20.1.2014
Za devatero horami a devatero řekami, za velkou louží, několika hraničními přechody, mezi sopkami a jezery, při ústí velkých slaných vod a ještě k tomu hlavou dolů, leží jedno údolí. To údolí je celé začarované, takže většina lidí o jeho existenci nemá ani tušení. Ví o něm jen dobré bytosti a nesmí o něm povědět nikomu, kdo by se tam nehodil. Mně o něm pověděli dva dobří holandští skřítkové, i když, pravda, trochu přerostlí. Do toho údolí vede jen jedna uzoučká pěšinka plná balvanů, rozvodněných potoků, popadaných kmenů, bláta a hlubokých bažin, aby se všichni, kdo se tam pokoušejí dostat se zlým úmyslem, utopili, vcucli, polámali nebo propadli až do Západního Německa.
Kdo překoná všechna nebezpečenství, přebrodí průzračné potoky, překročí bludný kámen a uhodne kouzelné slůvko, jež uvádí v chod převozníkův prám, tomu je dovoleno vstoupit a těšit se z darů boha Cochamó. Mrštní pstruzi a domácí chléb budou mu potravou, voda z četných pramenů ho osvěží, chaloupka z voňavých kmenů bude mu útočištěm v dobách, kdy bůh roní slzy smíchu. Může se přitisknout k hřející skále a cítit dech hory či vlát povětřím upevněn na tenkých, avšak pevných vlasech boha. Může plavat v hlubokých tůních vyhloubených desítkami vodopádů a kaskád na úpatí hor, může klouzat po kamenech a naslouchat hudbě zurčících pramínků. V noci se nad skály vyhoupne měsíc a na paloučcích mezi kravinci, ovčinci a kobylinci tancují brusinkové víly. Tisícileté cypřiše si šeptají tichou poštu o tom, že je ve vzduchu cítit déšť. Deštný prales se nadechne a celý pookřeje, mechy a kapradiny se natahují po vláze. Napijte se, rychle, aby odpoledne už slunko mohlo vysoušet vysoké stěny nedočkavým pavoukům. Orli hvízdají mezi trhajícími se mraky, vítr češe větve pomuchlaným stromům. Kouzelné údolní bytosti se radují: o něco více rozvodněných potoků, o něco více strhaných mostů, o něco hlouběji se zaboří každý, kdo by dnes chtěl rušit boha Cochamó v jeho klidu.
To údolí se neopouští lehce, je potřeba najít velikou vnitřní sílu. Zpátečním prámem převozníka projde jen ten, kdo si v srdci odnáší naději na návrat. (A obzvláště vás to mrzí, když se kolem furt motají šikovní urostlí a ošlehaní horolezci a obzvláště jeden se speciálně roztomilým pyrenejským c, že byste ho poslouchali věčně!)
Dojem z chilských služeb byl napraven hned při ubytování v Puerto Varas. Byla jsem ve svém dosud nejlepším hostalu. Vlastně to byl spíš dům, ve kterém majitelka Jessica (rozvedená, 2 dcery, studnice vědomostí a nejrůznějších povolání, perfektní angličtina) se svým společníkem Pablem (typický malý baculatý Chilan s knírkem, působící na první pohled jako namyšlený kovboj, ale vyklubal se z něho skromný stydlín) bydlí a zároveň pronajímají jeden 6lůžkový a jeden 2lůžkový pokoj. Bylo to tam opravdu jako doma, včetně nádherně nazdobeného vánočního stromku a spousty jiných dekorací a voňavých svíček. Každý večer se tam taky konal mejdan nebo večeře nebo grilování nebo prostě něco. 
Jessica a Pablo byli skvělí, hned jsme se skamarádili a padli si do noty jak s nimi, tak se zbytkem osazenstva, jež tvořili 1 mladý německý pár, 1 starší kanadský pár a 2 kluci z Holandska (myslím, že možná taky byli pár). Strávila jsem tam 2 noci a pak ještě jednu po výletě do Cochamó (viz dále) a vždy se tam něco dělo a člověk se potkal se zajímavými lidmi. Později přibyl taky jeden Francouz, který byl zcela unikátní, protože uměl anglicky a učil se španělsky, měl moc roztomilý přízvuk, nesnášel Paříž a uvařil pro nás všechny excelentní večeři (zapékané brambory s kuřetem, jež jsme pojmenovali Improvisación a la francesa).
Chilani a jeden z Holanďanů (pracující v santiagských slumech jako dobrovolný evangelický sociální pracovník) pro mě byli opravdu neocenitelným zdrojem informací o Chile. Co nezvládli oni, to jsem doplnila návštěvami 3 muzeí, usilovným googlením a vyptáváním všech lidí, co jsem potkala a dali se se mnou do řeči (v kavárně, na nádraží, na rybím trhu, v parku, v obchodě). Ač jsem se v Chile ocitla vlastně tak trochu náhodou a tak trochu mimo plány, ukázalo se to jako velká výhra. Tahle část země mě přímo nadchla a lidé taky. Chilani mi připadají tak nějak víc „evropštější“ než Argentinci, Paraguayci nebo Brazilci, i když ti prvně jmenovaní si na to strašně hrají a snaží se moc, ale nějak jim to nevychází. Chilani nám jsou podobnější, mají podobný smysl pro humor, používají víc slov jako ve Španělsku (například neříkají buen día, ale normálně buenos días a tykají si), jsou vlastenci, ale nejsou na to tak namyšlení jako mnozí Argentinci (hlavně ti z Buinesu). Taky mi tu přišli míň machisti, ale Jessica mi tvrdila, že se mi to jen zdá (ona se s jedním takovým nemakačenkem žárlivým rozvedla, protože jí záviděl úspěch v práci a chtěl, aby seděla doma s dětma a podstrojovala mu).
Chile je rozděleno na regiony, označené od severu k jihu římskými číslicemi. Jezerní distrikt je region číslo X. Najdete tu všechno: ostrovy s rybářskými osadami plnými vesele nabarvených dřevěných domečků, jezera s průzračnou a ledovou vodou, kde se ale všichni přesto koupou (Chilané jsou otužilci), spoustu hor a sopek (na některých se celoročně lyžuje), divoké řeky na rafting, skály na horolezení, malebná údolí porostlá pralesy s cypřišovými velikány. Je to ráj na zemi – pokud je hezké počasí! Pacifické bouře přináší častý déšť a bohužel je tu stále přítomno nebezpečí vulkanické činnosti. Evakuační sirény a tabule, radící kudy utíkat před lávou a před tsunami, jsou na každém rohu.
Při cestě ramenem jezera Nahuel Huapi bylo největší atrakcí krmení racků, kteří pronásledovali loď a pózovali zobajíce cestujícím sušenky z ruky. Po asi 2 hodinách jsme dorazili do Puerto Blest, kde nás čekal autobus a přemístil nás jen asi 3 km k dalšímu jezeru Lago Frías. Tam jsme se opět nalodili, tentokráte ve Veselém přístavu (Puerto Alegre) a další katamarán nás převezl jezerem na druhou stranu. Tohle už bylo menší jezírko mezi horami, chráněné před větrem, sluníčko se vyšplhalo vysoko, takže už se na palubě dalo nejen třást zimou, ale taky si vychutnávat výhledy a nevěřícně zírat na smaragdovou barvu vody. Po půl hodince opět přistání (Puerto Frías) a opět nás čekaly autobusy. Předtím ovšem ještě celní odbavení, protože jsme opouštěli Argentinu a za hřebenem vstupovali do Chile.
Autobus drkotal po štěrkové cestičce vybudované ve 20. letech, otevíraly se výhledy na úpatí hor hustě porostlá obrovitánskými stromy alerce andino, na vodopády a na vrcholky nejbližších hor s dominantou sopky Cerro Tronador (bohužel v mraku). Znamená to Hřmící hora a pojmenovali ji tak jezuité v 17. století, když zde zaváděli své misie. Ne že by sopka byla aktivní – to jen ledovec na ní praskal, a to byl důvod toho strašidelného dunění. Průvodkyně vysvětlovala, že jsme v nejstarším národním parku v Chile s tou zvláštností, že jsou zde do chráněné oblasti zahrnuty soukromé majetky. Obyvatelé žijící v parku mají přísné restrikce, nesmí například budovat žádné silnice. Proto tu je jen ta jedna štěrková, jež vznikla ještě před parkem, a obyvatelstvo se všude dopravuje na loďkách po posledním jezeře na naší trase, Lago Todos los Santos (Všech svatých); taky se mu říká Lago Esmeralda, právě kvůli smaragdové barvě, která je způsobena kombinací vápenatých usazenin a sopečné činnosti.
Myslela jsem si, že to bude městečko, že si tam vyberu chilské psy, koupím pohledy, sednu do kavárny… Haha. Osada sestávala z obrovského luxusního hotelu přepravní společnosti, druhého, o něco staršího, ale stále dosti luxusního hotelu se samoobslužným bufetem a asi 5 domečků, z nichž jeden byl turbína (elektřina se tu v parku vyrábí pomocí početných potůčků tekoucích z hor), jeden policajti, jeden hasiči, jeden zavřená sámoška a v jednom někdo bydlel. Jinak široko daleko jen my 100. Zatímco se ostatní rozprostřeli do oněch dvou hotelů, přemýšlela jsem, co dál, protože jsem měla jen 12 000 místních psů od minula a neměla jsem ještě hlad. Vydala jsem se po cestičce s nápisem Cascadas de la Novia (Nevěstiny vodopády) a udělal si tak příjemnou hodinovou procházku lesem k oné atrakci a zpět. Poprvé jsem se trochu namíchla na průvodkyni, protože jsme měli 3 hodiny rozchod a ona se ani neobtěžovala nás informovat, co jiného kromě vysedávání v báru se tu dá vidět. Kdybych nebyla od přírody zvídavá a všude nevlezla, unudila bych se tam k smrti.
Existuje jakési přísloví, už nevím čí, že chceš-li někoho opravdu poznat, vezmi ho s sebou na hory. Jiné obdobné říká, že ho máš vzít na vodu. Nevím, na vodě jsem nikdy nebyla, takže těžko říct, na horách jsem zato často a pravdivost slov můžu potvrdit. Už jenom podle toho, jaká sorta lidí nastupuje do autobusu vezoucího nás na výchozí místo treku, Cerro Catedral, můžete odhadnout, co v tomto největším argentinském lyžařském centru (a tvrdícím, že je druhým největším na světě – typická argentinská nabubřelost) budou dělat. V létě. Lidi s batohy opravdu velkými jako katedrály zřejmě vezou veškeré horolezecké nádobíčko. Skupina argentinských pubošek s odhalenými ramínky, obrovskými náušnicemi a spoustou divných cetek všude okolo těla zřejmě vyjede nahoru, pak vyjede lanovkou ještě víc nahoru, dá si tam nekřesťansky drahou colu a večer odjede stejnou cestou zpět do údolí.
Dala jsem se do řeči s německým párem, který ale žije v Riu. Shodli jsme se, že by člověk měl žít aspoň chvíli někde v cizině, aby plně ocenil, co má doma. Večer se v herberku zatopilo, takže mi ani v noci nebyla zima, jak jsem se bála, protože normálně tu mrzne. Ale dole se pekly pizzy v peci (jedna za 300 Kč, no nekup to), takže se v podkroví udělalo snesitelně, a zbytek zadýchali a zaprděli nocležníci. Nejlepší byla skupinka 4 malých kluků tak kolem 10 let se dvěma tatínky (mimochodem velmi pohlednými). Ráno jsem se s nimi dala do řeči, abych zjistila, co za variantu „S tebou mě baví svět“ to tu nacvičují. 
Jsou Argentinci a maminky prý zůstaly dole s nejmenším dítětem-miminem. Tak bylo potřeba klukům zařídit nějaké to dobrodružství, je nutno to cvičit odmala. To bylo poprvé, co jsem se tu s takovým názorem setkala. Jen tak dál, jestli se rozmnoží ještě víc, vypadá to pro Argentinu do budoucna slibně.
Každou chvilku mi poryv větru lomcoval batohem nebezpečně nad údolím (blahopřála jsem si miliónkrát, že jsem půlku věcí nechala v úschovně v hostalu). Značná část cesty byla vyloženě horolezecká, lezla jsem po čtyřech a mezi šutry hledala neexistující stezku. Cesta dolů byla většinou koryto bývalého potoka plné šutrů nebo prostě jen pole šotoliny s migrujícími většími kameny, pěkně sjízdné po zadku, což se několikrát praxí potvrdilo. Další blahořečení jsem pronášela na adresu Treksportu, výrobce mého věčného batohu a pevných šusťákových protivětrných gatí. Kolikrát jsem se pořezala o šutr, ale gatě vydržely. Bolavá noha taky vydržela, nic jiného jí nezbývalo, navíc od ní byla pozornost zcela odlákána soustředěním se na sám postup vpřed.
Tam už je vidět jezero a chata. Kolena dostala tentokrát pěkně zabrat. Kdybych holdovala pečeným kolenům, řekla bych si, že se mi to asi mstí nějaký vepřový bůh, takhle ale nevím – žebra mě nebolela ani trochu. Zalitovala jsem, že nemám hůlky, ale to bych potřebovala ještě aspoň dvoje ruce, protože kromě těch visících za šutry jsem potřebovala ještě jedny na odhánění hovad obřích rozměrů, objevujících se v místech ze všeho nejvíce se podobajících pekelnému tobogánu. Za celou cestu jsem nepotkala ani živáčka, až na samém konci při posledním sešupu do laguny Jacob dva Kanaďany. Kanaďané jsou, zdá se, hned po Izraelcích druhý nejpočetnější národ tady.
Ty úžasné výhledy, hory, skály, jezera, bystřiny! Prostě paráda! Trochu mi spadla čelist, když chatárka oznámila, že sice čekají večer 80 lidí, ale že mě na noc někam vmáčkne. Večer se opravdu idylka u laguny změnila v peklo. Dorazily 2 autobusy puberťáků na táboře. Každý centimetr místa byl v noci využit, lidi spali prostě všude a všude se válely jejich batohy a boty. Kdyby nebyla taková kosa, šla bych spát ven, ale kosa byla. Člověk od toho prostě nemá pokoj ani na zasloužené dovolené. Puboši ale byli tak vysílení 15kilometrovou cestou z údolí a tím, aby i za těchto divokých okolností zachovali své účesy a mejkapy při životě, že ani moc nehlučeli a nezlobili a po půlnoci poslušně zalehli. Pěkně vyhřáli herberk, takže tam k ránu, kdy začaly vonět topinky, bylo i teplo.
Byla to nenáročná pěšinka, ale trvala 5 hodin. Na dolním konci treku ještě čekalo asi 6 km silnice, již bylo třeba zdolat, aby se člověk dostal k nejbližšímu autobusu do Bariloche. Už jsem toho měla dost. Silnice byla štěrková a nevypadalo to, že by se tam dalo něco stopnout, byl to konec světa. Usadila jsem se tedy na chvilku na krajnici, že si před tím sestupem odpočinu a pojím poslední zbytky sucharů. Byly 3 odpoledne a slunko pralo jak o život. Stín se kamsi vytratil. No to mě teda ještě čeká zážitek. Jak tak sbírám síly a přesvědčuju sama sebe a svoje nohy k činnosti, najednou kde se vzaly, tu se vzaly, dva obrovské autobusy. A z nich vyskákala další várka skautíků. Počkat, ty autobusy se ale musí vrátit, odkud přijely, pač kam by jinak jely? Líná huba, holé neštěstí, takže jsem se jich zeptala, jestli by mě nesvezli. A oni, že svezli! Dobrý kraj, dobří lidé! Otočili jsme se ve škarpě (opravdu kouzelnický výkon) a namířili jsme si to do Bariloche. Neujeli jsme ani km, když jsem u krajnice uviděla potácející se Kanaďany ze včerejška s obrovskými batohy a spálené až za ušima.
Zato scenérie po cestě vynahrazovaly veškeré fyzické útrapy! Nejdřív bylo nutno projet první z nekonečných patagonských plání. Začal i pověstný západní vítr, který lomcoval autobusem tak, že řidiči měli občas v zatáčkách opravdu co dělat. Pak se postupně vynořovaly malé kaňonečky a větší kaňonky, až jsme se přes několik hrbů a zajímavých skal dostali do údolí přehrady Alicurá. V prachem zvířené pouštní krajině porostlé jen nizoučkým křovíčkem jsem dokonce jednou zahlédla i stádo pasoucích se lam, akorát nevím, jestli byly vypěstované, nebo divoké. A pak už nastala pastva pro oči: cesta proti proudu řeky Limay, jedno z nejkrásnějších míst, jaké jsem do té doby v Argentině, vlastně v celé Jižní Americe viděla. Kaňon divoké vody s nádhernými skalními městy uprostřed, se zelenými břehy plnými ideálních míst ke koupání, rybolovu, raftování a kochání se. Mít tak loď, stan a kamarády, strávil bych tam měsíc, jen každý den popojížděla k další malebné zákrutě s dalším dech beroucím výhledem. Ale jelo se dál, až na náhorní plošinu, kde začíná ten všemi opěvovaný zázrak: řetěz jezer a nad nimi řetěz And. Borové lesy, zelená tráva, průzračná, větrem vzdutá hladina jezera Nahuel Huapi a zasněžené vrcholky hor. Tak to je okolí Bariloche.
Samotné město na mě na první pohled zapůsobilo jako odrbaná špinavá díra, ale to je jen z nádražní strany. Špatný dojem ještě podtrhl teplotní šok: z rozpálené Mendozy najednou po 24 hodinách teplota zaručeně pod 10 C, vichr a dešťové mraky. Vyskočila jsem z busu, honem nahodila ponožky, kapucu a 2 bundy a vyrazila svižným krokem hledat hostal. Kdybych neměla batoh, asi by mě ten vichr odnesl. Trochu mě naštvaly dvě policajtky, které mě poslaly nejdřív vyšlapat strmé a dlouhé schody mezi dvěma ulicemi, abych pak zjistila, že je o kvadru dál zas musím sešplhat dolů. Po krátkém bloudění jsem ale své ubytování našla a zapadla šťastně do závětří hostalu „Hopa Home“, našlapaného až po střechu mezinárodní mládeží. Obzvláště jsem zjistila, že nejen hostal, ale celé Bariloche je plné Izraelců, ze všech stran chrochtá ta jejich hebrejština. Vypadá to, že tu asi mají nějaký celosvětový sraz. Musím se jich na to zeptat, dvě mám na pokoji + jednoho Kolumbijce, takže jsem pod ochranou drogově-teroristického komanda. Tuhle jsem v kuchyni zaslechla, jak jedna Izraelka sdělovala své zážitky ze základní vojenské služby.
Olivovník začne rodit až po cca 8 letech a nejlepší olivy má od 20. roku věku. Když zakoupíte za drahé love lis, ostatní už se udělá samo. V tomhle podniku sklízeli všechno ručně, za tímto účelem se zde na sezónu najímají kočovní námezdníci z Bolívie a Peru (kteří jezdí hlavně víno brát). Nejdřív se v lednu sklízí zelené olivy, pak se nechají dozrát a v březnu přijdou na řadu černé. Na jeden litr oleje je potřeba 50 kg oliv. Fáze jsou drcení, usazování, filtrování – a pak už se jen ručně lahvuje. Na závěr výkladu jsme měli možnost ochutnat různé výrobky, které farma vyrábí. Kromě olejů, olivových drtí a vinných octů taky marmelády, různé ovocné likéry a čokoládu.
Pro degustaci jsme se rozhodli zvolit doporučené menší rodinné vinařství Di Tommaso. A dobře jsme udělali. Paní degustátorka byla výborná, uměla dobře anglicky, evidentně to byla opravdu odbornice a ochutnávání 5 vzorků (bez chleba, bez vody, jen jsme si při čekání dali velmi osvěžující domácí limonádu s mátou) nám zabralo 2 hodiny. To už teplota venku opět šplhala ke 40 C, byly asi 2 odpoledne a oběd se nekonal. To si dovedete představit, jak nám ztěžkly nohy při cestě zpět k donu Hugovi. Podél hlavní cesty vedla cyklostezka, ale škoda, že se nedalo nijak moc jet přímo mezi vinice, vše bylo oploceno.
– Mendoza je v podstatě hlavní region v Argentině, kde se vínu daří. Hlavní odrůdou je Malbec, hodně pak Merlot a Cabernet Sovignon. Malbec pochází z Burgundska, ale tam byl špatný, měl tak zkaženou pověst, že ho Francouzi nechtěli kupovat, takže pro jiné oblasti Francie si ho museli přejmenovat na Cot. Teprve v Argentině si Malbec napravil reputaci, tady se mu totiž začalo konečně dařit a stal se odrůdou č. 1.
Třeba rok 1880. Tisíce lodí, lidí, kontejnery se zbožím. Nejvíc si namastili kapsu Angličané, vlastnící největší loďařské firmy. Smetánka z celé Jižní Ameriky i z Evropy si tu stavěla bulváry a na nich výstavní vily, obchody, hotely, restaurace. A zároveň úměrně s tím vším roste populace místního rybářského obyvatelstva. Je to změť národů a ras. Vyložené plechové kontejnery briskně použijí na stavbu svých obydlí. I za svůj pestrý kolorit vděčí Valpo loďařským barvám. A pak přišla rána za ranou. 1906 zemětřesení téměř srovnalo město se zemí. 1914 byl otevřen Panamský průplav. A v Evropě začala válka. Tyto události zasadily přístavu smrtelné rány, z nichž se už nevzpamatoval. Z kdysi kvetoucí metropole je dnes poněkud zchátralé a zasmrádlé město druhé kategorie (i když tu stále sídlí Kongres a jiné důležité státní instituce). Přesto si uchovalo svoje podivné kouzlo.
Přes všechny ty podělané, špinavé, nevábné uličky, přes varování, kam není radno turistovi se vydati, aniž by riskoval přepadení, přes zašlou slávu mola s několika bárkami pro turisty přízračně se pohupujícími mezi odpadky na hladině, Valparaíso nezapře důstojné jádro. Procházejte se déle a narazíte na malebná zákoutí s ohromujícími výhledy na temně modrý oceán (jako je i Nerudův dům č. 2 La Sebastiana), s růžovými zahradami, s dřevěnými vilami v alpském stylu, s protestantskými kostely. Zamotejte se chvíli do některé s příkře stoupajících uliček, kde není radno nechávat auta postávat bez pořádné cihly za každým kolem (zase moje všetečná podvědomá myšlenka: „Jak tu proboha vyjedou v zimě?“ A zase ta nutná autokorekce: „OK, vím, jak to ale proboha dělají, když prší?“). 
Vyfuňte některé ze strmých rozpadajících se schodů pokreslených grafitti nebo „vemte“ jeden z výtahů neboli zubačkových lanovek na některý z městských kopců. Ocitnete se najednou ve Stínadlech. Možná je krásné být klukem vyrůstajícím na Cerro Mariposas. Nezapomeňte se svézt zeleným trolejbusem jakoby vypadlým ze staré pohlednice. Zajděte si do tržnice, proderte se mezi zelináři na ulici a nenechte se okrást, projděte všechny stánky, nasajte vůni ryb a koření, vemte do ruky hrst chilli papriček a svazek skořice, ochutnejte chirimoyu, paltu, mamón, mango a sandíu, podívejte se, jak se seká mačetou obrovská oranžová dýně a jak se mezi saláty a batáty vyvalují spokojené kočky. To všechno je Valparaíso.
Nastal Štědrý den, jaký jsme dosud opravdu nikdo nezažili. Pája se ládoval práškama na zub, já jsem zatínala zuby, protože mě bolela noha, takže mě taky bolely. Burácející potok, kemp, dorážející ovády i ospalé obyvatelstvo Morálních lázní jsme zanechali jejich osudu (aniž bychom se tam vykoupali, bazének vypadal opravdu oproti Baños Colina nevábně), hodili jsme bágly na záda a brzo ráno vyrazili chytit kamion, ježto to dle několikadenního pozorování vypadalo, že ráno mířívají do údolí. Od oběda už se prý nikde nic nepohne, začínají Vánoce (i když svátek slaví Chilané jen 25. a mají Santu Clause, jí krocana a to všechno na americký způsob).
Na santiagském předměstí jsme přesedli do autobusu, ten s námi po velkém kroužení a stání na každém rohu šťastně dorazil na metro, metro nás dovezlo na autobusový terminál, tam jsme snědli první z dlouhé řady megahotdogů, zde zvaných completo (je v tom fakt kompletně vše, kečup, tatarka, hořčice, chilli omáčka, jakási zelená avokádová hmota a dokonce i ten párek nakonec), trochu si pobloudili mezi davy v místní Megavaňkovce (nebylo vidět, že by nějak prožívali Vánoce v rodinném kruhu, v Santiagu to žilo), nechali se vyplivnout na místní Megazvonařce (všude davy) a s úlevou zasedli do autobusu směr Valparaíso. A to vše v časovém rekordu, neboť bylo teprve 15 h. Kluci opět celou cestu prospali, ale mi to nikdy nedá a prostě se musím dívat z okna. Přece to neprošvihnu, když můžu vidět kus světa.
Ze Santiaga jsme vyrazili na chilskou stranu And, do údolí řeky Maipo, Cajón del Maipo, které se táhne na sever od hlavního města a zajíždí tam dokonce i příměstský autobus. Měli jsme představu, že se budeme pohybovat směrem co nejvýš to půjde, budeme tam několik dní, uděláme nějaké pochůzky po horách, zříme sopku, ledovce a kondory a vykoupeme se v jedněch z početných lázní, neb jsou tam všude horké prameny vulkanického původu. Podle informací na netu je to oblíbená destinace Santiaganů (či Santiaginců?), očekávali jsme tedy, že o kempy, dopravu a stánky s občerstvením nebude po cestě nouze. Chyba lávky!
Velice levný autobus nás sice zavezl cca 50 km do hlavního městečka oblasti San José del Maipo, problém ovšem byl v tom, že dál do údolí zajížděl mimo letní prázdniny (začínající 1.1.) jen o víkendech. A víkend tedy rozhodně nebyl. Všichni nám radili, abychom si do Baños Morales, kam jsme měli namířeno, někoho stopli. Že tam jezdí kamióny a ty stopaře berou, i když jsme 3. Protože se nám nechtělo zůstávat několik dní v San José, kde celkem nic zajímavého není, rozhodli jsme se, že se podíváme do kempu, který nám doporučila baba na „informacích“ (bufet, kde obsluhovala a prodávala mapy obstarožní a životem dost poznamenaná lejdy), a pak se rozhodneme, zda přespíme, počkáme do víkendu nebo zkusíme stopa.
Nebylo možné ho odehnat. Báli jsme se, že odradí potencionální dopravce. A tak jsme sbalili batohy a jali se pochodovat a stopovat cestou. Po úmorné asi hodině, oči a pusy plné prachu od projíždějících kamionů, pes stále v závěsu za námi, před námi, okolo nás, nám zastavili dva inženýři z lomu a naskládali nás jaksi do svého miniauta. Byli moc fajn, koupili nám minicolu v minidíře El Volcán, poslední minivýspě civilizace, a pak už to s námi hrnuli stylem Dakar do hor na dohled vulkánu San José. Řekli nám, že Baños Morales (hned jsme si je překřtili na Morální lázně) jsou prd, že mnohem lepší jsou Baños Colina (Lázně Kopeček) a že jedou až do lomu kousek pod ně, kde inža číslo 1 bude ve 2 hodiny řídit odstřel. O Baños Colina jsem věděla, taky jsem věděla, že tam nejezdí žádná doprava, že je to opravdu prdel světa a že na závěr všeho bychom se mohli pokusit se tam nějak, třeba pěšky, dostat.
Rázem jsme změnili plány s vědomím, že takovou příležitost nesmíme propást. Inžové si s námi zajeli až nad lom a vyhodili nás na odbočce k Baños Colina, kde byla opravdu už prdel světa, vulkán s evakuačními cedulemi na dosah, hory, divoká kalná řeka a jinak nic. Prý je to ještě tak 7 km pěšky a máme si pohnout, protože se blíží čas odstřelu, tak abychom byli do půlhodiny někde daleko. 
Opět jsme naložili batohy na ramena a vyrazili. Neušli jsme ani km, když nám zastavil jeep s korbou, mířící do lázní (nikam jinam cesta nevedla). Prý jestli nechceme popovézt. Jasně že jsme chtěli. Usadili jsme se na korbě a frčeli. Z osazenstva se vyklubali Poláci s chilským strýčkem, který kdysi studoval ve Varšavě. Po šílené terénní jízdě přes pár potoků jsme se zabydleli v lázních na konci světa, postavili stan, vykoupali se, pokochali výhledy z terasovitých bazénků přímo na vrcholky hor a nakonec odpoledne vyrazili na nejbližší kopec obhlédnout terén. 
Pevné stezky nemajíce šli jsme opravdu kolmo rovnou vzhůru a dosáhli až hranice sněhu, kde Mira postavil sněhuláčka, trochu jsme se zkoulovali a zahájili jsme oficiálně veselé Vánoce.
Na druhý den jsme zjistili, že přes noc byl přívodný pramen do termálního jezírka odstaven za účelem napuštění nově vyrobeného jezírka. Už to bylo jasné: nastala sobota, čekal se větší příliv turistů, byly rychle spraveny a napuštěny 2 další bazénky a voda se stala opravdu termální, až téměř vřelou.
Vyrazili jsme na celodenní výlet údolím, kam až dojdem. Skončila cesta a zrovna, když jsme se rozhodovali, kudy dál, přijelo miniauto se 4 lidmi a 4 obrovskými batohy. 
Vyklubali se z nich 2 Chilani a 2 Polky. Řekli nám, že když půjdeme dál, uvidíme krásný ledovec na sopce San José a že oni jdou až do jakési laguny, kde budou nocovat. Měli pravdu, došli jsme až na výhled na ledovec a bylo to pěkné pokochání a nádherný výlet. Utahaní jsme se vrátili do lázní a večer jsem si užila krásné horké půlnoční koupání a výhled na Kříž přímo z bazénku. Mira se bál uvaření, takže zůstal na břehu. Byli jsme naštvaní na majitele, že včera „nepustil“ teplou vodu ani elektřinu, takže jsme byli rádi, že se nám na druhý den podařilo opustit Baños bez zaplacení 2. noci.
lenkaplenka 