14.2.2014
Byl to zásadní, poučný rok. Bilancování je na místě, ovšem ať si někdo nemyslí, že si přečte statistiku. Jestli ho zajímá, kolik kilometrů jsem ujela, kolik peněz utratila, kolik dní kde strávila, kde nejvýš, nejníž, nejjižněji jsem se ocitla… bude zklamán. Nepočítala jsem to. Cestovala jsem všemi možnými dopravními prostředky, nocovala v různých typech přístřeší. Viděla jsem nádherná místa, nad kterými se tajil dech, byla mi pěkná zima a pak jsem se zas potila jak kůň. Těžko říct, co bylo zajímavější, jestli krajiny, zvířectvo nebo lidé.
Naučila jsem se mnoho věcí, z nichž za 2 nejdůležitější považuji tyto:
1) být trpělivá v situacích, jež nebylo v mých silách změnit a kdy se nedalo dělat nic jiného, než čekat, a
2) nenechat se vytočit, i když to občas vypadalo, že se mi do cesty pletou lidé, jejichž jedinou náplní práce je právě to.
Zachovat si dobrou náladu a dívat se na svět z té lepší stránky bylo lehčí, než jsem čekala, a přineslo mi to neskonalou úlevu a svobodu.
Je zdravější častěji se radovat než pořád se nasírat. Užívat si to, co je, místo remcat kvůli tomu, co není a stejně nikdy nebude.
Nemyslím si, že mě ta cesta změnila, spíš jen vydolovala na povrch další alternativy toho, jak se dá žít jinak, o kterých dřív nebyla příležitost uvažovat.
Jsem pořád stejná – jen mám teď holt víc najeto.
Když v Uruguayi prší, je taky fajn si to předem zjistit u Norů na internetu a využít předchozího horkého dne k návštěvě majáku, nákupu proviantu v dědině a dostatečného opečení se na rozpáleném písku pláže.
A zatím se to zdál být jen takový lepší Asunción, trochu šmrncnutý blízkostí BA. S odstupem času jsem však tento dojem přehodnotila ve prospěch metropole. Měla jsem zkrátka smůlu, že bylo zrovna pošmourné počasí a že jsem zahájila pobyt v ne zrovna výstavních čtvrtích města. Ve sluníčku se hned všechno lesklo a zelenalo líp a vyspalá, najezená a odpočatá, po probrouzdání všeho, co za vidění stálo, jsem byla ochotna připustit, že Montevideo má něco do sebe. Ovšem je opravdu malé a řeči o jeho bezpečnosti jsou, myslím, taky přehnané. Adresy, na nichž jsem bydlela, nebyly zrovna výstavní avenidy a ze 3 nocí v hostalu jsem 2x potkala někoho, koho zrovna okradli. Zkrátka jsem nenašla nic, co by zrovna v případě Montevidea člověka opravňovalo si myslet, že je tu bezpečnější než kdekoli jinde v Latinské Americe.
Ve městě najdete repre místa se skvostnými secesními budovami, jako je například Casa Ferrando (nejkrásnější knihkupectví na světě, podle mě teda) či kavárna Las Misiones, několik příjemných parčíků, hostících výstavu fotografií či starožitnou burzu, a rozsáhlou Costaneru, čili nábřeží, poměrně čerstvě rekonstruované, po kterém můžete svištět přes 20 km na kole kolem celého města. Ale je zde také spousta zchátralých domů či kostelů a děr po nich, mnoho ulic vypadá jako po bombardování a vesměs všude musíte dávat sakra bacha, abyste do něčeho nevábného nešlápli. Na druhou stranu ale po Montevideu neběhají skoro žádné toulavé psí smečky, jak je to například v Chile na denním pořádku.
Ovšem když jsem uviděla ty ceny, skoro jsem litovala, že nejsou zamaskované za nějaké vágní částky typu 14 000 jednotek, jež člověku tak netrhají srdce, protože už vzdal přepočty a bere to prostě jako fakt. Zde byla pravda odhalena na můj vkus příliš nestydatě: kopeček zmrzliny 50 pesos. Káva 50 pesos. Litrová lahev piva v hostalu 100 pesos. Polední menu v hospodě 300 pesos. Za nákup základních potravin v supermarketu jsem vyplázla 800 pesos, jen to hvízdlo. Ale například autobusová jízdenka 21 pesos (jiná doprava než autobus v Montevideu není). Nedovedu si vysvětlit, co je na Uruguayi tak drahé! Přitom když jsem se vyptávala jednoho Uruguayce v BA, shodli jsme se, že platy a např. nájmy jsou stejné jako u nás. Uruguayský učitel, stejně jako český učitel Lenkaplenka, vydělátřeba 14 000 a z toho 7000 zaplatí za nájem.
Ještě vám musím napsat o svém výborném couchi. U sympatické vysmáté kudrnaté holky jménem Carolina jsem strávila jednu noc a nemůžu říct, že bych tam přespala, protože jsem ani oka nezamhouřila. Caro pracuje jako sekretářka pro nějakou univerzitu, zároveň studuje sociální práci a bydlí ve čtvrti Palermo, což je zrovna jedna z těch se špatnou pověstí. Pravila, že je to domeček malý, že tam bivakují ještě další 2 lidi, ale že se nějak vejdem. Šly jsme na kafe, ona mi popsala cestu a vrátila se do práce. Já sem se tedy vydala zabydlet.
Taky jsem měla dojem, že oproti Riu je tu mnohem menší provoz. Tato záhada byla objasněna, když mi vysvětlili, že jsou přece letní prázdniny, tudíž zde chcíp pes, Buines je vylidněn a všichni si válejí šunky v Mardelu (Mar del Plata, argentinské přímořské letovisko). Na jednu stranu mě to potěšilo, nemusela jsem se o Buines dělit s dalšími 7 milióny Porteňanů, na druhou stranu bohužel do Mardelu zamířily bavit rudé břichouše i veškeré porteňské kapely, divadelní ánsámbly a podobně, tudíž se v hlavním městě nekonala absolutně žádná kultura. Do skvělou akustikou proslulé opery Teatro Colón jsem tedy mohla zajít jen na prohlídku s průvodcem (místní 60 babek, cizinci 130!) a nepustili nás ani na pódium. Škoda, ale jinak divadlo pěkné.
Při tomto jméně duše každého horolezce pookřeje a srdce začne bušit jako splašené. Cerro Fitz Roy, to je pojem. Jeho příkré stěny lákají odvážlivce z celého světa a mají pověst jedné z nejobtížnějších horolezeckých destinací, a to hlavně kvůli extrémním výkyvům počasí. Ostatně indiánský název, El Chaltén, znamená Kouřící hora, protože vrchol je téměř nepřetržitě obklopen mraky. Také tu fouká silný západní vítr od Pacifiku a běžně tu teploty během léta klesají pod bod mrazu a hrozí tak i sněhové bouře a tvorba ledových vrstev na stěně. 
Cerro Fitz Roy i jeho soused Cerro Torre jsou obklopeny několika ledovci plazícími se ze souvislého ledovcového masivu, Patagonského ledovce, největšího v Americe. Větší ledovcová plocha (samozřejmě kromě Arktidy a Antarktidy) je už jen v Himáljích. To jsou tedy místní lákadla. Bohužel Argentinci, vždy hotovi i z nejmenší blbůstky vytřískat majlant, a to nejlépe obráním zahraničních turistů, nazvali El Chaltén „hlavním městem trekkingu“, což jim umožňuje beztrestně okrádat kohokoli, kdo tomu uvěří a do El Chalténu zavítá.
Na rozdíl od Bariloche je v El Bolsónu méně cizinců (chvála bohu žádní Izraelci). Je to oblíbená prázdninová destinace Argentinců, jak jsem zjistila, obzvláště mládeže z Buenos Aires, což taky není žádná velká výhra, ale naštěstí nejsou fyzicky nijak zdatní a v mých nadmořských výškách se prakticky nevyskytovali. Narazila jsem na ně vždy až po sestupu do údolí. Za pozornost stálo, jak byly tyto skupinky adolescentů ověšeny batohy, spacáky, karimatkami, kotlíky a termoskami zcela bez ladu a skladu a všechno to na nich plandalo a cinkalo a oni se pod tím hroutili ve svých riflových kraťáskách zařezaných do zadku, na nohách číny bez ponožek, na ramenou šrámy od popruhů, protože slečny měly na sobě většinou jen vršky od plavek – bylo dost horko. Ale zase si říkám, že třeba dostanou časem rozum a je to furt lepší než sedět doma u televize. Docela jsem je litovala, protože takhle ušli někdy fakt dost kilometrů, než se objevilo tábořiště nebo refugio, kde se pak zhroutili a vstali až na druhý den v poledne.
Strávila jsem tam nakonec 5 dní a byl to jeden z nejhezčích zážitků na cestě. Nejdříve jsem vyrazila k refugiu Hielo Azul (Modrý led). Po 4 hodinkách ostrého stoupání bylo cíle dosaženo, a protože jsem toho ještě neměla dost, dala jsem si jako bonus výstup na ledovec, jež dal hoře nad sebou i útulně pod sebou jméno. Odpolední slunko se opíralo do šutrového svahu opravdu úporně, nikde ani stopa stínu a celkové převýšení nakonec bylo nějakých bratru 1200 m. Těšila jsem se na opravdu modrý led, ale když jsem se tam v 5 večer konečně dohrabala, jaké zklamání! Stejně jako pod Aconcaguou, stejně jako v Maipó, byl i tentokrát ledovec pokryt silnou vrstvou prachu a kamení. Katarze se nekonala. 
Lagunka byla sice roztomile modrá, to ano, ale že bych to musela vidět dvakrát… Zklamání z ledu nicméně vynahradil úchvatný výhled do údolí a na okolní dvoutisícové vrcholy.
Voda byla kupodivu velmi příjemně osvěžující, nikoli ledovka, jakou jsem čekala, navíc chatár mi uvařil zcela zdarma maté, a tak jsem strávila velmi příjemné dopoledne. Zbytek dne byl sestup do údolí – no co byste řekli? Taková pohodička – úplně lehká trepadita! Ještě že podél stezky (měla bych spíš říct díry směrem dolů) rostlo křoví, za které se bylo možno zachytit, jinak bych jela jak po tobogánu ten kilometr převýšení rovnou po zadku až k řece. Bohužel to křoví mělo občas trny a nebylo dost vysoké, aby poskytovalo stín. Po kose a vichru v Bariloche jsem nečekala, že bude takové horko, ale počasí se opravdu vydařilo – třicítky každý den a nebe bez jediného mráčku.
Ubytovala jsem se v příjemném hostalu pár metrů od pláže, kde jsem měla dokonce minipokojíček sama pro sebe (poprvé sama po měsíci cestování!) s výhledem přímo na oceán a západ slunce v něm. Byl to rodinný podnik, kde velel stoprocentně čtyřprocentní Roberto (přesně ve stylu „klíče sem, klíče tam, co já s nima udělám?“), jeho bratr nabízel exkurze za tučňáky, maminka uklízela a tatínek obstarával údržbářské práce. Občas vypomohla sestřenice chystáním snídaní. Byli všichni moc milí a byli pro mě dalším zdrojem informací o Chile a Chilanech.
No jasně, že jsem chtěla. Bylo krásné slunečné odpoledne, ale dost větrno a na koupání to moc nebylo, takže tučňáci byla ideální volba. Až na děsně zmateného řidiče (1) nejdřív nás zavezl ke špatné půjčovně loděk 2) potom odjel s tím, že nás vyzvedne za 2 hodiny, ale trvalo mu to skoro 4, protože prý na nás zapomněl, 3) na zpáteční cestě mě zapomněl vyhodit tam, kde mě nabral a zavezl mě k úplně jinému hostalu, takže jsem na něj musela půl hodiny čekat, než si něco vyřídil a zavezl mě k tomu mému, 4) byl silně nahluchlý, takže se s ním dost blbě komunikovalo) to byl hezký zážitek.
Je škoda, že se na tučňáky nedá podívat moc zblízka. Objevují se zde v letních měsících (vlastně nepřilétají, ale připlouvají, nebo jak to dělají?) a hnízdí na několika skalnatých ostrůvcích v zálivu. Dají se tak pozorovat jen ze člunu. 
Vlastně, když jsem nad tím tak uvažovala, je to dobře, že na ně lidi nemůžou, aspoň mají klid. Ostrůvky Puñihuil jsou jediné místo v Chile, kde se pohromadě vyskytují dva druhy tučňáků, Humboldtovi a Magallanesovi. Pozorovali jsme jich několik hejn a taky jsme viděli 2 hrající si mořské vydry, spousty kachen a racků a opalujícího se lachtana. Fotky bohužel moc nevyšly, protože to bylo proti zapadajícímu slunci a navíc mi nějak blbne zoom na největší přiblížení. Litovala jsem, že nemám dalekohled. Ve člunu nás bylo asi 15 a byla s námi průvodkyně, která nás informovala o všech těch zvířátkách. Projížďka to byla tak akorát dlouhá, aby člověku vyhládlo a ošlehal ho silný vítr, takže byl rád, že se může ohřát v restauraci a dát si empanadu plněnou plody moře.
Ostrov Chiloé byl poslední španělská bašta v jinak osamostatněném Chile a vyskytuje se zde spousta námořních pevností. Španělé se bránili jak proti republikánské armádě, tak proti vpádu Holanďnů, kteří považovali obsazení těchto strategických vod za velmi dobrý nápad. Naštěstí pro Chilany si v Ancudu brzo všimli, že tady bude nával a zájem o průliv Magallanes, vyslali tedy slavnou plachetnici Ancud, aby průliv obsadila pro Chile. To se zdařilo těsně před nosem Angličanů a Holanďanů a Chiloťané jsou na tuto kapitolu své historie náležitě hrdí. V muzeu stojí replika slavné plachetnice. Taky jsou tam zajímavé fotografie místní ostrovní železnice spojující Ancud s hlavním městem ostrova Castrem. Železnice byla, stejně jako mnoho dalšího, zničena při zemětřesení v roce 60 a nebyla obnovena.
Ukázalo se, že mají terasu přímo palafitovou, takže jsem si vychutnala slunné posezení na kůlech nad mořskou hladinou plnou loděk ve společnosti dvou hrníčků skvělého macchiata a dvou Patricií, matky a dcery, s nimiž jsem se dala do řeči a vyzvěděla od nich další zajímavosti o tom, jak se žije v Chile. Patricie starší pracovala jako pojízdná zdravotní sestra mezi indiány v poušti Atacama a zajímavými historkami se jen hemžila. Patricie mladší studuje práva a od ní jsem se dověděla, že školský systém v Chile je dosti podobný tomu našemu, jen s jedním velkým rozdílem: za VŠ se platí a čím státnější, tím více. Studenti tak vycházejí školu s velkým dluhem, který musí splatit většinou do pouhých 10 let. Chilané si v tomto směru hodně slibují od nově zvolené prezidentky, slibující školskou reformu. Co se týče mateřské, situace se v poslední době zlepšila, mateřská je 1 rok (dříve 4 měsíce) a může si ji vzít i otec. Když komukoli řeknu, že u nás je 3 roky, vždycky je to šok. Opravdu to vypadá, že máme nejštědřejší mateřskou na světě, tak si toho važte, matky!
lenkaplenka 