lenkaplenka

Pěší příchod do téměř jakéhokoli velkého španělského města je utrpením: nekonečné proplétání se pod rukávy a mosty dálničních nájezdů, průmyslové zóny, odpadky. Z dálky vidíte střechy a věže kostelů, ale trvá hodiny, než se probijete periferiemi. Nejinak jsem to očekávala taky v Méridě. Ta ovšem v tomto směru bohužel předčila všechna má očekávání. Těch dálnic nebylo zas až tak moc (z jihozápadu musí své rozhozené špagety omezit na dva mosty přes řeku Guadianu), zato smetiště začíná opravdu záhy. Podle mapy to vypadá na pozvolnou procházku zelenými lučinami až k řece, pak cyklostezkou lemující břeh (s krásnými výhledy na hradby a pevnost na druhé straně, maluju si) a pak to přijde: vstoupím po římském mostě jako sám cézar, staletí promluví, pocítím dech dějin…

Nejdříve se objevují rigoly zanesené odpadky. Mezi nimi se snaží ovce, kozy a koně vypást všechno, co zrovna není plechovka od piva. Ty jsou však zhusta zelené, takže se to těžko rozlišuje. Další pastviny jsou rozježděné od náklaďáků a pokryté solárními panely, kam se podíváš. Mezi změtí drátů a bordelu trůní ruiny jakýchsi starých bunkrů, fabrik, skladišť. Uprostřed rumiště stojí ke kůlu přivázaný oslnivě bílý kůň. Apaticky hledí skrz mě, ani se nehne. Občas se ozve chraplavý štěkot nějaké krvelačné potvory a řinčení řetězu. Bezpochyby tam zrovna mučí k smrti ubožáka z řad místní smetánky, jehož příbuzným se nepodařilo včas sehnat výkupné. Kolem projede černé volvo se zatemněnými okýnky. Rychle pryč, než omylem zahlédnu továrnu na heroin a budu zlikvidována jako nežádoucí svědek a pohozena do Guadiany. Nemuseli by ani shánět závaží – mám batoh.

Ze smeťáku se plynule vynořuje shopping park obklopený dvěma řadami nové zástavby. Každý luxusní domeček je opatřen vysokou betonovou zdí a krajkovím ostnatých drátů. Park s cyklostezkou značený v mapě je v reálu pěšina plná hoven proplétající se mezi zdevastovanými a posprejovanými lavičkami, na nichž se tu a tam povaluje houmlesák.

Odbíjí poledne, slunko si právě probojovalo svou cestu z ranních mlh a mraků a posvítilo reflektorem na hladinu řeky. A tam to je: 792 metrů světla, 60 oblouků a ještě jednou tolik ve vodě. Mířím na předěl mezi dvěma světy, přes ochozené podrážky mě tlačí koberec kluzkých oblázků. Vstupuji do města jako cézar, slyším šepot dvaceti staletí. Dech dějin voní chlebem a olivami. Něco praská – to se právě lámou letopočty.

Během svého zimního putování jsem byla víc než jednou nucena řádně vymést nánosy prachu usazené na závitech klasické části mého mozku. Emeritus znamená v latině zasloužilý či vysloužilý. Město si tedy titul emerita mohlo vysloužit například za věrné služby císaři nebo za příkladnou obranu v boji, uvažuji. Ale tak romantické to zas nebylo. Řím byl skoro bankrot. Tisíce vojáků v poli, pořád nějaké bouřící se kolonie a keš nikde. Žold se opožďoval i o několik let! Člověk – legionář se musel spolehnout na rabování nebo si počkat na výsluhu v nemovitostech. A tak vznikla, jako mnohá jiná města v Hispánii, Augusta Emerita – kolonie pro vysloužilé vojáky (eméritos) legií V. Alaudae a X. Gemina císaře Octaviana Augusta. Dnes Mérida.

Chvíli si ta jména poválejte po jazyku – chutnají dobrodružstvím, to musíte uznat. A silným červeným vínem, sladkým ovocem a sluncem.

Mérida má vlastně štěstí, že po pádu impéria upadla i ona téměř v zapomnění. Chvíli se tu roztahovali Maurové, aniž by nějak vydatněji přispěli svou troškou do mlýna – pro pevnost Alcazabu použili prostě jen všechno to, co už tu bylo po Římanech – a pak se nic nedělo až do Franka, kdy vyrostly paneláky zahalující římskou Emeritu do nevzhledného brnění, nijak zvlášť pěkného na pohled. Dnes téměř šedesátitisícové nudně moderní město skrývá svou schizofrenii pod povrchem: všechno to lákavé, nádherné, tajemné a neuvěřitelné – a že toho je! – leží v minulosti a v hloubce. Nezbývá, ne se k tomu prokopat.

K divadlu, kde se i dnes ve stále obdivuhodně dokonalé akustice konají letní festivaly řeckých tragédií, ač Římané dávali přednost fraškám a spektáklům s přisprostlými vtípky, kde mohli dosytosti bučet, řičet, plivat a házet shnilými rajčaty…………… ehm, pardón, to už jsem se nějak moc rozvášnila……..tak záprdky třeba, o ty tu určitě nouze nebyla, v tom vedru a bez ledniček.

K amfiteátru, který se sice nevyrovnal tomu v Italice (o té bude řeč někdy příště), ale zachoval se daleko lépe právě proto, že byl po staletí do poloviny zahrabán v odpadcích (ti křesťani!)

K vilám s nádhernými mozaikovými podlahami, malovanými stěnami a sochami bohů ve stinných patiích s osvěžujícími fontánkami a bazénky.

Ke kryptám a pohřebním mohylám, k jeskyňkám a svatyním, jež postupně osídlily zástupy všech možných bohů.

K úžasnému, dohladka ochozenému dláždění nábřežní řemeslné čtvrti, kterou omylem odkryly bagry při stavbě ohyzdných vládních budov. Na rozdíl od Dublinu, kde bez rozpaků pod vší tou ohyzdností nenávratně pohřbili největší vikinské sídlo mimo Skandinávii, Španělé projevili soudnost hodnou potomků Emerity: budovu vystavěli na kůlech nad vykopávkami, opatřili jim tak střechu a zpřístupnili je veřejnosti – včetně veřejných koček. Ve vnášení vkusného souladu mezi starobylým a moderním jsou Španělé opravdu mistři: inu, mají být po kom.

Ale co vám v Méridě opravdu vezme dech, je práce s vodou. Mosty a akvadukty jsou úchvatné, je tu však ještě něco, za čím musíte hluboko pod zem: uprostřed křesťanského hradu, dříve arabského alcázaru, ještě dříve vizigótské pevnosti, ale úplně nejdříve římského opevnění, vedou schody do podzemí. Pod úrovní řeky tam římští stavitelé vybudovali cisternu, do níž prosakovala a filtrovala se říční voda. Ta nádrž je tam dodnes, v chladivých hlubinách průzračných jako sklo plavou červené rybičky. Římané nestavěli jen pro své děti. Ani pro příští staletí. Stavěli něco, co mělo přetrvat věky. Myslím, že se jim to dařilo.

Vlastně jsem kecala, že se tu od Říma nic nedělo. Dělo. Dělo se tu třeba to, že si jistý křesťanský šlechtic s komplexem méněcennosti postavil barák přímo uprostřed římského chrámu – a paradoxně ho tak zachránil před úplným rozebráním.

Nejkrásnější ze všeho jsou rána. Vždycky. Nejlepší by bylo mít ráno pořád. Ale člověk by pak přišel o zimní večery u krbu a o letní noci u ohně. Tak aspoň mít dvě rána hned po sobě a protáhnout to až přes oběd, to by snad šlo? Takové kombo ráno.

Ale aby bylo ráno dokonalé, musí být bez lidí. A musí být i s tou chvilkou těsně před svítáním, kdy už si vidíte na ruce, ale ještě zakopáváte o šutry na cestě. Jo, zapomněla jsem zmínit to úplně nejdůležitější: ráno musí být na cestě.

Ve Španělsku se v lednu rozednívá až po osmé, takže si můžu udělat dlouhé ráno na cestě každý den a nervat si žíly příliš brzkým vstáváním. Stmívá se před sedmou, to znamená, že tu bez problému spím 12 hodin denně. Pak ale zase 12 šlapu. Jen s pauzou na dlabanec, nebo když mám štěstí, na café con leche někde v baru. Nebo pivo. Nebo sklenku tinta. Nebo volí oka se šunkou, o kterých se mi zdá tři týdny v kuse, ale podaří se mi až v Zamoře.

Ale to odbočuju k přízemnostem. Tahle kapitola je o svítáních. Při tom nejde myslet na nic jiného. Svítání vás umyje. Po třech nocích ve stanu se to hodí. Po ránu jsem schopna skočit do čehokoli. I do mléka, i do třpytivého jehličí. Tak poslouchejte, větřete, chutnejte, pár se mi jich povedlo sbalit s sebou do batohu.

A ano, uznávám, některé západy jsou taky povedené. Tak abych nebyla nestranná, tady je jeden, co mě doprovázel až do Nové Vsi Na Cestě, čili Aldea Nueva del Camino, poslední to extremadurské dědiny před vstupem do Kastilie.

Co mi pan Buch ušetřil na lidech, to mi na zvířátkách vynahradil. Brzo rozumím všemu, co si živí tvorové na zemi, v povětří i ve vodě povídají. Po několika dnech se přistihuju, že si povídám nejen sama se sebou, což je normální, ale zapojuju do konverzace krávy, ptám se ovec na cestu, zdravím koně frkáním a když na mě něco chrochtne, snažím se v tom rozlišit andaluský přízvuk od extremadurského.

Někdy je, pravda, toho družení se až příliš, to když se přijde podívat, jak si stavím stan, trojice ohromných býků. Mezi nimi a mnou není bohužel tentokrát ani plot, ani zídka, jimiž tu jinak, když je člověk nepotřebuje, nehorázně plýtvají. V noci se přicházejí pro změnu nažrat prasata a mlaskají tak, že se nedá oka zamhouřit. A dost. Od teďka už spím jenom v herberku, říkám si, když ráno pádím z jejich ohrady – jen abych se ocitla zase v jiné ohradě.

To je západošpanělská dehesa. Krajina, jakou jinde nenajdete, jakou vidím poprvé na vlastní oči. Okouzleně procházím zelenajícími se pastvinami posetými tu a tam různými druhy dubů. Ani takové duby jsem předtím nikdy neviděla. S našimi se to nedá srovnat, a už vůbec ne s těmi irskými. Trochu jiný vesmír. Některé jsou až do prvních větví svlečené, celé rudé, jak se stydí. Aha, to budou asi korkáče. A jsou.

Šlapu po koberci z žaludů. Až to bolí – jsou velké a tvrdé jako valounky. A brzo si zvyknu na přítomnost všude pobíhajících a neustále se cpoucích iberských prasat. Jsou téměř černá, včetně kopýtek, uši jim visí sklopené dopředu, čumák mají dlouhý a úzký a jsou hlavně mnohem atletičtějšího vzhledu než naši růžoví vepříci. Asi jako kdybyste posadili jamajské sprintery do římského senátu. Už brzo budou mít 160 kilo a budou z nich šunky.

Ale nejsou tu jen prasata a dobytek. V dehese je místa pro všechny, hlavně pro neuvěřitelné množství ptáků. Mnoho druhů tu létá přezimovat. Čápi, husy, shora to jistí dravci.

Je tu krásně, a to je leden. Moc ráda bych se tu vrátila v dubnu, až všechno pokvete, ale nebude ještě vedro. Zato v létě je tu k padnutí a po Vía de la Plata chodí jen největší zoufalci. Zdá se, že v zimě taky. Nechce se mi věřit, že bych byla sama, kdo nesnáší vedro a fikaně čeká na ranní páru u pusy, ale už to tak asi bude. Jen občas mě mine pár cyklistů (bez výjimky samí chlapi) na jednodenním výletě.

Tak dělám selfíčka, abych zdokumentovala postup své osmahnutosti, vytrénovanosti a vrstvení.

Posílám to vše Kumpánovi, který se užírá v kanclu u kompu a závidí. Představuju si ho jako velkého šedivého vlka v kleci, větřícího les a přecházejícího z rohu do rohu, bez možnosti skočit, běžet, trhat. Vlastně jsem kecala. Nejsem sama, protože ho mám pořád s sebou v hlavě. Od té doby, co jsme spolu šli do Trondheimu, se nemůžu oprostit od pozorování věcí taky jeho očima. Někdy mě to pěkně štve. Připadá mi to nefér, přijít takhle o absolutně absolutní svobodu.

Snažím se s tím sžívat, protože dělat se s tím nedá nic.

Těším se, až si odpočinu od lidí. Lidi mi tu vadí, chcu mít od všech pokoj. Jsem momentálně lidoplachá. Proto taky vleču stan, jednak, abych ušetřila (herberky od minula podražily a tady jsou navíc skoro všechny soukromé), ale hlavně proto, abych se nemusela s nikým bavit, nemusela poslouchat chrápání cizích smradlavých chlapů.

Jak se ukáže, moc neušetřím, protože postupně bude čím dál větší kosa a mokro a čím dál těžší najít flek na stan. Zato co se herberků týče, bude jich dost zavřených (tady se ukáže, že zhusta uváděné „abierto todo el año“ je zase jen jeden ze španělských velkých keců) a v těch, co se uvolí mi otevřít, budu zase téměř vždy sama. Prodraží se to, nebudu ovšem muset každý den lámat stan a pak ho půl odpoledne sušit. Což je kompromis, se kterým se časem smiřuju.

Vlastně první člověk, kterého na cestě potkávám, je kamioňák. Shrne okýnko, hodí mi dvě obrovské mandarinky a „buen camino!“

Pak ovšem narážím na čurajícího Korejce. Eště se ani nezap a chce se družit. Ne, bože, jenom to ne! Snažím se mu zdrhnout. Bere to jako výzvu a začne se mnou závodit. Asi jsem mu načechrala jeho macho-ego. Nechám ho popojít. Po chvíli se zastaví, zapálí si a čeká na mě. „You very strong woman!“ huláká, aby přehlušil symfonický orchestr, který mu celou dobu řve nahlas z mobilu u pasu. Zní to jako Wagner nebo Mahler. No a co, debile, to vím taky, ztrať se! Po dvou hodinách parkuju v nejbližším báru a těším se, že mě mine. Po tom dostihu mi vyschlo, dávám si pivo. Mají jenom dvoudecky. Tak to mi dejte rovnou eště jedno. Barman je sympaťák, přidá hrst megaoliv. Když dorazí Korejec, vysvětlím barmanovi, že před ním prchám, a on bez mrknutí oka zahrne moje piva do jeho útraty.

Mám naštěstí stan, takže se Korejce zbavuju u přilehlého herberku. Barman mě varuje: dej si bacha na lovce, je sobota a mají sezónu. Má pravdu. Více či méně vzdáleným nepřetržitým střílením budou bezpečně ohraničeny všechny tři následující víkendy.

Od té doby se poutníci na cestě dají spočítat na prstech. A to ještě někteří z nich jdou v protisměru. Došli do Santiaga a nechtělo se jim přestat, tak se vydali na jih za teplem. Mají recht, v Seville zrají pomeranče. Na severu se střílí zajíci a prasata zrají do šunek.

Silvestra trávím společně s Belgičankou, Dánem a Kanaďankou v pronajatém apartmánu s bazénem. Neskáču tam, ačkoli ještě nemrzne. Prostě se mi nechce. Vyhlašujeme půlnoc už v deset, připíjíme cavou a jíme uvas de suerte. Je fajn přivítat nový rok s někým, ale ráno se vytrácím za tmy, abych si užila nové svítání pěkně o samotě. Ovce nevadí.

Od Méridy už jdu absolutně a bezpečně sama. S nikým se moc nebavím a i lidi fotím většinou z dálky, vůbec nebo rozmazaně. Děcka co si zabalené v červených závěsech hrají před farmou uprostřed vinic a olivových hájů na Tři krále. Barmanku z Rumunska, ztracenou tady ve vidlákově ještě větším než doma. Babky na špacíru při západu slunce v Nové Vsi. Itala z Urbina, dobrovolníka na faře v Salvatierra, jehož předek byl zaručeně saracénský pirát. Dědu co za svítání křupe v jinovatce vypustit ovce. Traktoristy. A to je všechno, víc jich není.

Provádím obřad přechodu. Dělám roční uzávěrku. A příroda mi to usnadňuje. Pět prosincových dní zalitých sluncem, teplé paprsky na rukou a šťáva z pomerančů. Ohlížím se na ně přes rameno a s prvním krokem do nového roku se zabouchnou prastaré a těžké dveře z olivového dřeva, voňavé a zašlé. Nový rok se probouzí mrazivý, jinovatka křupe pod nohama a vše je zakleto bílým kouzlem. Slunce se dere nesměle, je nasáklé mlhami a někdy trvá až do oběda, než ho někdo vyždímá a kramlíkem přidrží výš na obloze.

S postupem na sever dávám sbohem trenýrkové teplotě a dobře hlídám rukavice. Postrádám ty na gumě z dětství. Postupně si zvykám, chce to vždycky pár dní, než se kostra hejbne, než mi batoh přiroste k tělu, než najdu systém balení, než si ujasním, co do které kapsy, než si zautomatizuju pohyby, abych vše potřebné našla na jedno hmátnutí, než mě přestanou bolet stehna při čurání s báglem, než se na zadku z tvarohu stane zase sval, než přestanu zakopávat o hůlky, než se udělají mozoly mezi palci a ukazováčky, než se mi opálí obrysy kraťasů, hodinek a slunečních brýlí.

Pomalu se mění má představa o andaluské a extremadurské krajině. Překvapuje mě její členitost, nic není, jak jsem si to představovala. Je tu nečekaně vlhko, potoky jsou mělké, ale teče v nich překvapivě čistá a rychlá voda, často musím použít velké žulové bloky umístěné vedle brodů, abych přešla suchou nohou. Někdy se to nepovede, některé bloky prostě vzala velká voda a zanesla koryto větvemi. Jednou musím kvůli hloubce potoka udělat dlouhou opruzáckou zacházku podél dálnice.

Jsou dny, kdy se krajina mění rychle, co zatáčka, to překvapení. Takové chvíle si užívám, nemyslím na nic, jen se raduju, že jsem venku, že svítí slunko, že tu všechno kvete, že se hýbu, že jsem viděla dudka, že jsem si pohladila koníka, že jsem.

Někdy zas je potřeba překonat obzvláště monotónní úseky po asfaltce nebo nekonečně rovné polní cesty, ale těch není zas až tolik, kolik jsem čekala. Beru je jako výzvu, říkám si, teď je ta správná chvíle učit se trpělivosti, ty víš, že to potřebuješ jako sůl. Každý den se učíme, tak proč ne třeba teď, na téhle krásné patnáctikilometrové štěrkačce za plotem podél dálnice, kde konce nedohlédneš, jen věznice obehnaná ostnatým drátem na obzoru a fičí studený vichr a není kde se schovat na svačinku. Třeba konečně přijdeš na kloub té meditaci. Himlhergotkrucajselement, kdy už bude sakra konec?! Hryžu starou suchou bagetu za pochodu. No aspoň že nechčije.

Chcát začne až úplně poslední den, po třech týdnech azura. Uprostřed pole, kde není kam se schovat. Polňačka se okamžitě mění v moře bahna, v němž lyžuju slalom a bez milosti dorážím své prochozené škorně. Za dvě hodiny je po všem, zrovna když hledám azyl v místním social baru a u velkého kafe a ještě většího koňaku ždímám rukavice, ždímám gatě, ždímám bundu, ždímám batoh. Poslední půlden do Zamory vichr honí po polích mraky a maluje neuvěřitelné věci.

Ať chceš nebo ne, jak jednou vyrazíš na cestu, všechno už tu je pro tebe nachystané.

Vía de la plata znamená „cesta stříbra“, ale stříbrné doly byste tady hledali velice těžko. To spíš zlaté, dál na severu, nad Leónem. Název vznikl vlastně omylem, nejspíš zkomolením z arabského al-balat nebo z latinského delapidata, což ale obojí znamená totéž: „vydlážděná“ – a stříbro bylo na světě. Existuje však ještě pověst, která nám to zaobaluje do poněkud poetičtějšího hávu, než jen jako prostý lapsus linguae: kameny na stavbu této římské silnice, spojující Hispalis (Sevilla) na jihu a Asturicu (Astorga) na severu, prý obsahovaly velký podíl slídy, která se na prudkém hispánském slunci tak leskla, že calzada romana připomínala… nemůžu říct vlnící se stříbrnou řeku, Římané nevlnili, museli mít všechno podle pravítka… tak tedy připomínala stříbrnou stuhu napnutou mezi severem a jihem, na níž jsou navlečeny větší a menší korálky. Větší korálky jsou města, oslnivé perly ty nejhonosnější z nich: Italica, Emerita Augusta (Mérida), Caparra, Salamantica (Salamanca). Malé korálky jako špendlíkové hlavičky jsou nalepeny každých tisíc kroků vysportovaného legionáře: římské milníky.

Putuju tak po stuze a sbírám korálky.

Někdy mi opravdu připadá, že jsem v nestřeženém okamžiku, zamyšlená, ztracená v krajině, překročila nějakou neviditelnou hranici a teleportovala se o dva tisíce let zpět, to když se uprostřed polí z ničeho nic z hlíny vynoří kamenný pás silnice, od dob císařů téměř neporušený. Jako bych koutkem oka zahlédla cíp pláště, jako bych zaslechla cinkání meče o štít a pravidelné dusání stovek nohou. Ve vzduchu pot a frkání volů táhnoucích trén.

Vojáci tu prý byli schopni urazit až 60 km za den. S báglama. Jaké měli sakra boty? Já jsem ty moje musela na konci vyhodit. Pravda, měly už za sebou pár výletů, ale ne zas tolik, aby se (dvakrát!) prochodily durch až na ponožku. Poslední týden mám pocit, že jdu snad bosky. Pár tisíc kiláků by měly vydržet, nota bene když jsou ještě v záruce, no ne? Na konci těchhle šesti set je pohřbívám s poctami do elegantní, téměř antické hrobky – zamorského kontejneru. Nechci znovu poslouchat reklamačního pána: „Paní Rašková, já nevím, co jste s těmi botami dělala, ale za celou svou kariéru u této firmy jsem nic tak zničeného nezažil!“ Tak tos, kamaráde, asi nikdy nesloužil v římské legii. Byly by lepší ty jejich křusky? Smiřuji se s osudem pedoprůkopnice.

Na tuhle trasu jsem si už dlouho brousila zuby, hlavně z objevitelských důvodů. Je sice vedena jako jedna z variant svatojakubské cesty a díky tomu dobře značená a opatřená poměrně slušným zázemím pro poutníky, ale já rozhodně nemám v plánu dojít až do Santiaga. Už dávno vím, že bych mohla, kdybych si jen zamanula, nepotřebuju si nic dokazovat. Santiago sice miluju, ale teď uprostřed zimy bych se v Galicii nechtěla ocitnout ani omylem. Jenom při představě toho bahna všude, lijáků, mlh a ledového západního větru mi naskakuje husina. Nene. Naplánovala jsem si úsek Sevilla – Zamora. A to hlavně proto, že jsem tam nikdy nebyla.

Za těch dvacet let, co jsme s Hispánií kámošky, znám sever jak svoje boty (několikery boty!), ale jih mi dlouho unikal, objevuju ho až teď postupně, a to hlavně z důvodu změny povolání: učitel není magor, aby se v červenci a srpnu, jediném to zaslouženém volnu, nechal uvařit zaživa v Andalusii. Naopak průvodce má v zimě (aspoň zatím, a toho je třeba taky využít) mrtvou sezónu a je dostatečný magor, aby si v Extremaduře nechal zplesnivět karimatku a umrznout stan. Nakonec to dělá pěkných bratru 600 km (zhruba 35 km/den. Někdy 15 + 20 pobíhání po památkách!), což je pěkná procházka tak akorát na spálení vánočního cukroví a vyčištění hlavy.

Tak jsem tu a jdu. Jdu sama, ale v hlavě si nesu celou legii i s trénem, hotový galimatyáš lidí, věcí, míst a slov, a těším se, až se ho zbavím. Na to je potřeba čas a prostor. Teď se naskýtá obojí. První dny mám opravdu pocit, jako bych měla v hlavě pračku a ta se točila a točila celé dny a celé noci. V noci zmatené sny, ve dne zmatené hemžení myšlenek. Vynořují se události dávno zapomenuté, organizační problémy a nápady, které nebyl celý rok čas promyslet, spousta blbostí – smetí k vynesení.