Nevím jak vám, ale mně názvy Čapkových cestopisů naskakují naprosto automaticky, kdykoli jedu do některé ze zemí, o níž psal.
Výlet do Španěl byl krycí název pro můj úplně první učitelský zahraniční výjezd. Následovala Cesta na sever, kdy jsem se opět podivovala, jak neuvěřitelně přesně se Čapkovy dojmy shodují s mými, pokud jde o vnímání skandinávské krajiny a povahy jejích obyvatel. Anglické listy, to je vlastně moje psaní o výletech do Walesu a Skotska, protože (co si budeme povídat) Skotové i Velšané se sice můžou uvztekat, ale zkrátka pro našince je Anglie univerzální označení všech částí Spojeného království. Mé obdoby Italských listů se doufám dočkáte již brzy: loď, která mě 1. října vyvrhne na toskánskou pevninu (doufám bez újmy na životě) je již rezervována, a cestu domů severem Itálie si hodlám jaksepatří prodloužit a vychutnat.
No a teď je tedy čas na poslední srovnání: Obrázky z Holandska. Týden je málo, já vím, navíc když má člověk kromě ukájení cestovatelské vášně na práci ještě posilování česko-holandského přátelství na bázi prohlubování intimních vazeb mezi konkrétními zástupci obou národů. Ale přece jen, základní vhled jsem snad získala.
Základní vhled totiž získáte, jen vysednete v Eindhovenu na nádraží. „Kola, všude samá kola,“ mohl by si pod vousy zamumlat Pučmeloun na mém místě. Je to šok. Fakt. Čekala jsem hodně kol, ale ne milióny. Kol je tu dozajista víc, než obyvatel. A ty exempláře! Některé zaručeně brázdily místní cyklostezky už za Karla. Jsou to historické kusy, umělecká díla!
Už vím, co budu dělat v příštím životě: budu sběratelem kol v Nizozemsku, výstředním milionářem žijícím v některém z vkusně rekonstruovaných větrných mlýnů, který si za příznivého počasí udělá vyjížďku do nejbližší zahradní restaurace pokaždé na jiném veteránu ze své sbírky.
Na kole jsem projela křížem krážem kus jižní části země. Aniž bych si vůbec všimla, najednou jsem byla skoro v Belgii. Aniž bych zaregistrovala jakoukoli únavu či nepohodlí, najednou jsem měla v nohách 60 km. Inu, rovinka. Systém cyklistického značení tu funguje bezvadně už přes sto let! Ve městech jsou k dispozici podzemní cykloparkoviště s non-stop hlídačem a zcela zdarma. Cyklisté mají všude přednost. A tam, kde nemají, stejně ji dostanou.
Cyklistický dress code je pestrý: dámy v sukních a elegantních střevíčkách na podpatku, pánové v oblecích mířící do High-tech campusu. Rodiče transportující v něčem, co bych nejspíše nazvala cyklorakví, celou rodinku včetně psa a grilovacího náčiní do nejbližšího parku. Všichni samozřejmě bez přileb, chráničů či rukavic. Obrázek zoufalců v dresech proplétajících se na bicyklech brněnskou zácpou, zpocených od hlavy k patě a obložených chrániči a reflexními prvky všech značek, se zde zdá obzvláště nepatřičný.
Holandskem se můžete proplétat i pěšky. Značení jsou taktéž pestrá: jsi-li kůň, vozíčkář, vytrvalec, senior či lenoch, svou trasu si vždycky najdeš.
Různé typy krajiny se rychle střídají: kukuřičné pole, koňská farma, lány kytek, rašeliniště s jezírky plnými leknínů, kanál či aspoň kanálek, alej topolů vedoucí ke statku s doškovou střechou a lesík s borůvčím, které nikdo neobírá, neb je chráněno velmi efektivním komářím komandem. Pořád je na co se dívat.
Eindhoven je příjemným městem k žití. Ať už se procházíte uličkami centra, naplněnými čilým multikulturním shonem mnoha různých tváří, jazyků a oděvů, či se projíždíte mezi četnými parky podél řeky Dommel, nepoznali byste, že se nacházíte v jednom z největších industriálních center země.
Textilní továrny a tabačky z dob průmyslové revoluce byly postupně zbourány nebo rekonstruovány na luxusní bloky bytů, jak se pod vládou koncernu Philips město ve 20. století rozvíjelo a rostlo. Dnes láká zahraniční experty z celého světa. Nad etnickou pestrostí obyvatel Eindhovenu se nikdo nepozastavuje. Z okna bytu mám výhled přímo na tureckou mešitu, na zrušený protestantský kostel a na fotbalový stadion: tři náboženství v jednom.
Holandsko miluje své malíře a rádo se jimi chlubí. Nešlo se neprojet po van Goghově cyklostezce. Nešlo nenavštívit rodiště Hieronyma Bosche, obzvláště ne v jeho jubilejním roce. K 500. výročí Boschovy smrti připravilo město ´s-Hertogenbosch velkolepou podívanou: výstavy, koncerty, prohlídky, světelné show – to vše můžete zažít až do podzimu. Vyzkoušeli jsme plavbu městskými kanály za doprovodu postav z Boschových obrazů.
Absolvovali jsme exkurzi po střeše katedrály a obdivovali neuvěřitelné množství soch, jimiž je opatřena. Úžasný výhled na město a okolí ze speciálně postaveného lešení byl nečekaným bonusem. A možností je daleko více.
A pokud vás po celodenním programu přepadne hlad a žízeň, zajděte si na náměstí a dejte si na místním trhu kus ryby či kusanec voňavého sýra Gouda (pozor, čte se zásadně chauda!) a zapijte to pivem Bosch, nebudete litovat.
Do kraje Ancash
Má před sebou na stole metr krychlový ledu a hoblík. Nic jiného není na výrobu originál peruánské zmrzliny potřeba. Už několik set let. Je libo osvěženíčko v horkém dni? Vmáčkni se sem na lavici mezi ostatní domorodce a čekej, bude ti nahoblováno. A jakým z řady divoce zbarvených domácích sirupů si přeješ svou sklenici ledu dochutit? Tři příchutě za sol, a pozor na vosy! Bohužel ani indiánská prodavačka, ani její početná klientela se nenechala zvěčnit mým aparátem, a tak už se navždy budu na fotce potýkat s růžovou prazmrzlinou osamocena.
S plnou pusou čokoládové bábovky se dožaduji vysvětlení, co je mi to ochotnýma rukama právě podstrkováno. Kelímek lahodného teplého sladkého nápoje ze škrobu quinoa za půl solu (asi 4 Kč) vás zasytí na celé dopoledne. Když ho večer po návratu z túry podpoříte pečínkou z cuye v burákové omáčce s bramborami a zapijete lahví místního piva Cusqueña, vaše gastronomické blaho je završeno.
Málokdy jsou spokojeni, dělají problémy. Celé noci v táboře prohulákají, hrají na kytary, pouštějí si nahlas hudbu, všude nechávají ležet odpadky. Ostatní klienti si stěžují na nedostatek spánku. Máš štěstí, že sezóna ještě pořádně nezačala. Zatím je tu jen pár Němců a Britů, ti jsou v pohodě. Neměl bych si stěžovat, je to moje obživa, ale tobě to můžu říct, ty nejsi normální gringa, ty umíš španělsky a zajímá tě příroda. Já to tu miluju, učím se anglicky, abych mohl všem gringům ukázat naše hory, protože jsou nejkrásnější na světě. Nikde jinde jsem sice nebyl, ale všichni to říkají. Jo, kdyby tě ti osli moc otravovali, tak jim to odpusť, jsou jen zvědaví. Já jsem byl taky zvědavý, co je to tu za samotnou holku. Můžu ti někdy napsat na facebook?“
Stopl si mě taxík. Vážně, já jsem se ho neprosila! Prostě si mě vybral. Přemluvil mě, abych se s ním svezla. Smlouval, snižoval cenu a nabízel fakultativní výlety. Já jsem chtěla pěšky. Byl to pro mě druh pouti, chtěla jsem mezi laguny Llanganuco přijít tiše a s pokorou.
Na vrchol Ben Nevisu vystoupili zároveň se mnou dva krojovaní mladíci. Přihýbali si z placatky whisky. Byli velice ochotní a vysvětlili mi i předvedli, že mají pod sukněmi cyklistické elasťáky, neboť si byli vědomi, že při výstupu na strmý kopec naostro by mohli pohoršovat britské dámy šplhající o něco níže pod nimi. Byli to však Švédi.
Většina lidí v mém okolí si plete Wales se Skotskem, popřípadě jej mlhavě umisťují „kdesi do Anglie“ a maximálně tuší, že princ Charles je princ velšský, aniž by si byli jisti správným pravopisem tohoto titulu. O něco poučenější jedinci možná pobyli v národním parku Snowdonia nebo sledovali v televizi Příběhy bratra Cadfaela, středověkého mnicha z anglického opatství Shrewsbury, kde vždy zločinci před pronásledováním prchnou přes řeku Severn do velšského zahraničí.
Velšská hi
storie je plná statečných hrdinů, neohrožených nájezdníků a rebelů bojujících proti anglické nadvládě, nebo taky mezi sebou navzájem. Jedním z nich byl i Owain Glyndŵr (1355-1416), samozvaný princ velšský, po němž je pojmenována dálková značená trasa středním Walesem, kterou jsem se rozhodla absolvovat a poznat tak krásy této tajemné zastrčené země „na vlastní nohy“.
Není jim sice rozumět ani slovo, ale nikde jinde na světě jsem zatím neměla tak intenzivní pocit, že mě opravdu rádi vidí. Jsou u vytržení z toho, že vás napadlo omrknou tenhle kout světa. Moc místních nepotkáte a oni moc cizinců taky ne, takže když už k tomu dojde,ochotně se nabízejí, že vám pomůžou, nakrmí vás, napojí nebo aspoň popovezou, protože představa, že jdete pěšky, s batohem a navíc dobrovolně, je pro ně psychicky nesnesitelná. Milují, když se jich zeptáte, jak se správně vyslovuje název jejich obce, ať už je to Llwyngwyn, Llwynhir, Llwydiarth nebo třeba Cwmydwrgi. Chcete vážně vědět, jak to vyslovit? Stavte se ve Walesu, už jen kvůli těm zvukům, které se nedají reprodukovat. Alespoň na okraj si zapamatujte, že tolik oblíbené „ll“, vyskytující se v názvu každé druhé místní dědiny minimálně dvakrát, vydáte tak, že si připravíte to největší flusnutí ve svém životě, vytáhnete ho až z paty, pořádně nahlas vychrochtnete a pak teprve k tomu přilepíte „l“. Obdobně postupujete při hlásce „ch“. Už je vám jasné, jak máte trénovat, až se budete chtít jako já dostat do městečka Machynlleth? Věřte, že utábořit se nakonec po celodenní etapě u jezera Du je opravdu lingvistická úleva. Stále se nemůžu rozhodnout, zda je šílenější velština nebo baskičtina. A mimochodem, víte, jaká je nejpopulárnější obec ve Walesu? Najdete ji na ostrově Anglesey a u cedule se tam fotí všichni turisté světa, neboť její jméno je oficiálně nejdelší na světě. Vítejte v Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogochu!
Velšské ovce jsou individualistky, podobně jako jejich svérázní pánové. Za celé tři týdny toulání se mi nepodařilo najít jedinou, která by ovládala mezinárodně uznávané a Evropskou unií schválené „bé“. Velšanky prostě bučí. A že jsem jich měla možnost vyzkoušet tisíce. Pokud se rozhodnete vydat po stopách prince Glyndŵra, budete potkávat hlavně ovce. Trasa je totiž záměrně vytyčena tak, aby vedla co nejvíce přírodou, mimo civilizaci a pevné silnice, což ve Walesu znamená jediné: brodění se orosenou trávou a nekonečné přelézání zídek a ohrad s milióny ovcí všech etnických skupin. A tuny ovčího trusu. Pozor, po ránu klouže! Opravdu se vyplatí vzít vážně slovo, které se mi vrylo nesmazatelně do paměti: ARAF! Pomalu!
Pobřeží Walesu je obklopeno „železným pasem“ středověkých hradů anglického krále Edwarda I. Na nepřístupných skalách Snowdonu si zase stavěli svá nedobytná orlí hnízda místní šlechtici.
Při skotačení s batohem po kopcích, přelézání ohrad a koupání v řekách člověku vyhládne a jelikož nejím trávu (od ovcí se nedá pochytit všechno, i když tohle by se, na rozdíl od tupého panického běhání a drbání se o ploty, hodilo), nezbývá než občas zavítat do nějaké místní hospůdky a doplnit energii pravou velšskou snídaní podávanou po celý den. Kromě slaniny, párečků, fazolí, volských ok a toustů s máslem a marmeládo
u obsahuje taky místní klobásečky, jakési smažené bramborové pirožky, houby a grilovaná rajčátka. Hroudu voňavého ched
lenkaplenka 