29.8.2013
Třetí den, opět po ranní koupačce na pláži a výborné snídani, jsem se rozloučila s Adventure hostelem, na kterém nic dobrodružného nebylo (navíc chtěli pořád nějaké prachy navíc), užila si ještě trochu ranní plážovou atmošku a vyrazila hledat svého gauče (couche přes couchsurfing), u kterého jsem pak trávila zbývajících 5 dní a měla se jak princezna. Nicholův byt je v přízemí jednoho z menších (asi jen třináctipatrových) domů na rušné ulici v těsné blízkosti nábřeží a pláže Batofago (když přeskáčete asi 5 těsně vedle sebe umístěných několikaproudých silnic bez náznaku přechodu či podchodu, jste na pláži cobydup, zkratkou přes les hodinku a půl). Chvilku mi trvalo, než jsem se dohodla s vrátným, co že chcu a za kým že to jdu. Anglicky samozřejmě neuměl, na španělštinu nereagoval. Až když jsem mu ukázala vytištěnou adresu, prohlásil spokojeně: „Á, Nicho!“ a zaklepal na dveře hned za recepcí, odkud se Nichola po chvilce vynořil. Teda, musel se do futer ohnout, protože měří určitě přes 2 m (ve víru událostí jsem se zapomněla zeptat, kolik vlastně).
První, co mi Nichola sdělil, bylo, že je vlastně tak trochu Čech, protože jeho dědeček Dittrich byl Rakušan z Teplic (čili po našemu: sudetský Němec z Teplic narozený v době, kdy to ještě bylo Rakousko-Uhersko). Jeho druhý dědeček byl naopak divoký Neapolitánec přišedší do Ameriky asi s 20 dětmi. Takže se to dobře nakombinovalo a vznikl z toho univerzitní profesor houslí a komorní hudby + nadšený znalec asi 10 jazyků. A jelikož pravil, že se jednou hodlá vypravit do Teplic po stopách svých předků, mým úkolem bylo naučit ho za těch 5 dní něco česky – ach jo, zase práce, ani o dovolence se tomu člověk nevyhne! Je teda fakt, že Nicholovi šla čeština sama (a už uměl docela polsky), takže si stihl osvojit fonetiku, základní zdvořilostní fráze, dny v týdnu, pár hudebních nástrojů a napočítat do deseti, čímž se povýšil na jednoho z mých historicky nejúspěšnějších studentů. Je ukecanější než Mira Marek a ví toho o české hudbě skoro, možná, snad, téměř tolik jako Ondra Pivoda (ale fakt jenom možná!).
Nechala jsem si u něho věci a vyrazila dle plánu dobýt výstupem Corcovado a setkat se zoči voči s tím slavným Isusem Chrstusem. Když jsem vyrážela z domu, ještě tam byl, fakt. Pak se to malinko protáhlo, protože jsem si stopla trochu jiný autobus, než mi bylo poraděno (pak jsem to měla ještě 3 dny na talíři. Chlapi! Myslí si, že mají patent na orientaci!) a tak hodinku se zdržela přestupováním a popojížděním. No a když jsem přicházela do parku, ze kterého výstup na Corcovado vede, už poprchávalo a vrchol s Ježíšem přikryla hustá hmľa. Nicméně nebylo ještě vše ztraceno, jak rychle to přišlo, tak rychle to může zase odejít! Vyrazila jsem. Na převýšení 700 m bylo počasí ideální, nepeklo slunko, v pralese mezi liánami bylo přítmí a studený vítr vysoušel pot v mžiku. Za hodinku a půl bylo vrcholu dosaženo. Ovšem nebýt obchůdku se suvenýry a turniketů, ani bych nepoznala, že na vrcholu jsem. Ledový vítr rozprašoval spršky deště na nešťastně se choulící hlouček Japonců, rval z turistů čerstvě zakoupené pláštěnky a nad tím vším v mlze (možná) stál Christo Redentor a škodolibě se chechtal. Nevím, jestli to byl on, nebylo vidět na krok. 
Usoudila jsem, že v tomto počasí mrhat penězi, abych se ocitla za turniketem ve stejné mlze jako před ním, nemá opravdu cenu, zhrdla jsem mastňáckým džípem, který mi byl vemlouvavě nabízen ke zpáteční cestě, a vydala jsem se stejnou trasou dolů, ven z mraků. Tak Ježíše jsem nenašla. Prý to bylo znamení, abych ho hledala dál, ale někde jinde. Nevím, školy nemám. Spíš to bylo znamení, že Ježíš není nic pro mě (pro mě za mě). Sestup trval hodinku a v cílové rovince, když už o nic nešlo, se mi podařilo zvrtnout si svůj již jednou zvrtnutý kotník. Vydalo to velice zvláštní zvuk, ale po chvilce lapání po dechu se to rozchodilo. Super.
Jako odměna za celodenní strádání přišel další gastronomický zážitek. Nichola mě vzal na večeři na náměstí Largo do Machado. Neptejte se mě, jak se to jmenovalo, ale bylo to naprosto vynikající. Spousta nějaké zeleniny a nějakého masa na roštíčku přímo přede mnou na stolečku (viz foto). O zpestření večera se postarali stávkující (v Riu pořád někdo někde stávkuje), které policie vytlačila z centra až do blízkých ulic. Sledovali jsme je v hospodské televizi, jak se blíží, až se ocitli na našem náměstí v přímém přenosu. Hospodští začali v panice skládat předzahrádky a zahánět lidi dovnitř. Ale začalo pršet, takže celý ten rozruch měl jen krátkého trvání. Všichni odešli dom.
Další den jsem měla konečně sraz s Laylou a stala jsem se tak na jeden den hostem ICOMu – Mezinárodní muzeologické konference. Zavezli nás (po dlouhém čekání v dešti) do přístavní čtvrti na severu města, kde vzniklo nové muzeum moderního umění, a tam se nám jali vysvětlovat projekt Porto Maravilha = Zázračný přístav. Je to urbanistický plán na zvelebení této dnes poněkud zanedbané a obskurní části města, který má stát několik bilionů dolarů a má být dokončen během 3 let, zkrátka, do olympiády. Je vidět, že už to začalo, na různých místech se kope a staví a bourá. Ale nechce se mi věřit, že by tak megalomanský projekt stihli za tak krátkou dobu. Inu, přiletím se podívat za 3-4 roky a hyn sa hukáže, čeho jsou Brazilci schopni!
V muzeu pokračovala také další část konference, Laylini kolegové informovali o činnosti muzeí ve svých zemích, bylo to opravdu zajímavé. Ale pak už jsme padali zimou a hlady (nedají si s tou klimatizací pokoj, ani když venku lije a je 14C). Domluvili nám oběd v restauraci na terase na střeše muzea. Výhled na přístav, luxusní prostředí. Tak jsem zažila svůj nejdražší oběd v životě. Ale nutno dodat, že jak byl drahý, tak byl dobrý, což se málokdy stane! Kulinářský zážitek číslo 3. Ravioli plněné sladkopálivou dýňovou nádivkou s krevetovou omáčkou a gnochi z banánového těsta s ragú z vepřového masa a smaženými banány na medu s kešu oříšky. Layla měla rybu s bambusovými výhonky (viz foto). Mmmmmmm!
Měla jsem za úkol večer vyzvednout Nicholu v jednom italském bufetu, kam chodí hrát deskové hry (sbírá je, má toho doma pyramidy od země ke stropu). Musela jsem na něj čekat přes hodinu, než úspěšně zvládl invazi na Mars. Já jako diletant se svými skromnými znalostmi Osadníků z Katanu jsem se nenápadně zdekovala do koutku, zatímco se přede mnou odehrávala scéna jako vystřižená z Big Bang Theory. Všichni vypadali a chovali se jako Sheldon, případně Leonard. Nakonec jsem si ani nevšimla, kdy Nichola vyhrál, a šli jsme. Dostala jsem bojový úkol, uvařit v kuchyňském koutku velikosti asi 1m x 70 cm večeři. Nebylo tam nic, ani sůl. Tak jsem pána domu vyhnala do obchodu a snažila se to tam trochu zprovoznit a vyplenit ledničku. Nakonec jsem to nějak vymyslela a večeře (těstoviny s univerzální kolejní omáčkou) se zdařila, a to za houslového doprovodu samotného Mistra, neboť se nepodařilo na rádiobudíku naladit žádnou mravnou stanici.
Další den se udělalo nádherně, takže jsme podnikli celodenní pěší tour po krásách Ria. Nichola mě potahal po všech možných oblíbených místech, plážích a výhledech, přístavu atd. Spálila jsem si pusu, vypila celý kokos, poslouchali jsme sambovou kapelu, která se zimprovizovala u jednoho stánku na Copacabaně, pozorovali surfaře a dělníky, jak rozebírají tribuny, které tu zbyly po invazi křesťanské mládeže toužící spatřit papeže. Ovšem nejlepší bylo jen tak sedět, nechat si nohy máčet ve vlnách a pozorovat lodě a skály a příboj a hory kolem a vdechovat to slané moře. Tady bych mohla žít furt.
Na večer dostal Nichola lístky od svého kolegy z orchestru. V Městském divadle dávali Rossiniho Turka v Itálii v koncertním provedení. Byla tam hromada mužských rolí, ze kterých se mi moc líbil Poeta. Hlavní tenorový milovník vypadal dobře, snědý, mladý, napomádovaný, ovšem když otevřel pusu, musela jsem se smát. Byl dosti umečený a celý milovnický dojem byl v mžiku v tahu. Zato hlavní sopránka byla super, taková maličká a temperamentní a hlas jako zvon. Byla úplně jako snědá brazilská ségra Martičky Reichlové, celou dobu jsem ji tam viděla. 
Zjistila jsem, že italština s portugalskými titulky nebyla celkem problém a byla jsem schopna sledovat zápletky (a že jich tam bylo) a dokonce i vtípky (je to komedie o podváděném manželovi a záletné fikané manželce). Trvalo to 3 hodiny a celou tu dobu jela klimatizace naplno. Byla jsem pěkně zmrzlá a co teprve dámy s dekolty na scéně! (Já jsem se nenápadně krčila ve svém sedadle v riflích a černém roláku, nic lepšího jsem s sebou v Riu neměla. Nichola si vzal solidárně taky roztrhané rifle.) Po představení jsme šli s tím jedním houslistou na pivo a večeři (po půlnoci, uf uf) a kecali asi „jen“ do dvou, pač byl dosti znaven. Rossini je nešetřil, myslím, že za celé ty 3 hodiny měli tak jednu osminovou pomlku, maximálně dvě!
Poslední den jsme strávily s Laylou couráním po městě. Večer měla odletět dom do Itálie a mě na druhý den ráno čekala cesta dom do Paraguaye. Layla měla celou dobu konference tak nabitý program, že si chudák nestihla vůbec Rio užít. A tak jsem ji potahala po všech těch místech, která už jsem znala. Šly jsme na oběd do historického centra a na kafe do literární kavárny na Carioce a na náměstí Cinelandia před divadlo a radnici, kde pořád ještě někdo stávkoval. Večer se opět strašně rozpršelo, Layla odjela a my jsme už nikam nešli…
Ráno jsme projížděli taxíkem nedělní upršené a ospalé Rio, klubající se z mlhy, a já jsem se s ním loučila, doufám, že ne napořád. Ještě toho zbylo tolik, co je potřeba vidět, co je potřeba zažít. Tak zas někdy, Rio, určitě zas někdy!
Po výborné snídani (kafe, rohlíky, marakujový džus a ovocný salát) je čas vyrazit do města. Procházet se po Ipanemě je jako vskočit do filmu o Barceloně v roce 50. Na rozdíl od ostatních čtvrtí jsou tu poměrně nízké domy (tehdy na to byla vyhláška) a obchůdky a kavárničky vesměs udržují starobylý háv. V každé ulici je alej stromů, nejčastěji gumovníky a platany, ale také právě rozkvétající lapachos. Dělají stín a příjemnou klenbu, takže nevidíte všechny ty věžáky s vystrčenou klimatizací v každém patře, když nechcete. Pár metrů od hostelu jsem (po marném včerejším hledání) narazila na slavnou hospůdku Garota de Ipanema, kde se zrodil hit Jobima a de Moraese známý spíš pod anglickým názvem „Girl from Ipanema“. Od té chvíle už jsem tu melodii nemohla dostat z hlavy a je tam ještě teď.
Holky povídaly o koloniálních časech, kdy se sem začali ve velkém dovážet černošští otroci. O napoleonských válkách, kdy sem uprchla před Napoleonem portugalská královská rodina s celým šlechtickým dvorem. Jak to zde král nenáviděl, trpěl vedrem, pekl se ve vlněných šatech a paruce, třásl se strachem před hmyzem a kraby a z domu vycházel pouze speciálními zastřešenými mosty, které jeho sídlo spojovaly s kostelem a blázincem (kde byla zavřená jeho šílená matka). Jak krále vyhnali a zřídili republiku. Taky jsme viděli akvadukt v nočním životem proslavené čtvrti Lapa, jenž jako jediný zdroj pitné vody v Riu sváděl vodu do kašny na náměstí před královským palácem, a dověděli se, že tu kašnu vybudoval černošský míšenec, protože byl synem bohatého portugalského šlechtice (a otrokyně) a nebylo tehdy jiného vzdělaného architekta v Brazílii, který by to svedl. 
Navštívili jsme i proslavenou nádhernou secesní cukrárnu Colombo, v jejímž sousedství se ve stínu krčila trochu zapomenutá česká konkurence: cukrárna Pavelka. Prošli jsme uzounké uličky nejstaršího centra, Pasáž obchodníků s hospůdkami, kde hráli živou muziku, a vypadalo to tam tak trošku jako v Portu a trošku jako v Santiagu. Myslím, že to dělala ta cestovatelská atmosféra a všudypřítomná slaná vůně blízkého moře. Tu vůni miluju. A pak jsme se zanořili mezi věžáky a kličkovali mezi auty rušného moderního centra, ale pořád to nebylo nepříjemné, protože ten kontrast starého a nového a všechno to sklo proti obloze a letadla nízko nad hlavou byly prostě fascinující. Pak nás průvodkyně Luana vzala na oběd do jedné z malebných hospůdek v Lapě a dostali jsme protekční feijoadu (národní fazolové jídlo s vepřovými věcmi a rýží) a caipirinhu. Bylo to labůžo. První z řady nezapomenutelných kulinářských zážitků v Riu.
A tak jsme se propletli mezi kořeny a liánami a jakýmisi opičkami, které prý nejsou lemurek, na vrchol Urky právě včas, abychom zachytili poslední paprsky slunce zapadajícího za hory někde za rozpřaženýma rukama Ježíše na Corcovadu. Pozorovali jsme tu krásu dobrou hodinu, než se vystřídaly všechny možné i nemožné barvy nebe a moře, a když se definitivně setmělo, zjistili jsme, že nám chybí Kolumbijec, ale že jsme naopak znovu narazili na Brazilce a Egypťana z dopolední akce. No a když už jsme byli tak blízko, obětovala jsem tu nehoráznou vydřidušskou sumu a vyjela s nimi až na Homoli, pač život je krátký a kdoví, jestli tu ještě někdy budu. (Po týdnu jsem před tím městem kapitulovala a vím, že nebudu mít klid, dokud se tam nepodívám v životě ještě nejmíň 100x.)
V hostelu byla celkem zmatená obsluha, ale nakonec jsme se nějak domluvili a dopadlo to tak, že jsem byla na pokoji pro 6 nocležníků sama, takže luxus! Další poznatky pochytané po cestě: Cariocas (tak se nazývají obyvatelé Ria) opravdu MILUJÍ klimatizaci a když z ní nejsou pořádně nemocní, tak jsou z toho nemocní (chápete?). Chce to s sebou pořád tahat něco na sebe, jinak se busem přes město ve zdraví nedostanete. Poznatek č. 2: Cariocas neumí španělsky, ani nerozumí. To jsem tedy nečekala. Naštěstí my světoběžníci se rychle přeorientujeme na angličtinu, a to tak dokonale, že nám pak po týdnu nejde z hlavy a v Paraguayi s tím máme trošku problém. Taky se pak na mě v místní coronelské sámošce nedívali pěkně, když jsem se jim děkovala automaticky „obrigada“.
V rámci pečícího odpoledne u Lucíe a Pepy jsem taky vylezla na Millerovic silo na rýži a konečně uviděla Bogado z ptačí perspektivy. Myslím, že se tam vkradu častěji, není nad to mít nadhled. Lucía mě pak provedla rýžárnou a ukázala mi celý proces sušení a mletí rýže, bylo to moc zajímavé, připadala jsem si jak na prohlídce rožnovského skanzenu.
Jen co kluci filmařští odjeli (měli to načasované), uhodily mrazy. A to skoro doslova. Ještě že nemám teploměr, ale na netu tvrdí, že je přes noc tak 5-8C, což je pro našince vražedné, ale vy si toho ani nevšimnete. V Buenos Aires sněžilo. Kolují fámy, že i u Ciudad del Este padal déšť se sněhem. „Takové ty studené kuličky co vypadají jak led“ – místní ani neví, jak se řeknou kroupy nebo jinovatka, nikdy to slovo nepotřebují!
Že cestování pro Paraguayce není žádná sranda, si tady člověk uvědomuje denně. Příkopy cest jsou poseté pomníčky. Většinou se zabije mládež na motorce, vracející se pod vlivem alkoholu z různých tanečních zábav nebo prostě zkoušející, co jejich stroj umí v zatáčkách (neumí toho moc a zatáček je hodně). Zhusta taky na Rutě 1 někoho slisují mezi dva kamiony. Mnoho lidí se při projíždění kolem takového místa křižuje. Taky už jsem se naučila nedívat se na počínání řidičů autobusu, pokud možno vůbec se nedívat ven čelním sklem, protože se mi dělalo mírně nevolno z jejich riskantních předjíždění pod nepřehlednými horizonty či před zatáčkami zároveň s telefonováním a sypáním yerby do guampy. Umírá se tady častěji a rychle, často hloupě a zbytečně, jako by život měl na jiném kontinentě úplně jinou hodnotu.
Rozvinul se plán B: seženou se lístky na 2 po sobě jedoucí noční autobusy do Posadas (do jednoho linkáče bychom se nevešli) a řidiči se zatím vydají na opatrnou pomalou jízdu zpět do Paraguaye; jestli to autobus vydrží, budou tam za pár dní po nás.
vypravit v noci po sobotním představení na zpáteční cestu. Musím pochválit naši dětskou „bandu“, která zněla o něco méně falešně než obvykle, tanečky se povedly bez chyb a divadlo taky dopadlo nad očekávání dobře, ve srovnání s tím, v jakém stavu bylo ještě před týdnem. Byli jsme nejvšestrannější soubor. Ono to není žádná sranda, trmácet se celou noc nasardinkovaní v colectivu, pak rovnou na program a celý večer postupně hrát dechovku, hrát Staré pověsti české česky a tancovat Lašské polky! Takže děcka, klobouk dolů!
Po 20 minutách exkurze kolem pastvin a rýžových polí jsme dorazili Tam, Kde Se To Nijak Nejmenuje a kde jsem si to překřtila na Gustavovo.
Dál od domu na louce za plotem se pasou bílé krávy a pár koní. Nechápu, jak si v tom prostředí paní správcová udržuje tak bělostnou halenku. Asi nějaký tajný indiánský recept.
Všichni zdejší Slované jsou rodinně spřízněni – neuvěřitelně propletená směsice Čechů, Volyňských Čechů, Ukrajinců a Poláků, to vše již ve čtvrté generaci. Přípravy na fiestu probíhaly tedy za účasti všech mých známých a ve velkém stylu. Více než týden předem se začalo ve všech domácnostech s pečením cukroví, každý den přibývalo. Tři dny před oslavami padli za vlast dva čuníci. Dělalo se uzené, jelita, jitrnice, masové rolády. K tomu guláš, vepřo-knedlo-zelo, vareniki, nezbytné asado, tuny bramborového salátu, koláče, koblihy, lívance, jáhelníky, štrůdly, dorty, rolády, perníky a já nevím, co ještě. 
Všechna tradiční jídla spolu s typickými výrobky (bábušky, vyšívané šátky, marmelády, pálenky) se na fiestě prodávají veřejnosti ve slovanském stanu, kde mají svůj samostatný koutek také české dobroty.
Schválně jsem si, ač spadám do kategorie „organizátor“, koupila vstupenku, abych ve slosování vyhrála buď motorku, nebo zpáteční jízdenku do Buenos Aires, ale bohužel mi štěstěna OPĚT nebyla nakloněna. Tak jsem se aspoň posadila na traktor, pochutnala si na lasagních u sousedního italského stanu, nakoupila 2 flašky domácích likérů a hrušková povidla (budou se hodit na frgále).
Opět se ze mě stala mediální hvězda, a to hned několikrát, protože místní kabelovka pobíhala všude kolem a točila mimo dění na fiestě i přípravné fáze. 
Jelikož jsem pomáhala střídavě v několika domácnostech, byla jsem každý den v televizi. Paraguayci si potrpí na velké city (znáte z telenovel), takže po mně neustále chtěli, abych jim vylíčila, jak mě to vše dojímá, v čemž nezbývalo než jim vyhovět.
lenkaplenka 