lenkaplenka

Po několika dnech strádání na sopce stopuju do orotavského údolí, abych si trochu užila i civilizace a předvánoční atmosféry. V prvním baru, kam jdu na kafe a wifinu, potkávám Liberečáky, kteří mi dají spoustu tipů na výlety do okolí i do pohoří Anaga na východním cípu ostrova. Do svátků stále nějaký ten týden zbývá, takže není problém sehnat pokoj v penziónku v centru ještě za rozumnou cenu. Takhle už jsem se dlouho nepoměla: vlastní terasa s výhledem na moře a k večeři obrovská tuňáková empanada, kterou se pak budu živit ještě dva dny.

Orotava je moc pěkné historické městečko. Není přímo u moře, ale roztahuje se široko a daleko po svazích ve výšce asi 400 m. Není tu tudíž přeturistováno, je vidět, že si to tu místní vyzdobili pro sebe. Botanická zahrada je nádherná, vedle ještě jedna s terasami jako na zámku, všude plno kostelů a historických domů s vyřezávanými balkóny, po setmění krásně nasvícených. Na jednom náměstí betlém v životní velikosti, na dalším palmy plné třpytivých vloček. Lidi posedávají na zahrádkách a prostě si to užívají. Přidávám se, i když se cítím poněkud absurdně: sedím si v parku v tričku a nad hlavou mi svítí vánoční výzdoba. Metař palmovým listem zametá chodník a z baru zní koledy.

Ráno luxusní snídaně s výběrem domácích kdoulových a banánových marmeládek a kanárských sýrů. Donutím pana majitele, aby mi je všechny sepsal jménem, abych se orientovala v produkci. Čert vem maso, když jsou po ruce kozí a ovčí sýry, různě zralé a různými pálivými papričkami obalené.

Tenerife není jen jedna sopka. Má mnoho dalších lákadel k prozkoumání. Severní část každého ostrova je vždy daleko zelenější než jižní a počasí je proměnlivější. Mraky se zde drží víc a dokonce tu potkáte i kaluže. Horké strže jsou zarostlé laurisilvou – nefalšovaným třetihorním vavřínovým pralesem. Pobřeží samá skála a útesy, na nich se choulící vesničky jak vlaštovčí hnízda a svahy s vybudovanými terasami na nejneuvěřitelnějších místech prudce spadají do rozbouřeného moře. Občas malá plážečka přístupná jen kamzičí stezkou nebo z moře.

Tam jsem se toulala tři dny. Potkala jsem místní „Matterhorn“ Tabornskou skálu a na ní pasáčka koz, objevila jsem nádhernou jeskyni a spala v ní vysoko nad hřmícím příbojem, opatřila si pár modřin a škrábanců při pokusu vykoupat se, jak mi vlny podrazily nohy a povláčely mě trochu po šutrech, narazila jsem taky na vinnou naučnou stezku a proslavené sklepy dědinky Taganana, kde jsem chtěla i degustovat, jenomže byla neděle v poledne a všichni byli v kostele. Tak jsem se nechala vyvézt zase vzhůru a vloupala se na zakázanou pěšinu národního parku, kde byl ten opravdu pravý netknutý Farngorn, prales z pradávného času bájí, kapradiny velikosti člověka, břečťan ovíjející kmeny zkroucené těsně nad vašimi hlavami a mech nejzelenější na světě. Východy slunce střídaly západy, do toho se pomalu chystal měsíc k úplňku, a já pořád nemůžu říct, co bylo krásnější. Však mrkněte na fotky a posuďte sami.

Moje rozloučení s Tenerife však proběhlo poněkud neplánovaně: na žluté písečné pláži Teresitas, hlavní turistické pláži hlavního města Santa Cruz de Tenerife, kam jsem si stopla autobus. Řeknu vám, že jsem se tam vydržela válet přesně 2 hodiny. Pak jsem prchla před davy Němců a Poláků do jednoho z místních barů na pořádnou porci chobotnice.

A pak už byl čas přeskákat emhádéčkem přístav a průmyslovou zónu do metropole, kde mi poslední hodiny před odjezdem trajektu zpříjemnily dva architektonické skvosty: budova místní veřejné knihovny a Opera Santiaga Calatravy.

Krajiny jsou na světě různé a pár jsem jich už viděla. Ale ještě nikde jsem nezažila, že by se střídaly tak neuvěřitelně rychle a v takovém množství jako na Tenerife nebo La Palmě.

Vyrazíte od moře vzhůru a nestačíte se divit. Po plážích z černého písku se povalují balvany omleté divokými útočícími vlnami.

Proti bílé pěně je nebe na obzoru neskutečně blankytné (teď konečně si tu barvu umím představit, dřív byla jen z pohádek). Černé lávové krtince mění podobu, obrůstají kaktusy a sukulenty, kvetou a hostí megačmeláky a miniptáčky.

Jemný prach střídají balvany velikosti člověka, černou střídá rudá antuka.

Postupujete zvolna po okrajích vesnic, kde jsou zabordelené dvorky umně maskované po zdech se plazícími okrasnými keři se stovkami různobarevných květů. V zahradách ovoce a kolem palmy. Ve výšce kolem 500 m se začínají objevovat vinice. Šplhají po terasách a mizí kdesi kolem tisícovky v kožíšku mraků. Stezky se stávají prudšími, lemují je zavlažovací kanály a trubky stahující vodu ze samých vrcholků hor. V korytech potoků byste ji hledali marně: už staletí slouží lidem, kradou ji slunku.

Teď jen neztratit náladu a prodrat se těmi mraky. Stoupám borovým lesem vystlaným spadaným jehličím jako králičí pelíšek. Místní ho sem jezdí nabírat po fůrách – slouží jako podestýlka pro dobytek i banány při přepravě. V lese je mír, ticho a vůně. Jdu ve vatě.

V půlce další tisícovky někdo tu vatu snědl, oblízal si ulepené prsty a nastražil měsíční krajinu. Černé kužele v rudé a okrové suti, do nich pere polední slunko. Žízeň, pot a pocit, že kdyby ten někdo chtěl, jediným pohybem mě celou spláchne po té suti zpátky do moře a zatlačí špunt. Pohledem se zaháknu za několik přičaplých kaštanů trousících plody do zežloutlého listí. Těch žlutí je na mě nějak moc. Mám kruhy před očima. Pomáhají na ně žluté banány a litr vody.

Nad dvěma tisíci se objevuje opět borový les. Z něj trčí rozeklané skály, drolící se jako moje zuby ve snu, který mě od dětství pronásleduje. Mám toho pro dnešek tak akorát dost, ale je potřeba ještě přeskákat pár kilometrů přes vyhlídkovou autostrádu s autobusy plnými těch správných vyhlídkových Němců. A pak ještě pár kilometrů unikat po holé planině někam trochu do zákrytu. A ztratit na severním protisvahu cenných 500 m převýšení, než je tu konečně zase les a s ním piknikový areál, kde doplním zásoby vody, pač jsem opravdu vydulila všechny 4 odvláčené litry.

Z posledních sil se kochám výhledem na toho krasavce na obzoru, nad nímž se nebe barví do růžové jak vystřihnuté přímo z argentinské telenovely. V 18:20 jde slunko a Lenkaplenka spát. Ráno v 7 se zase sejdem. Všichni tři.

Druhý den mě čeká chvilka rozehřívání opět po asfaltce, ale tůristi před desátou nevyrážejí, takže ji mám pro sebe. Přecházím přes táhlou planinu tvořící první široký kráter Teide. Ze všeho nejvíc připomíná patagonskou pampu. Pořád čekám, odkud vyskočí lama. Vítr kreslí s mraky na nebe neuvěřitelnou podívanou, slunko mu sekunduje střídáním odstínů na skalách okolo. Užívám si každý krok, o který se nemusím s nikým dělit. Kolem poledne se má stezička napojí na dálnice vedoucí od parkovišť a bude po soukromí. Vidím je už z dálky, trpaslíky. Je pěkné horko, čeká je několikahodinová túra, ale nemají ani pořádné boty, natož vodu nebo sváču. Tipuju na Španěly nebo Argentince. Naopak grupy důchodců vystajlované v safari oblečcích vypadají na Angličany. Prchám před hloučkem namachrovaných třicátníků s počínajícími pivními mozoly, nahých do půl těla, v jedné ruce lahváče, ve druhé selfie tyče. Večer budou skučet, dožijí-li se.

Davy houstnou a já prchám tak usilovně, že se přes serpentiny v lávě na kuželu hory Teide dostanu daleko dřív, než jsem čekala, a taky dřív, než otevřou refugio, kde dnes nocuju. Nocležníci se pomalu hromadí v závětrné předsíni. V pět se otevře kuchyň, v sedm ložnice. Je nás asi třicet, za chvilku jsou všichni v limbu.

Na východ slunce na Teide se musí z chaty vyrazit po páté ráno. Brzy se k vrcholu klikatí had čelovek, hledající si cestu v lávovém poli. Nechávám bágl schovaný u chaty a vyrážím na lehko. Cesta vede chodníčkem olemovaným šutry z obou stran, takže naštěstí není problém se tu potmě orientovat. Z toho jsem měla trochu obavy. Nahoru na nejvyšší špičku se totiž opravdu drápe jen přes strmý kamenný lávový les, a tak každý chybný krok by znamenal minimálně ublížení na zdraví. Ale jde nás dost a orientaci ulehčují i v pravidelných intervalech po stezce roztroušené útržky toaletního papíru – bohužel některým výletníkům ani nestojí za to odskočit si dva metry za nejbližší šutr, byť o potencionální kadibudky tu věru nouze není.

Jak jsem rozpumprdlíkovaná z toho, že mě netíží 15kilový bágl, předběhnu tu i onde pár šplhačů a z ničeho nic je přede mnou tma tmoucí. Vrcholek se objeví docela nečekaně. Prostě to už dál nejde. Najednou zjišťuju, že jsem tu první.

Těch deset minut, kdy jsem stála na vrcholku Pico del Teide úplně sama, v té nejčernější tmě, jaká přichází těsně před úsvitem, s kobercem hvězd nad hlavou a světýlky lemující ostrov hluboko dole, bude už navždycky patřit k mým nejsilnějším životním zážitkům. Ten pocit je neopakovatelný. Můžete se mu občas přiblížit, přidat jiný podobný do party, budete to zkoušet dál a znova. Ale ten jemný proužek světla, který se objevil na východě před tím, než do něj zablikla první čelovka, ten už mám vrytý na harddisk někde hluboko v hlavě a zůstane jen jeden. Občas si ho pouštím na strop před usnutím.

„Co děláš na Vánoce?“

„Ále, letím na Kanáry.“

Úplně jsem se styděla při pomyšlení, co si o mně pomyslí kamarádi, až jim tohle budu vykládat! Už to vidím: první, co každého napadne, je luxusní dovolená v nějakém hotelovém rezortu s plnou penzí, koktejly až do bazénu, celodenní opékání se na pláži pod žhnoucím, téměř saharským sluncem, poté opékání ryb a jiných mořských potvor. Přes den animační programy, večer živá hudba a karaoke. Kokosový odér opalovacího krému se mísí se slanou vůní Atlantiku.

Má dobrá pověst bude nadobro zruinována! Nic naplat, budu o tom muset napsat a očividnými i hmatatelnými důkazy se ospravedlnit.

Což tímto činím.

Na Kanárské ostrovy mě to lákalo už dlouho. Je to přece Španělsko, tedy země, kterou musím. Ale pst, nebonzněte na mě, že jsem to řekla, jinak mě příště Kanárci vyhostí a po cestě eště ukamenují! Jedním z prvních nápisů, které mi cvrnkly cestou po ostrovech do nosu, bylo CANARIAS NO SON ESPAŇA! (A hned potom STAY HOME, DON´T TRAVEL:-)

Důvod číslo dvě je ten, že shodou kolonizačních okolností leží na Tenerife nejvyšší španělská hora – Pico del Teide. Zvedá se přímo z moře do výšky 3718 m. n. m. a díky příznivé poloze je lehce přístupná i nadšenému nepolárníkovi, protože sníh se tam vyskytuje i v zimě velmi zřídka (a je pak vděčným cílem všech lovců kýčovitých fotografií, včetně mě samozřejmě).

No a pokud ještě navíc patříte k nadšeným chodičům a šplhačům a rozhledy z hřebenů a hřebínků, vrcholů a vrcholků, horeček, kopečků i krtinců jsou vám životní nutností, pak vězte, že Kanárské ostrovy (obzvláště ty západní) jsou téměř panenským rájem, kam prostě musíte. Takže doufám, že po přečtení následujících kapitol se všichni seberete a zahájíte českou invazi, to je totiž jediná šance, jak rozředit to moře Dankešénů a Gutntágů. Zůstane jich tam pořád dost na to, abyste se vměstnali na stopu do jejich aut a nemuseli si půjčovat vlastní.

Když se na prosincové termíny roztrhl pytel s levnými letenkami na Tenerife a já jsem nevěděla, co s načatou zimou před odletem na Zéland, neváhala jsem ani vteřinu.

Pod vánoční stromek jsem si přála jediné: přiblížení na katowické letiště a zpět, což ochotně zařídil Ježíšek- tatínek.

Dobrodružství započala ještě na našem území: když jsme okolo šesté ráno dorazili do Ostravy, nejdřív jsme hledali UAN. Nebyli jsme tam leta a on se jaksi zmenšil a přísahám, aji posunul, kolem vyrostla řada supermarketů a nebylo kudy vjet a kde zaparkovat. Když se to povedlo, vzápětí jsme zjistili, že jsem se, já hlupák starý, hlava děravá, spletla a autobus, kterým mám jet do Katowic na letiště, vlastně nejede z UANu, ale z vlakového nádraží na Svinově (no uznejte, napadlo by vás to?) Byl to nervák. Přískokem vpřed skrz semafory ranní Ostravou. Stíhali jsme to tak tak. Vyskákali jsme z auta do pekelně mrazivého rána na svinovském nástupišti… a čekali… a čekali. Dvacet minut se nic nedělo. Místo bylo správné, hodina taky, autobus však nikde. Prý zpoždění. Když jsme vyměkli a šli se schovat do nádražní haly, taťka si všiml, že přijela jakási divná bílá nounejm dodávka s polskou SPZ. Šel se zeptat. Byl to ten „autobus“. Za předním sklem nedbale zastrčená cedule Katowice airport. Vevnitř polský řidič s vizáží 15letého puberťáka a polský dělňas, evidentně po pařbě, cestující kajsy na šichtu. A tak mi na dálnici k Bohumínu, v odéru vodky a cigaret, za česko-polské konverzace na úrovni a při rychlosti 160 km/h začla dovolená.

Už v letadle jsem si v tom davu našich teplachtivých severních sousedů připadala se svým odraným báglem, bez kufrů, froté osušky s palmama a cuklí zářivých barev, poněkud nepřístojně. Toho pocitu jsem se pak na turisticky frekventovaných místech, kam jsem byla někdy nucena zamířit, už nezbavila.

Návštěvníci ostrovů se mi jevili jako příslušníci tří kategorií odpovídající zvyšující se nadmořské výšce:

a) plážoví povaleči vizáže rudý břichouš, neschopni pohybu bez dopomoci: Poláci, Němci, Angličani (řazeno dle solventnosti). Buď jsou nesnesitelní oni sami nebo aspoň jejich děti, přímo úměrně se však zvyšuje i nesnesitelnost místního personálu, který ignoruje vaši španělštinu a vás osobně vůbec, případně vás odmítne obsloužit, bo chcete jenom kafe.

b) Německé postarší páry v dobré kondici, vyskytující se na značených, dobře motoristicky přístupných turistických trasách, či na cestě k nim v zapůjčeném autě. Nespornou výhodou z toho plynoucí je jejich snadná stopovatelnost. Někdy nebylo ani třeba zvednout palec a oni se jali činit dobré skutky úplně sami od sebe. No nekup to!

c) já.

…no dobře, ještě asi 5 dalších Čechů s podobnými úmysly i rozpočtem jako já, které jsem na Tenerife potkala. Na La Palmě ani La Gomeře už ne, protože trajekt stojí nekřesťanských 35-47 babek a i jen na Tenerife je zábavy na měsíce, což mi odpřísáhl český pár z Liberce trávící tu už asi patnácté Vánoce, a což v plném rozsahu podepisuju.

Asi chcete vědět, jak vypadá Tenerife shora. Jestli jsem tam opravdu vylezla. A jestli jsem funěla a volala o pomoc. Ale no jo porád. Dočkejte. Eště před tím jsem měla rande s jedním super borcem, jací se už dneska nerodí. A to se nedá vynechat.

Máme doma takovou knížku. Máme ji už dlouho. Co pamatuju. Neuměla jsem ještě číst a už jsem si v ní listovala. Nějací borci tam upletli z rákosu loď, naskákali do ní a vypluli na moře. Plavili se oceánem, dlouho, a když loď začla nabírat vodu, nějak je vylovili a zachránili. Ale oni toho ještě neměli dost a upletli si jinou loď – zkoušeli si to u indiánů na jezeře Titicaca a tak různě – a vypluli zas. Ta loď měla velkou bílou plachtu s červeným kolcem uprostřed a jmenovala se Ra. A ten hlavní borec, co to všechno spískal, byl Thor Heyerdahl.

Jako výchozí bod pro své tenerifské putování jsem si zvolila městečko Güímar. Má nesporné výhody: je trochu z ruky, je to po cestě vzhůru, je tam levné ubytování a žádní turisti. Kdybych ho neviděla na vlastní oči, jak na mě vyje ze střechy, dalo by se říct, že v Güímaru chcípl pes. Ale hlavní důvod, proč jsem si nevybrala třeba úplně jinou dědinu, kde taky chcípl pes, jakých je na Tenerife plno, je ten, že tam Thor Heyerdahl prožil značnou část svého života a objevil a vykopal tu pyramidový komplex, o němž mu místní tvrdili, že to jsou jen obyčejné sto let staré terasy navršené místními zemědělci. Heyerdahl dokázal, že jsou dílem předkolumbovského obyvatelstva Guančů a že sloužily jako jejich posvátná místa k vzývání boha slunce. Že zkrátka stejně jako třeba v Mexiku, Peru, Egyptě či v Polynésii, i staří Kanárci se klaněli bohu Ra, ať už ho nazývali jakkoli.

Vše je kruh, všichni jsme jedno. Já to tušila.

A tak se jdu na tu nádheru podívat.

Kromě hlavních expozic věnovaných pyramidám kultu slunce na celém světě a Heyerdahlově životě a díle je tu i pěkná naučná stezka o historii ostrovů a o tom, co tu rostlo či roste a do světa se vyváží či vyváželo. Doplňuju si základní vzdělání zjištěním, že aloe a agáve je jedno a to samé a že to právě z nich se dělá sisal (což jsem tedy asi objevila Ameriku, ale nevadí, aspoň jsem se tak definitivně zařadila po bok Kryštofusa Kolumbusa a jiných slavných osobností zde pobývajících).

Taky jsem se dověděla, že zatímco v dřívějších dobách živil Kanárky vývoz cukrové třtiny (potažmo rumu), cochinilly (jakéhosi purpurového barviva pocházejícího z drcených cizopasných červů opuncie či co) a vína, dnes tvoří hlavní zdroj příjmů ještě před banány… no schválně, tipněte si.

Tůristi.

Nojono. Nechci nikomu kazit naděje, a tak rovnou a bez mučení poctivě přiznávám: se mnou to teda rozhodně nevytrhnou!