7.3.2013
Tak jsem si otevřela plechovku dobře vychlazeného piva a sedla si ven do vlahého večera na konci léta. Celkem nevábný vybetonovaný dvorek, plastová židle, za plotem občas s pořádným rachotem projede motorka. Než si stihnu promyslet, jak vůbec začít tohle vyprávění, prohlížím si oblohu posetou hvězdami. Helemese, kámoši Orion a Kasiopea, jak to, sakra? Vždyť jsem na jiné polokouli a všechno by mělo být jinak! Ale není to dnes poprvé, co zjišťuju, že rozdíly mezi domovem a Paraguayí nejsou zas tak velké, jak by se mohlo zdát. Pivo po žíznivém dni ve mně jen zasyčelo a plechovka je prázdná. Musím pro novou do ledničky, kuchyň je v protějším rohu dvorku. Jdu opatrně, připravená, že zas můžu narazit, tak jako první večer, na nemilé překvapení v podobě dvou švábů. Zatímco jeden se snažil bleskově dostat do bezpečí odpadní mřížky, druhého mrtvého (zřejmě v boji poražený nepřítel) se snaží transportovat z dosahu sehrané komando mrňavých mravenců. Doufala jsem, že si s ním rychle poradí, ale nakonec jsem ráno musela mrtvolku odklidit do koše. Bude tam ve společnosti slupek od melounu ještě dva dny, než odpadky, naskládané v kovovém koši před domem, vyzvedne popelářské auto, projíždějící třikrát týdně coronelské ulice. Ještě se pořádně protáhnu s rizikem, že to židle nevydrží, a snad už se konečně dostanu k tomu, jak to všechno začalo.
Zprávu o tom, že jsem byla vybrána jako učitelka češtiny pro krajany v Paraguayi, jsem obdržela v době, kdy jsem se s maturitní třídou svých „bobánků“ vypravila na školní výlet do Prahy. V době, kdy už jsem měla učení plné zuby, kdy se na mě začínaly projevovat všechny známky vyhoření a ponorky. V době, kdy mi už nezbývalo sil a připadala jsem si vymačkaná jako citrón. Vstávat každé ráno do školy a přinutit se vyškrábat nějaké zbytky energie, neřkuli nadšení, byla velká zkouška vůle a trpělivosti, obzvláště proto, že většina studentů umí velmi vynalézavě dávat učiteli najevo, že jsou vlastně vzděláváni zcela proti své vůli. Chtělo to zkrátka změnu, všechno ve mně volalo po změně, prahlo po ní. Být zase jednou vržena do něčeho nového, vystavit se zkoušce a rvát se o to, abych v ní obstála. Vždyť jak jinak si člověk může zajistit radost z růstu a zahnat to krnění, které není dlouho k vydržení?
A tak jsem, s koláčky na cestu a vřelou vzpomínkou na všechny pozůstalé, nasedla 2. března 2013 do letadla a konečně se osvobodila od divokých snů o státní maturitě, moři a horách. Na to vše teď můžu na rok zapomenout. Cestu až do Buenos Aires jsem navzdory očekávání skoro celou v klidu prospala. Zaznamenala jsem jen dva postřehy: za prvé, že vždycky když letím, podaří se mi sedět na křídle. Za druhé: nikde jinde než ve stísněném prostoru letadla nevynikne tak markantně alarmující množství extrémně pupkatých postarších pánů, jež naše civilizace stačila vyprodukovat. V Baires na letišti se mě po dvou hodinách odbavovacích ceremonií konečně dočkal zástupce české ambasády pan Pometlo. Zavezl mě ke své rodině na oběd a vzal mě na střechu jejich domu, odkud se lze kochat nejen pohledem na obrovské bazény v záplavách zeleně vnitřních dvorů, ale i deltou La Platy, rozprostírající se od obzoru k obzoru. Podobná scenérie se opakovala v letadle do Posadas, obohacená ještě o téměř kýčovité červánky zapadajícího slunce.
Millerovi mě vyzvedli na letišti, s nezbytným kalíškem maté v ruce. (Později se dovím, že se mu říká guampa – a bude nutno se přeorientovat na novou slovní zásobu ještě v mnoha směrech.) Gustavo, jehož dědeček, volyňský Čech, odešel do Paraguaye v dobách přituhujícího stalinismu, je předseda československého krajanského spolku v Coronel Bogadu. Je to krásný urostlý chlap s laskavýma očima a rukama jako lopaty, opálený a pihovatý od dnů strávených na poli. Ivan, nejstarší syn, je otcova věrná kopie. Je mu 17 a nejradši pracuje. 
Poslední den letních prázdnin musel využít k tomu, aby ještě rychle skočil pomoct při zavlažování rýže, a teď s kamarády na dvoře skládá z náklaďáku cihly a vaří jim k tomu na polních kamínkách v rohu zahrady vývar k obědu. Marta Millerová, pocházející pro změnu z ukrajinské coronelské rodiny, smaží řízky pro mě a zbývající děti: jedenáctiletou Gabi a jedenapůlletého Facunda. Facu má nejradši traktory. Hned potom v pořadí následuje coca (jakákoli sladká sodovka, nejlépe samozřejmě cocacola) a pak mamá. Zrovna se po žebříku šplhá na korbu náklaďáku a směje se, až se třese a málem spadne.
Gustavo mě ubytuje v české škole a postupně mě seznamuje s jednotlivými krajanskými rodinami. I když je to pracovně velmi zaneprázdněný muž, bere své předsednictví ve spolku velmi zodpovědně, už proto, že si nechce v ničem zadat s bývalým předsedou Jaroslavem Maškem, který spolek vedl mnoho let a jeho pozice mezi krajany v Coronel Bogado je stále velmi silná. 
U Milllerů je narychlo svolána večeře na uvítanou, na kterou ale nepřijdou zdaleka všichni krajané. Aspoň to mám lehčí na zapamatování. Vyznat se ve spletitých rodinných vazbách místních rozvětvených klanů je opravdu oříšek. První večer v Coronelu zakončuju příjemným zjištěním, že Gustavo a jeho žena jsou správní lidi a mají velký smysl pro humor.
Tryskový katamarán vás během několika hodin proveze soustavou naplavených ostrovů v ústí La Platy a změní vaši cestu v neopakovatelný zážitek: uvidíte zde rybářské chatrče na kůlech obklopené ze všech stran neprostupnou džunglí, ale i moderní chaty movitějších majitelů s luxusními čluny u mola, budete moci pozorovat bohatství ptačích druhů i rybáře vracející se s plným člunem chutného úlovku pro některou z vyhlášených rybích restaurací. Za chvíli už v dálce zahlédnete dechberoucí panorama výškových budov téměř patnáctimilionové metropole a vaše dobrodružství skončí v malebném historickém přístavu El Tigre, oblíbené víkendové destinaci porteños a sídle prestižních sportovních klubů.
Fotbal je v Latinské Americe bez debat sportem číslo jedna. Pokud i vy patříte mezi jeho vyznavače, atmosféru některého ze zápasu tohoto nejslavnějšího argentinského klubu byste si rozhodně neměli nechat ujít. A pokud Boca vyhraje, což je velmi pravděpodobné, následující noc se ulice Buenos Aires změní v jeden velký karneval. A to si pište, že slavit se tu opravdu umí!
Recoleta však stojí za opravdu důkladnou procházku. Ve společnosti toulavých psů a koček, mezi honosnými hrobkami místních podnikatelských rodin i rozpadlými hroby, o něž se již dávno nemá kdo starat, vás budou z podstavců sledovat oči bdělých andělů a budete si připadat jako zakletí v 19. století.
Do cíle zbývá trapných 38 kiláků. Kdybychom chtěli, jsme večer v Trondheimu. Ale my nechceme. Město je to pekelně drahé i na místní poměry a navíc je víkend a kvůli nějakému festivalu či čemu je nemožné sehnat tam teď ubytování. Podařilo se nám urvat rezervaci na poslední místečka v poutnickém herberku, ale až na pondělí a úterý. Ostatní spolunocležníci jsou na tom podobně. Někteří se rozhodují rovnou vyčkat tady v komunitním centru ve Skaunu (třeba Uwe, z něhož se včera vyklubal velmi příjemný společník, nápomocný spolusmažič palačinek a dárce cibule, za což jsme se s ním na revanš podělili o naše menu) neboť je tu skvěle vybavená kuchyň, sušič na boty, buchta od Johna a vůbec luxusní zázemí, obchod na dosah a střecha nad hlavou za pouhých 100 knedliků, kdežto Nidaros vítá své pocestné krásnou VIP poutnickou cenou 350 knedliků za noc plus snídaně zvlášť.
Modrých tenisáků je tu spousta. A jsou krásně umyté deštěm. Až do Trondheimu budu mít modrou pusu.
Těšíme se na dva dny koupání, plážového povalečství a lelkování. Na místě nás ovšem čekají hned dvě zklamání: 1. mořský záliv je plný kalné nevábné vody a pláž pod nánosem naplaveného bordelu není skoro ani vidět, 2. je fakt hnusně a zima a předpověď říká, že bude už jen hůř.
Probouzí mě cinkání ovčích zvonců. Rozzipnu se mezi cáry mokrých mraků, co tu zbyly po nočním deštíku. Do toho se snaží vykulit oskar, ale převaluje se v té načechrané peřině, jako by se mu ani moc nechtělo z kanafasu. Ráno se klube pomalu a za efektního divadla. Duha se taky přidala do divadelního spolku a nejsou to žádní amatérští kumštýři! Užívám si každý metr těch 11 kilometrů dělících mě od Ryphusanu. Opět, už po několikáté na této cestě, mám silný pocit důvěry ve všechno, co mě čeká. Pocit jakési, řekla bych, patřičnosti přítomného okamžiku, pocit jistoty, že to, co se mi děje, se mi děje právě teď, právě tady a právě takhle z nějakého určitého důvodu, za nějakým konkrétním účelem, správně. Je dobré nechat to plynout a svěřit se tomu. Tehdy na té pláni jsem to tak dalece neřešila, ale teď zpětně při psaní mě napadá: není to náhodou stav, pro nějž by mnozí z nedostatku přesnějších pojmenování volili slovo víra?
Vinstra teče do Drivy a Driva na sever, jakož i já teču. Nejde to zastavit. A dvakrát nevstoupíš.
Čím víc jdu, tím víc se mi chce. Zajímalo by mě, kam by tohle stupňování závislosti na chůzi vedlo, kdybych to po měsíci neutla. Přemýšlím, že bych si o tom ráda promluvila s Jakubem Čechem, jehož deník z Pacific Crest Trailu jsem dostala loni od Ježíška. Jakub ušel přes 4000 km a poměrně zhusta dával etapy kolem 50 km, což mi tehdy, když jsem to četla, připadalo strašně moc. Dneska si už začínám myslet, že bych to asi dala taky, pokud bych neměla hodně naloženo, což on se snažil nemít.
Ze strategických důvodů vynechávám zacházku ke kostelu, v ušetřeném čase se naopak stavuju do překvapivě otevřené kavárny na nekonečné kafe a obložený křupavý rohlík. No nekup to, za 85 NOKů čili knedliků. Kávu si osladím o trochu víc, k tomu smetánka navrch. Teď bych si troufla snad i na maraton! V 9:30 narážím na gapahúk s Kumpánovým zápisem. Spal tu. Pořád si drží odstup 2-3 hodiny. A jelikož dnešní etapa se jevila jako venkoncem nudná, štěrkačka furt rovně a daleko údolím, stanovila jsem si 2 postupné cíle:
Ale pořád jsem tak nějak doufala, že k prdění nedojde, a za každou další zatáčkou ho zapřísahala: No tak, Kumpáne, zpomal, dej si pauzičku, svačinku, chlapi přece jí daleko častěji než normální lidi, flákej se trochu, tady je kochací mítečko, zastav se už, kurňa. Mezi tím jsem předběhla 4 poutníky, několik traktorů a popelářský vůz a v poledne překročila třicítku. 
Zrovna když už jsem si chtěla začít zoufat, neb odbočka horská se kvapem blížila, vidím hromadu klád a na té hromadě klád Hanibala a za tím Hanibalem Kumpána, jak si dává svačinku, daleko častěji než normální lidi.
A teď si na chvilku představte, že jste ve filmu. Takovém tom, jak je píše Inga Lindströmová, Němci to točí ve Švédsku a lidi jako moje teta se na to dívají každý pátek na TV Barrandov. V těch filmech je vždycky krásné počasí, modrá je tak modrá, že až oči přecházejí, všichni bydlí v krásném červeném domečku se zářícími bílými okénky u soukromého jezera se soukromým molem, u kterého je přivázaná soukromá jachtička plná čerstvě nalovených lososů. Hlavní hrdinka se zamiluje do blonďatého krasavce, jezdí spolu na romantické vyjížďky a občas narazí na srub daleko od civilizace, kde pak páchají spoustu romantického sexu na medvědí kožešině na podlaze před hořícím krbem. No znáte to. Teda, většina z nás to nezná, ale všichni si to představujeme.
No tak to všechno tam bylo! Jezero modré a v něm nebe ještě modřejší, vodopád, louka a na ní stádo sobů (štípněte mě, ať se probudím!!!), kolem skály, na nich orli a na břehu jezera srub s otevřeným ohništěm přím uprostřed „ložnice“. Chyběla jenom ta kožešina. Už jsem otevírala pusu k otázce, když mě Kumpán předběhl: Ne, v Hanibalovi žádnou, ani medvědí, ani tygří opravdu nenese.
Už asi po šesté. A už asi po šesté nic. S takovou snídani nenavařím, ba nenavařím už nikdy nic! Snažím se kroutit tyčinkou, která pod ventilkem zbyla, ale marně, pěkně prokluzuje, sfiňa, a ani se nehne. Lenkaplenka byla šikulka a zatáhla večer plyn opravdu pečlivě. Zkouším zuby, zkouším šutry, všechno marno. Snažila, plakala, nezvládla. Hledám, jestli se tu někde nepovaluje nějaké nářadí, nejlépe kleště, ale chatka je vybavena jen smetáčkem a lopatkou. U sousedů mrtvo, asi jsou dávno pryč. Teď bych potřebovala Němce! Ten by určitě vytasil švýcarský nožíček, na němž by kromě pilky, sekyrky, rybářského háčku i vlasce, kartáčku na zuby, sady imbusů a potápěčského vybavení byly i kleště, a to hned několikery! Kde se flákáš, skautíku? Přece mě nenecháš bídně zhynout hlady?!
Uvařila jsem tedy čajíček i kašičku obohacenou o čerstvou úrodu malin a směle se vydala na pouť. Rána jsou jinak jako vždy nádherná! Je pod mrakem a příjemně, pozoruju skály nad sebou a dravce nad skalami a vůbec se mi odtud nechce zpátky do údolí. Sotva ujdu pár kroků, narazím samozřejmě na gapahúk a hned vzápětí potkám i super flek na stan. Zrovna se na něm balí ten německý pár ze včerejška. Taky je vzbudily ovce snažící se jim sníst stan.
Chvilkama běžím, ať to trochu odsejpá. Naštěstí se ráno stezka vyhla Vinstře, většímu městu. Je sice slavné – jsme v kraji Peera Gynta a Vinstra hostí každý rok Gyntův divadelní festival – ale jestli je to město podobného ražení jako Fåvang nebo Kvam, rozhodně není o co stát. Budou tam nejspíš mít mezi sklady a supermarkety jen o něco víc soch Peera na metr čtvereční. V kvamím centru po cestě není ani žádná občerstvovna, kde by si člověk dal aspoň nekonečné kafe, a tak si dělám polední pauzu až za městečkem u řeky, podél níž vybudovali místňáci parčík s posezením. Dám si tam na lavičce místo kafe půl hodinky šlofíka. 
Mezi tím se trochu zatahuje a hned se šlape příjemněji. No, teda jenom chvilku. Vzápětí se chodník napojuje na odpornou hnusnou pomocnou silnici oddělenou plotem od hučící E6. Údolí se tu znatelně zužuje a uzavírá, opět tu drandí dálnice, železnice a řeka v těsné blízkosti, na poutníky už nezbylo.
Josef je někde vpředu, jde si svým tempem. Jen co se vnořím do lesa (chválabohu), narazím na něj, jak se chladí v hlubokém kapradí. Střídavě se pak míjíme celé odpoledne. Většinou na sebe čekají a já je předběhnu, pojídám po cestě maliny a oni zezadu volají: „Nesněz je všechny, nech nám taky něco!“ Ale nesbírají. Já se naopak krmím velmi, mám žravou a to poposkakování vzhůru dolů krkolomným terénem mi dává zabrat. Od Hamaru jsem neměla líný den, asi už taky potřebuju dobít baterky. Snědla jsem skoro všechno svoje jídlo a tunu malin a rybízu navrch. Zítra musím na nákup.
Navíc je ještě dost brzo na pařák a je pod mrakem. Kochám se a dobrá nálada mě neopouští. Čtyři kiláky jsou pryč jak nic. V Ottovi se slévají dvě řeky, mléčně zelená Otta putující z ledovců Jostedalsbreenu a temně modročerný Lågen táhnoucí se od severu. Díky odlišnému zbarvení obou proudů je možné krásně sledovat, kde ještě tečou vedle sebe a kde se konečně jejich vody smíchají.
Kostel v Selu je jí plný. Jako bych znovu procházela svým šťastným želé z melounového cukru. Přitahuje mě k sobě, je mi v něm blaze. Rozhodně nejpůsobivější lidské místo, jaké jsem tu zatím potkala. Nedá mi to a musím si v něm zazpívat. Vitrážemi promítá slunko barevný kaleidoskop na podlahu, voní to tam starobou a dřevem, prostor je plný světla. Vycházím zmámená.
lenkaplenka 