlídnuté skvělé místo na spaní. Slavné místo. Místo opředené mnoha příběhy. Chtěla jsem přespat ve Sluneční zátoce, kam jezdíval na tábory Jaroslav Foglar. Chtěla jsem si nechat zdát o Rychlých šípech a všech hoších od Bobří řeky, pěkně o každém zvlášť a po jednom (no co už taky, když v sedm večer je skoro tma?). Ale všechno dopadlo jinak.
Na opuštěnou louku v ohybu Sázavy se jde vypleněným lesem plným odpadků, kolem jakéhosi podivného komunistického sanatoria obehnaného zbytky ostnatých drátů a v bezprostřední blízkosti tábořiště, které už dávno tábořištěm není, jsou rozesety ruiny zchátralého rekreačního zařízení. Všude se válejí kusy jakýchsi papundeklů, trubek a drátů, povlávají igelity a svítí výstražné cedule, že kdo sem vstoupí, bude synem smrti. Je to místo duchů. Z protějšího břehu se z jakýchsi už čtyřicet let nedostavěných, neomítnutých domků postavených z bůhvíjakých zbytků tvárnic, mezi nimiž se zarostlé kopřivami povalují rezavé vraky aut, ozývá štěkot psů na řetězu a smrdí to tu, jako když někdo pálí plasty.
Už se pomalu stmívá, ale beru nohy na ramena a upaluju dalších 5 km zpět, za několik ohybů řeky, přes les rezonující řevem motorových pil, až na širokou bezejmennou louku svažující se přímo k vodě. Skáču do proudu, než bude tma, stavím stan a vařím si kakajíčko na rybářském posezeníčku. Díky, řeko, konečně klid.

Ještě za tmy mě budí přijíždějící džípy lesáků a snídani už mám zase s doprovodem motorovek. Jako by se všichni rozhodli všechno stihnout zrovna teď, než přijde konec světa.Ráno o samotě podél vody je až do nedaleké Ledče nad Sázavou kochací. Řeka jen kousek za Stvořidly předstírá línou smrt, je jako černé zrcadlo pro všechny barvy sypajícího se listí. Hrad v Ledči je impozantní, i když poněkud omšelý. Pro zahřátí si vyběhnu na vyhlídku na Šeptouchovskou skálu. Omšele odsud působí i celá obec s obligátními paneláky na okolních kopcích navrženými tak, aby účinně zastiňovaly hradní siluetu i jakékoli náznaky historického centra. Zahřátí číslo dvě si dávám ještě v pekárně u buchet a kafe (se všemi rouškovacími prostocviky). Nezhrdnu otevřenými podniky jakéhokoli druhu, protože po cestě není moc kde doplňovat zásoby. Většinou tak akorát jednou denně nebo obden narazím na oázu, kde se dá pořídit něco teplého, a okamžitě ji využívám, ať jsem už předtím jedla či nikoli.

V aleji stoupající do kopce k vísce krásného jména Obrvaň sklízím ořechy. Je to kilo navíc, ale nemůžu odolat. Těším se, jak si je mokré budu večer stahovat z kůžičky. Trvá mi to však nakonec celý týden, než se mi podaří je po troškách zkonzumovat. Večer se totiž už kolem sedmé stmívá a času na piplačku je přes den málo. Opravdu jdu vždycky téměř v kuse celých 12 hodin, na něž světlo stačí.

Dnes je to pořád nahoru dolů, řeka meandruje, železnice s ní, pro stezku už tu často není místo, a tak to bere přes hřeben. Každou chvíli zříceninka. Na mapě zjišťuju, že nedaleko odsud je vodní nádrž Švihov a z ní se Želivka u Zruče vlévá do Sázavy. Jo jo, o Želivce jsme se taky ve čtvrté třídě učili. Měla jsem tehdy chaos v těch pravobřehých a levobřehých a pravolevých a levobokých… přítocích čehokoli. Želivka mi utkvěla, protože Želivka, to je skoro jako železitka, což je pramen smradlavé vody u nás na Libotíně.
Největší zážitek před Zručí je ovšem pozorovat u trati, jak se opravujou koleje. Děje se to takto: přijede celý opravářský vlak s aspoň deseti vagóny. Uprostřed má rypadlo, jednou stranou rýpe násep a po pásu transportuje binec do vagónů tvořících přední půlku vlaku. O metr vedle za rypadlem se z plné půlky vlaku transportuje po pásu a sype čerstvý štěrk do právě vydlabané díry přímo pod kolejnice zavěšené na pár minut v prostoru, vznášející se tam, kde před chvílí ještě byl starý násep. Sem a tam pobíhají dva borci s vodováhou a vyvažují, okolo postává dalších deset borců s lopatama a kibicují. Geniální je to. Mohla bych se na to dívat celé hodiny.

Po krásném a zavřeném zámkohradu ve Zruči (celé městečko se mi jeví jako velmi sympatické a udržované, paneláky se nacházejí zručně zamaskovány za terénní vlnou – zřejmě si tu někdo dal práci s trochou toho urbanistického plánování) následuje nejdříve golfové hřiště Kácov, pak obec Kácov se zámkem Kácov a hlavně pivovarem Kácov, kde chcu stihnout brzkou večeři, abych pak ještě práskla do koní a něco ušla, než se objeví vhodná hotelová louka. Opět rouškovací prostocviky. Vejdu. Jsem tu opět sama. Personál roušky neřeší, tak se opět odrouškovávám. Mají zase guláš a pivo. Než se však domůžu piva místního, vrchní dělá krky (prý moc pění, já na to, že ráda počkám) a snaží se mi vnutit něco jiného, co jim už hnije v trubkách. Guláš taky není tak dobrý jako u cigánů, o cenách ani nemluvě. Není tu sice ani noha, nepřestávají si však hrát na hogofogo. Nabíjím sebe i mobil a mizím v les.

Ráno u Pelíškova mostu. Koupání v kalné bahnité vodě. Ale teče rychle. Přibližuju se k dálnici před Českým Šternberkem, je hned za plotem a jinudy to, vzhledem k soutoku Sázavy s Blanicí, nejde. Rachot přes celé údolí. Vede tudy značená poutní stezka Blaník – Říp. Beru to jako tip pro další objevnou procházku.
Ke Šternberku (tak tady končívá polovina naší zatoulané štramberské korespondence!) se po hřebínku až k hradní bráně vine nádherná stará úvozová cesta. Alejí prosvítá slunko a kreslí mřížku na závěje listí. Vchod do aleje stráží svatý Prokop se svou mitrou a berlou – inu, jsme v jeho kraji a Sázavský klášter není daleko.
Šternberk je taky v opravě a víska pod ním jako po vymření. Nóbl restaurace se zahrádkou dokořán – zavřeno. Nechají mě nabrat si vodu na záchodě, při tom se na mě dívají jak na šupáka, protože odmítám hodinu čekat, abych si dala kafe skoro za stovku. Nic jiného tu ale není a já už nemám skoro nic k jídlu. Tak hryžu poslední krekry za pochodu a zapíjím je rumem Republika, co nesu místo lékárničky.

Sázavský klášter, místo legend, kolébka české literatury! Hnízdo slovanské liturgie! Svatý Prokop! Mnich Sázavský! Těch hodin a hodin seminářů, těch latinských rozborů a luštění glos, těch špatně reprodukovaných nádherných iluminací! A teď stojím jako opařená. Scházím pomalu loukou do údolí k řece a ze všeho nejdřív vidím komíny. Pak tovární haly a paneláky. Paneláky a paneláky. A garáže k těm panelákům a víc fabrik. Proboha, a já myslela, že Adamov je jenom jeden! Tak takhle to měly ty komančské kundy vymyšlené: nemůžeme se toho zbavit, to by bylo příliš troufalé, zlikvidovat klášter svatého Prokopa, přece jenom, národní památka a tak…tak to aspoň pohřbíme doprostřed sídliště.
Zkouším zavřít oči a představit si, jak to tu mohlo vypadat v roce 1905. V roce, kdy se tu, jen pár kroků od klášterní zdi, narodil Jiří Wachsmann. Že ho neznáte? Ale znáte, jen pod jiným jménem: říkal si Voskovec. Ale nejde mi to. Jediné, na co myslím, je úleva nad tím, že stihl zavčasu emigrovat.

Chce se mi brečet, ale musím to vydržet, protože místní TESCO je bohužel jediný obchod až do konce trasy. Proboxuju se tedy davy, vybavím proviantem a mířím ještě i na pozdní oběd (mimochodem vynikající) do nedaleké putyky U Stroma. Je tu jediná a tudíž narvaná k prasknutí místními očividně zkrachovalými existencemi. Skláři na invalidním důchodu? Skláři bez práce a invalidního důchodu? Jako bych to neznala z Kopřivnice, z Adamova, ze života.
Klášter za mostem je schovaný v porostu, obehnaný zdí a ploty, tojtojkami a hromadami bordelu. Na výstražných cedulích se dovídám, že se tam nesmí, nesmělo a už nikdy smět nebude, možná jednou, v jiném životě, až to opraví. Opraváři postávají opodál a hulí, jeden z venku chčije na tojtojku.

Noc na louce u vody poblíž osady Záliby. Tmou duní auta po nedalekém mostě D1. Není to zrovna ideální flek, ale lepší nebyl a už se stmívalo. K vodě vede prudký bahňatý sráz, takže dneska to bude bez mytí i bez koupání. Přichází mě okouknout (spíš zkontrolovat) chlapík s vlčačicí z nedaleké chaty. Chvilku se bavíme o trampování a zjišťujeme, že bydlel zamlada v Brně jen kousek ode mě. Zapomněla jsem si mu říct o vodu a brzo ráno je všude vždycky totálně mrtvo. Ale nakonec u další osady se nade mnou jeden chatař slituje a nabídne mi svou hadici.

Míjím kouzelné retro vodácké tábořiště Senohraby. Je tu na tabuli spousta fotek zachycujících atmosféru letní plovárny někdy v 70. letech. Jak to tady všude žilo! Dala bych nevímco za to, ocitnout se na chvilku v jejich fotosvětě.

Je poznat, že už se blížím ku Praze. Civilizace houstne a objevují se cedule se jmény povědomými ze seminářů toponomastiky. Hradiště nebo oppidum na každém hrbku: Lštění, Čerčany, Ledce, Požáry, Zbořený Kostelec. A k tomu ty neodolatelné složeniny jako důkaz nejstaršího českého osídlení: Čtyřkoly, Pětihosty, Přestavlky, Soběhrdy. A co teprve Sembratec, Petroupim, Petroupec, Bedrč či Phov! Bohemistické orgie nad mapou.

Od žízně mě zachraňuje hospůdka-nádražka U Adenauera. Otevřeno mají, piva mají a místní štamgasty v zahrádce taky. Nevěřím svým očím. Místní štamgast je totiž Robert Nebřenský, frontman mé oblíbené kapely Vltava a nezapomenutelný primář Lexa z Gynekologie 2. Pěkně si povídáme a já mám dylena, protože bych mu strašně ráda řekla, že ho znám a jak je super, ale zároveň ho nechcu otravovat jako nějaká blbá fanynka, od kterých si tu chce zajisté odpočinout; navíc je tu s rodinou. Tak až při loučení ze mě vypadne, že mě těšilo a že doufám, že se snad uvidíme brzo na nějakém koncertě. Očička se mu rozzáří a prý ať určitě přijdu, až budou někdy v příštím, lepším a jiném životě hrát zase v Brně. Už se nemůžu dočkat. Čaroděj je totiž jedno ze dvou alb, která mi posledního půl roku pomáhají ještě trochu splývat na hladině. Zbytek své pouti už si budu zpívat jenom

Mezi lidmi sám
na procházce pán
modrooký pán

Dejte si taky: https://www.youtube.com/watch?v=hOhEoP_VV5g

A pak, jakmile překročím most v Kamenném Přívoze, ocitám se v jiném světě. Číhá tady na mě nejúžasnější překvapení, o němž jsem do poslední chvíle neměla ani tušení. Divoký Západ! Toronto, Dakota. Řeka hučí v klínu rozervaných skal! Na těch skalách sruby jako orlí hnízda. Trampské osady. Jdu jak v Jiříkově vidění. Občas protisvah prořízne linka kolejí, občas se schová do tunelu. Posázavský Pacifik na Medníku.

Poslední noc: slavné pikovické tábořiště, poslední na Sázavě. Dnes pusté, jen pro mě. Místo otevřených sprch mám ale řeku. Poslední koupačka, loučení se Sázavou. Jsem tak dojatá, že si skoro zpívám Nedvědy.

Davle. Praha na dohled, sruby v osadách vystřídaly zadrátované ploty a zamřížované vily s u vlastních mol zaparkovanými motorovými čluny a na souši navazujícími zaparkovanými bavoráky. Praha na dohled a Sázavě je konec. Dál už teče jen Vlzava.
Ještě si trasu prodlužuju přes kopec s výhledy na soutok Sázavy s Vltavou, ale už to není ono. Kouzlo je pryč. Kazí se i počasí. Přidávám do kroku a na nádraží ve Vraném do už čekajícího vláčku dobíhám s prvními kapkami a všivou zimou. Na cestu domů mi zbyly poslední kakaové věnečky a rum. Hostina.

Věčná smůla vypravěče, pokud jeden zrovna není Karel Čapek, je, že ta nejkrásnější místa lze jen stěží vtěsnat do slov. A tak putování podél Sázavy je hlavně všechno to, co bylo MEZI a PŘI TOM a co se do řádků nevešlo. Rosa sražená po ránu na stéblech trávy, jež vás zaručeně umyjí až po kolena, sotva jste se smočili a usušili sami; čvachtání v botech až do té doby, než se přemluvíte a přestanete si toho vědomě všímat; stromy barvící se postupně každý den víc a víc do žluta a zrzava; křupání žaludů pod nohama; další prochozené vložky do bot; zmrzlý rybář ve vaťáku s lahváčem a kolem opřeným o kus mlhy; štěkání jelena uprostřed noci; řvaní jezů a naprosté ticho nad shnilou lávkou v jedné z mnoha opuštěných zátočin; skály, bláto, mech a ostružiní. Ale ze všeho nejpřítomnější je vzpomínka na tu řeku, hustou vodu barvy café con leche a ještě častěji barvy toho, co se v ní zrovna odráží: kouř a opar a roští a les a orobinec a nebe s mraky nebo bez a loďka a molíčko a kachní peříčko.
Sázava vede samým vnitřkem naší země, prostředkem a přes pupek, je však stále dost divoká a zarostlá pro poutníka-samotáře. Bublá mu do kroku, když se rozhodne jej chvíli doprovázet, šumí mu do spaní, polyká jeho samomluvu a usazuje hořkost na dně. Od toho tu je, Sázava: voda, co usazuje. Ve mně se usazuje.

lenkaplenka se představuje:

Lenka Rašková Jsem rodačka ze Štramberka, Valaška a horalka duší, vagabundka přesvědčením. Vystudovala jsem češtinu, španělštinu a estetiku na FF MU v Brně, kde od té doby žiji. Cestování po zemích španělského jazyka začalo již mým studentským pobytem v Santiagu de Compostela a postupem let se mi stalo životní vášní. Díky poutím do Santiaga jsem také zjistila, jak důležité je pro mě dělat v životě to, co mě nejvíce baví. A tak se pohybuji po planetě Zemi pěšky, poznávám její zapadlé kouty i sebe, potkávám zajímavé lidi nebo si užívám samoty, hodně čtu a zpívám a "všechno své si nosím s sebou". Kvůli touze poznat Latinskou Ameriku jsem dezertovala z pozice středoškolské učitelky a vydala se pracovat pro potomky českých vystěhovalců v Paraguayi a Argentině. Postupně jsem prochodila i další země Latinské Ameriky, Nový Zéland, Irsko, Norsko... a kdo ví, kde se to zastaví. Cestování se postupně stalo mou profesí. Pracuji jako průvodkyně ve Španělsku, Andoře, Latinské Americe, Irsku, Skotsku a Skandnávii. Pořádám cestovatelské besedy. Miluji vodu ve všech podobách, dobrou kávu, malbec, smradlavé sýry a chobotnice.
Příspěvek byl publikován v rubrice Doma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s