lenkaplenka

Možná jste si mysleli, že přeháním, když jsem část národního parku Aspiring nazvala rájem. Ale teď to mám úředně potvrzeno: totéž si mysleli i první bílí přistěhovalci, již se usadili kolem jezera Wakatipu a založili osadu Glenorchy (snad jim okolní panoramata připomínala údolí Glenn Orchy v rodném Skotsku a celkem se trefili). Oblast širokých údolí vymletých mezi zasněženými vršky hor dolními toky řek Rees a Dart spojili silnicí a nazvali ji prostě Paradise. Sloužila nejdřív jako vstupní brána ke zlatým dolům a později, když to první došlo, k transportu jiného „zlata“ – ovcí a dřeva. Pro přesun zboží i lidí dál po jezeře až do Queenstownu, centra celé zlatonosné oblasti Otago, byla zavedena paroplavba. Díky snadnému přístupu a rozmáhající se módě trampingu tak bylo tomuto rajskému koutu světa už od poloviny 19. století souzeno stát se turistickou destinací. Na rozdíl od Queenstownu se však naštěstí Glenorchy podařilo uchovat příjemnou atmosféru zapadlé díry, kde dávají oposumové dobrou noc. O tom jsem se měla přesvědčit velmi záhy.

Glenorchy se skládá z jednoho mola, jedné boudy s muzejní expozicí starých časů, z několika hotýlků a kavárniček, školy, knihovny, benzínky a jednoho kempu s předraženým obchodem. Kemp má ovšem velké ambice a tak se na letošní sezónu proměnil ve staveniště. Tesaři bušili celý den, náklaďáky proudily se dřevem tam a s třískami zpět a 15 metrů od mého stanu vyrůstal „První zcela ekologický holiday park“ na jižní polokouli počítám. I přes to provizorium to bylo pěkné útočiště před nepřízní počasí a turistickým ruchem všeho typu. Počasí začlo dělat psí kusy, hodně se ochladilo, přišly větrné bouřičky a s poryvy větru i poryvy deště a údolím se proháněly nízké cáry mraků. Rezervaci na Routeburn track jsem měla až za 3 dny, takže nastala ideální konstelace pro generální odpočinek. Právě se blížilo dvouměsíční výročí mého pobytu na Zélandu a já jsem zažívala první energetickou krizi. Měla jsem chuť prostě jen spát a cpát se.

Tím, že jsem přešla horami, jsem se elegantně vyhnula Queenstownu, prý nejturističtějšímu městu na Zélandu. Hlavnímu městu adrenalinových sportů. Zde se zrodil bungeejumping. Všichni tam chtěli jet, všechny ty kiwi adventure busy měly v Queenstownu zastávku. Ubytování tam bylo 3x dražší než všude jinde, a počítám, že nejen ubytování. Na davy pařících teenagerů žádostivých se polámat na jedné z mnoha atrakcí jsem fakt neměla náladu. Nicméně na nakupování v Glenorchy za dvojnásobné ceny taky ne. Tak jsem se rozhodla, že si udělám do Queenstownu jednodenní výlet – na doplnění proviantu a na čumendu. Nemůžu pomlouvat něco, co jsem nikdy neviděla, že.

A tak jsem si další den dostopovala nějakých těch 50 km do města a modlila se, abych taky do večera dostopovala i zpět, protože jsem v Glenorchy nechala všechny věci.

Queenstown je přesně to, co jsem čekala. Špindl, Bariloche, Jungfraujoch. Nádherná poloha na břehu jezera s krásnými horskými panoramaty, ale jinak nic, čeho byste nějak extra litovali, kdybyste o to přišli. Ráno, když byla ještě zima a zataženo, jsem si vyběhla na místní vyhlídkový kopec a pozorovala ty, co tam:

1) vyjížděli nahoru lanovkou, 2) sjížděli dolů ozlomkrk na horských kolech, 3) spouštěli se dolů na tandemovém paraglidu, 4) sjížděli dolů na kolečkobobech, 5) jezdili po jezeře na tryskočlunech, 6) jezdili po jezeře na vodních lyžích, 7) jezdili po jezeře na šlapadlech, 8) lítali kolem vrtulníkama, 9) cpali se předraženým jídlem a kupovali předražené suvenýry, 10) fotili to všechno a hlavně sebe.

Když mě to přestalo bavit (chtěla jsem vidět ten bungeejumping, ale nikdo se k tomu zrovna neměl), seběhla jsem zase dolů, marně hledala něco teplého a zároveň levného k snědku, vyřešila to nákupem pie a muffina, sedla si do parku a piknikovala. Park mají pěkný, hned u pláže, a když i začalo svítit slunko, bylo to veskrze příjemné odpoledne. Se stopem zpět nebyl problém, a tak jsem pak v Glenorchy strávila další deštivý den psaním a konzumací bohatých zásob proviantu.

Na východiště Routeburn tracku je třeba v Glenorchy stopnout někoho, kdo jede po Paradise road a má namířeno na některý z treků. Je jich tu kolem více a každý má své parkoviště na startu. Jinak tu není celkem nic. Musím tedy vyrazit ráno a doufat, že jiní pojízdní budou mít stejnou cestu jako já. Fandil jsem si, že to bude hračka – Routeburn track patří mezi Great Walks, huty a tábořiště na něm jsou dosti hustě obsazeny dlouho dopředu a v průvodcích je opředen všemi „nej“. Prý nejkrásnější, nejúžasnější, nejdechberoucnější a já nevím co ještě. K těm všem superlativům jsem značně skeptická, ale rozhodnuta nenechat si předem zhnusit něco, co by se mohlo ukázat jako veskrze pěkný výlet.

Routeburn track má oficiálně trvat 3 dny, ale rozhodla jsem se to risknout a dát to za den a kousek. Dnes dostopuju k výchozímu bodu a dojdu jen asi 6 km do prvního údolí Routeburn flats, kde tábořívali již historičtí trampové a kde mám zamluvený flek na stan. Ubytovací kapacity dál po trase už byly všechny obsazeny (a počasí mělo být všelijaké a čím dál horší), takže jsem si naplánovala druhý den projít zbytek treku až na konec a rozbít stan na veřejném, již neplaceném tábořišti u jezera Howden. Když jsem si zařizovala tu jedinou rezervaci v Queenstownu (šikanují lidi, aby si lístek vyzvedli osobně, i když rezervaci lze udělat online; odůvodňují to tím, že chtějí každému osobně sdělit pokyny o počasí a mít přehled, kdo jim tam chodí, ale podle mě jen opruzují – já mám v mobilu stejnou předpověď, jako oni!), paní v DOC centru byla přímo „astonished“ a skoro mě tam nechtěla pustit. Pravila, že dojít za den z Flats až k jezeru hoven je nemožné, „unless you are EXTREMELY FIT“. Přátelé, tímto vám s hrdostí oznamuji, že bez problémů JSEM.

Anglická skautka řídící prázdný mikrobus mě vyklopila půl hodinky od treku přímo u oběti své předchozí jízdy: čerstvě sraženého oposuma. Měla jsem tak příležitost konečně ho důkladně prozkoumat naživo – teda vlastně namrtvo. To jsem ještě nevěděla, že příležitostí se později naskytne víc.

Routeburn track je pěkný a lehký výlet. Pokud rádi běháte, doporučuju jako rozcvičku – potkala jsem tam běžců několik skupin; na luxusně upraveném chodníčku, kde ani kripl nezakopne, měli hotovo za půlden. Počasí bylo opravdu všelijaké, ale mělo to svoje kouzlo, pozorovat shluky mraků a hádat, co se kde na chvilku vynoří. Když jsem vyšplhala do sedla, spršky kreslily duhu a dole v údolí se krásně leskla řeka jako stružka roztaveného olova. Když dosáhnete výšky sedla, je to pak v podstatě vrstevnice. Věřím, že kdyby bylo jasno, byl by to daleko větší zážitek, ale mi se i tak chůze ve vatě, z níž každou chvilku vyčouhne kousek hřebínku nebo údolí, líbila.

Byla to pohoda až k bodu, kdy ztrácíte výšku sestupem do průrvy, na jejímž dně se z mlhy nečekaně vyloupne smaragdově zelené pleso Mackenzie. Kolínka se ozvala, uf uf. Uprostřed sestupu jsem narazila na čerstvou pamětní desku: tady v červenci loňského roku spadl a zabil se český turista a jeho partnerka pak měsíc čekala v Mackenzie hutu na záchranu. Tahle zpráva proběhla médii zrovna v době, kdy jsem si koupila letenku, a tak mě všichni kamarádi neopomněli informovat. Tehdy se mi to zdálo divné a přitažené za vlasy, ani ne tak to, že by tam někdo zařval, to je hned, zvlášť uprostřed zimy a v oblasti největších srážek, ale hlavně informace, že by ta holka zůstala opuštěná měsíc v hutu na jedné z nejfrekventovanějších tras na Zélandu. A když tam měsíc nikdo nebyl, jak to, že neumřela hlady? No když jsem viděla ten luxusní hotelový komplex a to vybavení, už mi to divné nebylo. Většinu turistů na téhle trase tvoří organizované zájezdy Asiatů nebo důchodců s průvodcem, vedle obyčejného (i tak dost vymazleného) hutu pro „lidi“ mají postavený luxusní hotýlek s elektřinou a kuchařem, který už na ně čeká s teplou večeří. Chápu, že tam v zimě asi nikdo žádnou tour nevedl a že tam klidně mohly být 3 metry sněhu. A zásoby by se tam taky našly.

Pro mě se tam našel tak akorát splachovací záchod s cedulí, že je obyčejným nerezervovaným kolemjdoucím přísně zakázáno jej používat, a do pošmourného lesa svítící obrovské lustry nedalekého komplexu s další výstražnou cedulí „Guided tours only“. Úplně mě přešla chuť. Tady se hraje na kasty.

Když jsem vyrazila dál, začalo pršet a já jsem vstoupila do pravého deštného i deštivého pralesa. A tady mě čekala odměna a důvod, proč stálo za to Routeburn track absolvovat a rozhrnovat holemi ty nekonečné hady Číňanů po cestě: pokroucené kmeny obrostlé mechem, liány tlusté jak ruka, břečťan plazící se mezi kapradinami, vodopádky a potůčky. Krása střídá nádheru a chvilku není nikde ani noha. Dala jsem si objímající orgie se stromy – byly tak nabité energií, až jsem se divila, že ještě nezačly ožívat, hýbat se a protahovat. Vypadalo to, že se každou chvilku dají do kroku se mnou.

A tak jsem tím lesem a cáry mlh na občasných mýtinách došla až k jezeru Howden a kolem něj na druhou stranu na veliké vřesoviště s potůčkem čerstvé ledové vody a kadibudkou. K večeru se protrhly mraky, další tři osamělí trampíci rozbili své odrbané stany a přístřešky a sendflies vyrazily na lov. Avšak oč příjemnější to bylo spaní než se mačkat za těžké love s 50 dalšími tůristy v dvoupatrové chatě na druhé straně jezera!

Uprostřed noci se ozvalo škrábání na stan. Bylo to evidentně něco většího než myši. Posvítila jsem si na to: byl to oposum, mrcha zvědavá. Před světlem čelovky odhopkal, ale sedl si 2 metry od stanu a čekal, co bude. Evidentně se mu nechtělo pryč a zahnat se nedal. Neměla jsem nic, co bych po něm hodila. Stačilo zhasnout a byl znova u stanu a škrabkal si. Oposumové jsou vačnatci zavlečení sem z Austrálie. Evidentně se jim dobře daří, protože i přes velkou úmrtnost na silnicích a v pastích se zdárně přemnožují. Je to celkem tupé zvíře velikosti něco mezi malým psem a velkým černým kocourem s hodně chlupatým tlustým ocasem. Bohužel mají taky dost velké a ostré drápy. Neměla jsem sice už moc jídla, které by té potvoře k něčemu bylo, ale zvědavé to bylo až hamba. Bála jsem se, aby mi ze stanu neudělal fašírku. Na chvilku odlezl k sousedovi, slyšela jsem německé nadávky a pak ticho. Už jsem chtěla usnout, když mě zas vyrušila tlapa u hlavy a smrad. Nakonec jsem vyhodila ven před stan igelitku s odpadky, snad se mrcha zabaví. Zabralo to. Oposum chvíli šramotil s igelity a obaly od sardinek, a když zjistil, že tam nic k snědku nezbylo, znechuceně se vydal otravovat jinam. Ráno jsem sbírala po louce roztahané pytlíky, ale stan byl zachráněn.

Ve vydatném dešti jsem se sbalila a vyrazila kolem jezera zpět. Do údolí k parkovišti na hlavní cestě spojující Milford Sound s Te Anau to byly dvě hodinky. Wellcome to Fjordland!

Tak už je to tady. Co? Odpověď na tu nejčastější otázku.

Pořád se mě ptali. Lidi v kempech, lidi v hutech, lidi na trecích, každý, koho jsem stopla: Kde se ti líbilo nejvíc? Řekni nejkrásnější místo na Zélandu.

„Šmarijá, jak to má člověk vědět? Všude je krásně!“ byla většinou moje odpověď. Ale čím víckrát jsem tu otázku dostávala, tím neodbytněji se mi vybavovalo jedno místo. Bez přemýšlení. S poskočením srdce, s krásným toužebným bolením.

Je jedno místo. Je jeden časoprostor. Existuje krajina, o níž se pak roky zdává. Nevím, jestli to bude stejné pro ostatní. Třeba budou zklamaní. Třeba bude škaredě, třeba vesmír nebude nakloněn, třeba to tak má být. Ale já vím o ráji. Vracím se tam jako jsem se léta vracívala do vln Atlantiku, každou noc. Ta krajina je bezpečně u mě v hlavě. Je-li kde na zemi ráj, pro mě je kousek z něj tam. Kaskádové sedlo.

Ten trek byl výhrou hned od začátku. Tři dny neposkvrněného jasného světla, soli na kůži, tepla a pohody. Byla jsem zase ve Wanace a vychutnávala si každou vteřinu. Na stopu do národního parku Mt. Aspiring. Po rozhrkané štěrkové cestě lemované ovčími ohradami. V údolí Matukituki.

Jdu pomalu rozkvetlou trávou, vítr rozhodl, že se neupeču. Je to tak příjemné, že se ani nechce než se ploužit. Připadám si jak opilá. Noha nohu mine, ovce přežvykují, stříbrná řeka šumí jen tak zlehka. Za ní na druhém břehu krávy, aby se to nepletlo. Holky vlněné tu mají soukromý vodopád. Myslím na Velšana Iana a Gwynedd, je to jako návrat na stará místa. Ovčince voní, věděli jste to?

Most a cestička k ledovci Rob Roy. Čekám dřinu, zatím vše pokračuje v procházkovém duchu. Stoupání tak akorát, aby se dalo i prozpěvovat nahlas. Na první vyhlídce mi slova utne mohutný převis s vodopádem snad sto metrů dlouhým. Teče z ledovce, třpytí se a rozstřikuje duhu. Další hodinka a jste tam, skoro se dotknete sněhu a úplně zadarmo. Nechápu to. Všechny krásy byly až dosud vydřené. Teď, batoh schovaný v křoví dole v údolí, chroupu své oblíbené sušenky, kochám se, ani nejsem zpocená. Skoro abych to brala jak zradu! Pak přijde ještě bonus a já pochopím, že to tu pro mě bylo celou tu dobu nachystané. Není vždy jen něco za něco. Člověk by se měl naučit přijímat dary jen tak. První ochutnávka ráje, no co už? Nahoře na vodopádu se hemží čtyři barevné tečky. Krátký vzrušený výkřik a jedna z teček se řítí k zemi. Pak rána, jak se rozevřel padák asi v půlce výšky pěnícího se proudu. Brouček na pampeliščím paraplíčku se snáší k zemi. Čekám, ti ostatní můžou dolů jen tou stejnou cestou. Skáčou postupně všichni, žluté paraple za červeným. Chvíle hrůzy, pád do hlubin, pak elegantní taneček padáčku a hladké přistání na louce pod vodopádem. Představení končí. Potlesk. Mít tak jejich křídla!

Vracím se do údolí, sleduju řeku proti proudu. Sem tam meandr, sem tam písčitá zátočina s vymletým bazénkem. Ovce zvědavě pozorují, jak už nevydržím to pokušení. Snad mi nesežvýkají oblečení, až tam hopsnu! Voda je ledovější a hlubší, než jsem čekala. Průzračná tak, že ztrácíte odhad dna. Proud mě trošku ohobluje o lesklé kamínky – asi potřebuju vydrhnout, kdo ví, kdy se znova umyju. Cikády řvou, je to ohlušující. Jsem suchá během minuty.

Odpoledne postupuje. Matukituki, Matukituki, rytmus kroků v žhnoucím vzduchu, Matukituki, rázuju si to loukami, cestu mi ukazuje zasněžený vrchol hory Aspiring. Matukituki, tuki, tuki, až se navečer objeví pod skalnatými štíty uprostřed květy poseté prérie jiná zelená – Aspiring hut s tábořištěm, neproniknutelnou hradbou much a ledovým potokem, v němž se stihnu vykoupat ještě než mě sežerou. Francouzi, Izraelci (zase přijdou uprostřed noci a dělají bezohledný kravál) a jeden ukecaný Ozzy typu obstarožního hipísáka pějící půl noci ódy na Tatry.

Ráno budíček v 5. Víme, že to bude nadlouho a vysoko. Čeká nás Kaskádové sedlo, kam je potřeba mít spoustu času (zajištěno), krásné počasí (zdá se, že zajištěno), spoustu energie (vleču čokolád a marmelády na tři sedla) a pokud možno lehký bágl (tak to nebude ani náhodou!). Jako bonus se prý bude hodit taky schopnost zvládat závratě (doháje!). Připravuju se na nejhorší. To ještě netuším, že mě čeká to nejlepší. To úplně nejvíc nejkrásnější sedlo na světě.

Stezka stoupá prudce a konce jí vidět není. Bude to peklíčko v tom letním dni. Cíl je vystoupat co nejvýš co nejrychleji, než se rozplynou mraky a začne Sahara. Kaskádové sedlo samo o sobě je neschůdné, nelezitelné. Trasa vede bokem a stoupá vysoko nad něj, pak se po ledovcové moréně spustíte nad sedlové skály. 3,7 km, převýšení 1340m, odhadovaný čas té počáteční srandy: 3-6 hodin. Spíš těch 6. Váha báglu: s jídlem na 5 dní určitě dobrých 18 kg.

Morénu překonat traverzem, asi dvě hodiny, pak prý bude vidět ledovec Dart a z něj vytéká stejnojmenná řeka. Stezka padá 600 m břidlicovým svahem až na led a po něm už to bude jen nějakých 6 km údolím k Dart hutu. Pěkný program na celodenní výlet. Do tmy mám o zábavu postaráno. Když to všechno přežiju, má to ještě dvoudenní pokrčování sedlem a řekou Rees až do Glenorchy u jezera Wakatipu.

Když se stoupá na Kaskádové sedlo, je to dřina. Vstanete ještě za tmy a snažíte se do sebe naládovat něco teplého, i když se vám žaludek mírně svírá pocitem, že byste si měli pohnout, protože vás čeká nejmíň 12 hodin čistého času. Když bude hezky. Když nebude foukat. Když nebude chcát. Kvůli tomu se vám žaludek svírá nejvíc. Čekáte na svítání, co přinese. Zároveň jste lehce nervózní, aby nebylo úplně horko nebo abyste se dostali aspoň na 1200 m, než to horko nastane. Nechcete se moc nacpávat, aby se vám líp lezlo, zároveň chcete co nejvíc ulehčit báglu, který je tentokrát fakt dost těžký. Po cestě nahoru totiž není voda. A na cestu nahoru já potřebuju aspoň 2 litry a jeden rezervní. Už jsem se dlouho netahala s tolika kily. Bude to fuška. Dokonce po zralé úvaze vyprazdňuju do útrob kadibudky nejen sebe, ale většinu 200gramové tuby zubní pasty (menší balení bohužel v supermarketu neměli).

Vyrážím pomalu za šera, snažím se šetřit síly. Je fajn, že člověk vlastně nevidí, kam jde – prvních asi 500 výškových metrů vede lesem. To znamená, že vám pomůžou hůlky a kořeny, ale že se tam drží bahno. Tady se na serpentýny samozřejmě nehraje – tady nejste na žádné mastňácké Great walk. Takže rovnou za nosem kajsy navrch. Teplota prudce stoupá, okolní i moje, takže bohužel musím shodit bágl a kompletně se vyzléct hned v úvodu. Další logistická krize nastává, když se mi uprostřed stoupání vyschlým vodopádem začne chtít na záchod. Sklon koryta tomu opravdu není nakloněn – tady bágl nesundáte. Bude se to holt muset zvládnout s nákladem. Proklínám všechny šťastlivce chlapy a obzvláště Stvořitele; ať mi nikdo netvrdí, že Buch je ženská. Je to macho, který nenávidí ženy. K Ježíšku si přeju čuráka.

Při východu z lesa začne ta pravá sranda. Pro změnu to není žaludek, ale půlky, co se mi teď svírá. Tady jsou hůlky na nic, většinou se leze po skále. Zavázejí, ale nemůžu je schovat, protože by mě ještě víc převažovaly a některé stupy jsou tak daleko od sebe (no jasně, pro dvoumetrové chlapy), že si občas potřebuju vypomoct vertikálními skoky o tyči. Vpravo celou dobu neskutečná díra do pekel. Kdybych byla nalehko, bude to celkem sranda. Ale při každém prudším pohybu a výšvihu cítím, že mě váha báglu stahuje zpátky a představuju si, jak tam dole ležím na zádech a bezmocně třepu nožičkama ve vzduchu, neschopna se otočit, Řehoř Samsa hadra.

Myslela jsem si, že po letech bydlení v 8. patře a celoživotnímu vyhlížení z Trúby už mi výšky nedělají problém. Vadí mi sice skleněné podlahy na vyhlídkách, ale to tu teda fakt nehrozí. No holt člověk nikdy dokonale nepozná ani sám sebe. Snažím se do té díry moc nedívat („Tam napravo nechodím, nejsem sebevrah“) a už chápu, že tady každý druhý nebo třetí rok někdo zařve. Stačí prudší závan větru zleva a máte skydiving zadarmo. Akorát že bez padáku. Nebo trocha vlhka a letíte po tussocku jak namydlený blesk do toho chřtánu dole. A to nemluvím o mlze.

Počasí se naštěstí rozhodlo dneska kopat za mě: vysoké mraky, sucho, bezvětří; značka ideál a to je úleva.

Už to trvá aspoň dvě hodiny, hladina adrenalinu stoupá při každé picí pauze. Když tu najednou spadne z nebe čočka. Sbírám postupně několik částí objektivu. Má to aspoň půl kila, sakra! Narvaná kapsa na břichu se při každém pohybu odírá o skálu. Proklínám se, ale chápu, že ten mraveneček nahoře, jestli se mi ho podaří dohnat ještě dneska, se fakt nechce vracet. Budu muset přidat.

Když už fakt, ale fakt nemůžu a přemýšlím, na který drn tussocku se poskládat, aby mi blbě nepodklouznul, začne se ke mně soukat shora ten mraveneček.

„Zdar! Tuším, že něco hledáš! Ale tady nelez, dva se tu nevejdem.“ Němec Tim poslušně couvá po skále nahoru a za chvilku mě zavede na odpočívátko, kde má bágl a dánskou kamarádku Karélii. Celou cestu mě povzbuzuje, že už to není daleko a že je tam dost místa, kde si odpočinu. Z toho usuzuju, že už musím vypadat fakt hrozně!

Ta pauza pomohla. Dál jdeme všichni spolu, řešíme neobvyklé jméno té holky, kecáme o focení a líp to ubíhá. Nemusím se moc rozhlížet a soustředím se jen, kam dát ruky nohy.

Na vyhlídce se navzájem fotíme. Doženou nás tři další borci, kteří pózují ještě odvážněji. Při vzpomínce na jejich holé zadky na popředí Mt. Aspiring se chlamu eště týden.

Když se kolem poledne dohrabeme na nejvyšší bod trasy, popadá mě neuvěřitelná žravost. Teprv po doplnění energie jsem schopná začít vnímat. Slunko rozehnalo mraky, ale mírný větřík profukuje tak akorát příjemně. Tady jsou slova málo. Všechny ty superlativy z propagačních letáků, které se doposud zdály přehnané, tu mají své opodstatnění. „Stunning“, „breathtaking“, „unforgettable“. Já mám na to jen jedno slovo: Ráj. Tak se cítím. Obalená ve skořápce potu a prachu, s bolením v každičké malinké částečce těla, cítím, že tohle je JÁ. Mám prozření. Dušička v peřu. Konečně přesně vím, cos tím myslela, babi. Vychutnávám si, jak čas přestává pomalu existovat. Je to jako když po sauně skočíte do ledové vody, pak vylezete, lehnete si na sníh a totálně vypnete. Poletujete někde nad svým tělem a všechno v mozku vibruje. Cítíte svoje těžké tělo, ale nemáte absolutně žádnou potřebu se pohnout. Všechno je jasné. Život, vesmír a vůbec.

Toto není ještě zdaleka konec. Jdu zas sama (ti dva tu budou nahoře nocovat), kloužu břidlicovým polem na vysokou morénu, co tu zanechal poslední ledovec. Dolů a pak zas nahoru, lesklé černé svahy hladké jako sklo a v nich nepatrné tenké římsičky tak akorát, aby vám rozřízly chodidlo podél, když blbě ujedete. Dole konečně potok, louka a kadibudka. Tak tomu říkám dobrý fór. Zdá se, že existuje víc lidí, jimž se tu uleví!

Morénový chodníček se táhne daleko, klikatí se vzhůru dolů po nánosech štěrku, po loukách s alpinkami. Nastává bezčasí číslo dvě. Žhnutí slunka na kůži, bílé kužely lemují obzor a vypalují díry do hlavy. Včely bzučí jak pominuté. Nohy vražené do potoka, jenž byl ještě před vteřinou ledem. Je vůbec možné, že světlo voní? Nechápu, proč někdo bere drogy! Tohle je ta největší jízda. Budu si pamatovat každý krok, každé minutí nohy s nohou, každé cinknutí hůlky o šutr. Vidím se z výšky, na chvilku jsem dronem.

Tak dojdu až na okraj skaliska. Cestička vede až na hranu. Najednou všechno končí ostrým řezem. Pomalinku, opatrně sundávám batoh a plížím se k lemu Kaskádového sedla, srdce až v krku. Hraju si na Vinnetoua, sunu oči nad trávu. A vidím to. Hora uřízlá přesně kolmo. Jsem zrnko cukru na dílku dortu. A dole kilometr hluboko zelený talířek se stříbrným páskem, to je řeka Matukituki.

Vybavují se mi jenom ta nejsprostší slova. Nic normálního tady nestačí. Musím to vydýchat, tak se odsunu od hrany a prohlížím si ledovec Dart (ledovec Darth Wader, no jasně). Je tak blizoučko, jen si na něj sáhnout. Přidává další odstín světlům, co se mi propalují do hlavy. Je čokoládovo-šlehačkovou polevou na tom dortu. Černá a bílá – přesně napůl. Po chvilce mi to stejně nedá a skoro posmolená strachy se ještě několikrát vrátím zpátky na hranu útesu. Bojím se, že se mi tam zachce skočit. Většinou se při takových pocitech držím pevně zábradlí; tady žádné zábradlí nepostavili.

Potkávám nějaké lidi a ti mě vytrhují z tranzu, což je dobře, protože je třeba zkontrolovat čas. Jsou skoro čtyři a dolů údolím Dartu to bude ještě nejmíň 3-4 hoďky trvat. Musím si pohnout.

Vplouvám do bezčasí č. 3. Sunu se pomalu dolů, pořád s výhledem na ledovcový splaz. Ke kochání je třeba se vždycky zastavit. Všechno bolí rovnoměrně, takže mám pocit, že je všechno v pohodě. Po vteřině (nebo snad hodině?), když kloužu šotolinou a skateboarduju na břidlici, potkávám chlapíka, co se hrabe v protisměru. Má rukavice a leze po čtyřech, sotva se moce. Prý jak daleko je to ještě do sedla. Snažím se vymanit z bezčasí a sledovat svou časovou stopu zpět, mám pocit, že mi to trvá věky, než tahle jednoduchá úvaha projde mozkem. Hochu, minimálně 2 hodiny nahoru. A pak 3-4 dolů. Je 5. Do tmy to nestihneš. Otoč se a šupajdi zpátky. Nechápe to. Prý na mapě v Dart hutu to byly 4 hodiny, tak si řekl, že to vyběhne za dvě. Už ale jde ty čtyři a furt tam ještě není. Nemá ani pití. Byl rozezlen sám na sebe, že není takový machr, jak si myslel. Nechávám ho tam sedět, kokota. Izraelec. Večer ho potkávám v hutu, naštěstí měl dost rozumu, že to otočil.

Údolím řeky Dart je to už pak jen pořád dál a dál, pouštní krajina s občasnou rýhou potoka z boku, nekonečné hromady kamení k přelezení, ale zvolna ztrácím výšku. Už jsem na odtátém ledovci, po němž zbyla jen špína. Sem tam jezírko neskutečně modré barvy. Chce se mi tam skočit, i když čas je teď drahý. A hele, jezírko je už obsazené. Klučina nejdřív obchází kolem, kochá se, fotí, pak tam hopsne. Voda zase klame: vypadalo to mělce, ale chvilku trvá, než se mu podaří odrazit ode dna. Prská a upaluje ven. Asi pěkná ledovka. Ráno byla ještě sklem. Škoda, to by bylo moje místečko, být tu sama. Tak ho jen obejdu, zamávám a šlapu dál, nechcu vyjít z tempa, protože úsilí vynakládané na rozejití je pokaždé větší. Za každou zatáčkou, za každým dalším potokem a hromadou kamení vyhlížím Dart hut. Nemá to konce. V dálce se něco na kopci leskne, ale je to jen obrovský šutr, do něhož se opřelo zapadající slunko. Nakonec půl hodiny prudce svahem, nohy se zvrtají v bahně a tussocku plném záludných děr. Krajina se změnila, ledovec a jeho moréna je definitivně pryč. Tady už zase vládne beechtree a vlhko. Když to nejmíň čekám, zakopnu o swingující most a za ním už na útesu nad řekou přilepená krásná chata. Jedna z nejhezčích, kde jsem spala. Nebo možná se mi to jen tak zdá po tom šíleném, šíleně krásném dni.

Musela jsem ze všeho nejdřív skočit do té řeky. Pak se asi hodinu nepřetržitě láduju vším, co je po ruce, a pozoruju u toho, jak si západ slunce maluje okolní kopce na ohňovo. Ještě stihnu první hvězdy. A pak kóma.

Druhý den je dozníváním blaha toho prvního. Sem jsem si to plánovala. Dart hut je na vrcholu spojnice, pomyslné stříšky dvou údolí vymletých řekami Dart (tekoucí dál údolím na jih západněji) a Rees (pramenící kousek odtud ve stejnojmenném sedle a volící údolí rovnoběžné s Dartem, ale východněji). Původně to měl být tří- až čtyřdenní trek Rees-Dart loop, na nějž jsem se už z domu nejvíc ze všeho těšila. Ale horní tok Dartu byl před několika měsíci zavalen sesuvem a je stále neprostupný. Navázala jsem tedy ze severu tou kaskádovou částí a teď mám namířeno přes sedlo Rees dolů a podél řeky až do kempu v Glenorchy. Před dvěma lety jsem byla v Glenn Orchy ve Skotsku. Byla to krása. Doufám, že Glenorchy hlavou dolů taky nezklame. V údolí podél Reesu se může tábořit kdekoli, takže až už nebudu moct, prostě to někde zapíchnu.

Ráno jsem vyskotačila do sedla skoro neslušně rychle. Ani jsem se nestačila pořádně zadýchat a už tu byla cedule. Oproti včerejšku procházka růžovým sadem. Teda zeleným a žlutým sadem se spoustou nádherných kytek. Ještě nebylo ani poledne a už jsem byla na druhé straně v hutu. Jala jsem se vařit teplý oběd, když se objevil Kokot ze včerejška. Zase byl uražen, že jsem vyšla o hodinu později a jsme tady stejně. Asi měl pocit, že je na závodech. Vyrazil rychle; prý má dole na parkovišti auto a chce tam dojít do tmy. Bylo to 32 km. Začula jsem příležitost. Už nějakou dobu mi trochu dělalo starosti, jak se z dolního parkoviště dostanu těch posledních pár desítek km do Glenorchy. Jestli tam parkovat nikdo nebude, těžko se mi bude stopovat, že. Bylo by fajn zajistit si odvoz už teď. A tak jsme se s Kokotem domluvili, že jestli se mi podaří dát to taky na jeden zátah, sveze mě.

Po obědě jsem vyšla. Bylo krásně, cesta byla lehká, skoro jsem se vznášela. Jako by včerejší únava vůbec neexistovala. Bylo mi blaze. Zpívala jsem si, místy pomalu běžela. Samozřejmě jsem ho předběhla (opět byl naštván, že ženská je rychlejší než on, ale snažila jsem se být vlídná, neboť to byl můj lístek do civilizace – když chcete někoho tak sprostě využít, neměli byste mu odmlouvat, že.)

Den postupoval, cesta ubíhala a já jsem minula místo, kde jsem měla vyhlédnuté tábořiště, už ve 3 odpoledne. To dám. Je to už jen podél řeky, musí se ukrojit několik hodin travnaté pláně, žádné překvápko už tu nečeká a jídla extra moc na zítřek taky nezbývá.

Po hodince jsem daleko vpředu uviděla tři postavičky. Za každým dalším hrbem se zdálo, že se nepatrně přibližují. Nijak nespěchali, místo vyznačené trasy, lemující údolí ve výšce asi sto metrů nad břehy, se ploužili přímo podél zákrut u vody. Byli to Francouzi, co mi už včera v hutu nabízeli odvoz, ale to jsem si ještě myslela, že přespím po cestě, a odmítla jsem. Teď mi začala vrtat hlavou myšlénka, že bych je mohla ještě dohnat a svézt se s nimi. S Kokotem se mi přece jen moc nechtělo. I jala jsem se je pronásledovat. Normálně jsem se rozběhla. Nechápala jsem, kde se ta energie ve mně bere.

Najednou se vidím z venku a chechtám se nahlas. Jsem herec v akčním filmu. Vypadám přesně jako Legolas s Gimlim, když pronásledovali bandu skřetů se zajatým Smíškem a Pipinem. Akorát mi chybí ta plastiková sekyra. I ta krajina je stejná: hluboká žlutá tráva údolí řeky Rees olemovaného sněhem poprášenými štíty. Místy běžím, místy se škrábu na skály, kudy se vysoký břeh řeky musí obcházet a nadcházet, místy se bořím do bažinek přítoků skoro po kolena (dávno jsem vzdala snahu přejít suchou nohou), občas zastavím a cpu si plnými hrstmi do pusy směs ořechů, hrozinek a čokolády. Pít se dá rovnou z řeky mezi přeskakováním kluzkých kamenů. Netušila jsem, že ze sebe člověk může vyždímat ještě tolik. Čím víc ženu, tím mám lepší pocit, že mi to jde, že mě nohy poslouchají, že ovládám svoje tělo, i když včera tolik bolelo.

Nakonec jsem je doběhla. V tu chvíli přišla úleva a s ní malátnost. Zásobárna energie najednou došla a já jsem byla úplně vyřízená. Poslední hodinu jsem se už jen potácela. A jako už tolikrát, údolí bylo nekonečné. Jak se dloužily stíny, začly útočit muchy. Pochopila jsem, že tahle cesta vede z ráje ven, tahle průzračná modrá řeka značí konec. Ještě několikrát přebrodit a nazout zpátky čvachtající zabahněné boty. Pak už brodím s nimi, aby se aspoň trochu umyly. Muchy lezou do pusy, do nosa. Trochu si povídáme, mé průvodkyně jsou dvě krásné, opálené a navíc prudce inteligentní francouzské gynekoložky. Ty by se vám, hoši, líbily.

Po dvanácti hodinách je tu les a v něm pár aut. Dělíme se s holkama o čokoládu a sušenky. Vezou mě do kempu v Glenorchy. Jsou taky unavené. Občas skončíme z nepozornosti v protisměru, ale tady naštěstí nic nejede. Asi se nikomu nechce do ráje. To je dobře. Zůstane tam pro mě schovaný. Do příště.

Když jsem byla někdy v kvintě na gymplu, mým doposud naprosto bezpečným světem otřásla událost. Kamarád ségřiného kluka se zabil při sestupu z Mt. Cooku. Byla jsem tehdy ještě malá a blbá, a tak si pamatuju, že mi nešlo na rozum, jak se to mohlo stát. Vždyť ta hora přece není ani tak vysoká, jenom něco kolem 3000 metrů – žádné Himálaje. A navíc při sestupu – když to zvládl nahoru, dolů už to přece musela být brnkačka. Představovala jsem si, jak jdou po něčem jako chodníček v Tatrách, vykračují si, kecají, a on najednou zakopne a padá někam hluboko, hluboko. Taková blbá náhoda. Tohle se mi mohlo stát taky. Prostě šlápnout vedle a zahučet dva kilometry do díry. A domů přiletět v rakvi. Můj vesmír se otřásl v základech. Člověk už si nemohl být ničím jistý…

Uplynulo dvacet let (no jo, už to tak bude, i když se to zdá neuvěřitelné) a já už nejsem ani malá, a už snad ani úplně blbá. Už vím, že není hora jako hora. Že nezáleží na výšce, ale na poloze, počasí, lidech, troše horolezeckého štěstí a na miliónu dalších okolností.

Před tou horou mám už dvacet let obrovský respekt, aniž jsem ji kdy spatřila. A touhu změřit ji vlastníma očima. Maoři ji uctívají jako boha a říkají jí Aoraki. Prý to znamená Cloud Pearcer – Prorážeč mraků. Vyhlížím ho nedočkavě. Jaký bude?

Když se přede mnou vynořil z jezera Pukaki, oslnivě se blyštící stříbrný štít v tom nádherném prosluněném dni plném modře a žluti, naskočila mi husí kůže a vyschlo mi v krku. Byl obrovský. Byl úchvatný. Byl to bůh nebe a ledu. A byl taky hrozivý. Konečně jsem to pochopila. Něco do sebe po těch letech zapadlo. Ano, to je hora, na níž je možné umřít. Ale přesto k sobě přitahuje vaše kroky jako magnet. Aspoň se jí dotknout, aspoň se přiblížit, napít se z jejího ledovce, nechat se zranit něčím ostrým, abyste pocítili, že to není jenom sen. Dojít, až kam to půjde, až kam vás nechá.

Pod štíty v Hooker valley je horská dědinka s ohyzdným hotelem a obrovské tábořiště pro smrtelníky. Utíkám od lidí, cítím se špinavě v tom davu. Představa noci ve stanovém městě pro sto lidí je mi odporná. Proto čekám na setmění a plížím se šíráním doprostřed údolí rovného jako stůl. Stavím stan ve vysoké trávě, daleko od všech, a čekám na první hvězdy. Je teplo a jasno. Oranžové plamínky na vrcholcích pomalu hasnou, jak se slunko noří za hřeben. Nejdřív přilétají sendflies. Po nich tisíce kapek Mléčné dráhy. Snažím se to vydržet co nejdýl, ale oči se mi únavou zavírají a noční směnu přebírají komáři. Tohle nebe, tu vůni, ten vítr, to ticho si toužím pamatovat nadosmrti. Protože to je štěstí. A je ho tolik, že nejde pobrat, teče ze stanu ven, vznáší se všude kolem. Foukám ho domů. Něčeho jsem se dotkla. Věčnosti?

Ráno to pokračuje. Věčnost trvá, než se schová před žhavou koulí – někam do mě, dovnitř. Nesu si to s sebou, když se brodím mokrou trávou, po pás od rosy, když schovávám bágl do křoví u vyschlého potoka a vyrážím vzhůru.

Včera jsem viděla Aoraki zdola. Byla jsem blízko, ale žízeň neuhasila. Ledovec byl tam dole špinavý. Davy značné a neomalené. Po štěrkovém chodníčku bloudily zmatené duše, cedulky z pomníku padlých. Po mostech plácaly podrážky cuklí, cvakaly čudlíky na selfietyčích. Vše to bylo přehnané a lehko dostupné. Jako tapeta na zdi, jako Truman show.

Na hory se musí nahoru. Pozdravit se z očí do očí. Zanechat pachovou stopu, někdy i stopu krve. To není masochismus, jen touha po opravdovosti.

První jsou schody. Je jich přes tisíc. Pak uvidíte pláně Gondoru jako je vidí orli a dole běží Stínovlas s Gandalfem na hřbetě. Na obzoru modro – to je hladina jezera Pukaki, do nějž se ze západu pomalu plíží desítky nekonečných stříbrných hadů.

Pak přijde pot a žízeň. Derete se k nebi po zádech hory Ollivier. Na ramena jí padají stříbrné studené vlasy. Ještě kousek a můžete je skoro učesat. Je to úchvatný pocit, konečně stát na ramenou boha a hledět druhému do tváře. Ale pán Aoraki to nemá rád, snaží se zahalit bílým šálem před zraky smrtelníků. Bere si na pomoc vítr a ukazuje nám, co umí. Probíjí mraky svým ostrým hrotem. Dnes večer bych nechtěla být tam nahoře. Kdo ví, kolik těch toužících troufalců setřese!

Náš malý bůh je nám milostiv. Má svoje blechy rád a nechává je prodírat se jeho kožichem celý den. Občas zahřmí a pošle dolů pro pobavení kousek srsti. Tak mě praskot a rachot doprovází až k Mueller hutu, červené chaloupce na kuřích nožkách. Nejde mi odtrhnout oči od toho divadla. Ale ještě je tu cesta zpět. Ty cesty zpět! Ne ze všech se stanou návraty.

Dole už bylo vše prozaické. Únava, žízeň i úpal. Bylo teprve půl čtvrté a vidina orosené pinty se stala neodolatelnou. Zamířila jsem rovnou do hospody. A tam mi odmítli načepovat pivo! Prý až od čtyř. Suché choutky Kiwíků se ale opět ukázaly jako štěstí v neštěstí, protože během čekání na konec prohibice jsem se zase setkala s mikrobusem plným Čechů a Tomem! To nevymyslíš. A zase mě odvezli na ledovec a ušetřili mi půl dne celkem zbytečné námahy, neboť onen byl škaredý, špinavý a daleko, takže jsem se rozhodla přespat opět nadivoko a ráno vyrazit rohanskými pláněmi co nejrychleji zpět do své milované Wanaky.

P. S.

Zkontrolovala jsem to: Nejvyšší hora Zélandu, Aoraki/Mt. Cook má 3724 m. Nejvyšší hora Španělska, Pico del Teide má 3718 m. Na jejím vrcholku jsem stála jen před pár měsíci! 6 metrů navíc? Kdepak – je to jiný vesmír!

Wanaka je pro mě jedno z těch míst, o nichž už od prvního okamžiku víte, že tam patříte. Jako byste už tady někdy byli. Jako byste se vraceli domů. Je těžké to zasadit do slov. Skácel by věděl.

Kopce porostlé loukami, zrovna kvetou a tráva žlutě voní senem, ještě v pozoru. Pro výhled nemusíte daleko, stačí se vyškrábat na nejbližší kopec tyčící se nad městečkem a už si připadáte jako na rogalu. Dole u mola se pohupují malé loďky, trochu oprýskané, cinkají jim řetězy, jen tak zlehka. Městečko malé tak akorát, aby se tu vešli výletníci, ale nerušili tu ospalou prázdninovou pohodu. Jedna hlavní ulice, nejlepší zmrzka a konečně pořádné kafe. Kemp hned v centru, jen projít bosky přes louku a jste u jezera. Voda jedna báseň. A na pláži Federica. To je shledání! Díky za tuhle vzácnou osobu, za přátelství, které vydrží, to vím.

Půjčuju kolo a vyrážím kolem jezera a podél řeky Cluthy. Každých pět minut zastavuju na kochání. To se jinak nedá. I když ráno je mlha a honí se spršky, připadám si jako v ráji. Řeka se valí, hluboká a silná, ale průzračná metry až na dno. Vidím každý kamínek. Meandry vymleté v bílých útesech. Za každým hrbkem další nádherný výhled.

Ovce líně čučící mezi bodláky, dříví naplavené na plážích, ploty farem a na kopcích domečky. Jen pár, aby nerušily. Jezera propojují proudy a kolem lem hor, nahatých jako ve Skotsku. Jas pražícího odpoledního slunka a řev cikád. Pot a únava, 60 kiláků blaha, jako v tranzu. Kdybych nebyla, kdo jsem, chtěla bych být ovčákem u jezera Hawea.

Tři dny jsou tak málo! Byla bych tu tři měsíce a pořád by bylo co dělat. A skoro tu nejsou muchy! Můžete ležet v trávě nebo sedět na pláži a prostě se třeba hodinu nehýbat. Odpočívat venku – o pár kilometrů dál nepředstavitelné!

Ale ještě se vrátím. Teď mě čeká zajížďka na sever, k patám hory Aoraki. Kousek sněhu a ledovce pro změnu. A potom šup zpátky. Zážitky kolem Wanaky ještě zdaleka nekončí!

Když jsem kolem řeky Copland (ježiš to modro bylo ještě modřejší než včera!) sešla zpět na pobřeží a začala stopovat, myslela jsem si, že to bude moje smrt. Jakmile se na vteřinu zastavíte, komando upírů je tady. Široko daleko jste jejich jediná kořist a oni to moc dobře vědí. Jsem jejich šance na poklidné bezpracné stáří. A tak se mé poskakování a plácání do lýtek podobalo spíš tanci svatého Víta než snaze někoho zastavit. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodla přestat se snažit zvedat palec a radši vydolovat, navzdory teplu a dusnu ohlašujícím déšť, všechno, co mám s dlouhým rukávem a nohávem, přiblížil se džuskaravan a zachránil mi život.

Možná nevíte, co to je. Tak vězte, že na Zélandu je mnoho půjčoven aut a karavanů a jejich loga, malůvky a posádku se jako stopař postupně naučíte rozeznávat. Jsou tu Kiwicampers, Happycampers, Eurocampers (většinou německé páry od třicítky výš), Maui, Mighty a Apollo (zazobaní Britové a Američané v důchodu, kteří nikdy nikoho neberou a většinou za sebou ještě vláčí na špagátě obrovské auto s náhonem na všechny 4). Nejnápadnější značky v pestrých barvách jsou Jucy (zeleno-fialová kombinace s bublinami) a Wicked Campers (s rebelským, jakoby posprejovaným designem). Tahle auta jsou plná různých vtipných sloganů, můžete si vybrat, na co se cítíte (Live jucy: The glass is half full and the other half was delicious“; Wicked: „Beer – the reason I get up every afternoon“ etc.). Jsou většinou obsazena Němci pod dvacet, kteří tímto hlásají do daleka, že přijeli zapařit. Mě vzali džusíci. Byla to kupodivu britská rodinka – synáček tu studoval a měl tu na prázdninách rodiče. Vzali mě na piknik na pláž, a tak jsem se mohla v klidu a obřadně rozloučit se Západním pobřežím.

Mířila jsem do Haastu, poslední výspy západní civilizace, než se cesta odkloní od pobřeží. Dál na jih už tudy nic moc nevede, tam jsou už jen lvi. Teda co to kecám, krvelační velrybáři a piráti. Kamarád Honzík Žertů tu žil a průběžně mě zásobuje různými tajnými kiwitipy, kam se stavit a co vidět. Inu, přespat někde potřebuju a v Haastu prý je kemp a hotel, kde má nějaké kámoše. Jela jsem to prověřit a světe div se, Honzova kamarádka Peka ze Samoy tu stále pracuje a zrovna jí skončila šichta. Tak jsem si dala pivo a hodinku jsme pokecaly a Honzíka svorně pomluvily:-) Peka byla moc milá a nešťastná, že mi nemůže nabídnout ubytování. Starala se, co budu dělat. Což o to, já bych věděla: Haast je strašnlivá prdel světa nejprdelovatější, ale pár km na pobřeží měl být kemp. Přímo na pláži. Jenomže se připozdívalo a nikdo nebral. Trčela jsem u benzínky, bylo to jedno z nejdelších čekání na stopu, jaké jsem tu zažila. Minimálně 40 minut. Koupila jsem si pie k večeři, vrátila se k cestě, a furt nic.

A pak mi dobrý bůh stopu seslal Joan a Grahama, důchodce z Vancouveru. Lépe řečeno: oni se seslali sami. Vůbec tam nejeli! Brali benzín, uviděli mě a rozhodli se vykonat dobrý skutek. Prý kam mám namířeno. Já že na pláž do kempu. A oni že mě tam hodí. Po pár stech metrech se objevila veliká cedule s šipkou Haast beach holiday park. A přes ni velkým písmem: Z důvodu vyplavení zavřeno. A bylo vymalováno. V mém mozku se roztočila má oblíbená večerní mantra od Priessnitz: „Kam se podějem, óó kam?“ Ale Joan s Grahamem měli jasno: vzali mě do kempu, kde měli ubytování oni. Byl to sice Top 10 Holiday park, ty jsou děsně snobácké a příšerně drahé, ale kupodivu tam stál stan stejně jako v normálním kempu (to je 17-22 babek). Asi se slitovali nad těmi vyplavenými.

A tak jsem strávila příjemnou umytou noc a ráno se jala stopovat hned u vjezdu do kempu. Ještě jsem ani nevytáhla cedulu a neshodila bágl a vidím Joan s Grahamem, jak vyjíždějí ze
dvora a mávají na mě.

„Kam to jedeš? Wanaka? Darling, jedeme taky do Wanaky?“

„Yes, dear, máme to po cestě. Naskoč si.“

Naskočila jsem. Bylo 21.2. a měla jsem svátek.

S Kanaďany jsem strávila celý den (jsem pozvaná na prázdniny do Vancouveru, jupí!), zastavovali se po cestě na několika vyhlídkách a procházkách. Graham je botanik, pracoval pro nějakou organizaci ochrany přírody, takže se pozastavil u každého křáku a větvičky, nadšený jak děcko, že toto roste jen tu a nikde jinde na světě, kolik toho je druhů a jak se poznají. Neptejte se mě, pro mě je to všechno prostě beech tree nebo prostě kapradí. Nepotřebuju vědět, jak se co jmenuje, hlavně že je čím se kochat.

Když projedete Haastský průsmyk a sjíždíte druhou stranou hor na jih k Wanace, odkryje se před vámi pohled pro bohy. Žádný prales a moře a útesy, na něž jste byli už pár týdnů zvyklí. Najednou holé hory široko daleko, hřeben za hřebenem, každý postříkaný trochu jiným odstínem žluté, hnědé, zelené trávy. A mezi nimi jezera s hladinou jako sklo, v níž se odrážejí nízká bílá oblaka, chomáče těžké ovčí vlny. Za každou zatáčkou nový úchvatný výhled, klid a slunko až po obzor, jen příjemný větřík čechrá ty beránky a občas z nich vyčeše osvěžující přeháňku. Teplota rázem stoupá o 10 stupňů, opět vás popadá touha, ještě včera vichrem zmražená, do té průzračné vody skočit a pak si dát obrovskou zmrzku a studené pivo.

Další nezapomenutelný obraz vyrytý na oční pozadí, další kus filmu, který si budu pouštět na strop stanu, až mi bude smutno.

Z jihoalpského masivu kolem Aoraki, čili Mt. Cooka, si to do údolí hrne několik ledovců. No, hrne, spíš odčůrává, a to čím dál rychleji. Dva z nich, Franz Josef a Fox glacier, jsou nejznámější, a to z jediného prostého důvodu: jsou hned u moře a z parkoviště se na ně mrknout zvládne opravdu každý, od předškoláka po Číňany v cuklích s labutěnkou (zdokumentováno). Těm, co jsou zmlsaní ledovci argentinskými tak jako já, bych ten výlet turistickou dálnicí údolím k ledovci snad ani nedoporučovala, pokud vyloženě nemáte cestu kolem. Jsou poměrně daleko od vyhlídkového bodu, kam až vás to pustí, a jsou chuděrky oba odtáté a relativně špinavé. Ovšem pro ty, co ještě nikdy žádný ledovec neviděli, to asi bude „stunning“ a „marvelous“ a „unforgettable“, jak píší místní brožury.

Ale pokud je hezky a je šance dobrých výhledů, rozhodně si vyběhněte na vyhlídku Alex Knob. Píšou sice, že je to 6 hodin, ale nezapomeňte, že jste v oblasti tůristické, čili DOC si zde trošičku zapřeháněl, aby mu tam nelezli lidi. Dala jsem to za slabé 4 hoďky a bez batohu to šlo samo. Je tam nahoře taky nádherné místečko, asi jediné v celém tomhle parku, kde se dá rozložit stan. Je tam totiž louka. Ale to dole netušíte, protože dole všude je prales. Můj oblíbený, typický západní, plný padlých stromů, mechu a kapradí, bažinek a rašeliníštěk, neprostupný, beechtreeový prales, kde metr čtvereční volný nenajdeš, a najdeš-li, stan nepostavíš, a postavíš-li, nevyspíš se, a vyspíš-li se, muchy tě ve spaní ohlodají na kost.

U Franty Pepy Jedničky na vyhlídce se díkybohu sandflies nevyskytovaly. Měly by to 1000 m převýšení, tak proč by tam taky lezly, když dole je čerstvé krve habakuk. Co se však ve výšinách kolem ledovce vyskytuje, jsou helikoptéry, a jejich neodbytného bzučení nad hlavou se po celý den nezbavíte.

Dědina Franz Josef je totiž narvaná mládeží toužící po adrenalinových zážitcích. Čerstvě odmaturovavší Němci (především), Francouzi a možná pár Američanů se tu sjíždí v Kiwi Adventure autobusech a jiných zájezdových dopravních prostředcích. Je tedy nutno je nějak zabavit, bo upřímně řečeno, je tu celkem hovno co robit. Takže děcka chodí po kempu s diářema a sdělují si navzájem, kdy jsou objednané na kterou atrakci. Jak u zubaře. Nejpopulárnější je, zdá se, HELIHIKING, čili výlet helikoptérou na horní část ledovce, kde se pak projdete po ledu a uděláte si cool selfíčka, nejlépe s holým zadkem: pozadí se sněhem v pozadí. Pokud byste ještě měli nějaké prachy, což tady všichni, mezi akčními cenami za chlast pro každého helihikera se dá ještě stihnout skydiving, čili seskok padákem na ledovec, nebo vyjížďka na tryskočlunu po řece z ledovce vytékající. Neptejte se mě, jak museli jejich rodiče v Německu makat, aby to ratolestem dopřáli. Cifry jsou to astronomické a nikdo z šesti přítomných na mém pokoji v hostelu (stanovat zde nelze) si na to nevydělal sám. Drze jsem se zeptala. Německá mládež se zde pohybuje v tlupách (tak jako Izraelci v Argentině, akorát disciplinovaně) a vymazlená služba hop-on-hop-off bus zajišťuje jejich přesun po Zélandu (většina jich totiž eště nemá řidičák nebo by nemohli chlastat, kdyby jeli vozem). Tohle jsou tedy nástrahy cestovkami zprofanovaných míst jako je FJ, Queenstown nebo Christchurch (ve stylu „nevím, co na tom všichni mají, ale všichni tam jezdí, tak musím taky.“)

Ale nenechte si zkazit dojem, výlet to byl pěkný. Po Knobovi jsem byla tak rozjařená a bylo tak nádherně, že jsem si dala ještě odpolední vycházku na vyhlídku Robert´s point. Cesta je to krásná, plná přelézání skalek a přeskakování potoků, ocenila jsem i několik dobrodružných swingujících mostů (visutý most = swing bridge, já vždycky říkám swinging bridge).

Na Knobově vyhlídce jsem taky potkala Italku Federiku, s níž jsme si okamžitě padly do noty a moc se pak skamarádily. Je bezvadná, připomíná mi značně mou jinou italskou kamarádku Laylu, cestuje Zélandem na kole a potkáme se ještě několikrát.

Rozloučila jsem se s Frantou Pepou a zamířila k Foxově ledovci o pár kilometrů jižněji. Chtěla jsem hlavně k jezeru Matheson, které je zvěčněno na všech pohlednicích, jak se v jeho hladké neposkvrněné hladině zrcadlí sněhem posypané nejvyšší zélandské štíty. Měla jsem v plánu tam někde rozbít stan, vykoupat se a počkat na východ slunce.
Haha. Tak to jsem se přepočítala. Jednak bylo hned od začátku jasné, že tady stan nerozbiju, ani se tu nevykoupu. Bylo to prostě rašelinné jezírko obklopené již výše popsaným pralesem. Kolem sice luk hojnost, ale všechny na očích a obehnané ostnatými dráty, že by se za to nemusel stydět ani Majdanek. No a druhak bylo zataženo a větrno. Hladina nic nezrcadlila. A i kdyby zrcadlila, byly by to jenom mraky. Prvek očekávání vystřídal prvek zklamání. Byla jsem tak zklamaná! Tohle mohl být vrchol! Uvidět to jak z pohledu! Jak to, že to nevyšlo, když jsem si to naplánovala?
Tak jsem tam seděla s tím megatěžkým batohem, nevěděla, kde přespím (ve Foxu jen hotely a lodge a vše plné), kam se poděju. Ale pak jsem se začala líp dívat a na tom molu, kde jsem seděla, se mi začalo líbit. Lítaly tam vážky jako kráva a byly tam rozvěšené různé citáty o přírodě.
Čtu: „I go to nature to be soothed and healed, and to have my senses put in tune once more.“ A já jsem se vám tak strašně zastyděla!

Najednou mi to došlo, že bych měla sedět na zadku a „put my senses in tune“. Že proto jsem tu. Proto to má smysl, že se tu vláčím s tím batohem a nechám se ožírat za živa a potím se a mám hlad a jsem unavená… ale chcu to zažít, ten pocit, že jste jedno s přírodou. Že vás hladí a ladí. A že je to i déšť, i mrak, i vítr, i bahno, i mokro. (Ale NE muchy, to ani náhodou!)
A tak jsem odešla od jezera Matheson bez vyhlídky, zato s nadějnými vyhlídkami. Potkala jsem zase Federiku. Potkala jsem hodné Angličany, kteří pro mě sehnali „emergency bed“ v hostelu. Večer se udělalo krásně a já jsem opravdu uviděla Aoraki a Tasman Peak v celé jejich kráse, i když jen z cesty a nikde se nezrcadlící. A na druhý den tomu korunu nasadil první stop: mávla jsem a zastavil mikrobus plný Čechů včetně Toma Harabiše! Byli bezvadní. No řekněte, vydali byste se v 70 na dobrodružný výlet na Nový Zéland? Přemýšlejte!

Vzali mě na vyhlídku na ledovec Fox a ještě poposunuli na místo, kde začínal Copland track, moje zábava na další dva dny.
Copland pass je sedlo vysoko v horách pod Mt. Cookem. Je to místo, kudy se dají přejít hory na druhou stranu do dědiny Mt. Cook, kam se jinak dostanete jen asi 200 km dlouhou oklikou. Údolím řeky Copland se za den dojde k Wellcome flat hutu, pověstnému tím, že se zde vyskytují horká bahenní jezírka. A tam já mám právě namířeno. Počasí je všelijaké, už se těším, jak se tam nahoře večer ponořím.

Copland track byl jeden z nejkrásnějších, jaké jsem zažila. Sice skoro celou cestu poprchávalo a místy to bylo dost o hubu kluzké, ale zato celou cestu podél té nejmodřejší řeky ve známém Lenčině vesmíru. Modřejší než skalice modrá. Modřejší než Modrovousovy vousy. Žádný foťák tohle nedokáže vyfotit – to musíte vidět. Nahoře mě opravdu vítala Vítací chata a byla o to vítanější, že jakmile jsem se na 2 vteřiny zastavila, abych rozbila stan, sneslo se na mě dosud nevídané množství armády sandflies.

Byly ve vrstvách. Když se vám draly na stan, měli jste pocit, že padají kroupy. Chata byla jediným trochu relevantním útočištěm. Horké bazény tam taky byly. Byly opravdu horké. Krásně se z nich kouřilo a když se večer zvedly mraky, podívaná to byla neuvěřitelná. Zašla jsem si tam 3x. Nejkrásnější to bylo ráno za svítání. Nikde nikdo, jen ty krvelačné svině. Vraždila jsem je topením a vařením ve vodě. Za tmy normálně nelítají, ale byly tam i tak, první ranní směna. Když soustředíte svou mysl a ponoříte se do horké vody s bahýnkem, až vám trčí jen nos, můžete se jich občasným odfrknutím trochu zbavit a nebo se dostat do takového saunotranzu, že je silou mysli odmažete (až na to, že si pak škrábete týden nos, uši a čelo a musíte se jít zahojit do ledové řeky).

Pozorujete světlo kolem, skály nořící se z nicu, blednoucí Jižní kříž, páru a různé barvy usazených minerálů v potůčcích s horkou vodou a říkáte si, že je to skoro k vzteku, že jen pár kilometrů vzhůru údolím vede cesta na druhou stranu hor, a vy tam nemůžete. Je to totiž přes ledovec. Je to totiž cesta jen pro horolezce. A tak si musíte počkat ještě víc než týden, než tam dostopujete druhou stranou, přes Gondor.

V hlavní roli účinkovaly:

Spočítala jsem si, že průměr mých odpočinkových dnů, kdy jsem opravdu neměla ani malou tříhodinovou procházku někam na vyhlídku, je jeden měsíčně. To je trochu málo a začínám to cítit. Při množství přísunu masa (průměrně taky jedna porce měsíčně a občas nějaký ten kousek v páji) je s podivem, že mě ještě nožičky nesou (statečné štramberské lýtko!). Naordinovala jsem si teda dneska volný den. Ale opravdu volný, psací. Má ostatně pršet. Zatím neprší, zato dorazil vichr z hor. Mám cukání, že bych se přece jen aspoň prošla trošku kolem jezera. Ale statečně vytrvám. Jsem pozadu. Jsem už v Glenorchy, zatímco na papíře mám být teprve v Arthur´s passu.

Na druhý den po povodni, když nás cestáři vyhnali z našeho nočního fleku, aby mohli opravit břehy, než to někoho odnese, jsme si dali v Greymouthu piknik na molu (schovaní v autě nad hrozivě bouřícími vlnami) a opravdové kafe a Lenka s Tomem mě zanechali mému osudu. Já mířím do hor. Snad se zadaří utéct deštivému počasí, ale především projet Arthur´s pass, slavný průsmyk, jímž už před sto lety proudili na západní pobřeží dobrodruzi, velrybáři a zlatokopové.

Co říci o Arthurovi? Tak jako před sto lety, i dnes je plný nebezpečí, jak jsem se na vlastní kůži přesvědčila. Už tu sice nehrozí smetení lavinou, sesuv půdy, ani pád do propasti, zato se tu rozmnožila divá zvěř. Nejdříve mě napadly na tábořišti myši. Prohryzaly mi několik děr do stanu, jak se snažily dostat na tašku s jídlem. Uprostřed noci mě vzbudilo hlodání a skákání (!) na stan. Spočítala jsem mrtvé. Odnesl to banán, sýr a pytlík s ořechy, čest jejich památce (chleba jim nejel, mrchám, ale není se jim co divit, já bych ten hnusný tousťák taky nežrala). Neuplynulo ani 10 hodin a papouch kea se mi za střemhlavého letu snažil vytrhnout z ruky čerstvě zakoupený pětidolarový muffin! Ubránila jsem ho trekovými holemi, ale měla jsem co dělat, abych to ušermovala.

Pokud je v Arthur´s passu hezky, rozhodně stojí za to vyškrábat se na Avalanche peak. Výhledy jsou přímo uchvancancující, obzvláště když před tím týden pršelo a okolní vrcholy mají všechny čerstvou sněhovou čepičku. Na píku budou vaši svačinu sice taky ohrožovat key (Ikey), tak bacha, ale taky tam bude na útesu sedět Izraelec Daniel s vařičem a konvičkou a všem příchozím bude nabízet čaj na zahřátí. Jediný příjemný Izraelec, kterého jsem tu zatím potkala. Jinak se směrem na jih začínají povážlivě množit a chovat se jako v Patagonii. A kdo jste kdy byli v Patagonii, víte, o čem mluvím.

Ještě jeden výlet jsem podnikla, zcela nečekaně, hned po příjezdu. Když jsem se v infocentru pídila po nějakém kratším odpoledním výšlapu, všechny byly někde na dojezd autem. Nesměle jsem namítla, že auto nemám. A za mnou se ozvalo: „Ale já mám, tak za půl hoďky sraz na parkovišti.“ A tak se mě ujal Angličan Dan a vzal mě s sebou na výlet. Díky, Dane! Zdá se, že Britské impérium nade mnou drží na mých cestách ochrannou ruku.

Druhou noc už jsem v průsmyku pro jistotu netrávila. Zalátala jsem stan leukoplastí, aby dírama dovnitř nelezly sendflies, a zamířila zpět na pobřeží. Moc jsem toužila spatřit Hokitika gorge, soutěsku s průzračnou modrou řekou, o níž jsem se dočetla v časopise na trajektu. („Mysleli jste si, že výjevy z pohlednic a cestovatelských časopisů jsou vždycky krásnější než skutečnost? Hokitika gorge je místo, kde zažijete pohádku na vlastní oči!“ … atd). Po trochu divokém transferu (kemp, kam jsem dorazila pozdě večer, byl zrušen, nakonec nouzová noc na parkovišti za hospodou s dalšími několika zoufalci) jsem se tam přes pole a farmy dostala. Bohužel po vytrvalých deštích voda nebyla průzračná, jak to reklamovali, takže to dopadlo přesně podle střízlivého scénáře: na fotce úchvatné, ve skutečnosti ne až tak moc. Ale i tak to byl hezký vélet, udělalo se krásně, slunko pralo, co by člověk chtěl víc?

Ještě jsem se potoulala po městečku Hokitika, prohlédla si na pláži výstavu uměleckých děl z naplaveného dřeva a prolezla obchody se šperky z jadeitu. V několika jste mohli pozorovat brusiče při práci a ten největší nabízel i komentovanou prohlídku. Bylo to moc zajímavé. Šperky krásné, ale začínaly všechny někde na 100 dolarech.

Na obzoru jižním směrem se ve večerním slunku z oparu nořily zasněžené štíty Mt. Cooku a jeho kámošů. Byl čas popojet a podívat se na ně zblízka.

Mířím na West coast, Západní pobřeží. V příštích dvou týdnech to pro mě bude opravdu Divoký západ. Počasí bude nepředvídatelné a drsné. Hodně zmoknu a hodně se natrápím s neporazitelnou armádou much. Moře bude rozbouřené, nekoupatelné. Prales neprostupný, pro divoké kempování zcela nevhodný. Řeky rozvodněné. Spousta treků a atrakcí bude uzavřena vlivem nejrůznějších rozmarů počasí. A přesto to bude nádherný čas. K tomu valnou měrou přispěje společnost, která mě tu čeká. Příští dny budou ve znamení českém.

Prvního Čecha jsem potkala hned na druhém stopu do Westportu. Opálený týpek s batohem, peří ve vlasech, mohl to být klidně indoš. Mávli jsme na sebe z dálky a zkoušeli to na stejném fleku jen pár metrů od sebe, uprostřed země nikoho. A nikdo nechtěl zastavit. Asi po hodině nás oba posbíralo auto a když jsme se při nastupování seznamovali, řeklo to stvoření: „Ahoj, já jsem Tomáš.“ Od té doby se krajani začli objevovat hustěji a s jednou rodinkou jsem se potkala právě před 20 minutami, zatímco tohle píšu, na lavičce na pláži u jezera Wanaka.

Kousek od Westportu je dědinka Charleston a kousek před Charlestonem uprostřed buše malá chaloupka. A v té chaloupce bydlí Tomáš Harabiš, Věrka a jejich 3 synové. Na farmě u Dona taky zrovna pracují Lenka (Ostrava) s Pavlem (Libhošť). Severomoravská enkláva v Kiwilandu opravdu ví, co je to pohostinnost! Díky, přátelé, za ty dary!

Setkání s Tomem už jsem měla trochu předdomluvené z domova. Osobně jsme se sice ještě neznali (což je s podivem, vzhledem k jeho několikaletému působení na postu provozovatele Štramberské Trúby), ale máme nějaké společné známé a věděla jsem o jeho přesunu na Zéland. Prostě jsem se nadrzo ozvala, že až pojedu kolem, byla by škoda se nestavit. Minuli jsme se o den. Takže když jsem s šíleným postarším hippíkem („Hi, vezmu tě na farmu, Don je můj kámoš, jsem z Charlestonu.“ – „A co tam děláš?“ – „Hulím!“) raketovou rychlostí přistála před jejich domem … nikdo tam nebyl doma. Rozhodla jsem se vyčkat návratu Věrky a uvidět. Za nějakou hodinku se objevila Lenka s Pavlem a uvítali mě večeří a lahvemi místního červeného moku. Tomu říkám dobrá společnost! Jestli to takhle půjde dál, West coast se mi bude líbit.

Šlo to takhle dál, neboť pohostinnost krajanská mezí nezná. Věrka mě viděla poprvé v životě, ale starala se o mě jako o vlastní 4 dny. Vzala mě s kluky na výlet na pláž s tulení kolonií (nebo to byli lachtani? Pořád v tom nemám jasno. Ale byly roztomilá.)

Vyjeli jsme na kopec nad Westport do starého Dennistonova uhelného dolu. Těžko si představit, že tam, kde jsme se my kochali pohledem na větrem česané západní pláže táhnoucí se do nekonečna, stávalo svého času životem kypící město s nejprudší železniční tratí na světě, kterou se sváželo uhlí na pobřeží až do 70. let. Dnes jen z buše čouhající trosky kolejí, vozíků a železných nástrojů dávají znát, že tu kdysi býval jeden z největších uhelných dolů celého Zélandu.

Do žádné jeskyně na pobřeží jsem se bohužel nedostala, ale Věrka mi ukázala místo hned za jejich barákem, kde byli k vidění glowworms v plné kráse a zcela zdarma. Tihle červíci se svítícíma prdelkama tvoří kolonie na skále nebo starém dřevu a vydávají takovou hvězdám podobnou záři, že když se na ně v noci díváte, máte pocit, jako by se před vámi otevíral celý vesmír. Je pár slavných jeskyní na západním pobřeží, kde přebývají, ale vesměs jsou to turistické atrakce pochtívající za vstup opravdový balík (něco jako 100 nebo 200 dolarů). Aby si ty nehorázné sumy Kiwáci odůvodnili, narvou vás do neoprénu a povozí pod vodou na nafouknutých pneumatikách a podobně. To jsem si ráda nechala ujít; navíc vzhledem k tomu, že nejsem zrovna nakloněna klaustrofobickému prostředí, mě to ani nemrzí.

Během ročního pobytu na Zélandu se z Lenky a Pavla stali nadšení rybáři. Den před mým odjezdem Lenka chytila nádhernou rybu, takže nám všem vystrojila luxusní hostinu. Mňam!

Na farmě u Dona mi také bylo dáno objevit některé stinné stránky místního venkovského života: domy jsou tu dřevěné, postavené na kůlech (bo tu věčně chčije a chčije) a myši se tím pádem prohryžou úplně všude. Nejvíc pasou po burákovém másle a ořechách. Několikrát to zkoušeli v mém batohu, ale suchý chleba jim nejel. Taky zahnat slépky z buše do ohrady se ukázalo jako pěkně tvrdý oříšek.

Ale jeden ze zážitků nejsilnějších, na které budu ještě dlouho vzpomínat, netrval ani 10 vteřin: ležím si tak ráno v posteli, přemýšlím, že už bych mohla vstávat, všude ticho, kolik je asi hodin? A najednou se se mnou postel začne třást. Jako kdyby s ní někdo pořádně zatřepal. Nebo jako by vám hned za hlavou projel tank. V první vteřině mi problesklo hlavou, že ti kluci mají po ránu nějak hodně energie, když tak běhají a dupou po baráku. Pak jsem pochopila, že to je zemětřesení. Chvíle paniky. Co teď? Vyskočit z postele? Běžet před barák? Mám s sebou něco brát? Mám spustit povyk? Ale žádný další otřes už se nekonal, během pár vteřin bylo vše v klidu, kontinentální předěl dělal mrtvého brouka a ostatní to vše v pohodě zaspali. Na internetu jsme si pak našli v registru otřesů, že tenhle měl ohnisko asi 100 km odsud na východ a byl klasifikován jako „strong“: 5,2 stupňů Richterovy stupnice.

Lenka s Pavlem opouštěli Donovu farmu, aby trochu pocestovali. Za tímto účelem si v minulých týdnech upravili dodávku na „selfcontained“, což byl docela proces. Abyste získali certifikát, musí vám potvrdit 2 na sobě nezávislí inspektoři, že máte spaní, WC, kuchyňku s odpadem, vodní nádrž a uzavíratelný odpaďák. Pak ovšem ušetříte balík peněz, protože můžete kempovat prakticky kdekoli. Pokud jste dva, je to asi ten nejlepší způsob, jak objet všechny krásy země zcela soběstačně a nezávisle. Většina lidí, co tu jsou na pár měsíců a dýl, to tak dělá. Pavel je umělec, takže dodávku opatřil ještě krásnou výzdobou. A jelikož jsme měli chvíli stejnou cestu, popovezli mě. Směr jih, podél nádherných pláží se skalisky a hor stoupajících téměř z vody, obrostlých pravěkým deštným pralesem. Z nich se valí záplavy vody, podemílající říční břehy a cesty podél nich. Jakmile prší – a to tady skoro furt – můžete si být jisti, že pár silnic bude neprůjezdných a pár treků neprostupných právě kvůli divoké vodě beroucí všechno, co má v dosahu. Tam nahoře v horách jak jednou zahučíte do potoka, najdou vás až po pár dnech vyplavené na pobřeží, omlácené o šutry, které klidně mohly být jadeit.

Greenstone, jade, je vyhlášeným bohatstvím tohoto kraje. Zelený jadeit, jenž byl pro maory cennější než zlato, pro který sem putovali ze všech koutů země. Vyskytuje se jen v korytech řek vytékajících z ledovců, putuje s nimi až na pobřeží. Lenka je geoložka, takže poučení mám z odborného zdroje.

Bylo hnusně. A ještě hnusněji. Po trase stavíme na pár plážích; vymleté útvary ve skalách by člověk dokázal pozorovat hodiny. Malá procházka podél jedné z řek v záplavě zeleně: megakapradě, minikapradě a kapraďostromy porostlé mechem – tady byste úspěšně a bez triků natočili další Cestu do pravěku. V Punakaiki mě zavezli na obdivovanou turistickou atrakci Pancakes rocks – palačinkové skály.

A pak už jen chcalo a chcalo. Na noc jsme to zapíchli na uzavřené boční cestě. Uzavřené proto, že dál proti proudu jí prostě kus odnesla řeka. Kempuju vedle dodávky na fleku, který se do rána mění v bazének. Pro vytrvalý liják nikdo celou noc oka nezamhouříme. Přemýšlím, jak se uvnitř ve stanu pozná, že už neležím v bazénku, ale jsem unášena k moři za účelem omletí o jadeitové šutry. Byla by to ovšem vznešená smrt, být umlácena polodrahokamy!

Jen co mě hodná paní s karavanem vyhodila v St. Arnaud, bylo to jasné. To se mi ještě nestalo! Tedy četla jsem o tom, to ano, ale že bych to někdy na vlastní kůži… no to by mě ani ve snu! No prostě: láska na první pohled! Jen jsem to uviděla – modré vody jezera Rotoiti s dřevěným molem, mířícím k průzračným hlubinám, a kolmé štíty Robert Ridge – okamžitě jsem se zamilovala. Uvítání v národním parku Nelson Lakes. Nevím, čím si to admirál Nelson zasloužil, ani jestli je to tu pokřtěno opravdu po něm, ale mít se svým jménem spojen tak krásný kus země, tomu říkám pocta.

Strávila jsem tu 7 dní na jednom z nejkrásnějších treků své trampské kariéry (líbí se mi, jak se tu rozlišuje walking/hiking = pro bábovky x tramping = pro pravé drsné muže a ženy).

Vyrážím tedy na tramp, batoh nacpaný jídlem na 8-9 dní (zkušenosti z Tongarira mě poučily, že nějaké ty energetické rezervy jsou nutností). V DOC centru v dědince nechávám v úschovně stan, noťas a pár svršků (to je úleva!). V plánu je tzv. Travers-Sabine loop, čili týdenní okruh údolím řeky Travers nahoru, přes sedlo a pak údolím řeky Sabine k druhému jezeru Rotoroa a zpět. Plus nějaké zacházky, pokud to počasí dovolí.

Počasí to dovolilo. Šla jsem 7 dní a sežrala všechno do mrtě. Myslela jsem na jídlo ve dne v noci. Zdálo se mi o kafi. Za pochodu kolem zátočin a podemletých břehů Upper Travers mě poháněla vidina čokolády v batohu. Sbíhaly se mi sliny na praktiky cokoliv. Nedivte se, je to divočina!

Drápete se po břehu jezera v buši, místy plné roští a popadaných stromů. V údolích řek brodíte nesčetné přítoky z okolních prudkých stěn, obdivujete vodopády a čumíte přitom pod nohy, protože kochati se za pochodu je životu, respektive kotníku nebezpečno. Děláte tedy kochací pauzy. Žerou vás u toho ty svině sand flies, takže pořád odhazujete hůlky a skáčete po jedné noze, zatímco se volnou rukou drápete po té druhé noze. Zároveň vám ujíždí svah pod nohama a snaží se vám uplavat svačina. Když opět nabydete rovnováhy, je tu z nenadání lavinový svah plný šutrů jako kráva, takže opatrně balancovat, tady jsou hůlky na nic.
Pak přijde na řadu mokřada, to tu ještě nebylo. Louka tussocku, do nějž zabředáváte nad pas, bahníčko, zrádné travičky měnící se v polykače bot. A upíří komanda stále útočí. Repelent zabírá tak na 10 minut, tak jsem ho nechala taky v úschově (v horách ty svině přece nebudou – haha!). Není radno se zastavovat. Rychlost muchy nedosahuje rychlosti vašich míhajících se končetin, tudíž vás nestíhají a nežerou. Ale jakmile se na 20 vteřin zastavíte na kochanou nebo udělat fotku, nedejbože se napít, jsou tu zas. Takže bez pauz. Když neděláte pauzy, taky nemáte tendence uždibovat z přídělu na zítřek.

Huty jsou rozmístěny ve zhruba 3-5hodinových intervalech. Znamená to vyrazit ráno v 7, v prvním hutu se zabarikádovat na sváču a pak už je to jen 5 hodin do dnešního cíle.

Kořeny, šutry, bahníčko, potok, vodopád, kopec, a tak dále. Když se po druhém dnu vyhrabu ze stínu lesa a začnou výhledy, všechna námaha je zapomenuta. Nechávám se ožírat za živa a jen každých pět minut zírám na tu nádheru. Z neprostupné džungle beech trees si razí cestu do dvou a půl tisíce metrů holé horské štíty. Pod nimi zapadající slunko ozařuje chatu Upper Travers. V noci bude obloha plná hvězd. A ráno bude vycházející slunko žhavit do žluta zase protější stranu.

Vyskákat po obyčejné kamzičí stezce bez řek a mokřad do sedla Travers je požitek. Nahoře výhledy na celý hřeben, za nímž jsou na jihu schovány další a další kopce, táhnoucí se až někam daleko za obzor k Jižním Alpám. A stěna strmě padá do protějšího údolí. 1000 metrů direkt k řece Sabine. Díra jako kráva a tyče s odrazkami vedou bez milosti, bez oklik a bez serpentin přímo za nosem. Brzdím hůlkama, co se dá, ale kolena dostávají nakládačku. Nejdřív mech a tráva, pak hlína mezi prvními stromy buše, ale pořád bez slitování rovně dolů držkopádem.

Chytám se úplně všeho a uvažuju, jak tahle stezka bude vypadat za pár týdnů, když po ní denně chodí 20-30 lidí s batohy, převážně účastníci tzv. TA – Te Araroa – long distance trailu napříč celým Zélandem od severu k jihu. Jsem na něj 3 dny napojena a už je to poznat. Huty po cestě, až dosud zející relativní prázdnotou, se začínají povážlivě plnit. V noci je nutno začít používat špunty do uší. Večery v chatách jsou nabité testosteronem. Všude obrovští smradlaví chlapi v obrovských pohorkách s obrovskými batohy plnými neuvěřitelného množství jídla. Naštěstí vyrážejí vždy ráno velice záhy a během dne jsem tedy v klidu a sama, nikdo kolem neduše. Tak to trvá až k chatě u Modrého jezera, pak se já vracím zpět do údolí a vlna dlouhotrekařů vyráží dál na jih opačným směrem.

Blue lake. Tahle odbočka navíc, vedoucí 5 hodinu vzhůru ještě po tom utrpení v sedle (brodění sta vodopádů a šplhání po neuvěřitelně strmých zákrutách stezky kamsi, kde už to musí přece končit, ale ono ne) stála opravdu za to. Je 5. února a Zéland mi k měsíčnímu výročí seznámení dal dárek jako výhru ve sportce. Azuro a bezvětří, den jako malovaný, včetně koupele v řece Travers.

Blue lake. Jezero s nejprůzračnější vodou na světě. Nějak to měřili. Ideální teoretická viditelnost v destilované vodě je prý 83 metrů. Tohle jezero má 80. Když se zahledíte do těch modrých a smaragdových hlubin, vidíte i v 10 metrech pod hladinou každé smítko, každý oblázek. Je to naprosto neuvěřitelná hra všech odstínů modré, jaké si dovedete představit. A na hladině odraz skal a pokroucených kmenů fangornského lesa. Kdyby jen ty kurvy tak nehryzaly, člověk se nemůže ani v klidu usadit na břehu a kochat. Musíte jenom pobíhat, abyste se jich aspoň částečně zbavili.

V noci mě budí myši snažící se dostat k zásobám jídla takticky uloženým ve vyšších patrech. Je půl druhé, jdu na záchod. Bude tam? Nebo se potvrdí předpověď o lijavci, kterou se všichni snaží zahnat nejrůznějšími modlitbami a obětinami? Je tam. Jižní kříž. Zdarec, kámo! A ráno zase azuro.
Modré jezero. Vytéká z něho řeka Sabine. Ten den bude mou společnicí až ke svému ústí do jezera Rotoroa. Sabinka. Někdy hodná a okouzlující víla, někdy mrcha plná bahnitých zákrut, dravých ošidných přítoků, podemletých břehů a hromad naplaveného dřeva. Domov upířích hejn. Ó kolena kolena, přibližte se k jezeru! Podle předpovědi už měl být dávno liják. A měl trvat dva dny. Daleko vpředu se kdesi nad dosud neviditelnou hladinou kupí nízká mračna.

Dostala jsem odklad dobrých osm hodin. Když rozhrnu závoj mušek a vos (ano, novinka), vidím konečně jezero. Stihnu tak tak podvečerní plavání, ale na kochání z mola už není čas.
Celou noc lije. Ráno už jen mží a hladina jezera se koupe v mlhách. Neodolám a dávám si ranní koupel. Jen já, černá labuť a kousky dřeva plaveme v té mléčné prázdnotě na konci světa. No dobře, no, ještě jsou tu ty krvelačné svině. Deru si čerstvě umyté nohy do krvava.

Měl to být odpočinkový den, takže dnes jen 5 hodin v mrholení do Speargrass hutu pod hřebenem Robert Ridge. Když pominu mokro v botech (počítala jsem, podařilo se mi před ním uchránit přesně 25 minut), ukazuje se mírné stoupání lesem jako příjemná meditační procházka. Nakonec ne 5 hodin, ale jen 3,5. V chatě jsme 4 ženské (fajn změna po těch smradlavých nabušených frajerech všude kolem). Až do večera sušíme, topíme, jíme a kecáme. Jsou to 3 kiwiholky, matky od rodin, co si udělaly pauzu. A já jsem nadšená, že si konečně můžu pocvičit konverzaci a vyptat se na spoustu věcí. Dovídám se už asi 8. variantu výslovnosti jména Dunedin – město, ze kterého 20. března poletím zpět do Aucklandu. No schválně, jaká by byla ta vaše?

Poslední den. Stoupám do sedla. První hodina je peklo z hor. Brodění potoka co 100 metrů tam a co 100 metrů zpět. Bez bot, samozřejmě. Voda po prdel většinou. Ledová jako prase.

Po hodině ne že by se scénář změnil, ale potok se zužuje a už je ho možno přeskakovat i suchou (no, relativně) nohou. Po další hodině mě spolehlivě vymrazí a vysuší vítr na hřebeni. Připadám si, že jsem posledním skokem přes potok skočila i dírou na druhou stranu zeměkoule. Najednou jsem jakýmsi omylem opět v argentinských Andách kolem Bariloche a dole v údolí na mě mrká jezero s refugiem Jacob. Štípnu se, jestli se mi to nezdá. Zdá. Je to Zéland a to, co mrká dole, je jezero Angelus a u něj hut daleko luxusnější, než nač by se kdo v Argentině zmohl. A pak už jen zbytek dne plný výhledů z hřebene Robertovy hory, nádherná skaliska jako jehly, smaragdová plesa mezi nimi, poryvy větru a vyhřátá zákoutí, na kochání jak dělaná. Tady nejsou, hovada! Kochám se do umrznutí, využívám příležitosti, co to dá. Nebude to dlouho trvat a budu mít zase upíří společnost.

Jdu dál hřebenem k severu a za sluncem. Má cesta končí, kde začala. S výhledem na vody Rotoiti, tentokrát shora. Bushline hut a poslední večer (dávám si limit sníst každé ze zbývajících jídel až za hodinu po předchozím, ale dodržuje se to velice těžko). Kadibudka s údolím Travers jako na dlani. Dnes jsem z ptačího pohledu zhlédla celou svou vykonanou týdenní cestu.

V 8 večer upadám v kóma. Ráno dostanou kolena poslední dávku seběhem k jezeru. Dávám to za 2 hodiny. Musím to stihnout, než dostanu hlad, protože k jídlu už je jen čaj a 5 sušenek, večer horko těžko zachovaných. Téměř poklusem vbíhám do DOC centra, vyzvedávám uložené věci a pádím k benzínce, storu a kavárně v jednom. Tankuju plnou: liju do sebe jedno cappuccino za druhým (teda druhé za prvním), cpu se peppersteak piem a čokoládovou buchtou. Za 20 minut už jsem schopna opět komunikovat s nejbližším okolím jinak než stupidními škleby. Můj cizojazyčný mozek prostě jede jen na kafe. Opět potvrzeno (neměla jsem ho v tom Španělsku na Erasmu rozmazlit, už tehdy se to někam zakódovalo. Byla to chyba, že se rozjedou závity jen po zaklínadle cafe con leche? Nojono.)
Vysávám drobky a maluju si nápisy Westport, Charleston. Je čas na stopa.
(celá trasa: 7 dní: St. Arnaud – Lakehead hut (3,5h) – John Tate hut – Upper Travers hut (8h) – Traverse seddle – West Sabine hut – Blue lake hut (8,5h) – West Sabine hut – Sabine hut (7h) – Speargrass hut (3,5h) – Angelus hut – Robert Ridgee – Bushline hut (7h) – St. Arnaud (2h)
strava: instantní ovesné kaše, banány, kuskus s tuňákem, čínské nudle, sýrové nudle, instantní polívky, tortilly se sýrem nebo suché, slané krekry, sušenky s hrozinkama, čokoláda, sušené meruňky, litry čaje – a tak už to bude furt.

K této kapitole se dostávám dlouho, v dalších dnech a už týdnech přemýšlím, jak se nejlíp píše o tom, co vnímáte hlavně očima a nosem. Pak tuhle slunečnou a  mořskou epizodu mé cesty převálcuje další hromada zážitků. Tak co teď? Vezmu to trochu jinak, tak, jak jsem si to nahrála do paměti, tak, jak si to promítám v hlavě před usnutím ve vymrzlém spacáku, když se chcu zahřát – jako rychle za sebou jdoucí střihy jednoho zatím neukončeného filmu:

– Queen Charlotte track – Marlborough sounds – zálivy, zátoky, skaliska, pláže, průlivy, prales mezi nimi.

– Zapršelo jen jednou, ale v mžiku jsou všude tuny bahna. Paradox promočenosti až na kost pod tou nejblankytnější oblohou. Co dřív? Stříkat repelentem, nebo mazat opalovacím krémem? Tady tomu říkají sunblocker – v žádném případě nehodlám blokovat slunce! Co kdyby už se nevrátilo?

– První setkání s wekami. Něco mezi koroptví a kachnou, odrzlé až hrůza, snaží se urvat v kempech žrádlo nebo aspoň odtáhnout vám pohoru do křoví. Please, nekrmte weky! Nejradši bych jim zakroutila krkem a nakrmila se jimi sama. Při představě šťavnaté pečínky nad ohněm se mi sbíhají sliny. Ale prý jsou ty mrchy chráněné. (Dnes tedy zase čínské nudle.)

– Všude pasti a jedy na vše, co ohrožuje život zpěvných ptáků. Na ptáky si tu potrpí a zuřivě vraždí jejich predátory. Je fakt, že ten koncert v korunách stromů je kouzelný. Jeden zní jako vrzající železná vrata. Další vydává zvuk, jako když vlk konečně chytnul vajco v prastaré digitální hře mého dětství, pamatujete? Ráno vás budí ptačí písnička; než do toho začnou skřekat hladové weky. No ale taky by se mi líbilo spatřit aspoň jediného, jedinkatého smrdutého oposuma! Nemám nárok. A na tuplovaného už vůbec ne. Marná snaha. To jsou ty kožíšky podél cest. Kiwiřidiči jim vyhlásili křížovou výpravu. Neváhají ohrozit život své posádky a kličkovat po cestě tak dlouho, dokud nějakého nesejmou.

– Jak se mi tu stává stále, chodím většinou trasy v opačném směru, než je běžné či doporučené. Prostě to tak vychází, aniž bych se příliš snažila. Vyhnu se však případným davům německých mládežníků a francouzských párů – ti jsou všudypřítomní! Na konci pak tentokrát nezbyde než vyčkat na watertaxi – 67 babek! A já se tady v kempu sprchuju studenou, abych ušetřila 2 dolary. Ach jo. Já ti to říkám pořád, nepřepočítávat, nepřepočítávat, nepřepočítávat, nebo se z toho zblázníš.

– Stále si lámu hlavu v názvosloví. Co je bay, co je sound, co je inlet? My suchozemci už v těch zátokách, zálivech, průlivech a ústích budem mít asi guláš navždy.

– Severní konec Královny Šarloty je poznamenán historií. Během 3. dne míjím Endeavour inlet, pojmenovaný podle slavné lodi Jamese Cooka. První běloch, jehož v roce 1770 spatřily tyto břehy. Trasa končí na Ship Cove, kde má dokonce krásný pomníček. Zajel sem v následujících letech celkem 5x, pro zásoby a na průzkumy. Dějiny praví, že to tu měl moc rád. Nedivím se mu. (Maoři byli mírumilovní, na rozdíl od Hawaianů, co si kapitána nakonec o pár let později dali k obědu). Fotím očima tiché zátočiny s průzračnou (a ledovou) vodou, břehy porostlé divokou džunglí kapraďostromů. Až na ty příležitostné watertaxi a invazi německých vos a smrdutých oposumů z Austrálie se tu za posledních 300 let nic nezměnilo.

– Při přesunu na Abel Tasman Great walk se seznamuju s Davem. Je potetovaný – jako všichni. Řídí jako vrah – jako všichni. Nechodí do práce – jako mnozí. A co tedy dělá? Hulí – jako všichni. Protože už je v důchodu a má prd na práci, stráví celé odpoledne tím, že mě doveze přes různé nezapomenutelné plážové scenérie („Ještě si zajedeme tady, tam je to hezké, nespěcháš?“) až k mému cíli do Marahau. Dělá to asi 120 km. Seznámí mě se správcem kempu, pozve mě na pivo a na jointa a ještě mi poděkuje za společnost.

– Nejdřív si dávám Inland track, abych se zas ocitla na opačné straně Tasmana a šla proti davu. 3 dny po hřebínku jsou trochu zklamáním: hodně dřiny za málo odměny. Skoro žádné výhledy, jen pot a slzy, jak se prodírám nahoru dolů lesy plnými popadaných stromů po poslední vichřici. V prvním hutu čtveřice malých trampů. Je jim 13 a rodiče je pustili na víkendovou výpravu. Bravo, Kiwíci!

– Ještě to netuším, ale začíná celičký týden bez jediné kapky deště. To se ještě nestalo. Bude to týden plný pláží vypečených sluncem, mušlí, naplaveného dřeva a té slané vůně, co zbyde po odlivu, kterou tak miluju. A nocí plných hvězd, že máte chuť sbírat mléčnou dráhu do víčka od ešusu a dát si ji ráno k snídani do kafe. Ano, bude to také týden kávového absťáku. Po cestě není ani obchůdek, natož hospůdek. Navzdory mé lásce k zélandské divočině, občas mi ten jejich životní styl „všude jedu autem a všechno si vozím s sebou“ dost komplikuje život. Prostě je vedro a já chcu pivo! Nebo aspoň nanuka!

– Mám nového kámoša Iana. Velšan ze Snowdonu. Šťastlivec! Ukázalo se, že před dvěma lety jsem prakticky procházela kolem jeho baráku. Horolezec, učitel outdoorových aktivit pro puberťáky. Po dvou dnech kecání o jídle jsem ho naočkovala na frgále, nudle s mákem, borůvkové knedle, chleba a samozřejmě pivo a domluvili jsme se, že se potkáme v létě v Českém ráji. Tak teď se ukáže, jak drží Velšani slovo!

– Přechody plážemi – jako bych zase byla na Caminu del norte – horký písek a studené vlny, mušle a skaliska, patvary naplavených větví. Válení sudů v písku. Písek ve vlasech ještě za týden. Písek v uších, písek v zubech, písek v jídle. Písečné mušky. Ručník nasáklý solí. Já nasáklá mořem.

– Výborná aktivita po cestě – čekání na odliv a brodění odvodněných zátok (inlet – aha!). To je zvláštnost Tasmanova treku. Odliv je touhle dobou kolem 6 ráno. Vychutnávám si vstávání do tmy s ptačí jamsession, samotu se slanou vůní mělčin. Racci hodují na odkrytých slávkách. Mezi prsty písek, střepy šneků, bahníčko, řasy. Vyhrnuté gatě a ještě ne muchy, ještě ne hlad a chuť. Tak vypadá štěstí.

– Ohlušující kravál cikád. Pak ohlušující kravál vodopádů a kaskád ledových bystřin deroucích se z kopců k plážím. Koupu se v jedné z nich v místě zvaném Kleopatřin bazén. Pomůže to něčemu?

– Abel Tasman a jeho herbáře, ilustrace ze života Maorů, zoologická zahrada na lodi. Jeho moře?

– Na konci treku čeká opravdová hospoda. A v ní opravdové teplé jídlo. Překvapivě dobrý chleba, nebesky dobré kafe. Od kuchaře, kterého si vzápětí stopnu, se dovídám, že podnik vlastní Češi.

Jen co sundám batoh, začne chcát. Díky, Neptune, za ten týden!