lenkaplenka

Když se teď ohlížím zpátky na celé to své tříměsíční dobrodružství hlavou dolů, můj převažující pocit je VDĚČNOST.

Že se to všechno povedlo. Že země, o které jsem snila od dětství, mě nezklamala. Že skutečnost tam někde na druhém konci světa je ještě krásnější než jakákoli bujná představa. Že jsem se z ničeho nepoblila ani neposrala (i když tamto smažené kuře z čínského bufetu v Rotorua bylo FAKT divné), že jsem nikam nespadla a nic mě neodneslo, dokonce ani haxnu jsem si nikde nezpřelámala, a to už je při těch stovkách nachozených kilometrů sakra co říct. Nikdo mě nepřepadl ani nezavraždil, i ta blbá ponožka na šňůře v kempu vždycky ještě ráno visela. Možná si říkáte, že to je normál, ale ono to v některých částech světa normál není. A tak jsem vděčná.

Za to naprd počasí, že mi pomohlo vychutnat líp a víc příznivé dny. Za ten sníh a vichr a liják a příboj a bahno a polom a rozvodněnou řeku a urvané břehy a laviny šutrů, abych se postavila zase šupem zpátky na zem, když už to vypadalo, že se příliš rozpumprdlíkuju a ztratím respekt před tou živou, neustále psí kusy provádějící zemskou deskou. Jen tak lehce mě poškádlila, zatřásla se mnou, abych si uvědomila, že neporučím větru, dešti.

Za všechny ty skvělé lidi, co jsem si stopla a co si mě našli.

Za Naku a jeho Tere z Cookova ostrova v květovaných šatech, s květem ibišku v lesklém modročerném uzlu vlasů, vlnící objemnými boky s grácií polynéských bohyň, která se o mě starala jako o vlastní dceru.

Za Chrise a Shanon z Vancouveru, kteří se pro mě vrátili na poslední benzínku na Západním pobřeží, dělali mi pak dva dny mamku a taťku, taxikáře a učitele botaniky, ale hlavně života. Po návratu jsem doma v Brně našla jejich pohled z Brna!

Za Chrise z Řezna, kovboje, co se objevil vždycky v ten pravý čas, aby mě vytáhl z hrozícího průseru.

Za Iana, velšského prince ze Snowdonu, se kterým jsem se nachechtala jako nikdy, když jsme fantazírovali o lukulských, českých a mořských hodech a přitom poslouchali kručení vlastních prázdných žaludků, slyšitelných ze stanu do stanu.

Za Věrku a Toma a jejich tři syny, bojovníky proti myším, stereotypům a závisti.

Za potetovaného maorského závodníka ve žlutém vytuněném sporťáku, který vozil pokojně svou starou bezzubou mamku po sobotních návštěvách.

Za Italku Federiku, spřízněnou duši, která mi ukázala cestu k novému snu.

I za toho úchyla jsem vděčná, fakt! No dobře, přeháním, nebyl to úchyl. Byl to jen nadržený řidič kamiónu se dřevem, můj úplně předposlední stop už na cestě do Aucklandu. Když zjistil, že už mi to tu končí, nechal se slyšet, že přece nemůžu opustit Zéland bez sexu s Kiwim. O takovou jedinečnou zkušenost že bych měla přijít? Kdo neměl Kiwiho, neví, co je lááska, pravil. A že prý je mi k dispozici, stačí říct. Snažil se fakt hodně celou cestu, pořád mi pouštěl nějaké porno na mobilu, aby mě trochu navnadil, až jsem se trochu bála, že nás nabourá, protože nevěnoval dostatečnou pozornost řízení. Celá ta situace mi přišla tak strašně zábavná, že jsem nemohla přestat se chechtat. Představovala jsem si všechny ty babičky a tetičky: „Ježišmarijá, ty jedeš stopem! Ty ses snad zbláznila! Někdo tě znásilní, podřízne jak kuře a zahrabe! Už tě nikdy neuvidíme!“ A kamarády, až jim to budu vykládat: „Tak už to sakra vyklop, dalas mu teda nakonec, nebo ne?“

Neřeknu!

A ještě jsem vám dlužna jednu historku:

Když už jsem měla za sebou půldruhého měsíce na stopu a myslela si, že mě nic nepřekvapí, kde se vzalo, tu se vzalo uprostřed pralesa vozítko ve tvaru toustového chleba a z něj vyskákali tři obrovští chlapi. Než jsem se stihla vzpamatovat a než nás předjel popelářský vůz plný čarodějnic, byla jsem na palubě. A na druhý den, to se teprve děly věci! Už jste si někdy stopli historický hasičák s přívěsem na přívozu uprostřed řeky? Chachá! Tak to myslím hned tak nepřekonáte.

Hoši mě vysadili na stříkačku mezi sebe, batoh zahákli do ohrádky k vodnímu dělu, pustili z megafonu nefalšovanou zélandskou country a už se jelo! Prý jestli mi nevadí, že to bude trochu dýl trvat a že pojedeme ne tak úplně po obvyklých cestách a že občas zastavíme v nějaké škole. Charitativní rallye na podporu venkovských škol se jezdí každý rok. Po polních cestách do nejzastrčenějších maorských dědinek Severního ostrova. Vybrané peníze jdou hlavně na výtvarné pomůcky, školní hřiště a školní výlety, aby (převážně) maorská děcka měla šanci aspoň jednou za rok navštívit posvátná místa svých předků, kde se v dnešní Době turistické vybírá nekřesťanské vstupné. Jela jsem s těmi závodníky na střeše hasičáku celý den až k moři, po výmolech mezi ostružiním jsme to drkotali asi třicítkou, vítr svištěl do očí, zadek naklepaný na řízky, ale větší pohodu jsem nezažila. Když mě vysadili na nejkrásnější pláži, nakrmili a rozmrazili, zamávali mi ještě těmi plastovými tlapami na toustovém autě.

Měla jsem týden o čem přemýšlet. O tom, že nejrychleji ještě neznamená vždycky nejlíp, že počet dobrých lidí na zeměkouli mnohonásobně převažuje počet hajzlíků. Že když něco chceš, celý vesmír se spojí, ale možná to nakonec bude splněno úplně jiným způsobem, než čekáš.

Že nic se mi neděje náhodou. Že se učím každou vteřinu. Že to je ono, tak jen houšť!

A že když se můj blog začíná příliš podezřele podobat litanii s přemírou anafor, je na čase na chvilku přestat.

PS: Ten úplně poslední stop mě zavezl do české vesnice Puhoi, kde jsem symbolicky půllitrem Plzně spláchla prach cest a svatosvatě si přísahala, že se jednou vrátím. Vždyť to bude skoro jako domů!

Když se na přelomu 18. a 19. století v zátoce Severního ostrova, dnes známé jako Bay of Islands, začaly na obzoru vynořovat první plachty lodí bílých pirátů, trestanců, misionářů a osadníků, Maorové byli v klidu.

Sami před staletími připluli na svých kánoích waka a Aotearoa jim poskytla útočiště a přírodní bohatství ke šťastnému životu. Považovali tedy Evropany za podobné imigranty, se kterými se o bohy propůjčenou zemi mohou mírumilovně podělit. Je tu přece dost pro všechny. Osudový omyl. Kdyby Maorové trochu víc četli a znali osudy svých kolegů Aztéků, Inků, Apačů, Mohykánů a tak dále, hnali by Francouze i Brity svinským krokem.

Když jim konečně došlo, že hrabiví kolonizátoři nebudou mít nikdy dost půdy, velryb, tuleňů, zlata, uhlí, dřeva, jadeitu a snadno lovitelných nelétavých ptáků, že jim asi brzo nezbude ani těch pár sladkých brambor na hangi, začali něco dělat: začali bělochy tak trošičku vysírat. Ti se lekli. Ale né zas tak moc, měli koneckonců s podobnými provokatéry z Irska, Skotska, Walesu, Indie, Afriky, Ameriky i Austrálie již velmi bohaté zkušenosti. Dovezli si zbraně, nazvali to celé maorskými válkami a Maory za jejich pohostinnost řádně potrestali. Pak bouřlivě oslavili své vítězství a aby byl na chvíli pokoj a mohli se v klidu věnovat pacifikování jiných aboridžinců na druhém konci světa, sezvali si všechny maorské náčelníky do vesnice Waitangi, postavili párty stany, popíjeli čaj a snažili se dělat dojem, zatímco křísili své manželky umdlévající při pohledu na hrozivě potetované obličeje.

Pak slavnostně podepsali Smlouvu z Waitangi (The Treaty of Waitangi) o mírumilovném soužití všech ras a národů Zélandu až na věky ámen a vyhlásili ten den státním svátkem. Jenže to mělo takový malý háček, jeden malilinkatý drobný detail: existovaly totiž dvě verze smlouvy. Angličané se podepsali pod tu v angličtině. Maorové pod překlad do maorštiny. A jak už asi sečtělý čtoucí tuší… ty dvě verze nebyly zas až tak úplně identické… Vidíte, děti, jak je dobré učit se anglicky a číst si, co podepisujete vy a co darebák převlečený za kamaráda vedle.

Dnes je ve Waitangi něco jako rožnovský skanzen. Vlají tam na stožáru vlajky, turisté si jezdí prohlédnout guvernérův dům, kde byla ta zlodějna podepsána, a potomci tehdejších Maorů předvádějí potomkům tehdejších Britů (plus jiných koloniálních velmocí) svá moko, z jejichž ornamentů už dávno nevyčtete dějiny předků až ke Kupemu, své pláště, kde už je peří ptáků kivi dávno nahrazeno umělým, své písně za doprovodu importované kytary a své původně bojové haky, nahánějící dnes strach aspoň soupeřům v rugby.

Maorové dnes mohou chodit do maorských škol, jejich komunitní centra (s místním shromažďovacím domem marae) jsou štědře dotována ze státních peněz, existují programy za zrušení jejich „sociálního vyloučení“ (nepřipomíná vám to nic?), jednotlivým kmenům iwa je „navracena“ půda, odkud byli vyháněni. Jejich jazyk, řemesla a mytologie jsou prvořadým a oficiálním turistickým lákadlem země. Na každém patníku vás vítají Haere mai, přesto maorštinu ovládá jen nepatrný zlomek populace, paradoxně především ti, kteří se znovu učí zapomenuté kvůli práci v turistickém ruchu.

Existuje tu pořád silná dělící čára mezi dvěma navzájem se nechápajícími světy, ne nepodobná té, jakou znám tak dobře od té doby, co musím domů přes Cejl.

Waipoua forest

Připadám si jako v dobách, kdy po zemi kráčeli bohové. Mohutné kmeny se tyčí jako sloupy gotické katedrály. Deštník korun tam kdesi nahoře v nedohlednu propouští jen měkké šero a ševel ptáčků tui. Maorové se jim klaněli a oslovovali je jmény. Stromy kauri.

Byly svědky nejvýznamnějších událostí. Viděly připlouvat Kupeho za předvojem stěhovavých ptáků. Jejich dřevo se používalo ke stavbě obřadních kánoí. Stromy kauri.

Už nezbývá mnoho lesů na Severním ostrově. Už nezbývá mnoho kauri.

Te Matua Ngahere. Tane Mahuta. Kousek dál Yakas a Čtyři sestry.

Už nechodí tiše lidé Maori v jejich stínech, aby je zdravili jmény. Listy už nešeptají ptákům ve větvích legendy své dvoutisícileté paměti. Už jen po chodníčku s desinfekcí, vykartáčovat boty a nedotýkat. Jejich síla mě volá, ale objímat stromy je tu zakázáno.

Jsou v plném lese tak samy! Broukám si pohřební haku za Otce hvozdu.

Rerenga Wairua (Cape Reinga)

Přišly jsme ze severu a tam se i navrátíme.

Přišly jsme z moře a tam vede naše cesta.

Na čáře příboje u severního mysu čekáme na propuštění.

Nejprve vylétnem nad skálu Te Reinga.

Chytnem se kořenů stromu kahika.

Po něm jak po schůdkách spolkne nás voda.

Čeká nás cesta do podmořské říše.

Míříme domů ke svým předkům.

Jsme duše zemřelých. Plujeme k Hawaiki.

Přišla jsem ze severu na křídlech ptáků. Vracím se na sever – uzavírám kruh. Ještě se nadechnu slaného vzduchu, ještě ulehnu do žlutého písku, co nemá konce, ještě se projdu po stříbrné pláži za rozbřesku, smyju prach cest mezi vlnami.

Ještě se vydrápu na útes s výhledem. Uvidím steh modré s modrou, setkání dvou moří – prý muže a ženy, z nichž se rodí nové. Ještě se nechám trochu požrat mouchami, jen tak pro formu, na rozloučenou. Ještě vyženu ze stanu smraďocha oposuma, ale jemně – vetřelcem jsem tu já. Ještě mi zbývá celá noc. Ještě se hvězdy rozprostřou přes celou báň a přežehnají se Jižním křížem. Ještě maják mrkne do šera: nebuď smutná! A já stejně jsem.

Mířím na sever, do země svých předků. Jedu domů.

Stewart island je proslulý v mnoha směrech, přesto tu pro jeho odlehlost zavítá jen málo turistů. A to je dobře – odlehlost mu totiž svědčí. Díky izolovanosti od zbytku Nového Zélandu se zde podařilo značně eliminovat parazitní druhy živočichů, některé zcela vymlátit (krysy), jiné omezit na minimum (oposumy). Ostrov se tak stal nejvýznamnější a nejbohatší zélandskou ptačí rezervací. Především se tu jezdí na noční pozorování ptáků kivi, ale omezovat ornitologické choutky pouze na něj by byla neodpustitelná chyba! Desítky rozmanitých druhů vzácných zpěváčků vás oblažují od první chvíle, kdy vaše noha spočine. Je to koncert k usínání, koncert při svítání, koncert celý den.

Stewart je obydlen prakticky jen v okolí zátoky Halfmoon bay, jejímž centrem je osada Oban (trajekt, sámoška, hotel, škola, kostel, hostel s kempem a pár zařízení pro turisty, z nichž nejoblíbenější je stánek s fish and chips otevírající až večer v 5). Na zbytku ostrova se nevyskytují ani lidi, ani cesty. Jsou zde značené treky kol dokola i napříč, opatřené několika DOC huty, a pár soukromých chat. A to je celé. Obejít ostrov pěšky trvá tak 2 týdny minimálně. Po pevnině se ale jinak než pěšky pohybovat nedá. Další možnosti, jak vidět jiné části ostrova, jsou: najatý tryskočlun (případně vlastní loďka) nebo letadlo/helikoptéra. A to je drahé. A nespolehlivé. Čluny často nevyjíždějí kvůli rozbouřenému moři, povodním, odlivu (musí se dostat hluboko do zaříznutých ústí říček a to je možné jen za vysoké hladiny vody při přílivu 2x denně). Letadla často nevyjíždějí kvůli rozbouřenému moři, přílivu (přistávají rovnou na pláži), vichřici či dešti (a chčije tu skoro furt).

Stewart je tak opravdovou divočinou, nad jakou srdce dobrodruha zaplesá. Pokud chcete zažít týdny samoty uprostřed neporušené přírody, pokud si chcete představit, jak vypadal celý Zéland před příchodem bledých tváří, nevím o lepším místě. Nebudete se nudit ani vteřinu.

Budete se prodírat všudypřítomným pralesem (a když říkám prodírat, myslím tím opravdu prodírat! Těch odřenin a skoplých palců o kořeny, těch vyvrtlých kotníků, těch spadlých kmenů, těch klouzavých a čvachtavých strmých stezek, jimiž se derete vzhůru dolů!); budete pozorovat zvířata, která tu pomalu ztrácejí plachost, protože neví, co je člověk; budete se brodit v bahně po kolena (běžně), po pás (bez problémů) a modlit se, abyste nezapadli zcela jako král Já První; budete prolézat písečné duny a šplhat se na hory v (často marné) touze po vyhlídce; budete opatrně našlapovat po dřevěných chodníčcích uprostřed močálů (někdy i přes ně se valí metr vody po posledním dešti); budete bojovat marnou bitvu proti hmyzu enormních rozměrů; uvidíte jeleny popásající se na prosolených trsech trávy a mladých výhoncích stromků, jež byly natolik odolné, že vyrašily i uprostřed salin s navátým pískem; budete se koupat na skrytých plážičkách a vyhřívat se na sluncem vyhřátých skaliskách, voňavých pomalu vysychajícími řasami; budete sbírat kosti velryb vyvržených na pláž; a když budete mít štěstí, potkáte tučňáky, tuleně, lvouny, možná v dálce zahlédnete ploutev vorvaně nebo elegantní oblouk delfína. A to všechno bez jediné známky lidské přítomnosti.

Představa, že tu ještě před dvaceti, třiceti lety žili lidé, různě roztroušeni po ostrově, snažili se tu nejen přežít, ale dokonce farmařit, chovat ovce, dokonce pěstovat obilí! Je to neuvěřitelné. Ani se jim nedivím, že to vzdali! Poslední stavení farmáři v Mason bay věnovali vládě, aby v něm zřídila muzeum, a vyklidili pozice, zanechavše volné pole působnosti Neptunovi s Vulkánem.

Tak takový je Stewartův ostrov, poslední výspa civilizace na cestě k věčnému ledu Antarktidy. Tam za tou vlnou, jen něco přes 2000 km.

Předem jsem měla jen vágní ideu. Věděla jsem, že pokud strávím 3 měsíce pohybem po Zélandu od severu k jihu, ostrov Stewart prostě nesmím vynechat. Modlila jsem se, abych to stihla. Bude to zlatý hřebík, koupačka na nejjižnějším místě mé pouti. Věděla jsem, že je tam psí počasí, ale krásná příroda. Že tam kivi dávají dobrou noc a místní to tam považují za enklávu odolných podivínů, něco jako kiwi skanzen. Ale málokdo z těch, koho jsem stopla, mi byl schopen dát podrobnější informace – většina Kiwíků tam nikdy nebyla! Ještě že mám přítele na telefonu, tedy spíš kamaráda na facebooku, Honzíka Žertů, který tu nějakou dobu žil a opět mě zásobil neocenitelnými radami a tipy. Jeho pokyny zněly v podstatě takto:

1) určitě musíš na Ulva island (proč?)

2) pokus se dostat do Mason bay (pokus??)

3) zajdi v noci na tajné místo, kde určitě budou kivi, ale opovaž se ho někomu prozradit (mlčím jako hrob!)

4) za žádnou cenu nepropásni nedělní kvíz v hospodě (ve které?)

Na odpovědi k otázkám, jež mi stále vířily v hlavě a denně se rozmnožovaly, jsem si musela přijít sama. A co vám tu píšu, je svatá pravda a nic než pravda.

Ulva island

Malinký drobek udrolený kousek od pevniny uprostřed Petersonovy zátoky, to je ostrůvek Ulva, jediné zcela „nesavčí“ místo na Zélandu (tedy prý tu z pevniny přeplave průměrně jedna myš za rok, ale ta je rychle odchycena, než se stačí potkat s tou loňskou a rozmnožit). Ostrůvek měří sotva pár kilometrů a během dne na něj vyjíždí jen několik malých motorových člunů. Celý je porostlý hustým pralesem protkaným jen tu a tam naučnými chodníčky, takže se tu najednou může procházet jen kolem 20 lidí denně a po libosti si několik hodin nerušeně užívat flóry i fauny. Je zde jen jedno stavení – historická budova pošty z 19. století. Historie praví, že aby se první obyvatelé Stewartu a přilehlých ostrůvků, roztroušených po úžině Foveaux, oddělující tuto oblast od pevniny Jižního ostrova, nehádali nebo nebyli zvýhodněni jedni nad druhými, zřídil si zaměstnanec Britské královské pošty základnu právě zde, na ostrůvku Ulva. On a jeho bratr zde byli jedinými obyvateli. Připlutí lodi oznamovali vyvěšením vlajky na stožáru na nejvyšším bodě (jinak dosti placatého) ostrova. Obyvatelé se na člunech, nastrojeni do svátečních šatů, začali slézat pro poštu a zboží a z rutinní služby se tak stala významná společenská událost, kde se okamžitě probraly všechny čerstvé drby z Evropy a šířily se rychlostí meteleskublesku po celé enklávě. Inu, život tu nebyl lehký a jakékoli rozptýlení tedy více než vítáno. Nedostatek papíru také způsobil, že se až do 70. let 20. století doručovaly pohlednice napsané na pevné a trvanlivé listy místního stromu (samozřejmě řádně ofrankované!). Dnes jsem tento list obdržela na molu, odkud vyjíždějí čluny na Ulvu, místo jízdenky.

Tui, kaka, tititipounamu, toutouwai, tokoeka, weka … ono je vlastně jedno, jak se ti ptáci jmenují. Jsou nádherní a dokážete se na ně dívat opravdu hodiny, dokud vás nerozrazí zima a mrholení, které vás nutí udělat pár prudších pohybů a prostocviků. Našlapovala jsem tiše a opatrně, nekecala, užívala si lidské nepřítomnosti a byla odměněna. Strávila jsem na ostrůvku 4 hodiny a viděla všechny ptáčky z brožurky, co se dala koupit v budce na molu za dvoudolar hozený do pokladničky. Někteří návštěvníci se pohybovali ve skupinkách, dupali a hlasitě konverzovali a pak byli zklamaní, že nic neviděli. Zato já jsem si užila i svého prvního kiviho. Za bílého, tedy vlastně šedivého pošmourného dne si to promenádoval přímo po stezičce, rozhlédl se, přešel ji 3 metry ode mě a pak se v klidu odšoural do křoví, kde ho bylo ještě pár minut možné pozorovat, jak si hrabe v zemi, hlasitě vyfukuje hlínu nozdrami umístěnými na konci zobáku a směšně u toho vrtí zadečkem. Se svým hnědošedým načechraným peřím na silných nohách a kolem zadku vypadal, jako by měl oblečené pumpky. Byla jsem překvapena, jak je veliký a jak dlouhý má zobák. Těch několik vycpaných exemplářů, jež jsem měla možnost zahlédnout v muzeích nebo infocentrech DOC, se tomuhle nemohly rovnat. Zdá se, že je tu dobře živený (i rostlinám se lépe daří tam, kde hlodavci neožírají jejich čerstvé výhonky a kořínky) a pomáhá mu i to, že vyráží na hody nejen v noci, ale i v pravé poledne (což prý dělá jen místní, stewartovský druh hnědého kiviho).

Byla neděle a mě čekala odpověď na další zadanou otázku, tedy spíše na spoustu otázek: vyrazila jsem do hospody na kvíz. Nebylo opravdu těžké poznat do které. Byla tu jenom jedna a byla narvaná k prasknutí. Sešel se tu celý Oban a celý se tu nějakým zázrakem vešel. Byli tu majitelé hostelu, kde jsem na zahradě kempovala, byl tu řidič mého člunu na Ulvu z dnešního rána, byl tu prodavač ze supermarketu, slečny z infocentra DOC, prostě všichni. Pivo si od báru odnášeli v litrových džbáncích, aby nemuseli pořád stát frontu na své pinty, které dnes byly za poloviční cenu, čili pro Čecha jen dvojnásobnou. Toho jsem hned využila a rozhodla se chovat „česky“: šla jsem si pro svůj první džbánek – tupláček a hned byla vtažena do obležení místních, již značně opivených, drsoňů. (Zatímco si Honzík na druhém konci světa užíval fiesty v pravé mexické taverně, já jsem se družila s pravými nefalšovanými Kiwíky – určitě by mě pochválil!) Přisedla jsem si ke dvěma mladým párům z Aucklandu (+ mimino v kočárku vmáčklé do rohu, s nímž to celý večer ani nehlo). Ve všeobecné družné atmosféře jsme se hned seznámili a přihlásili se jako stůl-tým do napjatě očekávaného kvízu. Jedna z holek byla rodilá Španělka, takže jsme spolu dost zabodovaly, pokud šlo o otázky z antické mytologie a z umění (většinou slova latinského původu). Taky oddíl vlajek byl brnkačka, když vám tam dají českou! Kde jsem se vůbec nechytala, to byla kategorie televizních pořadů a otázky, co řekl a neřekl Trump. Zdá se, že tu americké volby prožívali dost intenzivně. Já ovšem ráda vyměním ranní zprávy za ranní probuzení ptáčkem tui na větvi nad stanem!

Kvízovalo se do pozdních hodin, únava i ty nezvyklé dvojpinty mě zmohly, takže se mi už nechtělo čekat, než spočítají body a vyhlásí, kdo vyhrál 50dolarovou útratu na báru (peníze vybrané do kasičky během večera poputují na přilepšenou místní ZŠ, aby se děcka z konce světa taky někam podívaly). Zanechala jsem kamarády jejich osudu a odešla z hospody i z jejich života. Pak mě to trošku mrzelo, zvědavost je sfiňa, ale věděla jsem, že se musím dobře vyspat, protože mě čeká náročný den. Několik dnů. Hledám totiž odpověď na další otázku. Proč Mason bay?

Mason bay

Masonův záliv, zátoka nebo co vlastně (inlet, bay, už je to tu zas a já zas nevím) je na západním konci ostrova. Já jsem na východním. Jsou tři možnosti. 1) letadlo až na Masonskou pláž, kde je hut, 2) tryskočlun, který je schopen za přílivu vás zanechat v polovině trasy, na molu u Freshwater hutu, 3) dva dny pěšky tam a dva dny zpět. Pro mě přichází v úvahu pouze možnost číslo 3. Studuju mapu a mám se na co těšit, inu posuďte sami:

Naštěstí panuje přívětivé suché letní období, to znamená, že už pár dní valně nepršelo a pár dní prý nemá (rozuměj: nebyly povodně). Vybavuju se tedy zásobami na 6 dní (má to trvat 4, ale jen se štěstím a hlad je sfiňa, to už dobře vím), zanechávám v Obanu nejtěžší věci (stan nebudu potřebovat, copak se v TOMHLE pralese dá stanovat?) a vyrážím na trek. Na svůj poslední trek. Bude nejtěžší.

Prvních 13 km je to brnkačka – pěšinka lesem, protibahenní úprava trasy zajištěna, neb koinciduju s Great walk. Oběd v North arm hutu za přítomnosti srnky, nikde ani noha. A pak to začne. Nestěžuju si, byla jsem varována. 8 hodin kořenů, bahna, bahna, kořenů. Přes potoky nahoru dolů, přes zátoky za odlivu, jen vágně naznačená stezka zarostlá v pralese. Most přes největší říčku byl odstraněn. Pokud přebrodím, mám o starost míň, dál už by to mělo jít. Přebrodila jsem bez problémů a dalšího bahna už je opravdu jen tolik, že se dá obejít, aniž byste se propadli po kolena. Jsem pořád v lese, není možno odhadnout stezku dál než pár metrů dopředu a to je děsně demoralizující. Hore po kořenech jako po žebříku, klouže to, mezi tím bahno, neustálé obcházení něčeho a boření se někam. Projít suchou nohou? Vzdávám se po kilometru. Budu ráda, když se hůlkama vyhrabu z každé bažinky beze ztrát. Boty mám zatím obě, plus tunu bahna na každé ke zvedání navíc. Většinou po zadku, někdy i po zádech, se hrabu dál, hodinky se dávno zastavily, mobil nemá cenu vytahovat. Ani nechcu vědět, kolik ještě chybí. Průměrná ryychlost 1 km/h. Prostě se nějak potácím a zpívám si v duchu rock´n´roll Slipping and sliding, nic jiného se tématicky nehodí. Čím dál dál pralesem, tím víc je mi všechno jedno a tím víc zakopávám a padám. Tady už to sakra musí být. Psali 8-10 hodin, za hezkého počasí. Za jiného by tu nikdo ani neprošel! Měli pravdu. Konečně za šírání vrážím čumákem do chaty, vynořuje se jako obvykle bez přípravy z hustého křoví. Nechávám venku své zabahněné brnění, už tu visí 4 další. Skáču do černé rašelinné (ale ledové) vody říčky Freshwater, to mě udrží v bdělém stavu, než se najím. Odpovídám jednoslabičně na dotazy, (4 Kiwi = jejich přízvuku absolutně není rozumět a moje jazykové schopnosti jak známo únavou degenerují, „hm“ bude stačit) a vařím a cpu se postupně, dokud neusnu.

Den druhý – cesta vede po staré trase povozu podél říčky lesem a pak močály po vybudované dřevěné lávce. Bez ní – nemožnost! Tohle místo je většinu roku totálně zatopené. No pasarán! Teď je sucho, to znamená, že neutonu, jen se učvachtám k smrti. Ještě že už jsou tím věčným luhováním moje boty tak popraskané, že voda protéká nejen dovnitř, ale i ven. Ale je to jen 15 km, tři hodinky tou břečkou, bez kopců.

Nikdy bych nevěřila, že tu bude tolik k vidění. Co kilometr, to úplně jiná krajina. Husté křoví, pak otevřené pláně, na nichž stojí voda, rašeliniště s mrtvými kmeny stromů, rákosí a pak se začnou zvedat kopce porostlé klečí a tussockem: písečné duny dělící Mason bay od vnitrozemí. Počasí je taky jiné co kilometr. Slunko, vítr, přeháňky, chvilku se peču, hned se zas oblíkám. Míjím poslední pozůstatky farmářského života (kůlna na stříhání ovcí vonící lanolinem a opečovávané stavení farmy, dávno opuštěné) a pak konečně chata, schovaná v buši. Vede k ní široká vykosená zelená cestička. Chatu obývá rodinka se dvěma malými dětmi. Přiletěli sem letadlem na prodloužený víkend. Děcka jsou nadšením bez sebe. Hrajou si s mušlemi a velrybími obratli posbíranými na pláži, koupou se, lezou na duny, vyvádějí skopičiny. Skvělé místo pro takové blbnutí. Beru si z nich příklad a dělám to samé celé odpoledne. Lezu na duny po stopách oposuma a kiviho (mezi otisky pařátků se line nudle jeho hrabavého nosu). Na nejvyšší duně v trávě je schovaná keška. Dolů se dá surfovat po nohách. Pláž Mason bay je obrovská a divoká, plná mušlí. Vichr fičí do vln. Lahvově zelená, ale žádná lahev od trosečníka. Tak tady – moje nejjižnější koupání ever. A západ slunce. Navzdory sendflies, navzdory písku v uších, v nose, v botách. Tak jsem tu. A jsem tu po svých.

Ráno vstávám v 5 a plížím se rosou po cestičce k farmě. Ani nedutám a nesvítím. Všechno šustící jsem nechala v hutu, teď ještě aby mi necvakaly zuby. Pěkná kosa. Měsíc a hvězdy šajní jak zjednané. Jsou nejjasnější právě před svítáním. Mžourám do tmy, ale najdu je podle sluchu. Hlasité funění. Je tady! Trošku bliknu čelovkou – mžourá na mě kivi! Rychle zase zhasnu, přiblížím se tak na metr. Když pták vidí, že mu nic nehrozí, ubere na ostražitosti, škubne hlavou, pokrčí rameny a šňupe a hrabe si nerušeně dál. Když se na něj vynadívám (jak je směšný v tom svém pumpkovém pyžamu!), zanechám ho jeho hodování a spokojeně se vracím k hutu. Už nedávám pozor. Málem nakopnu dalšího kiviho! Promenáduje si to přede mnou s žížalou v zobáku a dělá, že se neznáme. Ani nepozdraví, jen na mě vystrčí neslušně onu část, jako by říkal: „No tak sis nás užila, ale teď vypadni, mám práci.“ Tak jsem vypadla.

A pak dva dny cesta zpět. Co mám psát – už to znáte. Už jsem to znala. Bolelo to. Ale stálo to za to!

Zpět v Obanu odhazuju boty i hůlky (ty jsou tak zničené, tolikrát ohnuté a narovnané, že bych si netroufla o ně už opřít; a složit taky nejdou), tak jako na Finisteře pálí svoje boty poutníci na konci Camina. Zbavuju se přítěže, doslova i symbolicky. A taky pro sichr, aby mě nenapadlo se ještě někam daleko trmácet. Zbývají dva týdny. Dva týdny pohodlných procházek, slibuju si.

Stewart island se se mnou loučí duhou. Na jejím konci, v přístavišti Halfmoon bay, je poklad. Je tam pořád.

Ráno se probouzím do husté mlhy a naprostého ticha, celých 7 hodin lesem nepotkám ani živáčka, to až pak. Absolutní samota, hlavně duše. Monotónní míhání stromů, brodění kapradím, brodění mechem, brodění vlastním nitrem. Jen drobné mrholení, kapka občas skápne po nose. Bezčasí. V takových chvílích oplakávám svoje mrtvé – lidi, sny i lásky. Vracejí se. Déšť je nespláchne, nejsou splachovací. Jen stečou do pusy; polknu si je s sebou na další cesty.

Houpací most na místo se jménem Rainbow – jak symbolické. Cesta za duhou a na jejím konci čeká poklad.

Statečně se brodím štěrkem na cestě z parkoviště do civilizace. Obláček prachu, zkusmo mávnu – a jedu s Colorado girl skoro 100 kiláků.

Jako bych se přepaprskla pomocí kouzelného prstenu, ze hodinu už sedím v Lumsdenu v malé milé kavárničce, jakou byste v takové díře nečekali. Pan Maor mi nachrchlá nejlepší espresso a paní Maorová naservíruje ten nejúžasnější mrkvový dortík na celém Zélandu. Kafe mě ještě hřálo v břušku, když jsem mávla – a úplně se zamilovala.

Theo: „To je super, ty jedeš do Bluffu, já jedu taky do Bluffu, doufal jsem, že někdo bude stopovat (!) Ale co tam budeš dělat, tam nic není“ (?) Říkala jsem si, že s trochou štěstí bych mohla chytit poslední trajekt v pět na Stewartův ostrov. „No problem!“ zahalekal Theo a už jsme se řítili.

Theo je Gruzínec. Na Zélandu žije už přes 40 let, ale z jeho angličtiny to rozhodně není poznat. Má černé oči, orlí nos, obrovské obočí a prošedivělý kudrnatý plnovous. Pořád se kření. Nemůžu od něho odtrhnout oči, od jeho krásných rukou se stopami dláta tančících nad volantem. Theo je šaman, Theo je hippík. Theo je prostě BOŽÍ. Za dvě vteřiny se známe jako celý život. Za dvě hodiny si řekneme celý život. Theo je námořník a stavitel lodí. Jede navštívit marae v Bluffu, aby místní Maory požádal o pomoc se stavbou obřadní kanoe waka. Veze s sebou své portfolio. Listuju nákresy ornamentů a fotkami lodí, člunů a soch. Je to nádhera! Nejradši bych toho chlápka popadla za ta jeho fousiska a dala mu pořádnou pusu. Za to, že je.

Do Bluffu přijíždíme se sluncem. Moře bouří a krásně voní. Objímáme se na rozloučenou, otiskuju si ho do paměti těla, dovnitř očí. Nikdy nezapomenu!

Člun klouže po moři, rozráží pěnu a zadrhává o každou vlnu. Dere se po hladině ze všech sil, voda stříká pět metrů vysoko. Pasažéři jsou většinou domácí a ani to s nimi nehne. Těch pár borců s batohy se drží zábradlí a mění barvy od žluté po zelenou a nazpět. Je to jak lochneska, je to bezva! Racci jsou tu pořádní macci, drží se hned u hladiny, aby s nimi vítr nemrsknul o loď, a využívají ji jako startovací rampu. Občas se některý rozběhne po vodě, regulérní sprint po vlně, běží několik metrů a pak se odrazí a vzlétne, těsně uhne pěně a zmizí.

Taky prorážíme pěnu, tříšť a ledový vichr, motor řve. Možná Stewart v tom nečase mineme a skončíme na Antarktidě, co já vím? Tahle úžina má mezi námořníky špatnou pověst.

Za hodinu nás kapitán bezpečně vysazuje na molu, celé promrzlé. Halfmoon bay – Zátoka půlměsíce. Dál už to nejde. Jsem na konci světa.

Za neuvěřitelně hlasitého (ale nádherného) řevu ptáků tui stavím na zahradě místního hostýlku stan a přemýšlím o dnešním dni. Den blbec známe všichni. Tohle byl Den dobřec. Ony existují. Jsou pro nás nachystané. Ne jen jako odměna za něco – odmítám teorii, že si vše dobré a příjemné musí člověk zasloužit nějakou strašnou dřinou, odříkáním nebo snad utrpením. Den dobřec tu dnes byl, aby mi to připomněl: že všechny dny můžou být už jen takové – když je necháme přijít.

Už zase někam šlapu. Kdo by to byl řekl! Je to do kopce a funím – je vedro. Ale pohání mě nečekaná energie. Za prvé to totiž vypadá, že je to už naposledy. Za druhé: loučím se s horami po rebelsku! Jsem černý pasažér na Velkém treku. Nemám ani rezervaci, ani jsem se poslušně nedostavila na velín poučit se o počasí. Už mě to fakt přestalo bavit, kvůli jedné procházce se někde dovolovat. Je krásně, to je vidět na první pohled. Tak šup! A i kdyby časem bylo hůř, to už budu dávno za horama. Doslova. Takže funím do kopce, nejdřív lesem podél jezera, pak lesem nekonečnými serpentinami a pak konečně po zlaté louce s výhledy. Batoh mě netíží, to se mi jenom zdá. A pot mi taky neteče po zádech, kde by se tu vzal, když ani pot, ani batoh, jakož ani celá já tu vůbec nejsem. Oficiálně tu vůbec neexistuju. Nikdo mě večer nebude sčítat ani legitimovat. Mám od všech pokoj. Ještě nevím, kde budu dneska spát, a je mi to jedno. Chcu si užít Kepler track, který je tak jiný než všechny předchozí tracky. Žádný prales, jen nekonečná hřebenovka po holých vrších plných trsů tussocku a kytek. Jsem na nejdeštivějším místě Zélandu. Na místě, kde prý prší 350 dní v roce. Kde se neměří srážky na milimetry, ale na metry. Obloha je vymetená, můj mozek taky. Je určitě aspoň 30 stupňů a nikde ani milimetr stínu. Takové dny pak většinou v mé paměti zůstávají jaksi neurčité, k neuvěření, jen s vůní soli a bílou žhavou koulí vypálenou v hlavě.

Ze všeho nejvíc to tu připomíná Malou Fatru. Chodníček se vine po úpatí skalnatých špic a pak po hřebínku úzkém tak metr. Každou chvilku se musím podívat na tu či onu stranu, abych se přesvědčila, že to hluboko dole nejsou louky poseté čučoriedkovím, ale modrá hladina jezera Te Anau. 10 hodin chůze, litr a půl vody.

Kepler tu ale přece jen nachystal pár osvěžení: v poledne je to krápníková jeskyňka například. Ty vratké schůdky do černé úzké díry se mi zprvu vůbec nelíbily, ale vanul odtamtud chlad, a to rozhodlo. Normálně jsem na podobné vniky děsná sralbotka, zvědavost však byla tentokrát silnější než mdlá záře vyklechtané čelovky. Nepouštěla jsem se nikam daleko, nejsem sebevrah. Prostě jenom až tam, kde ještě nehrozilo zaklínění, kde jsem se ještě mohla pohodlně postavit. Byly tam krápníky a padaly mi přímo na hlavu. Varhany, záclony, rampouchy, hlaďoučké a lesklé, třpytící se do růžova a voňavé bůhvíčím, asi tmou. Je to přece jen krása, ocitnout se na chvilku v rodidlech mamky Země!

A pak zase dál po hřebínku, kolem ty Kriváně a Rozsutce, ale pozor, ke kochání zastavit, k čurání dobře rozložit rovnováhu – nejsem přítelem suchého bobování.

Pár postaviček na hřebínku připomíná špejle na střelnici, vždycky dvě spolu a pak díra, to jak je sejmula dobře mířená rána a oddělila jeden pár od druhého. Jen já jsem jediná samotná špejlička vzadu, dvěma třískami zafixovaná na hraně tohohle foukacího hřebenu. Postupně míjím dvě dřevěné chatičky záchranných bivaků, značně odrané a smradlavé, určené opravdu jen zoufalcům ve sněhových bouřích. Jediné, co ještě neukradli, jsou lavinové lopatky – kdo by se tu s nimi tahal. Ve vzácném stínu a závětří pod dřevěnou podlážkou si udělala hnízdo papoušice Kea. Poznám to, až když mi přes mezery pod zadkem začne krást sváču. Jedeš! Ulov si zdechlinu, potvoro, v tomhle počasí jich tu budeš mít pár natotata. Je třeba se zvednout a makat dál, odpoledne se nachyluje, cesta do údolí dlouhá a voda žádná. Tak abych tou zdechlinou nebyla já.

A pak se objeví schody! Stovky schodů někam do pekel. Nechali je tu snad filmaři po natáčení Pána prstenů, nebo co? Ta absurdnost, tady uprostřed pustých hor! Pak si vzpomenu, že jsme na Great walk. Za ty prachy musí asi DOC ukázat, že se snaží. Tak sem vrtulníkem vozí schody.

Trvá to ještě dobré 2 hodiny, než se podobnými serpentinami jako ráno nahoru vykroutím lesem až dolů k potoku. Stín! Nejlahodnější voda, jakou jsem kdy pila! Vodopád! Skáču tam. Asi na 3 vteřiny, dýl ty nože nejde vydržet. Před smrtí umrznutím jsem se zachránila, ale smrt ubodáním se blíží! Sbírám veškeré síly a prchám, fackujíc se hlava nehlava, před největším muším vojskem od dob dinosaurů.

Jsem opět v deštném pralese. Pozná se to tak, že není kde složit hlavu. Po kolena v kapradí marně hledám, kudy by se dala říčka tekoucí z vodopádu přebrodit na cosi, co vypadá jako náznak louky. Přebrodit se nedá nikde, břehy jsou vymleté tak 2 metry hluboko. Dalo by se to skočit, ale nahoru bych se nevyškrábala, nejspíš by se to se mnou urvalo.

Plížím se tiše kolem chaty s tábořištěm, kde bych byla bývala spala, kdybych byla bývala na Kepler tracku legální. Z okna mě pozoruje ranger, do háje. Snažím se tvářit děsně nenápadně a nenavazovat oční kontakt, podle pravidla: když nevidím já jeho, nevidí ani on mě. Dělám, jako že mířím k tábořišti, za nejbližším křovím matu stopu a peláším dál po trase do údolí. Pár zatáček dávám v poklusu. Vinnetou hadra.

Už toho mám dost. Mám hlad. Chcu spát. A furt nikde flek na stan. Louka, již jsem si vyhlédla z hřebene, se ukáže jako louka podmáčená, veliké rašeliniště, ve kterém stojí vody na metr. Bloumám ještě aspoň hodinu, než se mi podaří najít jakštakš vyvýšené místo na suchu. Trávy nad kolena. Poctivě ušlapávám a plaším další hejna sendflies. Stmívá se. Tak tady mě opravdu nikdo hledat nebude. Ještě výprava k někde vpředu šumící řece. Bojím se, že potmě nenajdu stan, tak pádím jak Hatátitla. Stan nacházím, ale nechám se dobrovolně ožírat – na nebi se totiž hraje mléčné divadlo.

Týden strávený ve Fjordlandu otevřel další nečekané horizonty té nádherné země, o níž jsem si myslela, že už mě po dvou měsících dohromady ničím nepřekvapí. Byla jsem zase u západního pobřeží, ale s nekonečnými plážemi severu dranými větrem a vlnami Tasmanova moře to mělo pramálo společného. Moře se tady zakusuje hluboko mezi zaoblené kopce i vysoko čnící skalnaté štíty a je mírné, černé, lesklé a plné tajemství jako zrcadlo Galadriel. Často nepoznáte rozdíl mezi fjordem a jezerem, dokud se nepodíváte do mapy. A ta jména! Křísí ve vás ducha odvážných námořníků a objevitelů, probouzí romantické tužby vyrazit na rozvrzané kocábce někam za dobrodružstvím. Milford sound, Doubtful sound, Resolution Island, Wet Jacket Arm, Expedition Peak, Lady of the Snows … Jak by se tady krásně vyjímala La Grace!

Jako bych se nepřehoupla jen přes hřeben hor, ale přes celý svět. Citelně se ochladilo a krajina dostala lehce polární ráz. Po hladině jezera Te Anau se každé ráno převalovaly tajemné mlhy, těžký vzduch byl plný hlasů vodních ptáků odrážejících se ozvěnou uprostřed bílých chuchvalců. Prsty a nos mrzly, naplavené dřevo v zátočinách se obalovalo jinovatkou. Představovala jsem si, že jsem někde na Klondiku a každou chvíli musím narazit na medvěda. Nebo on na mě. Pak se mlhami začlo drát slunko a to byl tanec! Hmyzům osychala křidýlka a do trávy vyrazili králíci. Na tu krátkou chvilku mezi svítáním a úplným dnem, kdy se otvírají květy na noc uslé, se vzduch naplnil rajskou vůní. Já vím, že s tím stále otravuju, ale fakt, nekecám! A do toho si představte první větu z Peera Gynta. Zavřete oči – a máte to!

Udělala jsem si základnu v kempu Lakeview v Te Anau a hodlala si to užít. Ranní procházky. Večerní kafíčka a dortíčky. Saunu. A samozřejmě výlety! Hodlala jsem utrácet prachy! Po dvou měsících šetření zbylo dost, abych si mohla začít plnit své nákladnější sny. Nebyla jsem blázen, abych utrácela za pozemní dopravu, když stopem je to zadara a daleko rychlejší a zajímavější. Ale vyhlídkovou loď si nestopnete. Zkonzultovala jsem 3 různé meteo servery, udělala aritmetický průměr, vybrala nejnadějnější den a zakoupila svůj BIG TRIP – celodenní zájezd k Doubtful sound – a modlila se ke všem vílám a trollům, aby to vyšlo. Ono plavit se v mlze nebo dešti po fjordu by mělo asi stejný efekt jako totéž na Pryglu. A za to se mi 240 babek rozhodně dávat nechtělo.

Co dělat, zatímco čekáte na výlet k fjordu? Udělat si výlet k jinému fjordu! Vstanout za tmy, zahřát se poklusem na milfordskou „dálnici“ a čekat na stopa. Každý den brzo po ránu se z Te Anau (nebo už z Queenstownu) začne vinout had světel: stovky turistů v autech a zájezdových autobusech lačnících spatřit krásy pověstného fjordu Milford Sound. Ani bych nemusela mít ceduli – tahle 120 kiláků dlouhá cesta nikam jinam nevede. Bere mě anglicko-řecký pár, vyjížděli kolem 4 a už mají půl cesty za sebou. Rozproudí se živá konverzace o krásách Řecka a záludnosti indoevropských jazyků a zatím se za oknem odvíjí jiná krásná podívaná, která nás donutí zmlknout a vydávat jen občasná citoslovce: širokým travnatým a lesnatým údolím se válí mlha a z ní začínají vykukovat ozářené vršky kopců. Za naprostého ticha jsme vjeli do filmu.

Mezi tím co míjíme parkoviště u Routburnu, kde jsem předevčírem promokla na kost, šplháme do sedla a sjíždíme dost divokým jednosměrným tunelem na druhé straně k moři, se líhne nádherné žluté ráno. A do toho žluta s modrým dnem se vyklubal zobáček mířící k nebi, skála Mitre Peak. Je na všech pohlednicích a přebalech průvodců a map. Ale takhle naživo to je přece jenom jiné kafe.

Škoda že se tu nedá udělat žádná túra; údolí fjordu je tak sevřené mezi strmými stěnami, že se tu už žádná stezka nevejde. Jediný způsob, jak se pořádně porozhlédnout a pokochat, je výlet katamaránem. Tady je to dělané na turisty, ne pro kamzíky, bohužel. Letiště, parkoviště, dva hotely a přístaviště pro několik společností tahající z lidí prachy. Obejdete to vše za hodinku a co tady pak celý den? Marné toužení podívat se dál, tam za zátočinu, za ohyb skaliska? Stopovat zpět, když všichni ti tůristi se budou vracet až večer? Nic se nedá dělat, zakupuju lodní lístek, útěcha je, že s last minute slevou.

Stálo to za to, ne že ne, ale na takových davy přecpaných místech se nikdy zcela nezbavím pocitu stísněnosti a negativní energie ve vzduchu. Snažím se to vytěsnit, nevšímat si všeho rušivého kolem, eliminovat kontakt s lidmi, zavřít uši, soustředit se jen na přírodu: skály vyrostlé z vody a napřahující se až do nebe, vodopády a čůrky, hladké stěny, na nichž se tu a tam podařilo zachytit mechu, kytce nebo dokonce stromu, lachtany rochnící se na skalnatém ostrůvku. Ale nikdy to nejde docela. Jako by celý fjord nesl stopy zneužívání a lačnosti podnikavců po penězích. V té záplavě autobusů, lodí a lidí, kteří se rvou o zákazníky a nejde jim o nic jiného než vytěžit co nejvíc, mám chuť vzít kýbl a kartáč a všechny ty skály pořádně vydrhnout a vysmýčit, aby byly zase čisté, pravdivé a svobodné. Kdyby tak chtěl přijít pořádný slejvák, potopa, sedm ran egyptských, invaze sendflies, něco, co by spláchlo celý ten mamonem zapařený dolík někam daleko na moře. A byl by klid. A nikdo by tu nebyl. A Mitre by si zhluboka oddechla. A bylo by to krásné.

Těším se na zítřek. Doubtful sound není zdaleka tak profláknutý, je daleko, jede se tam dlouho, složitě a draho, nevede tam veřejná cesta, nejsou tam restaurace ani hotely. Je delší, rozlehlejší a divočejší. A nejsou tam skoro žádní lidi. Kéž je tam i ticho!

Autobus mě vyzvedává před šestou. Klepu kosu před kempem, nebe si zrovna chystá setřít Mléčnou dráhu z fousů. Je nás jen pár v tom velkém autobuse – začíná to dobře. Jedeme k jezeru Manapouri, ve stejnojmenném městečku nasedáme na trajekt, který nás převeze do Západního ramene. Tam není nic, „jen“ elektrárna. Ovšem není jen tak ledajaká. Je to jeden z technických divů světa. Nachází se celá v podzemí a složitým čerpacím systémem využívajícím různé nadmořské výšky jezer Manapouri a Te Anau posílá vodu tunelem přes turbíny do fjordu. Elektřina zásobuje 160 km vzdálenou slévárnu aluminia v Bluffu, až na nejjižnějším výběžku Jižního ostrova. Elektrárna se stavěla v letech 1964-71 a podle Wikipedie stála přes 2 miliardy v současných dolarech. Pěkná hračka. Původně byla prohlídka tohoto neuvěřitelného díla zahrnuta do zájezdu, ale tuto sezónu se zrovna rozhodli zavřít a udělat generální opravu. Škoda. Bylo by zajímavé srovnat to s paraguaysko-brazilskou Itaipú, kde jsem byla před třemi lety.

Vyrábíme jezeru Manapouri první ranní účes a ono nás odměňuje nádherným svítáním. Ve West Arm nasedáme do autobusu a šplháme elektrárenskou silnicí přes průsmyk a dolů k fjordu. Wilmot pass road je prý nejdražší cestou v historii Zélandu. Nevypadá. Je to jen pár kilometrů štěrku, ale těm několika mikrobusům, co tu denně projedou, dává pěkně zabrat.

Na vnitřní straně okénka se usadily první 2 muchy. Přes varovné nápisy v mikrobusu „nerozmačkávejte nám prosím mouchy na skle“ se Japončíci sedící přede mnou v panice snaží o úkladnou vraždu. Asi se bojí, že dostanou malárii. Celý mikrobus se okamžitě začíná zuřivě šplíchat repelenty. Nevěřím svým očím. Je možné, že tihle lidi na výletě ve Fjordlandu, nejdeštivější a nejlesnatější části Nového Zélandu, ještě nikdy neviděli sendfly? Bezpochyby si o těchto krvelačných bestiích přečetli v průvodci a teď se bojí, že budou bídně sežráni.

Těch much bylo nakonec za celý den asi 5. A to jsem je musela skoro vyhlížet a divila jsem se i ušima, kam se poděly, a libovala si, jaká je to krása je tu nemít. Ale ostatní se oháněli a běhali před nimi jak blbí a zamořovali okolí repelenty. Pak uviděli weku a fotili ji svými teleobjektivy asi hodinu, vůbec je nezajímala ta nádherná panoramata kolem. Musela jsem se hluboce zamyslet. A na konci té úvahy si velmi upřímně pogratulovat. Jak je to skvělé, cestovat s báglem, chodit pěšky a spát ve stanu. Jak je to skvělé skamarádit se s ptáky, zvířaty a hmyzáky, zapadnout do jejich světa a sžívat se s ním každý den, za pochodu. Díky za ty štípance, díky za smrduté oposumy. Tihle lidi možná projeli celý Zéland aniž vystrčili nohu z auta, autobusu, hotelu, aniž jim myši sežraly banán, aniž slyšeli ranní písničku jediného tui, aniž se jedinkrát poškrábali nebo zakopli o liánu. Ti lidi pravděpodobně nikdy v životě nebudou čurat na kapradí a pít vodu z potoka. Najednou mi jich zabylo strašně líto. Aspoň že je napadlo vyjet si na lodi a nadýchat se trochu čerstvého vzduchu. Doufám, že si to i přes tu silnou vrstvu chemického posypu na xichtu užijou (pokud teda najdou odvahu vylézt na palubu)!

Jak to popsat? Kde na to brát slova a nekrást? Tak budu mlčet. Doubtful má díky své odlehlosti tu pověst: The Sound of Silence, krajina ticha. A když náš kapitán a průvodce s námi zajede doprostřed a vypne na chvíli motor, zavalí vás to ticho jako teplá pěnivá radostná vlna. Dál už je to němý film. Jen toho Peera Gynta by to snad sneslo, ale jen úplně potichoučku. A nedejte moc na fotky. Nikdy se jim to nepovede věrně. Zajeďte si na originál. A nezapomeňte vypnout motor.