28.4.2013
Tohle je oficiální článek, který snad vyjde v časopise Krajiny češtiny:
HROZEN A LÁLIA V OBERÁ
V rámci svého dvoutýdenního argentinského turné navštívila město Oberá v provincii Misiones delegace z Velkých Bílovic. Folklórní taneční soubor Hrozen a cimbálová muzika Lália (bohužel bez cimbálu) byli doprovázeni starostkou Velkých Bílovic paní Marií Vlkovou s manželem a paní Zdeňkou Řeháčkovou ze sdružení Chaco checo, podporující kulturní aktivity krajanů na druhé straně oceánu.
Po náročném pobytu ve městě Presidencia Roque Saenz Peña, kde byli ozdobou oslav 100. výročí příchodu Čechoslováků do provincie Chaco, zavítali Bílovičáci potěšit české krajany i do Oberá. Jsem pověřena zajíždět tam v rámci svých učitelských povinností, a tak jsem měla štěstí, že jsem byla setkání přítomna. Bylo to vůbec poprvé v historii místní komunity, kdy měli krajané, z nichž většina se narodila již na argentinském území, možnost spatřit na vlastní oči a slyšet na vlastní uši písně a tance ze země svých předků, tak vzdálené, přesto však stále milované. 
Bylo to velmi dojemné setkání, každou chvíli někomu vhrkly slzy do očí, když zaslechl některou z povědomých melodií nebo když neobratně lovil česká slůvka, dávno již zarezlá a nepoužívaná.
Při slavnostním zahájení programu si všichni přítomní s chutí a od plic společně zazpívali českou hymnu, pro mnohé mladé to byla premiéra. Večerního vystoupení se kromě vzácných hostů ze staré vlasti zúčastnili i členové místního tanečního souboru Lípa, kteří rozhodně za svými zkušenějšími evropskými kolegy nezaostávali. 
Obzvláště mladí argentinští tanečníci, z nichž většina ani nemá české kořeny, byli vystoupením Čechů nejvíce nadšeni. Obdivovali živou hudbu, kroje, šikovné tanečníky a to, že při tanci zároveň zvládají i zpívat. Slibovali si, že už konečně musí začít chodit na hodiny češtiny, aby se jednou do té podivuhodné země plné hudby mohli sami podívat.
Nejvíce ale všechny za srdce chytla neoficiální část večera, kdy se ve sklepě českého domu Mamienka nad pohárky s dobrým argentinským vínem začaly zpívat slovácké písničky. V parku před Mamienkou postávali kolemjdoucí a nestačili se divit, co se to z oken line. Kdo to tak krásně zpívá? No přece Češi!
„Já jsem bolívijský indián, ale v Čechách, tam jsem se v životě cítil nejvíc doma,“ svěřuje se pan Samuel Arredondo, manžel Sylvy Berkové, předsedkyně Českého krajanského spolku (Colectividad checa). Po studiích na Hornicko-geologické fakultě VŠB získal v Ostravě práci, ale jako cizinec byl v socialistickém Československu v těžké situaci. Rozhodl se proto, už s českou manželkou a třemi dětmi, vrátit do Ameriky. „Odešli jsme v osmdesátých letech. Nevěřil jsem, že by komunismus někdy mohl padnout, vypadalo to, že vydrží na věčné časy. Kdo mohl tušit, že to takhle dopadne?“ 
Brzy se ukázalo, že v Bolívii nebyla situace o nic lepší. Jako příchozí z komunistické země byla rodina automaticky považována za podezřelé špióny. V té době nebylo výjimkou, že lidé nařčení z levicového smýšlení mizeli beze stopy. Proto Samuel využil nabídky svého bratra, aby se za ním přestěhoval do Argentiny, do Oberá. Tento region však pro důlního inženýra nemá uplatnění. Je to zemědělský kraj čaje, maté a dřeva. Proto se pan Arredondo začal učit pracovat s počítačem a postupně si založil i školu, ve které vede kurzy počítačové gramotnosti a programování pro všechny generace. „Nikdy jsem nepřestal litovat, že jsem svoji rodinu tehdy z Československa odvezl. Děti mi to dodnes vyčítají. Je to můj veliký dluh. A teď, když slyším zpívat ty kluky a holky, srdce mi to může utrhnout.“
Bez manželů Samuela Arredondo a Sylvy Berkové by v Oberá žádný český krajanský spolek neexistoval. Těším se proto s nimi, že se splnilo, več doufali: pohostit ve svém argentinském domově české přátele. Dobrá věc se podařila.
S paraguayskými krajany jsme také dostali pozvání. Zlatým hřebem fiesty bude účast českého tanečního souboru Hrozen, muziky Lália a zástupců města Velké Bílovice. Proč? Protože právě z Velkých Bílovic pocházel první český novousedlík Petr Šašvata, jenž se se svou rodinou a rodinou Jana Novotného dostal do Sáenz Peñi teprve rok po založení města, 1913. Díky dlouhodobé zkušenosti s bavlnou v Texasu se Šašvatovi podařilo navázat na pěstování této plodiny i tady v Chacu a udělat z nehostinného, vedrem a hmyzem zmítaného kraje bohatou provincii. Dnes nese Sáenz Peña hrdý přídomek „hlavní město bavlny“.
Latinoameričani strašně rádi řeční, proto byl každý den nějaký ten oficiální proslov, hymny (v neuvěřitelně falešném provedení městské dechovky; do té doby jsem nevěřila, že je možné hrát na saxofon nebo na klarinet falešně, asi jsem rozmazlená svými brněnskými kamarády-virtuozy:-), vyvěšování vlajek, odhalování pamětních desek, předávání darů, děkování. Byli jsme na městském hřbitově zavzpomínat na ty, kteří to vše spískali. Českých jmen a zašlých fotografií babiček s vyšívanými šátky tam najdete nepočítaně. Křtil se nástěnný obraz, kniha o historii československé komunity v Chacu, recitovaly se patetické básně, sbor zpíval a hrálo se divadlo. A samozřejmě se tancovalo (místní folklórní soubor Moravanka má kolem 60 členů!) Ale kromě té důstojné části se vždy po večerním programu našla příležitost trochu se poveselit.
Vzpomíná, jaké to bylo v Carmen v době, kdy se narodila: existoval český dům, kde byla česká škola vedená panem učitelem Komárkem, česká kapela pořádající večerní zábavy, děti cvičily v Sokole, hrály divadlo. Bylo zde volejbalové družstvo, ve volném čase se chodilo koupat a rybařit do blízké řeky. Na starých fotografiích vše vypadá idylicky a romanticky, nicméně dřina přistěhovalců, než se jim podařilo vybudovat z ničeho toto „hlavní město rýže“, musela být obrovská. Zlaté časy české kolonie skončily s nástupem Stroessnerovy diktatury v Paraguayi: jakékoli projevy národnostních menšin byly zakázány a přátelské styky s komunistickým Československem se rovnaly vlastizradě. Mnoho krajanů se v té době odstěhovalo do Argentiny, někteří se přesunuli do větších měst, Asunciónu nebo blízkého Encarnaciónu. Po nedávném dokončení obrovské přehrady Yacyreta se několik bloků obce Carmen i místní železnice ocitly pod vodou.
Druhý břeh není skoro vidět a vítr od La Platy zvedá vlny jako na moři. 
Novým útulným místem Carmen je písečná pláž. Písek je zde uměle navezen a při větru zasype celou příjezdovou cestu. Vznikl zde také parčík se sochami vojevůdců, vyznamenavších se v některé z bitev krvavé paraguayské historie. Ještěže o tomhle malebném koutu ví málo lidí a nehrnou se sem davy. Pláž ideální na koupání zůstává uchována pro místní a turisti z celé Paraguaye si šlapou po hlavách ve špinavém Encarnaciónu. Don Felix „Drbal“ mi po obědě udělal exkurzi po své zahradě s exkluzivním odborným výkladem. Už vím vše o pěstování kukuřice, cukrové třtiny, citrusových plodů, banánovníků, kokosovníků mangovníků i manioku. Vše tu roste samo, nestačí sklízet. Jediný problém je vyrovnat se s plevelem, kterému se tu samozřejmě taky daří výborně!
Většinou se jednalo o jakési opevněné vesnice s pozemky, takzvané „redukce“, které shromažďovaly indiány z poměrně širokého pralesního území. Příslušníci jezuitského řádu indiány kristianizovali, vzdělávali, učili je zemědělství a řemeslům. Taky pěstovali různé druhy umění k oslavě boží, vyráběli např. vlastní hudební nástroje. Redukce poskytovala domorodcům spolehlivé útočiště a ochranu, obzvláště před stále rostoucím nebezpečím evropských otrokářů. Pokud se člen redukce opakovaně provinil proti jejím pravidlům, byl vykázán a žádná další misijní stanice jej nemohla přijmout. To se často rovnalo trestu smrti. Není tedy divu, že časem jezuité získali pověst ochránců, spasitelů indiánů. (Jaký rozdíl oproti stigmatu dogmatických bezohledných inkvizitorů, které si vysloužili ve střední Evropě v době rekatolizace!) Navíc dokázali zorganizovat domorodou pracovní sílu tak efektivně, že se redukce staly finančně soběstačnými a dokonce bohatly. Disponovaly například i vlastními ozbrojenými silami a někdy se o nich mluví jako o jakýchsi malých státech ve státě.
Osud jiného mučedníka, jezuity českého původu, zpracoval ve svém románu Amarú, syn hadí František Křelina. A pokud si chcete udělat ještě barvitější obrázek o tehdejší situaci, podívejte se na film Misie s úchvatnými pohledy na vodopády Iguazú a o nic méně úchvatnou hudbou Ennia Morricone.
Přesto to není nuda, člověk se prochází mezi oblouky, sloupy, sochami, zbytky schodišť a chodeb za zvuků barokní hudby z reproduktorů, podmalovávající atmosféru zašlé slávy, a představuje si, jak tady asi těch pár evropských kněží (mezi nimiž byli prokazatelně i Češi) organizovalo soužití několika set domorodců. Jak se jim podařilo tohle všechno vybudovat, vyklučit prales, vytvořit z divočiny obdělávaná pole, naučit indiány, kteří doposud běhali po pralese s oštěpem, všem těm řemeslům, tesařství, kamenictví, sochařství, ale také matematice, astronomii, hudbě, literatuře, jazykům. Z místa dýchá poklid a mír, skupinky návštěvníků posedávají a polehávají na čerstvě posečeném trávníku, sedí ve stínu palem a vychutnávají si polední siestu, koluje nádobka s terere, mladá maminka kojí dítě. Zelená je nejzelenější na světě a obloha, posetá chuchvalci beránčí vaty, modrá až oči přecházejí. Člověku se odsud vůbec nechce. Jezuitům se určitě taky nechtělo, když dostali příkaz vrátit se do zasněžené Evropy a svůj malý ráj zanechat na pospas počasí a zubu času.
Ale při pozornějším pohledu zjistíte, že políčko před vámi není osázeno bramborami, nýbrž maniokem, a siluety stromů na obzoru jsou definitivně palmy, eukalypty a citrusovníky, občas prostřídané trsem kaktusů. Úhledné řady mladých borovic svědčí o teprve nedávném zásahu člověka do původní pralesní krajiny, nicméně zintenzivňují ten absurdní pocit familiérnosti, kterým na mě toto místo působí. Stojí tu torzo kostela, jehož výstavba byla násilně přerušena dřív, než se mohl zaskvět v celé své kráse. Kolem něj trasy základových zdí jen naznačují půdorys velkolepého nedokončeného projektu. Nejradši bych si tu na louku natáhla spacák a v noci pozorovala hvězdy. A nechala se komáry sníst zaživa. Ale je Velký pátek a to znamená, že si musím pospíšit, abych stihla sérii přesedání, neb ve svátek jezdí autobusů poskrovnu.
Mototaxikář mě vysadil na křižovatce u hlavní silnice a přesně v tom okamžiku nám před nosem prosvištělo colectivo do Encarnaciónu. Musela jsem čekat 90 minut, než přijel další (jak je vám již známo, jízdní řády neexistují, takže prostě stojíte a doufáte). Čas jsem si krátila pozorováním cvrkotu v dědině. Znudění pasažéři se tlačí ve zkracujícím se stínu protilehlé zastávky (měli štěstí, jejich colectivo přijelo už za 80 minut!), psi a slepice se potulují tam a zpět přes hlavní cestu (už v tom umí chodit, nic je nepřejelo), auta zastavují na benzínce pro led na terere, rodinky se přemisťují na motorkách často v poměru 4:1 (vpředu chlapeček sotva dosáhne na řídítka, za ním naboso taťka, pan řídící, vzadu mamka balancující na jedné ruce spícího kojence, v druhé tašku s nákupem), mládež prohání za šíleného řevu vlastní smradlavé stroje. Prostě paraguayská idyla.
Gró naší studijní skupiny tvoří trojice bratrů Marků starších. Jan, Milan a Daniel, jejichž rodina se po příchodu ze Zlína do Paraguaye usadila v Carmen del Paraná, kde byla po válce nejsilnější česká komunita. Vzpomínají na českou školu a českého učitele, to muselo být zrovna v době příjezdu dvou dobrodruhů v tatrovce. Protože Češi byli šikovní spíše na řemesla než na zemědělství, mnoho se jich postupem času přesunulo do větších měst, tak jako Markovi, kteří založili v Encarnaciónu rodinný podnik: autodílnu, ve které pracují svorně dodnes. Sortiment služeb rozšířil Edgardo svou počítačovou správkárnou. Markovi jsou moc fajn. Na pondělní večery s nimi se budu těšit.
Druhý den je čas lépe prozkoumat město. Pláž s promenádou, zbudovaná čerstvě po naplnění přehrady Yacyreta, je téměř liduprázdná. Už v 9 ráno slunko pěkně připaluje a během dopoledne se teplota vyhoupne určitě na nejmíň 35C. Je po sezóně. Začala zima, o čemž všechny přesvědčuje i časový posun, který proběhl před pár dny. (Edgardo včera běžel 10km závod a přišel rudý jak Apač, připálený ještě víc než já, protože ho nenapadlo, že by se měl namazat, když je už přece ten podzim.)
Vydávám se na druhý břeh řeky Paraná a ještě dál, do argentinského městečka Oberá, v provincii Misiones, která na mapě vypadá jako velká čelist nějakého bájného pralesního tvora zakousnutá Brazílii do zadku. Jen co člověk přejede přes most a absolvuje celní obstrukce, je poznat markantní rozdíl mezi oběma polovinami dvojměstí Encarnación – Posadas. Mezi Paraguayí a Argentinou je to jako mezi chudým a bohatým příbuzným. Najednou jsou všude vidět vydlážděné chodníky, kamenné obchody s lesknoucími se výklady, avenidy úpravně osázené kvetoucími keři a moderními sochami, výškové budovy. 
Na bankovkách ubylo několik nul, k mé úlevě, protože v pesos se vše mnohem rychleji počítá (1 peso = 4 Kč). Autobusový terminal plný prosklených obchůdků a kavárniček, záchody zadarmo, luxusní dvoupatrové autobusy s klimatizací a mnohé s lůžkovou úpravou. Vzpomenu si na Zvonařku a musím se chechtat, abych se nemusela stydět. Dokonce okýnko s informacemi o jízdních řádech a řádně vytištěný jízdní doklad s číslem sedadla, což už jsem po svých dosavadních zkušenostech věru nečekala.
V Oberá mají něco jako rožnovský skanzen. Je to Park národů. Téměř všechny skupiny imigrantů (a že jich tu je!) zde mají své zastoupení v podobě vlastního národního domu. Španělský, portugalský, italský, arabský, brazilský, paraguayský, francouzský, ruský, ukrajinský, polský, český, německý, švýcarský, nordický (všechny 4 skandinávské národy se tu druží pohromadě, vyjde to levněji) a japonský. 
Zatímco Arabové se spokojili s jakýmsi rozedraným stanem a Francouzům barák pomalu padá na hlavu, český dům je v celém parku nejmladší a taky nejprostornější. Krásně ho malůvkami vyzdobila vlastnoručně paní Sylva se svými spolužačkami z umělecké školy. Mamienka má dokonce i vinný sklep (na tom trval tehdejší velvyslanec, Břeclavák František Padělek, který má na uskutečnění projektu lví podíl). Je zde i pár podkrovních pokojíčků pro hosty, kde jsem získala pro tentokrát azyl i já (nějaký místní mejdan na hlavním jevišti mi zpříjemňoval chvilky až do půl páté do rána). Dole v sále je skvělá akustika, nemůžu si nepředstavovat, jak by tady zněly některé moravské vypalovačky v gaudeamáckém podání!
Každé září se koná v Oberá nejdůležitější místní svátek: Fiesta nacional de imigrantes. 10 dní a 10 nocí nepřetržitě se v Parku národů hraje, zpívá, tancuje, vaří, peče, griluje, jí a pije. Na hlavním zastřešeném pódiu se střídají národní soubory v národních krojích. Český soubor Lípa si získal pověst toho nejšikovnějšího a nejkrásněji oblékaného. Kroje se tu šijí i krásně vyšívají. Tisíce kilometrů a desítky let vzdáleni z české vlasti si krajané pomáhají, jak to jde. Inspiraci nacházejí na dobových fotkách, v knížkách i na internetu. 
Odkoukávají kroky na youtubu z vystoupení Ondráše, Lúčnice nebo Myjavy. Jsou prostě neuvěřitelní. Už se těším, až se sem v září vypravím. Hrdě se zúčastním průvodu pod českou vlajkou, pomůžu s vařením a pečením, možná si aj zabékám u vína v chladivém sklépku, útočišti před 40stupňovým vedrem, které oslavy obvykle doprovází.
Cesta do Asunciónu, to jsou nekonečné pláně pastvin oddělené od sebe palmovými háji a neprostupnými křovinami. Jen malinko zvlněné, pokropené bílými skvrnami pasoucího se hovězího. To bude asado! (Na slavnostech se na rožních peče bez problémů třeba 300 kg hovězího, je to tu nejlevnější maso. Tuhé ovšem, na steaky rozplývající se na jazyku tady zapomeňte.)
Moc dobré, a navíc jsem konečně našla něco, co chutná skoro jako povidla! To se bude hodit na frgály.
Ta byla kompletně zrušena asi před 30 lety, po postavení přehradních systémů, které přerušily koleje v několika místech. A také proto, že nebyly peníze na obnovu vozového parku, který prý pamatoval ještě válku s Trojaliancí (1864-70). Nestihla jsem už prezidentský palác u vody, ale byla jsem varována, ať se radši na pláž nevydávám sama, protože to donedávna byla vůbec nejnebezpečnější část města. Takovou radu si tu člověk musí brát k srdci.
V MHD po cestě na nádraží se opakuje stejná komedie s prodavači. Projíždíme nekonečné cuadras vypadající jako jedno obrovské ťamanské tržiště, tisknu si batoh co nejtěsněji k tělu a pozoruju, jak se na ulici porcuje maso, jak ženské vláčejí na hlavě koš s chipou a pod každou paží ušmudlané děcko. Kočárek jsem tu zatím nespatřila. Sortiment prodávaného zboží se tu obohatil o chlapíka se smetáky, o jiného, ověšeného celou železářskou dílnou, a o dvojici kytaristů snažících se nalákat ke koupi CD s místním folklórem. Zpívají hezky, ale už vysedám a hurá na 6-7hodinovou cestu domů, vše záleží na tom, jak to hoši po Rutě 1 pohrnou.
Kape to za krk, když sedím na záchodě. A taky zatéká stropem do školy, kap kap přímo po zářivce, před tabulí už se tvoří kaluž, která se utěšeně zvětšuje, nastražená, abych se na ní při nejbližší příležitosti přizabila.
Taky něco, kde není mák, tvaroh, rum, povidla, zakysaná smetana… sakra, těžké. Tak jsem vybrala bílkový ořechový chlebíček, vajíčka snad seženou všichni. A můžou tam místo hrozinek nacpat třeba guayabu nebo maracuyu. Kromě povídání o české kuchyni (jak se kurňa honem řekne paraguajsky svíčková) všechny zvu na výuku češtiny či jen tak na pokec do české školy. Moderátor mele šíleně, napůl v guaraní, moc mu není rozumět. Odpovídám více méně intuitivně. Zdá se však, že máme úspěch, už během přestávky ve vysílání přicházejí ohlasy v podobě SMSek, zdraví nás předseda polského krajanského spolku.
Součástí vzpomínkové trasy připomínající zašlou slávu paraguayské železnice je i malé muzeum a před ním několik starých vagónů s nákladem obrovského dutého kmene. Jak se postupně vzdalujete od centra Bogada, jednotlivé cuadry (bloky) již od sebe neoddělují asfaltky, nýbrž jen kočičími hlavami vydlážděné cesty, a dál ani to ne, jen červený prach, který se usazuje všude a dává tušit, že v období dešťů se tyto ulice mění ve zrádnou blátivou past pro auta. Každý správný bogadense má ovšem motorku. Bez té tady nedáte ani ránu. Kdo by se plahočil pěšky přes všechny ty do nekonečna se táhnoucí cuadry pro každou hloupost? Na takovou moto se vejde i 5 lidí zaráz, a i když řidičák můžete dostat až v 18, většině místních řidičů ještě teče školní charitativní mléko po bradě.
Dnes jsem dopoledne strávila prozkoumáním a odzkoušením potencionální běžecké trasy: pěší zóny. Vede daleko do polí za městem, ale hrozivě se kupící bouřkové mraky na obzoru mi zabránily vydat se po ní dál než nějaké 3 km. Chvilku jsem běžela (tam od těch slepic u strouhy po ty pasoucí se krávy za křovím, na zpátečce zas od osla ke hříbátku a od plotu až k sloupu vysokého napětí), chvilku se jen tak procházela a kochala se neuvěřitelným množstvím neznámých ptáčků a motýlů poletujícím všude kolem. Nebýt té exotické subtropické vegetace (ze stromů umím pojmenovat jen eukalyptus), člověk by si připadal jako někde v lednicko-valtickém areálu. Lesy střídají pole a louky, v povzdálí se u prašné cesty pasou koně. Ve vzduchu je vlhkost upozorňující na blízkost nesčetných zátočin a bažin řeky Paraná.
lenkaplenka 