lenkaplenka

Věděla jsem, že je to teď, nebo nikdy. Jestli se hodlám posouvat furt na jih, lepší příležitost už nebude. Na co? Inu, na degustaci vína. Marlborough je nejslavnější vinný kraj Zélandu. A to se musí prozkoumat! Přece se nemůžu vrátit domů, aniž bych pořádně ochutnala! A jelikož Zéland je kraj na tůristy zařízený a na cokoli si zamanete zde máte tour, rozhodla jsem se toho tentokrát využít.

Jen co jsem v Pictonu přistála s trajektem (a ubytovala se v pěkném hostelu plném koček), sehnala jsem za rozumnou cenu (na místní poměry samozřejmě) půldenní wine tour s ochutnávkami na „několika“ vyhlášených vinicích a s lunchem (který si samozřejmě musíte zacálovat už sami). Trochu jsem měla obavy, jak to dopadne, jestli to nebude za hodně peněz málo muziky, ale rozhodla jsem se to risknout. Kdy už v životě zase budete testovat vína na Zélandu, že?

A tak mě v 9:30 ráno před hostelem vyzvedla dodávka společnosti Marlborough winetours s řidičkou a průvodkyní Katrinou. Nebudu vás dlouho napínat a můžu vám říct, že tento den se zapíše na seznam mých nejen nejlepších místních zážitků, ale možná i životních. Přátelé, kamarádi, stálo to za to!

Co se tu pěstuje? Inu, rozptyl je široký, až jsem byla příjemně překvapena. Styl je to spíše evropský než argentinský a většina vinic patří menším rodinným podnikům. Ale opravdové sklepy byste tu hledali marně: když jsem se zeptala, jestli někdo skladuje víno skutečně v podzemí, po dlouhém přemýšlení řekli, že jeden, ale to si ani tak nebyli jisti. Přivedou vás prostě do nóbl degustační místnosti na vinici a tam už je připraven majitel nebo šikovná slečna, aby vám podali zasvěcený výklad a pohárky.

Většinou se začlo Sauvignonem a přes Pinot Gris a občas i nějaký ten Riesling, Chardonnay nebo dokonce i Veltlín se došlo k Pinotu Noir, Syrahu, Merlotu nebo i Malbecu.

Objeli jsme nakonec celkem 7 podniků, kde byla vždy degustace tak 5-8 vzorků. A tour se z půl dne protáhla na den celý. Bylo nás 5, jeden postarší pár Angličanů, jeden pomladší lesbický pár z Aucklandu a já. O obědové pauze si šly holky zakouřit a Katrina povídá: „Nechtěla jsem před nima mluvit, protože si zaplatily tour na celý den a vy jen na půl. Ale pro mě by bylo komplikované vás teď rozvážet zpět a zase se vracet, takže jestli vám to nevadí a jestli nemáte na dnešní odpoledne jiný program, dělejme, jako že máte taky celodenní tour.“ No co myslíte, dělali jsme!

A tak jsme byli ve větší vinici založené Chorvatem Vila Maria, pak v malém biopodniku
Omaka springs, kde měli i výborný olivový olej, pak u Němců ve stylové restauraci Glesen (oběd – sýrový talířek 17 babek), pak u Švýcarů na Fromm Range, kde dokonce vůbec nepoužívají ani traktory a údržbu ve vinicích obstarávají dva koně, pak jsme zajeli na vyhlídku pokochat se těmi řádky táhnoucími se k horám. Následovala Spy valley, v názvu vtipně využívající v blízkosti umístěnou americkou „špionážní“ základnu. Všude visely plakáty s Jamesem Bondem a názvy vín byly na etiketách uvedené i v morseovce. To už jsem pomalu přestávala vnímat, ještě že si člověk mezi vzorky mohl vždy nabrat z mísy trochu krekrů, jinak bych už byla pod stolem. Pak jsme ještě zvládli značku Framingham wines a nakonec poctili návštěvou podnik specializovaný na šampusy jménem No. 1. Podezřívám Katrinu, že se s degustátory tajně vsázejí, kdo bude v každé tour nejdřív na šrot. Na závěr nás ještě zavezla do čokoládovny. Výborné, ale předražené, takže jsem to tam nechala ležet.

Celou cestu se mnou jezdil i můj batoh s tím, že se do hostelu už vracet nebudu a že požádám Katrinu, aby mě vyhodila v Pictonu u odbočky na Charlotte drive a dostopuju na začátek Queen Charlotte tracku, jež byl na další dny v plánu. Kolem šesté večer, kdy jsme končili, ale prohlásila, že to má po cestě domů a že po takovém dni si mě nedovede představit někde na cestě, a odvezla mě až do kempu 3 km od mého cíle! Zlatá baba! A když došlo na placení tour, neměla drobné nazpět, takže mi nakonec dala ještě 15 doláčů slevu! Volám sláva a 3 dny se raduju. Na pláži u kempu si dávám osvěžující večerní plavání a zalézám jako mrtvola do stanu. V noci v 3:30 se budím a vylézám na záchod. A tak se leknu, že si málem crbnu do gatí. Protože na mě padá ohňostroj. A není to ohňostroj, ani výbuch sopky, je to ta nejjasnější jižní obloha, jakou jsem kdy viděla! Mléčná dráha tak hustá, že byste ji olízli, a uprostřed trůní Jižní kříž a šajní jak zjednaný. Až se bojím narovnat, aby mě nepraštil do čela a nepropálil tam díru.

Ze stopu do metropole se nakonec vyvinul jeden z mých nejhezčích dosavadních zážitků na Zélandu. Bylo pěkně a nečekala jsem nikdy dýl než 5-10 minut. V podstatě sotva jsem mávla, už jsem jela. A potkala spoustu zajímavých lidí. Během chození v národních parcích a na Velkých trecích člověk potká sice spoustu lidí, ale jsou to hlavně Němci, Francouzi a Britové na prázdninách. Kdežto na stopu máte příležitost konečně proniknout mezi místní, pokecat a dovědět se odpovědi na spoustu otázek, které vás za těch pár týdnů pozorování v cizí zemi napadly. Teda, pokecat…dovědět… Pokud rozumíte kiwiangličtině pochopitelně.

Nejdřív mě vzal z parku otec se synem, co už jsem je před tím na vyhlídce prosila o fotku. To bylo ještě v pohodě. Pan byl učitelem a mluvil normálně. Pak mě ale vzal borec, co vezl banány do supermarketu. A byla jsem v řiti. Nerozuměla jsem mu ani slovo. Jen jsem se pitomě usmívala, kývala a občas utrousila: „Oh, yes?“ „Really?“ „Great!“ Naštěstí mě nevezl moc dlouho (ale dal mi banán). Pak mě vzal stařeček v nablýskaném meďourovi. Pravil, že jede vyzvednout ze školy svoji vnučku. Aspoň tak jsem si to domyslela, protože mu taky nebylo rozumět ani prd. Navíc šišlal, neb měl umělé zuby. Pak přijela odtahovka (víte, co myslím, takový ten náklaďáček s jeřábkem na odtahování aut, když špatně parkujou, kterých by měli mít policajti ve Štramberku aspoň 20, ale nemají ani 1). To bylo něco podobného, jen jsem vyrozuměla, že borce udivilo, že cestuju sama, varoval mě, ať si dávám bacha a nelezu do auta k samotnému chlapovi (haha!) a na závěr vyjádřil naději, že si snad brzo najdu nějakého místního šuhaja do páru, aby mě ochránil před nástrahami místního podsvětí.

Sotva mě vysadil, přišel nejzajímavější stop dne, i když taky nejsmutnější. Vzala mě paní, která jela z prázdninového pobytu u moře a nechtěla být sama. Byla sama týden. Koupili si zájezd s manželem, ale on o Vánocích zemřel. Byl to doktor a zajímal se o různé tradiční léčitelské postupy, hlavně maorské. Paní sama byla učitelkou maorštiny. Proto i celé rozloučení s manželem probíhalo v maorském stylu, ve společenském domě marae, kde všichni zúčastnění vzpomínali na mrtvého a zmiňovali různé historky z jeho života a veselili se na počest toho, že jim bylo dovoleno se s ním v životě setkat. Susane mi pak asi hodinu povídala o své práci, o maorských tradicích a historii. Bylo to strašně zajímavé. Rozloučily jsme se tradičním pozdravem hongi – přitisknete čela a nosy k sobě, rovně a pevně, silně vdechnete (jako byste si toho druhého chtěli očuchat) a pak pomalu uvolněně vydechnete.

Měla jsem ten den štěstí na učitele. Ten další byl původem Skot, zajímající se velice o přistěhovaleckou minulost svých předků a staral se dokonce o muzeum ve svém městečku na sever od Aucklandu. Učitel přírodních věd v důchodu. Když mu loni zemřela manželka, koupil si dle jejího posledního přání karavan a jezdí sem tam po Zélandu, aby neseděl doma a nevrtal se jen tak v nose. Bylo pro něj novinkou, že se rozdělilo Československo, a úplně se styděl, že mu to uniklo. Byl moc milý, zajel si kvůli mně asi 50 km, aby mě popovezl. Prý stejně nemá nic jiného na práci, tak co.

Když mě vysadil v malém městečku u benzínky, šla jsem tam na záchod. Ceduli s nápisem Wellington jsem měla položenou na umyvadle. A najednou další holka na záchodě praví: „Ty stopuješ do Wellingtonu? Tak pojď, hodím tě kus, mám tam už sice 2 stopařky, ale ještě se vejdeš.“ Stefanie byla z Německa. Koupila si velkou dodávkou, nechala se potetovat a hodlá se na Zélandu usadit navždy. Budiž jí přáno!

Posledních 80 km jsem strávila snahou porozumět dvěma dámám, co mě vzaly nakonec. Byla to asi matka s dcerou. Obě hulily jak fabriky a měly kvůli tomu celou cestu otevřená okna. Neměla jsem tudíž šanci je slyšet, i kdybych jim nakrásně rozuměla. Taky obě popíjely po cestě pivo. Dcera jen jedno, protože řídila, ale matinka už byla řádně v ráži, což ještě komplikovalo její výslovnost. Pochopila jsem, že jsou z Aucklandu, dcera už žije dlouho ve Wellingtonu a teď tam stěhuje matku a radí jí, jak se přihlásit k pobytu a jak sehnat ke koupi barák.

Během posledních týdnů jsem narazila na neuvěřitelné množství Aucklanďanů, kteří prchají na jih, hlavně kvůli nebetyčné drahotě všeho. Skupují domy ve Wellingtonu a na Jižním ostrově, za což je ale jižani nemají rádi, protože způsobují růst cen i tam. A upřímně – kdo by měl rád Aucklanďany – vždyť je to vlastně něco jak Pražáci! 🙂

Tak jsem se dostala do metropole a zdržela se dva dny. Dohromady o ní není co povědět, bylo taky dost hnusně a v dešti se vám všechno jeví jaksi šedivě a nemastně. Hostel byl taky poměrně hnusný a drahý, ale co byste chtěli na poslední chvíli, když jste nechcačky dorazili jak na potvoru v době prodlouženého víkendu na oslavu výročí založení města!

(Takže musím přiznat, že Auckland na mě udělal daleko lepší dojem:-) )

Wellington má krásnou polohu v zálivu obklopeném kopci, takže centrum je poměrně malé a všechny rezidenční čtvrti jsou roztahané po těch kopcích s výhledem na moře. Bohužel právě kvůli této poloze je tu ale taky pravidelně větrno a deštivo. Mají tu pár ulic s poměrně zachovalými starými dřevěnými domy z doby koloniální, pár kostelů (velice mi připomínajících chilský ostrov Chiloe), ale jinak je to typická směska starého a nového naplácaná bez ladu a skladu. Moc pěkná je botanická zahrada na kopci, kam vede lanovka jak na Petřín. A to je asi tak vše. Vlastně ne. Ještě je tu muzeum Te Papa – něco jako Národní muzeum. Vstup je tam zdarma a všichni Kiwi jsou na něj patřičně hrdí. V 6 patrech poměrně ohyzdné budovy (podobně ohyzdné jako Parlament kousek vedle) v blízkosti přístavu se dovíte vše o geologii, flóře, fauně a historii Nového Zélandu. A samozřejmě o Maorech. Mě nejvíc zaujala expozice geologická, kde jste si mohli zažít zemětřesení a nebo potěžkat různé horniny, co kde kdy všemožné sopky vychrlily či odhalily. V části historické jsem si mohla vyzkoušet, zda by mě vpustili na Zéland jako imigranta v různých dobách a podle různě nastavených pravidel. Tak například v roce 1880 stačilo splnit jedinou podmínku: jste žena mezi 16 a 50 lety? Ano. Bing! Vítejte na Novém Zélandu! Zato v takovém roce 1970 by mi nepomohl ani VŠ diplom a znalost angličtiny.

Jo a taky jsem při courání městem narazila na podnik jménem Café Pravda. Tam jsem samozřejmě musela na kafe – to byla povinnost. Ale zklamali: všude obrazy Lenina a ruské nápisy a vlajky, kafe drahé a hnusné, baba mi to donesla v hrnku celém pokypaném a když jsem se jí zeptala, proč se to proboha tady jmenuje Pravda a co to má společného s tou výstavkou, nevěděla. Prý to tak převzali po předchozí majiteli a chtěli zachovat „ten rozkošný historický design, ta kavárna je totiž hodně stará, víte, už z 80. let!“ Ale jestli byl zakladatel Rus nebo Čech nebo co, o tom nevěděla nic.

Za bouřlivého deštivého rána jsem se rozloučila s Wellingtonem a nasedla na trajekt směr Jižní ostrov. Zavazadla odbavovali jako na letišti, a tak jsem s hrůzou zjistila, že s čerstvým nákupem proviantu tahám na hrbu rovných 20 kilo! Měla jsem radši zavřít oči.

Nová a věru nelehká dobrodružství právě začínají!

Tyčila se na obzoru už dobrý týden. Mávala na mě z dálky – nebo spíš důstojně kynula. Osamocená, často jen bílá špička prodírající se prstencem mraků. Nepřístupná, lákavá. Posvátná hora Maorů Taranaki. Hora, na kterou jsem nevylezla.

Opouštěla jsem NP Tongariro s vyhlídkami na dlouhou cestu a těžký stop. K Taranaki vedou buď šílené okliky, nebo přímější, ale přesto dlouhá a hlavně klikatá cesta, které se přezdívá The Forgotten world highway – dálnice Zapomenutého světa. A ta krajina je opravdu jako Bohem zapomenutá. Dříve tu panoval neprostupný prales, skrz nějž se dalo dostat jedině vodními cestami povodí řeky Whanganui. Odtud odněkud začalo osídlování Severního ostrova bělochy. Obchodovali s Maory připlouvajícími po řece. Hlavním artiklem byly ryby a dřevo. V době rozkvětu na počátku 20. století se tu rozrostla obdělaná půda, začaly vznikat ovčí farmy. Začala se taky budovat silnice i železnice. Pak ale někdy kolem 2. světové války přišla krize. Oblast se téměř vylidnila, rozestavěná cesta zůstala jen na papíře. Dnes tu na kánoi či horském kole zažijete divočinu. Nejznámějším místem, na něž míří těch několik málo turistů, které neodradí odlehlost a špatná kvalita silnice, je Bridge to Nowhere „Most, který nevede nikam“. Právě zde se pionýrské práce zastavily.

No a po této „dálnici“ jsem měla stopovat. Nejdřív jsem v kempu přemluvila skotský pár v karavanu, aby mě kousek popovezl. Pak mě další kousek vzala maminka dopravující 2 děti do školky. A sotva mě vyhodila na křižovatce a já jsem zvedla palec, ozvalo se kvílení brzd a z auta vyskočilo něco fousatého v klobouku. Christian! Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to ten den pro mě prostě nachystané. Chechtali jsem se tomu setkání celou cestu.

Asi jsem byla móóóc hodná. Už to, že jsem se vlezla do auta, protože Chris vzal ještě jiné stopaře, Francouze Antoina a Kirsty. Pak to načasování, to bylo naprosto luxusní. A navíc, když jsme to pak hrnuli 200 km serpentinami mezi vršky a kaňony (místy se „dálnice“ měnila ve štěrkovou pěšinu) a potkali za tři hodiny asi jen 2 auta a 2 traktory, pochopila jsem, že kdyby mi vyšší moc neseslala Christiana, stopovala bych tam dodnes!

Minuli jsme několik cedulí „Vítejte ve svobodné republice Whangamomona!“ A pak jsme narazili i na městečko (teda vlastně hlavní město) stejného jména. Jako bychom projeli dírou v čase a ocitli se na Divokém západě někdy v roce 1880! Dřevěné domky podél jediné street snad byly kulisy z Limonádového Joea. Kolem vedla stařičká železnice, na níž se turisticky můžete projet malými drezínkami. Dokonce se tu na víkend chytala i velká republiková slavnost – Whangamomonské hry (to mi pak pověděli místní, co jsem stopla, všichni se tam chystali popít piva, poslechnout si místní kapely a zasoutěžit v disciplínách jako Hod gumákem a podobně).

Pár zatáček – a díra v čase se uzavřela. „Konec výsostného území republiky Whangamomona, vítejte zpět na Novém Zélandu.“ Přes další kaňony, serpentiny a ovčí farmy jsme se dostali konečně pod Taranaki (schované bohužel v mraku) do Stratfordu.

Když už si pojmenujete městečko tak ambiciózním jménem, nezbývá než to dotáhnout až do konce. Takže nás vítá obrovská cedule s portrétem Shakespeara a postupně míjíme Hamlet street, Julia street, Falstaff street atd.  Městečko je taky divokozápadní a na Nový Zéland patřičně staré. Chlubí se divadlem uvádějícím – jak jinak – Shakespearova díla a taky sto let starým orlojem na radniční věži. Úplný skanzen!

Mraky na obzoru nevěstily nic dobrého. Chris nás vyklopil a zmizel s dalšími německými kamarády, se kterými tam měl sraz, v propadlišti dějin. Všichni chceme na ten kopec, tak to jsme zvědavi, jestli se ještě sejdeme!

Já jsem s Francouzi navštívila místní infocentrum, kde nám pověděli, že léto letos není a nikdy nebude, že tak děsné počasí tu nepamatujou, že bude hnusně a ještě hnusněji a že teda každopádně zítra se k hoře nemáme ani přibližovat: vichry 120km/h, déšť, sníh až do nížky 1200 m n. m. No, tak to byly tedy optimistické vyhlídky. V předpovědi ale bylo občas nějaké to okénko, kdy se má počasí trochu umravnit, tak jsem doufala, že když se zítra dostanu odpoledne pod horu a v tom okénku vylezu k blízkému hutu, budu mít dobrou výchozí pozici pro případ, že by se objevila naděje na nějaký ten „summit day“.

Jen co jsem se zcivilizovala kávou v místním báru, začalo chcát. Ale to nebyl obyčejný déšť, to byly přímo chcančí poryvy (chcančí po vzoru kančí). A celou noc. A ráno zas. Čekání jsem vyplnila pozorováním místního rugbyového mužstva, které se nezaleklo žádného nečasu a hrálo v tom hnusu dobré 2 hodiny. Drsní hoši, ti Kiwíci! Ráno jsem skočila do místního kempovního zastřešeného bazénu, abych si užila taky trochu toho luxusu.

V 10 přestalo chcát a udělalo se azurovo! Sbalila jsem vše a rychle přestopovala (šlo to samo!) do DOC centra při vstupu do Národního parku. Paní mě potěšila tím, že snad zítra by mohlo být o facku lépe, ráno sice sněhové přeháňky, ale potom jasno až do večera. Vyrazila jsem k Maketawa hutu. Po předchozím dešti byla stezka pralesem změněna v řeku pralesem. Po pár metrech už nemělo cenu se vodě vyhýbat. Šlo už jen o to sundat ponožky, aby boty dostaly lepší průtokové vlastnosti. Prý po cestě bude třeba brodit 2 řeky, kdyby to nešlo, mám se vrátit a jít oklikou. Brodila jsem řek nejmíň 15!

Sotva jsem se uvelebila v chatě a začala sušit (za příjemného rozhovoru s učitelským párem z Wellingtonu, kteří mě pozvali k sobě, kdybych jela kolem), začaly zase psí kusy. Vichr, déšť, cosi jako kroupy. Hora v mraku. Měla jsem budík natažený na 5. Když zazvonil, bylo tak odporně, že jsem ho posunula na 6. Pak na 7 a už jsem byla vzhůru a čekala, co bude. Nahoru a zpět je to 10 hodin túra. Jestli se to do 9 nevybere, nemá cenu vyrážet.

Vybralo se to v 10. A když se Taranaki konečně odhodlala ukázat, ukázala metr čerstvého sněhu. Až skoro k chatě. Ach jo, tak tohle asi nebude summit day.

Zkontrolovala jsem předpověď počasí a vypadalo to, že dalších 10 dní už to bude jen horší a horší. No nic, tak jsem se sbalila a mašírovala za toho nejjasnějšího slunečného dne (!) řekami a potoky a pralesem zpět do údolí. Po cestě byly k mání a kochání ty nejúžasnější výhledy. Ale jen z dálky. Blíž k sobě Taranaki hned tak někoho nepustí. Asi to tak mělo být. Z dálky je to taky pěkná hora. Na posvátné hory se asi neleze.

Nemrzí mě to, jen občas se mi o ní zdá, jak si tam nahoře sedí zabalená v županu a vyhřívá si tu svoji bílou paruku na sluníčku. Někdy se nám lidem chechtá nahlas, to pak padají kroupy a vítr skučí komínem. Někdy se jen tak potutelně a shovívavě usmívá nám bláznům, co to budem muset zkusit jindy a jinde.

Mám ještě půl dne na to dostopovat do Wellingtonu.

Vyrazila jsem odpoledne do nejbližší chaty. Bylo větrno, ale slunečno. Do hodiny začalo mrholit. Do dvou šíleně chcát. A nevypadalo to, že by chtělo přestat. V cestě k hutu byla řeka. Velká řeka se spoustou hladkých šutrů. Výstražná cedule hlásala: „DANGER! Nesnažte se brodit po velkém dešti.“ No, PO dešti zrovna nebylo, bylo BĚHEM deště, tak jsem usoudila, že se na mě danger nevztahuje a posnažila jsem se dostat co nejrychleji na druhou stranu. A znáte to, jak si člověk myslí, že to nejhorší už má za sebou, přestane dávat pozor a šup, už jsem jela po těch šutrech přímo na čuňu. Zbrzdila jsem to pěkně, ale jak ten skoro 20kilový batoh padal taky, pěkně mě přimáčkl k zemi a skoro něžně mi hlavičkou klepnul o takový malinký, asi metrový oblázek. Pěkná hrušňa z toho byla, hrála 2 týdny všemi barvami. Kolínko hraje ještě teď. Tak se mi dostalo varování hned první den a už jsem si dávala bacha. A bylo na co: ještě jsem netušila, že si brodění dravých řek užiju, až to pěkné nebude.

Když jsem se dohrabala do chaty Whakapapaiti…

Následuje lingvistická vsuvka: s těmi názvy je to teda problém.

„Odkud jdeš?“ – „Ále, tam z hutu.“

„Kterého?“ – „Whakacosi nebo Papacosi?“ Následuje máchnutí směrem vzad.

„A kde spíš dnes?“ – „Hmmmm, CosiHoe? Ne počkej, Huhu, ne, nevím, prostě tam!“ Máchnutí směrem vpřed. Tak takové to tedy bylo. Konec vsuvky.

…No tak když jsem se dohrabala do té chaty konečně, už tam byl Christian z Kolína (nad Rýnem) a rozdělával oheň. Pámbůzaplať!

Christian vypadal jako Old Shatterhand namalovaný Zdeňkem Burianem (ne ten příšerný televizní! Ten opravdový, co měl kovbojský klobouk a fousy!) Pak z něho vylezlo, že je mu teprv 19 a že odjel na NZ, aby si rozmyslel, na jakou výšku asi chce. Nejspíš učitel těláku prý.

Na druhý den se vydal zdolat čerstvé sněhy Ruapehu, zatímco já jsem pokračovala takovou malou desetihodinovou procházkou směr východ do Blyth hut – jediný srozumitelný název za celý týden. Udělalo se azuro. A byla to nádhera. Po cestě asi 6 rozvodněných řek, batoh dolů, boty dolů, přivázat, neztratit hůlky, nic ať neuplave, vydechnout, rozmrznout, obout, šup do kopce, přejít hrb, zase údolí, další řeka – skákat, nebo boty dolů?

Sněhový splázek, hora bahna, škrábat se po něm, ale kudy? Stupínky na dvoumetrového chlapa, ale ne pro mě, musím si vykopat hůlkama mezischody. Někde se drápu po křoví a modlím se, ať vydrží. Směrem dolů bahnem lyžuju, občas to jde jen po zadku. Hůlky se boří skoro celé do měkkého jílu. Místy rašelina, sondování cesty, pak na to prdím, jdu bosky, po kolena ve vodě.

Za šestým hrbem najednou lávové pole a za ním poušť. Místo divoké vody jen vyschlá koryta plná šutrů. Slunko peče, i když mám krém faktor 50, spálím si uši.

Když už myslím, že toho je právě dost, objeví se obrovská průrva – ledovcové údolí se vším všudy (úpím) i další dravou řekou, tentokrát přemostěnou houpacím mostem. Ta řeka teče z vodopádu. Kochám se jím, než si s hrůzou všimnu, že stezka vede taky z toho vodopádu. Tak nic, hůlky schovat a pěkně po čtyřech radši po té skále omývané vodní tříští s každým poryvem větru. Už jste lezli někdy po vodopádu, abyste ho nahoře mohli v bodu zlomu přebrodit? Já ne! A bylo to tak krásné, že když jsem se nahoře dost vybála, musela jsem i slzu zamáčknout, jak mě to vzalo.

Další den to šlo podobně (v Blyth hutu sama), jen řek ubylo a pouštních ploten oddělených od sebe lávovými splazy přibylo. A nikde nikdo, v chatách po cestě chybí zápisy, v protisměru max. 2 lidi denně. Další chata je Rangipo hut a v ní jeden Frantík. Ráno se honí všichni čerti. Frantík jde do té větrné bouře, kdy prší kolmo, páchat sebevraždu, já čekám celý den v chatě, topím, píšu a pozoruju, jak se výjevy za oknem každou hodinu mění. Je to neuvěřitelné divadlo, mraky jak po atomovém výbuchu, nade mnou bouře, nad obzorem duha, občas se to prorve a je vidět na 100 km okolo.

Odpoledne dorazí promoklý fantom – Christian! „Už vím, jak ti bylo ten první den,“ praví a omotá se kolem kamen. Večer dorazí ještě dva další zoufalci, ze kterých taháme cestovatelské rozumy, neb jsou místní.

Bouře řádí ještě celou noc. Ráno už je jasno, ale vichr, že to bere i Vávrovu chalupu. Christian mi gentlemansky navrhuje, že půjdeme spolu, aby mě mohl brzdit, až mě to bude chtít odfouknout. Máme aspoň příležitost se navzájem fotit a mít tak důkaz, že to všechno nebyl jen sen. Další visuté houpací mosty přes hluboká údolí, další oblasti s výstražnými cedulemi. „Nelezte sem, rychle pryč. Jak to bóchne, jste v řiti.“

Vstupujeme do Mordoru. Na obzoru se tyčí Hora Osudu. A pod ní luxusní topchata 1. kategorie Waihohonu hut. Chris pokračuje, má rezervaci v další chatě. Tábořím. Na poslední chvíli se uvolnila rezervace, tak jsem ji včera vzala. (Nakonec jen 2 stany! Nechápu to. Je tu 20 zabukovaných míst, ale nikdo jiný se na tábořišti neobjeví.) Jsem už na Great walku a zítra ho zvládnu za den.

Perný den. Hrabu se 4 hodiny na hřeben. Když dorazím ke Smaragdovým jezerům, mám chuť utíkat zase zpátky. Tady proudí všichni ti „jednodenní“. Napojuju se na dálnici. Ale jdu jako jediná v protisměru! Podívaná je to krásná, což o to, ale ty davy to dokážou člověku pěkně znechutit. Opatrně ve větru obcházím Red crater. Odstíny žluté, hnědé, rudé, měděné, černé… je to neuvěřitelné, ale ten kráter je holka! Fakt! Citlivky prominou, ale to se nedá jinak říct: Červený kráter má totiž piču.

Najednou se na mě culí klobouk. No mě picne, Christian! Ráno se vyhrabal na Horu Osudu a teď se vrací v protisměru, jde s davem. Taky už jich má plné zuby. Tak se zas loučíme. Už potřetí. Ale kdo ví, třeba ne naposled…

A teď už radši rychle dál, rychle pryč, dolů a „dom“ do základny Whakapapa. Nocuju v hostelu. V 5:30 ráno nás budí siréna. Chvilka paniky, oblíkáme se s holkama, vybíháme ven. Branné cvičení, nebo laharové nebezpečí? Ukáže se, že jen požární siréna na místní hasičské zbrojnici. Můj pobyt v Národním parku Tongariro tak končí velice prozaicky: místo evakuace jen rozlučkovou ranní kávou.

Byl čas posunout se na jih. Stop šel tentokrát jedna radost a za pár hodin jsem byla u jezera Taupo v městečku stejného jména. Taupo je největší jezero na Novém Zélandě a je to vlastně jezero kráterové. Leží pěkně uprostřed největší sopky na světě – celého Severního ostrova! Potřebovala jsem se trochu zcivilizovat a dobít baterky (doslova i přeneseně), než se vydám za trochu náročnějším dobrodružstvím. Usalašila jsem se proto na noc u jedné rodinky přes AirBnB (kempy jsou tu v turistické oblasti předražené a zašít se není kam – všude plno mládeže, vesměs Němců a Francouzů ve velkých autobusových grupách, využívající balíčky zážitků s Kiwi travels, Kiwi adventures či jinými podobně vynalézavými agenturami).

Vykoupala jsem se v pěkně rozdivočelém a nijak teplém jezeře a chvilku pozorovala bungee skákače – sebevrahy na skále u řeky. Průzračná modrá Waikato se hned za městečkem prodírá kaňonem bílých skal. Připadala jsem si jak ve Vinnetouovi, když jsem to uviděla. Plánovala jsem procházku k vodopádům Huka falls, zadarmové koupání na horké termální pláži, táboření na břehu řeky a možná i projížďku kajakem. Bohužel, vše bylo na druhý den zhaceno. V lesích u řeky vypukl požár a celou oblast uzavřeli. Jenom vrtulníky s vodou pendlovaly sem a tam. Nemělo cenu vyčkávat, kdo ví, jak dlouho by uzavírka trvala – klidně třeba několik dní. Nezbylo mi tedy než se utěšit, že na Jižním ostrově bude snad na podobné taškařice ještě příležitost.

Nastal čas na pořádnou túru hodnou valašské horalky. Za jezerem už na mě mává sice trochu v mracích, ale velmi lákavě, sopka Ruapehu, dominanta národního parku Tongariro.

Tongariro je nejstarší národní park na Novém Zélandě a taky úplně první přírodní oblast na světě, která byla kdy zapsána na seznam UNESCO. A je tu věru co obdivovat:

1. Ruapehu – sopka, jejíž kráter je pokryt věčným sněhem, ukazuje na svých svazích všechny vegetační stupně, proudí z ní desítky řek a potoků, ale není to zas tak dávno, co z ní proudily taky masy lávy a jiného neřádstva. Nebezpečí, že si upšoukne a vypustí lahar = mrak horkého prachu vraždícího po cestě vše živé, je všudypřítomné a je potřeba s ním počítat kdykoli.

2. Ngauruhoe – ségra a sousedka Ruapehu, ale od uvedení Pána prstenů do kin jí nikdo neřekne jinak než Mount Doom – Hora Osudu. Její holý hnědý kužel se tyčí do daleka opravdu úctyhodně. Hora štěrku, žádný život. Vyškrábat se tam dá, ale žádná cesta neexistuje. Musíte se drápat sami na vlastní pěst, protože čím víc lidí jde za sebou, tím víc si vyšlapané stopy ničí a klouže to dolů, uvolňují se kameny a kutálejí se na ty pod vámi. K tomu se přidává velmi časté špatné počasí: ať už ostré západní větry nebo ty jižní mrazivé z Antarktidy. Když to přijde s deštěm, nechtěla bych být zrovna nahoře. Nějak ani nemám chutě se na tyhle nebezpečné kopce šplhat. Úplně mi stačí se kolem nich projít a vše zpovzdálí sledovat a kochat se, aniž bych se musela v pravou chvíli do věc vložit.

3. Třetí atrakce je tzv. Tongariro Alpine Crossing. Je to trasa napříč severní částí parku s nádhernými výhledy na všechny strany, hlavně na tři Smaragdová jezera, Modrou lagunu a Červený kráter, nejvyšší bod trasy. Lákadlo spočívá v tom, že je to trasa nenáročná, jednodenní (zabere kolem 6-8 hodin chůze) a na obou koncích na vás čeká parkoviště s kyvadlovou dopravou. Bohužel se tak Crossing stává Václavákem plným Číňanů (a Němců a Francouzů) v teniskách a se selfietyčemi.

4. Pokud si chcete severní část parku trochu víc užít, Crossing je zahrnut také do 3denního okruhu Northern Circuit, což je jedna z takzvaných Great walks, čili TOP 9 nejkrásnějších treků Zélandu. Znamená to, že cestičky na Severním okruhu jsou vymazlené, všude schodečky a mostečky, každou chvíli ukazatel a za chaty a kempování po trase se platí těžké love a musíte mít rezervaci i několik měsíců dopředu.

O všechny přírodní krásy Zélandu pečuje tzv. DOC = Department of conservation – něco jako ministerstvo životního prostředí. Ti také budují stezky a starají se o tábořiště a huty, čili síť přístřešků, útulků i luxusnějších horských chat s vybavením. Já jsem si pořídila půlroční Hut pass, permanentku na huty páté až druhé kategorie – od vyložených bivaků po „serviced hut“, kde je k dispozici voda, kuchyňka, kamna se zásobou dřeva. Chaty první kategorie se vyskytují právě jen na těch Top9 Great walks, mají i stálého strážce-rangera a další luxusní vymoženosti (teplá voda, plyn, elektřina), ale platí a rezervují se zvlášť, pass se na ně nevztahuje.

Hutů je po Zélandě víc než 900 a když je hnusně, řeknu vám, je to útočiště k nezaplacení!

Pro horaly snažící se vyhnout davům a užít si opravdu krásné divoké přírody se vším všudy je v Tongariru „Around the mountain track“ – 5denní procházka kolem Ruapehu, kterou můžete napojit dle libosti na severní část, anebo taky ne (viz mapa).

Dostopovala jsem do DOC infocentra, výchozího bodu, abych si opatřila mapu, předpověď počasí a nějaké rady zkušených profesionálů. Bohužel personální slečny v DOC office byly poněkud mdlého rozumu. Měly evidentně naučenou jenom tu jednu písničku o kyvadlovém busu, o Alpine crossing, o hotelích a silnicích pro karavany. Ta, co na mě vyšla, o Koldokola tracku neměla ani šajn, nebyla mi schopna říct nic, natož poradit. Chtěla jsem vědět, kterou stranou to vzít, co je v chatách a není, kolik hodin kam atd. Mrkala na mě jak barbína. Nikdy tam nebyla. Na mapě jsem jí musela ukázat, kde jsme, aby se zorientovala. „A vy chcete jít opravdu kolem celé té hory? Několik dní? Tam ale nevede silnice! Nebude to nuda? A vy jste asi zkušená horalka, že?“ Svatá dobroto! Bude to teda překvápko.

Po třech dnech robinsonování na ostrově Waiheke jsem se ocitla zpět v Aucklandu. Mezi tím se mi změnil plán č. 1 na přesun na blízký poloostrov Coromandel, kde jsem chtěla začít chodit a stopovat. Ozvala se mi totiž Cayla, má Kiwi kamarádka, se kterou jsem se seznámila před dvěma lety ve Španělsku na Caminu. Sice si vzala Američana a žije v Boulderu, Colorado, ale právě na Vánoce a leden přijela domů. Dala mi dva dny, během kterých bude v Rotorui a mohly bychom se tam potkat. Mělo to být pozítří. Pojala jsem tedy flexibilně plán č. 2: z Aucklandu dostopovat přímo do Rotoruy. Byla jsem za tímto účelem vybavena i umně vymalovanými cedulemi.

Můj první pokus o stopování skončil fiaskem, ale opět se ukázalo, jak je místní obyvatelstvo ochotné a milé. Stála jsem aspoň 2 hodiny u nájezdu na dálnicu a nikdo ne a ne zabrat. Už jsem uvažovala, že to zabalím a půjdu jinam, očividně to byl blbý spot, když tu najednou přijela dvojice mladých (dle vizáže) Indů a borec prý: „Ty nemáš peníze? Máš jídlo? Potřebuješ pomoc?“ Nějak nechápal, že bych aji peníze třeba měla, ale že prostě jenom chcu jet stopem. Jal se mě zachraňovat. Řekl, že mi koupí jízdenku na autobus do Rotoruy. Což okamžitě přes mobil uděl a hned mě i hodil na autobusové nádraží. Strašně jsem se styděla, ale musela jsem mu to umožnit, když chtěl udělat dobrý skutek! Díky, Mikeli!

Od té doby (klepy klep) jsem se stopováním neměla nejmenší problémy. Přes celý Severní ostrov jsem vždy jen mávla a do pěti, deseti minut jela. Dobrý kraj, dobří lidé! Je to radost, mít takové poddané…

Autobus do Rotoruy řídila bodrá řidička Hana. Po cestě nám do mikrofonu vyprávěla vtipné historky a dělala průvodcovský výklad, ale to jen tuším, protože jsem jí rozuměla tak každé desáté slovo. Je to šílenost, ten kiwipřízvuk! Když mi poprvé paní v obchodě popřála hezký den, znělo to jako „Hive nojs daj“ a já jsem přemýšlela, proč mám mít hlasitou smrt.

Po příjezdu nás Hana vyzvala, ať se nestydíme ptát, že je místní a kdybychom potřebovali cokoli poradit, ráda pomůže. Nesměle jsem se jí tedy vyptala na možnosti ubytování v kempu. Neváhala, vzala telefon, obvolala všechny „holiday parky“ v okolí. Zatvářila se kysele, prohlásila, že jsou to zloději, že chcou za postavení stanu 48 dolarů a to že mě radši nechá stanovat u sebe na zahradě. Vzala mě k sobě do auta a obkroužila se mnou několikrát městečko, než jsme vyhlédly místo u parku přímo v centru města, kde stálo pár karavanů evidentně na noc a kde jsem prohlásila, že klidně přespím taky. Zašila jsem se při setmění do lesíka přímo u hlavní lázeňské budovy a spala nerušeně jako mimino. Ráno v 8 otvíraly místní termály, nebyly ani moc drahé, takže jsem tam strávila nádherný půlden, lebedíc si v horkých smradlavých bazéncích s výhledem na jezero (o něco studenější, ale o nic méně smradlavé.)

Rotorua je totiž, přátelé, centrem největší a nejaktivnější sopečné oblasti Zélandu. Horkými prameny, gejzíry a vřídly se to tu jen hemží. Zemětřasy, sesuvy a výbuchy jsou tu na denním pořádku. Rotorua leží na vřícím kotli. A je to bohužel taky oblíbené turistické letovisko, kde je všechno drahé jak cyp.

Cayla se pořád neozývala, tak jsem se rozhodla navštívit maorskou vesničku s gejzírem. Zloději za to chtěli neuvěřitelné love, no ale když už jsem se tam pěšky doštrachala… Je to vesnička Whakarewarewa, fungující jako živý skanzen. Maorové tam stále bydlí, většinou staří, a živí se tím, že se ukazují turistům. Na programu byla hodinová tour s maorským průvodcem, který nám ukázal, jak se v hrncích v zemi vaří tradiční jídlo hangi, popsal nám život v dědince a taky se vyjádřil v tom smyslu, že sice celý život dělá turistům atrakci, nicméně že nebýt turistů, nikoho by ani nenapadlo maorské tradice udržovat, učit se jazyk, tradiční řemesla apod. a maorská kultura by dávno zanikla. Je fakt, že teprve v posledních letech se zájem o ni vrací, děti se o ní učí ve škole, vznikají i alternativní maorské školy. Předchozí generace se za to, že jsou Maorové, styděli, tento původ je prý stále spojová s nízkou sociální úrovní, kriminalitou, nevzdělaností.

Jala jsem se zakempovat v blízkém Červeném lese (Red forest), pověstném nejen krásnými stromy, ale hlavně svou sítí tras pro horská kola, prý jednou z asi pěti nejlepších na světě. Krom tras horských tu vedou taky trasy koňské a pěší a jsou dělané tak, abyste se navzájem s nikým nesrazili.

Sotva jsem ráno vyrazila na cestu lesem, ozvala se konečně Cayla. Vyzvedli si mě tedy s manželem Michaelem na parkovišti a prý že vyrazíme za nějakými těmi turistickými atrakcemi. „Budeš to mít za sebou a pak už nemusíš dělat turistu celé tři měsíce“ 🙂 Je fakt, že to, co jsme pak provedli, bych sama nikdy neudělala: sjížděli jsme kopec na motokárách. Teda vlastně jenom kárách. Byla to fakt sranda! Kopec byl protkaný drahami různé obtížnosti a o davy zábavychtivých rekreantů se postaraly hned tři souběžné lanovky. Pěkně jsme si zazávodili (každý měl 5 sjezdů) a pak šli do města na lunch. Ochutnala jsem poprvé místní masový koláč (pie) a od té doby se tím dost živím. Je to vlastně miska z lístkového těsta plněná mletým masem nebo ještě něčím. Mají je vždy teplé v každé pekárně nebo bistru, za 4-5 NZD. Lahůdka.

Odpoledne jsme ještě podnikli výlet do údolí Waimangu. Měla jsem v plánu se tam jet podívat, ale bylo to trochu z ruky, takže jsem byla moc ráda, že bylo po ruce auto. Waimangu vulcanic valley je nejmladší geologická oblast na světě vzniklá sopečnou činností. Jenom před nějakými sto lety se tady děly věci! V roce 1886 výbuch sopky Tarawera způsobil zemětřesení a expanzi jezera Rotomahana. Zanikly tak Růžové a Bílé terasy na jeho březích, považované do té doby za osmý div světa. Vzniklo údolí Waimangu, kde pár let nato vybuchl a pak se několikrát ztratil a znovu objevil waimanžský gejzír. Tato oblast je stále v pohybu, vře, kouří, duní, bublá, vytváří neuvěřitelné hry barev, neuvěřitelné tvary, roztodivné úkazy. Máte pocit, že jste se ocitli jako svědkové při samotném stvoření světa.

Cayla s Michaelem mě večer vyhodili tam, kde mě ráno nabrali, a já jsem se vydala na pokračování své procházky Červeným lesem. Prošla jsem kolem tří jezer až na konec Tarawera tracku, kde se nachází jedna z pověstných horkých pláží. Termální prameny tu ze skály prosakují pískem do jezera. Musíte dávat pozor, kam šlapete, protože dráhy pramenů se neustále mění a můžete si pěkně spálit šlapky. Vřelá voda ze břehu se musí míchat se studenou vodou jezera. Za tímto účelem tu koupači vytvářejí v písku malá jezírka. Ale je to trochu nepraktické: pořád kolem sebe musíte míchat rukama vodu, aby vám nemrzla kolena a nepřipaloval se zadek.

Při kempování v místním pralese u tarawerského jezera jsem měla v noci návštěvu: něco mi funělo a dupalo kolem stanu. Myslela jsem, že ježek. Ale jaké to bylo překvapení, když jsem ráno potkala klokany! Teda, jsou to takoví miniklokani a jmenujou se wallaby. Nějaký darebák je přivlekl z Austrálie a oni se v kapradí kolem jezera Tarawera pěkně uvelebili.

Let? Dlouhý. Když si kolem mě v letadle v Dubaji posedaly rodinky se 4! slovy čtyřmi! kojenci ve věku pod jeden rok, chtěla jsem na místě spáchat harakiri. Přežila jsem díky těsnícím sluchátkům, přísunu skvělého jídla, neustálého doplňování hladiny alkoholu a španělským filmům. Taky jsem seděla u okýnka, takže mě trochu utěšil pohled na východ slunce nad Austrálií. Když se po 17 hodinách dole začala rýsovat Ninety Mile Beach, věděla jsem, že už přežiju všechno.

Nový Zéland z výšky za slunečného dne je nádherný. Všechno je tak zelené, že máte pocit, že to po nocích natírají. Všechno zběsile roste a kvete, všude je tolik zahrad a trávníků, domky jen přízemní a většinou dřevěné. Auckland vůbec nevypadá jako město, spíš jako botanická zahrada rozesetá mezi kopci a mořskými zálivy. Těch pár věžáků v centru nemůže nikoho oklamat, obzvláště jestli ten nikdo byl předtím v Sao Paulu nebo Limě.

Mám couchsurfing. A není ledajaký. Pozval mě Hoyt, téměř osmdesátiletý stařík žijící v záhadném příbytku na ostrově Waiheke (čti Wajhiki a zpívej si při tom „Wajhiki, wajhiki wajhiki reggae!“) Sehnat jiný couch v Aucklandu je celkem beznadějné, to vám potvrdí kde kdo. Takže jsem to riskla a přes různé negativní recenze jsem se rozhodla poznat místní obyvatelstvo trochu dobrodružnější cestou. Hoyt totiž:

1) nepoužívá tekoucí vodu – má pouze petflašky ohřívající se na střeše. Pokud byste měli zájem o sprchu, stačí se polít na dvorku.

2) má na zahradě kadibudku – to našinci nevadí, ale někteří CS s tím měli evidentně problém.

3) kudy chodí, tudy sbírá odpadky, obzvláště vajgly, nutí k tomu i hosty, takže vy si pěkně jdete, kocháte se krásami ostrova, ale Hoyt má oči všude a každý druhý metr vás žádá, abyste zvedli ten vajgl, bo to déšť spláchne do moře a otráví to ryby.

4) živí se téměř výhradně čerstvou zeleninou. Když už něco uvaří, jí to po malinkých porcičkách studené, protože ohřívat je plýtvání energií. Řeknu vám, kdybych neměla vlastní suchary, umřu tam hlady, bo obchod v nedohlednu.

5) rád se dělí. Takže každé kiwi nebo banán rozkrojí na 2-4 porcičky (dle počtu hostů). Rád po ostatních dojídá nakousnuté věci a nebo dokonce i vylizuje talíře, aby se ušetřila voda při umývání nádobí.

6) všem pořád zdůrazňuje, že pláže kolem Aucklandu jsou plavkovolitelné – čili že se v klidu můžeme koupat bez plavek. Na takové pláže pak své couchsurfaře vodí.

7) má rád marihuanu v jakékoli podobě, neustále ji nabízí a je nešťasten, když si s ním nikdo nechce zahulit, ani si vypít ráno „čaj“. Tvrdí, že je bezvýhradný abstinent, ale když nabízím slivovicu, rád si dá, protože nemůže odolat pocitu dělení se.

Hoyt je zajatcem svých vlastních malých rituálů a je nešťasten, když na ně nechcete přistoupit i vy. Pořád se vám snaží organizovat čas, přimět vás, abyste vykonávali jakési úkony, které on sám považuje za důležité – třeba vyrývání jakési trávy mezi tisíci jinými trávami, protože tahle je parazit a rozmnožila by se (u sousedů jí rostou tuny!)

Kdo máte psychologické či psychiatrické vzdělání, asi už jste si ho podle tohoto popisu přiřadili k nějaké vhodné diagnóze. Na druhou stranu, Waiheke je opravdu nádherné místo, ostrov plný krásných pláží, skal, kopečků a rozkvetlými keři porostlých vyhlídek. Je to poměrně známá turistická destinace bohatých Aucklanďanů a kdyby mě Hoyt nepozval, nikdy bych se tam nepodívala a to by byla škoda. Jak říkáme my panem sbormistrem Vackem odchovaní: „Býla to zkušénost“.

Kdo to ovšem rozcházel těžce, byla dvojice Poláků, se kterými jsem se u Hoyta potkala. A jelikož neštěstí sbližuje, ve volných chvílích jsme se jali Kojota, jak ho Anna hned trefně překřtila, česko-polsky pomlouvat. Asi to od nás nebylo moc pěkné, ale takové traumatické zážitky bylo potřeba nějak ventilovat. Museli jsme jít na půldenní výlet do jediného supermarketu v okolí, abychom nestrádali hlady a abychom to zapili dvěma flaškama místního růžového. Tady jsem se poprvé setkala se skvělou pomahačností Kiwíků: postarší pár na procházce, kterého jsme se ptali na cestu, se pro nás autem vrátil, aby nás do obchodu kousek popovezl.

S ostrovem Waiheke mám spojeny ještě tři vzpomínky: utkvěly mi nehorázné ceny nemovitostí (za dřevěnou chýši s výhledem na moře chtěli 1 750 000 dolarů!!!), poprvé mě tu (nehorázně) dožraly muchničky a komáři a na bleším trhu jsem tu potkala stánek s klobáskami a opravdovými párky v rohlíku s hrdým názvem Babicka´s table.