lenkaplenka

5.1.2014

Ještě za tmy jsme doklusali na autobus, po brzké snídani, kterou nám paní domácí nachystala do termosky a k ledu, aby nemusela vstávat, ale pak stejně obětavě vstala s námi v 5 h. A pak už jsme jen pozorovali východ slunce nad vinicemi, krásně zbarvující do ruda blížící se stěny And. Vystoupali jsme vzhůru krásným kaňonem řeky Mendoza. Silnice sleduje trasu dávno zrušené železniční tratě mezi Argentinou a Chile. Na začátku 20. století to bylo velké lákadlo pro turisty se zlatým hřebem – lázeňským letoviskem Puente del Inca v sedle ve výšce skoro 3000 m.n.m. I když je trať už dávno zrušená, dodnes působí velice monumentálně soustava mostů a tunelů plazící se po stěnách nádherně zbarvených hor, každá hora jiná. Člověk nevěří, jaká barevná rozmanitost je možná v takové pustině. Je to úplně jiný pohled, než na jaký je člověk zvyklý v Evropě. Vzdálenosti jsou obrovské a hory žluté, hnědé, červené, zelené, šedé a bílé kam oko dohlédne, téměř bez známek života, působí opravdu majestátně a hrozivě. Foťákem to nejde vůbec zachytit.

Autobus jediné společnosti Buttini, spojující cca 4x denně civilizaci s pohraničím, nás vyklopil přímo u vchodu do Národního parku Aconcagua.

Tam nás čekalo rozčarování: strážkyně parku byly očividně v plné práci a ani je nenapadlo stávkovou pohotovostí si kazit inkasování cizích, a tedy zákonitě bohatých a potrestáníhodných turistů. Vyplnili jsme tisíc dlouhých lejster, podepsali, že jestli se nám něco stane, je to jen naše vina, naše veliká vina a dobře nám tak, vyplázli každý 900 babek a dostali povolení 3 dny se poflakovat okolo po předem předepsané trase. A vyrazili jsme.

První, co nás trochu smířilo se situací, byla laguna Horcones s exkluzivním výhledem na fotogenický štít hory Aconcagua – a kondoři. Už nikdy se nám potom nepodařilo vidět jich tolik a tak zblízka. Plni nově nabytého kochacího optimismu jsme zamířili vzhůru do základního tábora Confluencia nad magickou hranicí 3000 m.

Zabralo nám to asi 3 hodiny, cestu nám zpestřil visutý most a v závětří za šutrem při svačině všude polétávající téměř ochočení ptáčci loudící něco k snědku. Několikrát jsme potkali průvod naložených mul vracejících se do údolí. Bylo neuvěřitelné, jak v tom kamenitém a strmém terénu běžely, samy si hledaly cestu a někdy dost riskantně přeskakovaly překážky (jako třeba nás) těsně nad propastí. Teprve za chvíli po nich se objevil místní doprovodný mulák, líně se pohupující v sedle. S plnou polní a s tím brzkým vstáváním jsme toho měli opravdu na jeden den akorát.

V Confluencii nás přivítal vichr vířící všudypřítomný prach. Zakotvili jsme stan desítkami šutrů ze všech stran, provedli check in u horské služby a podstoupili povinnou lékařskou prohlídku, kde nám změřili tlak a řekli, že jsme všichni dehydrovaní a musíme pít 4 litry vody denně (říkali všem to stejné). Poslušně jsme se odebrali ke korytu s ledovkou, ale voda byla tak hnusná, že se jí ani při nejlepší vůli vypít 4 litry nikomu z nás nepodařilo. Navíc jsme z ní na druhý den trpěli větry nejen horskými.

Tábor Confluencia je nejbližší jednodenní výletní cíl pro zhulákané bábovky, výchozí místo pro túry dál na vrcholy a základní aklimatizační výspa pro ty, co touží zdolat nejvyšší vrchol obou Amerik, Jižní polokoule, Západní polokoule a zbytku světa kromě Himálají. Je to planinka obklopená horami (které ovšem nebrání přístupu větru odkudkoli se mu zachce) posetá velkými igelitovými stany, poskytujícími patrové postele, topeníčko, teplou kuchyni, elektřinu, společenskou zábavu, vlastní záchody a sprchy a jiné vymoženosti lidem, kteří si za to zaplatí. Zásoby a transport jejich svršků zajišťují mulí karavany a vrtulník. Mezi těmito asi 30 stany je vyhrazen malý prostor pro ostatní vetřelce, samostatné jednotky pohybující se bez komfortu a bez průvodce. Pro ně všechny je tu koryto se studenou vodou, jeden stůl s lavicemi a jedna kadibudka s pokaženým splachováním. To kdybyste si lámali hlavu, proč je to tak drahé. Což o to, našinec je na trochu toho nepohodlí zvyklý, ale Pája, odkojený doposud pouze all inclusive zájezdy na Sicílii, do Egypta, Španělska a podobných destinací, to rozdýchával dlouho a hlasitě. Nebylo dne, aby si na něco nestěžoval, až jsem musela najít v mozku ten správný knoflík a vypnout si příjem.

Druhý den nás čekalo pokoření 4000metrové hranice – pro všechny 3 premiéra. Naše vytipovaná trasa vedla do místa jménem Plaza Francia, což je již zrušený základní tábor pro výstup po nejnebezpečnější, jižní stěně Aconcaguy. Nesmí se tam tábořit, takže to znamená 5hodinový výstup ledovcovým údolím a pak zpět. Dostaneme se tak až k samému úpatí hory a můžeme si na ni šáhnout. Dál už můžou jen šílení horolezci a sebevrazi (což je prakticky totéž). Nevýhoda je návrat stejnou trasou jako výstup (ale tady si člověk nevybere), výhoda je, že můžeme vše nechat v táboře a jít nalehko.

Ráno jsem se málem zabila na vrstvě ledu na kamenech při mytí zubů. Počkali jsme, až nás trochu zahřeje slunko, deroucí se do tábora zpoza skal, a vyrazili jsme. Výhledy jsou opět nádherné, hory obdivuhodné a nikde ani noha, když nepočítám občasného zajíce, kondora a staré známé loudící ptáčky. Potkáváme jen jednu aklimatizační výpravu a rumunsko-japonský(?) pár, který známe z tábora. Aklimatizující se Slovák nám vysvětlil, že si zakoupil 3týdenní (tuším) pobyt s výstupem na Aconcaguu. Dva týdny mají na aklimatizační jedno- až třídenní výlety, pak následuje výstup z tábora Plaza de Mulas. Jen 20 % lidí ale prý dosáhne opravdu vrcholu. Někteří odpadnou, jiným to nedovolí počasí. Prohlížím si poskakující a fotící Slovákovu skupinku – vypadají vesměs dost nezkušeně. Evidentně neví, do čeho jdou. Nicméně si zaplatili, tak asi doufají, že je tam průvodce nějak dotlačí. Další takoví, pro něž v Confluencii voní večer lasagne a ráno topinky a dráždí tak naše instantními polévkami udržované žaludky.

Ledovcový splaz, který vytvořil údolí, jímž jdeme nahoru pod horu, je pokrytý takovou vrstvou sutě a prachu, že chvíli trvá, než zjistíme, na co se díváme. Postupně se v něm objevují modrá jezírka a už víme, že je to opravdu ledovec. Čím jsme výš, tím je větší kosa a kumulují se mraky, do nichž se postupně vrcholek hory zahaluje. Poslední hodina už mi dala pěkně do těla. Za každým šutrem už vyhlížím, kde to sakra může být? Konečně! Plaza Francia je prašný palouček na samém úpatí Aconcaguy. Kameny vyznačený kruh pro vrtulník a cedule se jménem místa. Jsme ve výšce 4200 m.n.m. Na velké zevlování není čas, citelně se ochlazuje, vichr duje a začínají poletovat vločky. Pár fotek, šáhnout si na horu, kamínky na památku a rychle pryč. Cestou zpět už zase peče slunko, mraky nás sledují zpovzdálí. Kdo chtěl na vrchol dnes, měl asi smůlu. Určitě se tam čerti žení.

Utahaná, ale spokojená usínám zabalená do všech vrstev oděvu, jež vlastním. Ze závětří stanu ještě pozoruju měsíc, téměř v úplňku, který ovšem zabraňuje pozorovat hvězdy. Pája ještě chvilku nešťastně krouží kolem stanu se svou astronomickou mapou jižní oblohy a pak to taky balí.

Třetí a poslední den našeho „povolení k pobytu“. Dáváme si na čas s balením, k snídani konzumujeme všechny zbytky, abychom šli dolů nalehko, mezi zuby chroustáme všudypřítomný písek. Je víkend. Karavany mul proudí nahoru údolím Horcones častěji. Po cestě potkáváme doslova davy hlučících turistů, o horácích nemůže být ani řeč. Zmalované slečny ověšené šperky, dusající pupkáči jen tak nalehko, jeden dokonce s puštěným rádiem. Neodpovídají na pozdrav, málem tě vytlačí svým pupkem ze stezky. Rychle pryč. Prcháme právě včas. Měli jsme štěstí. Ode dneška začíná vrcholná sezóna.

V laguně Horcones chytáme ještě poslední slunko, poslední kondory a poslední výhled na vrcholek Aconcaguy, tentokrát bez jediného mráčku. Odhlašujeme se u slečen „guardaparques“ a míříme v kolejích staré železnice chytit bus do asi 3 km vzdáleného Puente del Inca.

„Inkův most“ je přírodní útvar vytvořený usazeninami horkých minerálních pramenů. Fungovaly zde luxusní lázně od počátku 20. století až do 60. let, kdy oblast poničilo zemětřesení. Železnici zavřeli, lázně zkrachovaly. Zbyly jen trosky a zajímavý kus šutru. A všudypřítomní prodavači suvenýrů. Nasedáme do autobusu a cestou zpět do údolí se ještě trochu kocháme. Vysedáme o 70 km níž v městečku Uspallata, oáze uprostřed pustých And.

31.12.2013

Když jedete celou noc a celý den a celou další noc napříč Argentinou zprava doleva a po 35 hodinách zjistíte, že jste viděli jen její malý zlomek, na mapě sotva viditelný, začínáte mít jakous takous představu o vzdálenostech v této obrovské zemi. Řidiči si možná už myslí, že je to nuda, poněvadž vás bombardují sérií těch nejstupidnějších amerických filmů, jaké si dovedete představit, ale já mám stejně nejradši jen dívání se z okna a pozorování měnící se krajiny. No – dobře. Ze začátku se mění, přejezd z vlhké pralesní provincie Misiones jižněji do Corrientes a Chaca je opravdu změna. Potom ale přijdou nekonečné čakeňské roviny a cestu vpřed zpříjemní jen jednou za 120 km mírná zatáčka. Tady se mi ale zase postaraly o zábavu bouřky honící se nad krajinou, takže jsem se nenudila.

Jak se dostáváte víc a víc na západ, krajina je sušší. Obdělané lány a pastviny vystřídá nízké křoví. Už se tu nepasou krávy, ale kozy a místy ovce. Nejběžnějším dopravním prostředkem je tu evidentně kůň, jsem dokonce v pokušení tvrdit, že vyhrává nad motorkou. Koně se pasou všude kolem cest mezi pobíhajícími psy. Řidiči měli občas dost práce se obojímu vyhnout. Za celou cestu jsme stáli pouze 2x, maximálně 10 minut. Jsou to hazardéři!

Když jsem se po druhé noci v autobuse probudila, byly už vidět Andy. Přijížděli jsme do provincie Mendoza, oázy ve srážkovém stínu Kordiller. Za vodu prý vděčí Mendoza Inkům, kteří zde na sklonku svého impéria ještě stihli zotročit místní původní indiánské obyvatelstvo a svést prameny kolem Aconcaguy důmyslným zavlažovacím systémem do údolí. Evropským přistěhovalcům pak Mendoza vděčí za ten zbytek: víno, olivy a ovoce.

Hlavní město provincie téhož jména bylo několikrát ve své historii poničeno zemětřeseními, v roce 1861 bylo prakticky srovnáno se zemí. To si vynutilo řadu preventivních architektonických opatření: Mendoza dostala moderní, zde tak typický půdorys mříže od kanálu, ale má zato nebývalé množství stinných parčíků, které mají v případě nebezpečí sloužit jako evakuační prostory. Jinak tu není nic moc zajímavého, lákadlem pro tisíce turistů jsou především okolní vinařské dědiny a národní park Aconcagua, vzdálený cca 100 km. Proto je tu taky patřičně draho. Proto je tu ale taky na argentinské poměry nebývale čisto.

Ubytovala jsem se v malém nenápadném hotýlku (tak nenápadném, že jsem ho nejdřív 3x přešla), nechala si od sympatické, nicméně dosti zmatené majitelky Alicie popsat systém MHD a vyrazila jsem pro kluky na letiště. Autobus projížděl asi půl hodiny ukázkovým příměstským slamem, až jsem z toho znervózněla, ale naštěstí se cesta obešla bez komplikací. Mira a Pája dorazili krásně orožnění prvním kontaktem s americkým sluníčkem. Nenapadlo je nic lepšího, než se při přesedání v Buenos Aires opalovat v parku bez použití opalovacího krému. V prosinci – takový nerozum! Mira pak ještě týden skučel a loupal se po plátech.

I pro nás je Mendoza pouze strategickým výchozím bodem k dalším neplechám. Návštěvu vinic jsme odsunuli až na sám konec třítýdenního programu. Zbývalo tedy vyřídit si povolení ke vstupu do Národního parku Aconcagua, což se dá jen v hlavním sídle na hlavní třídě San Martín.

(Vsuvka: San Martín byl kámoš Bolívara a spolu vedli osvobozovací armádu, která zbavila Latinoameričany španělského jha. Ten chlap je prostě všude. V každém argentinském městě se hlavní třída jmenuje Avenida San Martín, popřípadě mají také ještě park San Martín, čtvrť San Martín, několik škol, divadlo, most a já nevím, co ještě. Vůbec zde panuje typický nedostatek fantazie ve volbě názvů ulic. Města se mění, jména zůstávají stále dokola. Kromě oblíbence San Martína, hojně se vyskytujícího též na soklu na koni, nikoli však bílém, je zde taky Mitre, Belgrano, Sarmiento atd. – vesměs prezidenti/generálové. Nesmí ovšem chybět také velice oblíbené Malvinas Argentinas. První cedule na hraničním přechodě z Chile do Argentiny hlásá hrdě: „Malvíny jsou argentinské!“ Až pak následuje „Vítejte v Argentině“. Ať vás ani nenapadne vyslovit před Argentincem slovo Falklandy – vážně si zahráváte se svou bezpečností! Konec vsuvky.)

I vydali jsme se tedy do kanceláře strážců parku, neboť našim cílem nebylo nic menšího, než udělat třídenní trek kolem Aconcaguy do Plaza Francia, jednoho ze základních táborů pro výstup na tuto největší horu obou Amerik a největší horu na světě mimo Himálaje vůbec. Našli jsme si na netu, že jediné, na co finančně máme, je permit na 3 dny, který dělá „pouhých“ 900 pesos. Pro cizince platí „samozřejmě“ trochu jiné ceny než pro našince, čili víc než dvojnásobné. Gringo, vyklop doláče a táhni zpět do Evropy. Takový přístup je tu skoro všude. Argentince evidentně obtěžuje, že k nim někdo chce jet, každého turistu je potřeba za tento nápad pořádně potrestat.

V kanceláři jsme ke své hrůze zjistili, že strážci parku se právě pustili do stávky a vstupenky neprodávají. Už jsme si chtěli začít zoufat, ale na schodech, kde jsme bezradně postávali, nás odchytl jeden, co uměl anglicky, a jal se nám situaci vysvětlovat. Na moje španělské dotazy vždy znovu odpovídal anglicky, nebylo mu moc rozumět, do toho stávkující mlátili do bubnů a vykřikovali hesla a to vše ještě natáčela místní televize. Byla to docela vtipná situace. „Guardaparque“ nám vysvětlil, že to nevadí, že je stávka, že prostě můžeme vyjet do parku bez permitu, že tam zkrátka jen nikdo nebude, kdo by nám ho kontroloval, takže se nám třeba poštěstí vstoupit tam zadarmo. Oni že mají turisty rádi, že jim nechtějí dělat komplikace, že zdravotníci normálně fungují, vrtulníky lítají, takže se nemusíme bát, kdyby se nám něco stalo, ale že zkrátka oni strážci stávkují (za zvýšení budgetu pro národní park) a tedy nebudou konat v parku svou službu. To nás opět rozveselilo, protože to vypadalo, že bychom při troše štěstí mohli ušetřit pořádný balík peněz. Jak se však na druhý den ukázalo, tato naděje byla lichá a zemřela velice rychle.

Bez permitu, zato plní optimismu jsme podnikli aklimatizační celodenní vycházku po městě. Já abych si zvykla opět na chození po tom vysedávání v Paraguayi, kluci aby si zvykli na vedro. Dokoupili jsme pár věcí na cestu (nejdřív bombičku k vařiči a posléze i vařič, neb se ukázalo, že na něj bylo ve víru balení pozapomenuto), vyšmelili s místními veksláky dolary na pesos (kurz 1:9, oficiální kurz v argentinské bance 1:5-6, což našince trochu potěší po té ráně s devalvací koruny těsně před cestou do několika zahraničí) a navštívili velký park na kraji města, nesoucí jméno, jež jste už stoprocentně uhodli, pokud jste četli pozorně. V parku byly palmy, prach a vedro. Taky tam byla ZOO, kterou jsme navštívili a pak toho hluboce litovali, protože ¾ byly v rekonstrukci a těch několik pum na zbývající čtvrtině zrovna vyspávalo siestu. Zklamáni a ucaprtáni jsme dorazili na hotel, nechali si poradit spoustu věcí od mírně zhulené či opité Alicie (ale kdo ví, možná je taková pořád?) a zalehli, protože nás čekalo vstávání před pátou. Musíme nasednout v 6 ráno na bus, který nás vyklopí v Horcones u vstupu do parku ve výšce 2950 m.n.m.

22.9.2013

Shon „běžných“ festivalových dní byl pro mě zpestřen třemi speciálními událostmi. V pondělí se na festivalu nečekala taková účast, takže jsme zavřeli dům, abychom si uprostřed kolotoče dali pauzu k vydechnutí, a děcka ze spolku (Rocío a její švagrová Cris a tanečník Mafi) mě vzali na výlet k asi 10 km vzdálenému vodopádu Salto Krysiuk (podle Ukrajince, na jehož pozemku stojí). Inu, není to marné, mít vedle plantáží čaje a yerby na svém pozemku kus pralesa s nádherným vodopádem! Že je to místo úchvatné, si můžete prohlédnout na fotkách. Před vedrem jsme se chránili popíjením terere, máchali nohy ve svěží vodičce, prošli se lesem, kde lezli mravenci velcí jak půl prstu – prostě idylka.

Dalším zážitkem byla návštěva argentinské školy, kam mě vzala paní učitelka Úrsula. Byla jsem zvědavá, jak to u nich chodí. Nejdříve mají všechny děti nástup na školním zastřešeném dvoře, který slouží zároveň jako tělocvična. Děti pronesou jednu z naučených básniček, kterou zdraví argentinskou vlajku (hymnu nezpívají, ale vlajkou jsou posedlí), pak sborem pozdraví každou učitelku zvlášť, urobí se prezenčka a všichni se rozejdou pod vedením svého učitele do tříd. Chvilku jsem ještě zevlovala ve třídě prvňáčků, pohlížela si učebnice a odpovídala na dotazy dětí (Jak se řekne česky stůl? A jak se řekne česky škola?) a pak je zanechala jejich odpolednímu osudu (některé školy mají tolik žáků, že jedou na ranní a odpolední směny, tohle byla odpolední). Ptala jsem se pak Úrsuly ještě na různé pracovní věci (profesionální zvědavost) a dověděla se například, že u nich neexistuje systém suplování. Když je učitel nemocen, jeho hodiny prostě odpadají (až na výjimky, kdy je někdo ochoten zaskočit, například školník si vezme tělocvik, když se zrovna nudí). Škola, která trvá na tom, aby se odpadnuté učivo nějakým způsobem nahrazovalo, například tím, že učitel dává žákům domácí úkoly na procvičení oné látky, která se nestihla probrat, je pak považována za velmi solidní a prestižní a má dobrou pověst. Proto třeba Úrsulina dcera Rocío chodí na technickou školu (průmyslovku), protože ta takovou pověst má. Další skvělá věc je, že pokud učitel na škole získá postavení řádného zaměstnance (po nějakých letech jako suplent), má nárok na neplacené volno o jaké si zažádá, čili může si třeba na rok odjet a oni mu musí držet místo. A jsou dokonce i případy, kdy má PLACENÉ volno třeba půl roku. Učitelé v Argentině si žijí, podle toho, co jsem slyšela, celkem dobře, mají spoustu výhod, jsou dobře odborově organizovaní a jakmile se jim něco nezdá, okamžitě stávkují. Je velmi těžké (říká Úrsula) na nich vynutit jejich pracovní povinnosti, když už jsou jednou součástí pracovního procesu; stávají se v podstatě nenapadnutelnými, nevyhoditelnými. Drtivá většina učitelů jsou učitelky – ženy. Je velmi těžké najít učitele – muže, proto jsou velice privilegováni a zastávají ve školách většinou prestižní funkce.

Třetí výlet bylo pozvání do nedalekého Cerro Azul (něco jako Modrý kopec), kde taky žijí Češi a kde pořádali oslavy 80. výročí založení města. Vypravila jsem se tam coby doprovod tanečního souboru. Zase bylo defilé a Lípa tančila před hlavní tribunou plnou papalášů. Seznámila jsem se tam s panem Rudolfem Brožem, který se mi během cesty v průvodu jal vysvětlovat svou rodinnou historii. Jeho rodiče přijeli do Ameriky s několika dětmi, on, o 10 let mladší než jeho sourozenci, se jako jediný narodil už v Argentině. Jeho čeština je přesto bezchybná, nádherná. Jen si stěžuje, že už si nemá s kým pohovořit, protože staří umírají a mladí už česky zapomínají. Takových krajanů je po provincii Misiones rozeseto více. Nejradši bych jen jezdila od jednoho ke druhému, povídala si s nimi a poslouchala vyprávění o jejich dobrodružných osudech, a tak potěšila je i sebe, protože to bohužel nebude už dlouho trvat a tato generace zmizí. Je to vždy dojemné, takové shledání. A doma o tom skoro nikdo neví, že tu žijí dědečci jako od Jiráska, kterým při vzpomínce na starou vlast, kterou mnohdy znají jen z vyprávění, vhrknou slzy do očí.

22.9.2013

5. – 15. 9. Fiesta nacional del Inmigrante, Oberá, Misiones, Argentina

Přijela jsem den předem a ubytovala se v pokojíku pro hosty v Českém domě. Prezidentka českého spolku, paní Sylva Berková, je už několik měsíců v ČR, věděla jsem tedy, že jako jediná přítomná rodilá Češka budu tentokrát já fungovat jako autorita přes vše tradiční a autentické. (Za vydatné pomoci pana Sama, který v Československu žil a mluví moc dobře). Hlavně budu dohlížet na jídlo a vařit a pak taky zvědavým návštěvníkům Českého domu vysvětlovat vše, na co se jen zeptají.

Všechno začalo majestátním průvodem po hlavních avenidách města Oberá. Každý národní spolek měl své oděvy, taneční soubor, nazdobená auta a vozy, na kterých se vezly královny krásy, reprezentující celý rok, od září do září, od fiesty k fiestě, svůj spolek. Z každého auta se line jiná národní hudba, krajani pochodují, mávají vlajkami, zpívají, tancují, královny mávají, publikum pokřikuje a tleská. Tak se celý průvod dostane až do areálu Parku národů, kde je, za účasti čestné stráže, po přestřižení pásky na hlavní bráně, fiesta slavnostně zahájena.

Fiesta trvá 10 dní. Od čtvrtečního defilé do další neděle. Program v parku začíná obvykle kolem oběda a pokračuje dlouho do noci: programy pro děti, odpoledne pak vystoupení jednotlivých tanečních souborů a večer koncert některého pozvaného hosta, většinou populární kapely. Vše končí kolem 2-5 h ráno (záleží na dnu) a další den zase nanovo. Jednotlivé typické domy v parku po celou dobu fungují jako restaurace s tradičními jídly a nabízejí obědy a večeře. Mnoho spolků si pro tuto příležitost najímá profesionální personál, ale to je dost drahé. Český spolek řeší vše za pomoci a velkého nasazení svých členů (platil jen 2 brigádnice). Ženy ze spolku, mající na starost kuchyni a kiosek, jsou až na výjimky všechno pracující učitelky. Přes den byly ve škole a kolem 7 večer přiběhly pomoci. Dále se podílela široká škála rodinných příslušníků, kteří grilovali párky, prodávali v kiosku, čepovali pivo, prostě dělali, co bylo potřeba. A že toho nebylo málo! Člověk to musí zažít na vlastní kůži, aby si uvědomil, že, jak praví klasik, „řídit takový kolos vyžaduje celého člověka“, ba co dím, mnoho a mnoho pilných člověků.

Já, jelikož jsem v parku v Mamience bydlela, jsem vždycky ráno (v poledne) po probuzení pomalu začala s kuchyňskými pracemi a postupně se ke mně přidávali ostatní příchozí, kteří měli ten den „službu“. A co jsem všechno dělala? Inu: Škrábala kobzole, vařila kobzole, mačkala kobzole na kaši, strouhala kobzole na bramboráky, řezala si prsty při krájení mrkve, cibule, okurek na tuny bramborového salátu, vařila tuny a tuny bramborových knedlíků, vařila zelí, guláš, smetanovou omáčku s žampiony, jahodové knedle s tvarohem, dělala zálivku na tlačenku, na salát, pekla kuřata, pekla vepřové, rozmražovala a zmražovala, obalovala a smažila řízky a smažáky, smažila tuny hranolek, ohřívala párky, plnila hamburgery, mixovala tatarku, krájela dortíky a makové záviny, chystala jídlo na talíře pro servírky.

A kromě toho: zametala, vytírala, sbírala vajgly, rozkládala a skládala stoly a židle, osmahla si obočí a řasy při zapalování obrovské plynové pece, umývala a utírala tuny nádobí, zalívala kytky před spolkem, stěhovala nápoje do ledniček a z ledniček, volala plynaře při úniku plynu, ekologicky likvidovala fritovací olej (jestli je něco takového vůbec možné), přebírala zboží od dodavatelů, pouštěla českou hudbu v sále, odháněla žebrající indiánská děcka, odháněla flirtujícího dodavatele párků od Krále párků.

Vypadal jak Maradona, měl asi metr třicet a brzy odhalil mé mezery v uzenářském názvosloví (rozdíl mezi produkty salchicha, sarvelak, chorizo, choripan, choricheco, pancho, superpancho mi dodnes není zcela jasný) a začal vyzvídat:

1) Odkud jsem (chvilku mu trvalo, než zpracoval ten problém s Checoslovaquia)

2) Co dělám (chvilku mu trvalo, než zpracoval, že profesorka právě stěhuje a rozkládá stoly na terase – ne že by pomoh!)

3) jestli jsem přijela sama (většina průměrných Jihoameričanů mužského pohlaví si neví rady s představou, že žena může cestovat sama. Nejde to dohromady s jejich machistickou představou o ženě jako tvorovi slabém, bezbranném, bojácném a bez pořádného chlapa nepoužitelném)

4) kdy mám volno. (Asi mě chtěl pozvat na párek. Naštěstí jsem neměla volno nikdy.)

A kromě toho jsem: vyplňovala různá organizační lejstra, telefonovala s ambasádou, poskytovala rozhovory, vysvětlovala, že už nejsme Československo a proč, sdělovala recepty, vítala krajanské návštěvy, poskytla přednášku univerzitním studentům o prvních českých přistěhovalcích a přednášku kuchařským učňům z Posadas o české kuchyni. Vzdor vrozené skromnosti musím říci, že nejvíce jsem české pracovitosti udělala reklamu vlastním příkladem. Každý den jsem byla ztahaná jak kůň.

A jestli vás zajímá, co se vlastně ještě na takové fiestě děje, tak vězte, že jsem si i udělala čas, abych zhlédla několik vystoupení krajanských spolků, řvala do ochraptění a mávala vlajkou na podporu české kandidátky při volbě Královny festivalu, obešla všechny krajanské domy a ochutnala fondue ve švýcarském (nic moc), několik ovocných koktejlů v paraguayském (všechny vlivem univerzální ingredience máty chutnaly jako pasta na zuby), saké a sushi v japonském (vynikající), pizzu a zmrzlinu v italském (dobrý standard), různá domácí ochucená piva značky Zaporožie v ukrajinském (v poledne, takže jsem se ze sklepa vypotácela značně omámeně) a jahody máčené v čokoládě v tržním stanu (vynikající). Jelikož Mamienka je umístěna hned vedle hlavního pódia, večerní koncerty širokou veřejností oblíbených kapel, jako brazilských „San Marino“ či uruguayských „No te va gustar“ (v překladu vtipně „Nebude se ti to líbit“) jsme odposlouchali od plotny či dřezu s nádobím pozorujíce kuchyňskými okénky dění na scéně a vrtíce se do latinskoamerického rytmu. Po celou dobu festivalu bylo nádherné počasí, vedro místy až nepříjemné, horký vítr a cca 35 C a účast byla hojná. S výjimkou obou nedělí, které propršely, takže se bohužel nemohli dostavit Markovi z Encarnaciónu, jak měli v plánu.

22.9.2013

Návrat z Ria byl jako návrat po krásných prázdninách pod studenou sprchu. A to doslova. Nastaly dva týdny téměř mrazivé, ve dne v noci jsem na sobě nosila úplně všechny vrstvy, které vlastním, přímotop jel naplno a spotřeba medu, citrónu a zahřívadel na bázi cukrové třtiny (caña) v čaji dosáhla maxima. A lilo, lilo, lilo. Umrzla právě zrající pšenice. Dobytek uhynul na pastvinách uvězněný po kolena v ledové vodě. Život skoro ustal, všichni seděli doma a ani je nenapadlo vytáhnout paty. Všichni chrchlali, smrkali a divili se, že je zima (v zimě).

Podnikla jsem cestu do Oberá, hlavně domluvit se na nadcházející Fiestu imigrantů a taky zúčastnit se Her imigrantů v Parku národů, které každý rok zahajují festivalové dění. Her se účastní členové krajanských spolků a soutěží v disciplínách, které mají připomínat život prvních přistěhovalců: na jednom stanovišti se například běží slalom s kolem od vozu, na jiném se soutěží v řezání klád pilou dvoumužnou, jinde zdatný krajan veze přes překážky své dítě na tragaču, opodál zase se soutěží v mletí kukuřice na ručním kamenném mlýnku.

Hezké je to, ale viděla jsem to jen na fotkách, protože ten víkend na konci srpna jsem v Oberá málem umrzla a hry byly kvůli vydatnému lijáku a mrazu o týden odsunuty, až na neděli bezprostředně předcházející oné velké slávě. Všichni se modlili, aby se počasí umoudřilo. Asi se modlili všichni a opravdu hodně, protože to dobře dopadlo a teplota opravdu začala na začátku září prudce stoupat. Po dvou měsících stávkování učitelů, kdy nefungovaly veřejné školy a děcka měla své bonusové prázdniny, se i v Paraguayi vrátilo vše do běžných kolejí a já jsem se chystala na účast na největším krajanském festivalu v Argentině, možná prý snad i v celé Jižní Americe. Přes mail a facebook jsem ještě organizátorům dodávala informace o kroji, se kterým bude soutěžit česká královna krásy, kontrolovala jsem, zda chystané menu tradičních jídel má všechny háčky a čárky, kde má mít, chystala jsem si tradiční oděv, rozesílala pozvánky americkým krajanům a do médií. Fiesta je opravdu velkolepá akce. Směřuje k ní veškeré celoroční snažení Federace krajanských spolků. Pořádají se promo zájezdy, tzv. lanzamiento de la fiesta – do Buenos Aires, do Brazílie, do Paraguaye, jichž se účastní 1 nebo 2 autobusy spolkových královen a tanečníků ze souborů, aby někde na náměstí zamávali, zatančili, rozdali letáky, vyfotili se se starostou apod. a udělali tak festivalu reklamu. Vše je to v tisku, přenáší to televize. Letos jsme se těšili na 34. ročník festivalu.