lenkaplenka

Den 12.
neděle 5. 8., Fåvang – Skard, 32 km
Dvanáctý den v sedm třicet se dostavil pocit absolutního štěstí.

Právě si to šlapu v mokré trávě kolem ohrady obehnané tradičním norským plotem, je chladné ráno po dešti a na maliní se lesknou kapky vody.

Voní ovčince a blízký les. Teď a tady. Musím se zastavit, pořádně se nadechnout, zavětřit, zavřít oči a vychutnat si tu chvíli. Tohle je ONO. Přelévá se přese mě taková vlna štěstí, tak krásná a zároveň bolestná, že se mi chce brečet a smát zároveň a nevím, co vlastně dělat dřív. A tak jenom stojím a snažím se vnímat ten pocit, snažím se ho vtisknout do paměti a schovat tam. Vím, že ho budu potřebovat, až mi bude jednou hůř.
Absolutní štěstí je možné. Existuje. Zjistila jsem časem, že mu musím jít naproti a ono potom krouží někde kolem, velice blízko, a v tom pravém okamžiku se vám odmění a snese se na vás, jako právě teď. Čím víc svůj život směřuju k němu, tím častěji mě odměňuje. A já ke štěstí ostatně tak moc nepotřebuju!

Celý dnešní den bude plný zvratů a nečekaných odměn (a pádů ke dnu mezi nimi, samozřejmě, aby se člověk měl odkud odrazit).
Ráno v herberku. Máme se skautíkem stejný timing, potkáváme se v kuchyňce a nabízíme si navzájem pochutiny, které ten druhý nevlastní. (Po nějaké době už vám běžný repertoár začíná lézt poněkud krkem, takže proložit kaši šunkovou pastou není zas až tak od věci.) Vlastně mě probudila vůně kafe, skautík uvařil i pro mě; jak to moh sakra vědět, že mě tak utáhne na vařené nudli? Už jsem nedočkavá.

Automaticky předpokládá, že vyrazíme zároveň, ale musí ještě sbalit stan a já nemám náladu na společnost. Chcu mít své ráno jenom pro sebe, je to ta nejkrásnější část každého dne, kdy se se mnou a se světem dějí úžasné věci. Taky ráno nerada mluvím, a tak jen hmmmm na pozdrav a dík a zdrhám.
Zase jdu po královské cestě. Vede malinovou plantáží. Maliní je místy tak husté a vysoké, že se nemusím vůbec ohýbat; dávám si druhou snídani za pochodu a s plnou pusou si pobrukuju „maleny červené a jahody zralé / už my vám vedeme to děvčátko švarné“. Tahle norská pouť už bude mít navždy ve vzpomínkách chuť malin a semínka v zubech. Mohla bych si začít říkat MaLenka. Nebo Malin. Skandinávci ani neví, jak trefná mají jména.

V hlavě mi zní King´s Singers: „You are the new day, I will love you more than me and more than yesterday.“ Královská cesta vede krajinou plnou balvanů. Jsou rozházené po lese jako by si tu trollové hráli vrhcáby. Některé holé svítí mezi borovými kmeny, jiné jsou porostlé sametovým mechem jako kožíškem, aby jim v zimě nebyla zima, až budou okukovat běžkaře a psí spřežení. Některé bílé kameny v mechu se zblízka ukáží býti ovcemi.

Minula jsem krásné místečko, kde by včera bývalo bylo skvělé tábořiště. A teď se uprostřed lesa plného hub vyloupl gapahúk s nejluxusnějším výhledem! No jasně, vždycky se líhnou ráno, když je člověk nejmíň potřebuje, to je k vzteku. Ale vlastně se ani nevztekám, jen je mi to trošičku líto, protože tady by se to opravdu krásně spalo. Nu což, byly zase jiné dary. Jako výměnu za tu krásnou pasáž dnešním ránem to beru.
U gapahúku mě dohnal skautík. Je trochu zmatený z toho, jak se s ním nebavím, až je mi ho líto. Konečně mu to dochází: „Ty asi chceš jít radši sama, že?“ Jenom přikývnu a snažím se na něho usmát na omluvu. „Ok, I respect.“ Chytrý hoch, pochopil a odkvačil. Z mého dne, z mé pouti a z mého života, myslela jsem si. To jsem se teda spletla.

Královská cesta vede rovnou až před kostel v Ringebu. Tady se to najednou začíná hemžit poutníky a lidmi obecně, až se z toho trochu vyplaším. Je tu trojice sušící stany na loučce před hřbitovem, španělský pár, dva Němci, dokonce autobus s francouzskými turisty! To na mě začíná být trochu moc!

Ringebu je stavkirke, stojí tu celý dřevěný (ani jeden hřebíček!), tisíciletý a nádherný, jeden z největších, co v Norsku zbyly. A poměrně čerstvě opravený. Poutníci mají vstup zdarma. Už přemýšlím, jak v dědince Ringebu o pár kilometrů dál ušetřenou padesátku utratím za kafe. Ale chyba lávky. V neděli nefachní ani kavárny, ani nic jiného. Když se po opruzácké asfaltce do městečka dostanu („Veď mě dál, cesto má“ v mé hlavě nahradilo poněkud ironické „On the road, again“), je všude totálně mrtvo. Zase mě přepadá pocit, že jsem v nějakých filmových kulisách, které se k Norům vůbec nehodí, vypadá to tu tak nově a nepatřičně a dost mi to připomíná městečka stejného účelového typu na Novém Zélandu. Pár pravoúhlých ulic a pomníček škrabce na sýr, kterou tady vynalezli. Začíná být zas pěkné horko a v dědince nikde ani jediná noha krom těch dvou Barceloňanů, kteří na to hledí stejně nevěřícně jako já.

No nic, je čas pohnout zadkem. Než přejdu v polední výhni těch pár bloků skladišť a zabedněných obchodů, jsem už zase celá vypečená. Pak následuje asfalt, asfalt a zase asfalt. Z obce ven, ale bez stínu.

Jen občas za odměnu keříček malin nebo borůvek. Chvilku se vleču, nemůžu uvěřit, že předchozí ranní pohoda může být tak bleskově zničena. Pak se ve mně ozve rebelství proti osudu, zatnu zuby, nasadím vrtuli a vyrážím; když je tu pro mě nachystaná tahle podpásovka, tak ať ji mám co nejrychleji za sebou! Přemýšlím, kam se poděl skautík – takovým tempem, jaké jsem nasadila, už jsem ho dávno musela dohnat, ale nikde po něm není ani vidu, ani slechu. Mluvil něco o tom, že popojede vlakem do Dovre, aby nahnal trochu času a ušetřil si ten stupidní asfalt. Taky už neměl nic k jídlu, ten už bude za horama.
No tak vida, když se člověk zasnaží, přichází i zasloužená odměna. Druhý highlight dneška, po kouzelném kostele, kde jsem si připadala spíš jako ve Valhalle, je nádherně vymletý kaňon řeky Frya. Na nic nečekám, ani se nerozhlížím, jestli třeba někdo neočumuje, odhazuju všechno a už se ráchám v ledové vodě. Řeka si tu vydloubala do balvanů spoustu bazénků a vodopádků, hotové jacuzzi.

Blíží se a blíží, až si nevěřícně říkám, kam nás to značení proboha chce nahnat? Mezi plot a svodidla? Z druhé strany se zas blíží koleje, není kam se vmáčknout. Objevuje se miniaturní chodníček podél dálnice, kroutí se usilovně kamsi po náspu, pořád nahoru, dolů, jak praví cedule „to avoid the busy road“. No pěkně děkuju. Jsem rozzuřená čím dál víc. To snad není možné! To má být pouť? Potím se a šplhám, batoh těžký vším tím čerstvým jídlem, dole hučí auta, nahoře skály, jinudy to nevede. Nadávám jak papoušek, pak už rezignuju a snažím se šetřit dechem. Kapky potu mi stékají po nose a po zatnutých rtech a zubech. Představuju si, jak se mě někdo ptá: „What are you doing just now?“ – „Avoiding, kamaráde, AVOIDING!“ Čert aby to spral. Došlo samozřejmě i na to svodidlo! Poslední dva kilometry po náspu, drhnu báglem o svodidlo zprava a snažím se nezahučet do příkopu vlevo. Do toho zadržuju dech před přívaly prachu, kdykoli kolem prosviští karavan. Skřípu zuby. Mám toho dost!

A najednou, stejně jako jsem předtím spadla ve vteřině z obláčku na hubu, se zjevuje palouček s tou nejidyličtější farmou, jakou si dovedete představit: mezi modrou valící se řekou a E šestkou lány zlatého ječmene, shluk dřevěných stavení ve stínu obrovských stromů, travička posekaná, plůtek jako z pohádky, lavičky rozeseté po dvorku, vesele plápolající vlajky na stožárech a k tomu všemu ještě vikingská mohyla jako bonus.
Hundorp, známý také jako Dale-Gudbrands Gard, ve vikingských dobách sídlo nejmocnějšího pohanského klanu Norska, pokořeného nakonec králem Olavem roku 1021. Dnes zde sídlí pověstný stylový hotel a poutnické informační centrum.

Informátor – ubytovatel mě vítá už na prahu, zve dál, nabízí kafe, vodu, koupelnu, sušenky a informace. Je neuvěřitelně milý. Hned mě pošle omrknout mohylu (zdá se, že jsou tu v módě; jak nemáte na dvorku za barákem aspoň jedno vikingské pohřebiště, nemůžete se považovat za plnohodnotného Nora!) A nezapomeň si natrhat po cestě višně!

Dávám se do hovoru s Barceloňany, dorazili těsně přede mnou, dnes tu končí, budou tu spát. Německý párek se připlouží podél dálnice vzápětí. Pokračují hned dál. Já se ještě ochomýtám okolo, čtu si runové nápisy a informační cedule. Je tu nádherně, útulně, větřík a stínek. Nějak se mi odsud nechce.
Ale je ještě brzo, teprv kolem třetí, a mám takový nesmělý plán dorazit dnes až do hytte ve Skardu, chatičky pro poutníky na kopci v lese, o které jsem se dočetla v průvodci. Je prý krásná a útulná a jsou z ní výhledy. To by mohlo být něco pro mě, obzvláště jestli je zadarmo. Nechce se mi po včerejším honosném herbergu zase utrácet, ale v horské chatce jsem ještě nespala, mohl by to být dobrodružný zážitek do poutnické sbírky. Hospitalero se ptá, kam až mám dnes namířeno. Zmiňuju se o chatičce a on hned: „Jasně, tam se dá dnes dojít. Stojí to 100 NOK a platí se tady.“ A než jsem se stihla vzpamatovat, už jsem měla utraceno! Vyfasovala jsem kód na visací zámek, protože hytte je zamčená. Ostatně prý jsou tam dvě, budu si moct snad i vybrat.
A pak zase nekonečné kilometry po asfaltce. Už toho mám plné kecky. A když uvidím ty strmé skalní stěny, kam se evidentně budu muset vyšplhat, protože tam je někde ta kýžená chatička s výhledy, klesne mi čelist.
Je vedro. Když pěšina konečně zanechá pronásledování dálnice a odpojí se na sever přímo do svahu, nesmyslně se proplétá křovím kolem plotů farem, pořád do kopce, z kopce, pracně našplhaná výška se zas po pár metrech ztrácí obcházením ohrazených pastvin – majitelé si evidentně nepřáli, aby si přes ně poutníci zkracovali cestu. Tak se zas plahočím v nejčernější náladě a dost už unavená, se 4 kily vody navíc, protože u hytte má být sice jakýsi pramen, ale v letošním létě tomu není moc co věřit. Teď zas pro změnu vede chodník tím nejnemožnějším křovím po jakýchsi hrbech a cedule asi každých 10 m informují, pro ty, koho by to sakra ještě vůbec zajímalo, že máme to šťastné privilegium stoupat po největším vikingském pohřebišti široko daleko. Že se sice moc neví, jak je veliké, kdo je tam pohřben a co se tu pod nohama vlastně nachází, protože tu nikdy nebyl proveden žádný rozsáhlejší archeologický průzkum, ale určitě je to místo velmi vzácné a významné. Čert vzal všechny Vikingy, to se nemohli nechat zpopelnit na jezeře na svých lodích, jak to dávají ve filmech, aby se člověk tady nemusel štrachat po těch jejich krtincích vzhůru dolů, plné boty štěrku?!
Ještě chvilku a už bych to snad zabalila. Ale mám dnes hotýlek předplacen, tak to nechcu vzdát. Konečně se nořím do lesa! Dávám si ze všeho nejdříve pořádnou malinovou svačinu.
Pak sbírám všechny síly a přesvědčuju nožičky, že už je to jen pár hodin, ve stínu a větříku, že to nejhorší už je za mnou a čeká mě chatička jako klícka. Nasazuju malinovou taktiku – od křoví ke křoví rovnou za nosem, nedívat se moc před sebe, soustředit se na každý krok a žvýk. V tom nejprudším úseku mi začne zvonit telefon! Prásknu báglem o zem a lovím v nejhlubší kapse. Ségra. Chce vědět, jak se mám. No úžasně! Fakt skvěle! Lepší už to být nemůže!
A tak jsem se prokecala přes další otravný stoupák a povzbuzena zprávami z domova a přísunem kalorií se začala poněkud vzpamatovávat. Už to zase vypadalo, že jsem nahoře. A to reálně i obrazně. Večer se blížil, slunko konečně přestalo tak smažit a zalezlo za horizont, nabrala jsem výšku a teď už to šlo téměř po vrstevnici. Začala jsem potkávat ovce a ty mi zvedly náladu. Tvářily se totiž tak blbě a vyděšeně, že jsem se jim musela začít chlamat. A taky, jak jsem byla vzteklá a unavená, začalo mi v hlavě znít na protest: „Půjdu kam chci a nikdy mě nedoženou“. To by tak hrálo, aby mě zdolal jeden blbý kopec!
A tak jsem se za pomoci Radúzy vyšplhala až na pastviny k salaším a k poutnickým chatičkám. Všechno tam bylo! Louky, ovce, skalní štíty i výhledy! A taky dva Holanďani, kteří mi pomohli otevřít moji hytte, ukázali mi směr ke kadibudce a oznámili, že pramen vyschl. Vida, jaká já jsem to holka prosíravá! Nepotila jsem se s tou tunou marně. Dnes tedy bez sprchy, jenom zuby. A bude to usínání s ovčí klinkavou muzikou.

Den 10.

pátek 3. 8., Lillehammer – Øyer, 21 km

Ráno jsem se probudila s překvapivou myšlenkou, že už vlastně třetí noc za sebou spím v posteli. Trochu jsem si hnula zádama, příliš měkká matrace mi neudělala moc dobrou službu. Dneska rozhodně stavím stan! To by tak hrálo, takové rozmazlování!

Snídáme s Hansem venku na terásce. Očekáváme návštěvu sousedovic kočky. („Hopefuly she can visit!“) Zdá se, že norské micky pěstují dobré sousedské vztahy. Hans mi dává spoustu cenných rad na cestu: například že v supermarketech sítě Kiwi najde ušlý pocestný zadarmo wifi a záchod. To se hodí. Jde mě ještě vyprovodit kus za město a přesně v 10:10, jak si naplánoval, se loučíme (museli jsme 10 minut počkat, aby mu to vyšlo). Milý hoch, pošlu mu z točny (rozuměj Trondheim i Brno) pohlednici.

Z Lillehammeru jsem toho nakonec moc neviděla, aspoň ne ty hlavní profláknuté atrakce, což je skanzen Maihaugen a olympijský stadion s muzeem OH. Ale nevadí, třeba příště.

Propracovávám se pomalu předměstím s univerzitním kampusem a obrovskou tovární halou Swix (kdo maže, ten jede!). Všude bezvadně sežvýkaný trávníček – a za chvilku už vidím proč. Ocitám se ve sci-fi: jako lesklé lunochody či vozítka z Hvězdných válek si to kampusem mezi budovami mastí jedna automatická sekačka za druhou. Blikají jim červená očka, jinak se plíží neslyšně a vyrážejí zpoza křoví zcela nečekaně. Rychle pryč, než slupnou moje boty k svačince!

Po úzké pěšince v maliní a mezi hnědým opadaným listím břízek opouštím břeh jezera Mjøsa zužující se na severní straně v ústí řeky Lågen. Konečně Gudbrandsdal, Gudbrandské údolí, po němž nese tato varianta svatoolavské cesty jméno.

Uďobávám maliny, višně a rybízy, které tu používají jako živé ploty, zpívám si v duchu Toni Childs a hraju si se slovy autumn / ocean, feeling / filling. Maluju si je v různých kombinacích. Nejvíce se mi zamlouvá „ocean filling“, takové buchty s atlantickou náplní bych jedla každý den!

Zdá se, že přicházím do míst, kde ne zdaleka všichni komáři pochcípali vedrem. Bude asi potřeba se obrnit vůči nepříteli. Jelikož se nechci obrňovat repelenty, budu se muset obrnit trpělivostí a snažit se potlačit svůj na Zélandu silně vyvinutý škrábací instinkt. To je výzva, zatím se mi to totiž ještě nikdy nepovedlo. Snažím se vpravit do pocitu rezignované tuposti, jaký se mi podařilo vůči komárům vyvinout za ročního pobytu v Paraguayi. Zdá se mi, že je to lepší – nebo spíš těch bzikavých sviní tu není tolik, takže se to dá vydržet.

Putování mi zpestřují různé milé drobnosti: průchod voňavým lesem plným měkkého mechu, koupání ve vodopádu a vikingské mohylové pohřebiště (no kdybych si to nepřečetla na ceduli, ani bych si těch zelených kopečků, porostlých dávno borovicemi a kapradím, nevšimla). Míjím taky stylový gapahúk (vždycky se objevují ráno, potvory) a spoustu losích bobků. Ale los samozřejmě nikde. Poutnický ukazatel mi vyměřil 375 km do Trondheimu. Kruci, měla bych zpomalit, ještě jsem si nic neužila!

Dostávám se hlouběji do Gudbrandsdalu. Modrá řeka, valící se skalnatým kaňonem, je nádherná, lákavá, ale nabírám pomalu výšku a přístup blokuje hlavní tah E6 a koleje. Nevadí, tímhle údolím budu teď procházet několik dní, tak se snad příležitost ke koupání najde.

V Granrudmoen procházím kolem olympijských sjezdovek. Na protější stěně údolí se v zalesněném svahu objevuje obrázek: postavička s pochodní vyrubaná v porostu, symbol lillehammerských olympijských her.

Kousek dál mě čeká občerstvovna v podobě malinové farmy Moe Gard s obchůdkem a kavárničkou. Rozhoduju se, že dnešní den bude užívací, a dávám si úžasnou voňavou čerstvou vafli s horkými malinami a pořádné kafe k tomu. Mňam!

Začíná se pomalu zatahovat a na severu se hrozivě kupí bouřková mračna, a tak, i když je teprve kolem páté, využívám příležitosti. Stezka tu přelézá pomocí žebříků několik ohrad na svahu pod farmou, vypadají nepoužívaně, aspoň žádné býky široko daleko nevidět, travička je zelená a povyrostlá tak akorát a výhledy exkluzivní. Stavím stan, už s prvními kapkami.

Nakonec lilo jen asi 2 hodiny, během nichž jsem stihla navařit a povečeřet. Když se vyčasilo, prošli kolem nějací místní, což by mohli být teoreticky majitelé (na procházky se tu chodí klidně v 10 večer, je světlo skoro do 11), tak jsem na ně pro jistotu zahalekala, že tu budu nocovat, a oni zahalekali zpět. Ou kej a dobrou noc, jak jinak.

Den 11.

sobota 4. 8., Øyer – Fåvang, 36 km

Ráno se celé umyté vylíhlo do krajiny, cáry mraků stoupají údolím přímo nad mým mokrým stanem. Slunko nepeče, ale směje se šibalsky, že budu mít zas mokré boty, jen co se sbalím a vykročím vysokou travou podél první ovčí ohrady.

Nádherný den! Nádherná etapa! Dnes je den na písničku a na smích a na ovčí bečení a na žvýkání šťovíku a na čerstvě pokosenou trávu a na výhledy. Můj mozek, tolik dní zápasící pouze s termoregulací, konečně disponuje kapacitou pro všechny smysly. Barvy jsou ostré: tmavě modré nebe, pod ním bílá vata, z ní leze hnědý koloušek na zeleném jetelíčku, obilí zlaté jako med a poseté červenými puntíky stodol a stavení.

A dole řeka oslepujícího odstínu curaçaa. Pěšinka se vine úzká a hliněná, tu přes louku, tu lesíkem, překračuje potoky, v nichž pro změnu opravdu teče voda, moc dobrá a chladná, lemuje farmy a občas přeleze plůtek, tam se vyhřívá kočka na zápraží, tady se pasou koníci, idylka. Připadám si jak v Hobitíně nebo jako v dobách středověkých poutníků do Nidarosu. Tohle ráno se vymoženostem civilizace s úspěchem vyhýbá. Všechno poctivé dřevo a tepané kovové závory na plotech. Taky bych mohla být v Kanadě a tahle stodola by byla srub lovce medvědů. Ale dole po řece Lågen se neplaví žádné vory ani čluny. Po několika kilometrech přijdu na to, proč: výhled se otevírá na hráz přehrady. A ne na jednu, je jich tu celá řada za sebou. Oba břehy rozšířených míst jsou posety chatami a kempy. Malé poloostrůvky bíle svítící nudličkami karavaních vajíček. V jednom takovém se přes poledne koupo-peru. Voda v řece je příjemně chladná a jako blesk zrádně rychlá. Člověk zapomene na jedno tempo a už ho bere proud.

Krajina tu má zcela jiný ráz než na jih od Mjøsy. Už to není tak, že by farmáři na půdě obdělané, kam až oko dohlédne, nechali sem tam kus lesa. Tady jako by se každé pole, každá pastvina musela lesu vyrvat, od břehu až hluboko do kopců, z nichž sem tam trčí skalnaté špice.

Rekapituluju si, co už umím norsky. Moc se mi líbí, jak vesele a zpěvavě Norové opakují svoje Hey, hey! na pozdrav, jako by jen jedno hey bylo pro ně příliš úsečné a nezdvořilé. Už to, zdá se, umím zdařile. Pak ještě umím děkovat, tusen takk, tisíceré díky. Hans mě vždycky opravil na mange takk, mnoho díků, protože se mu tisíc zdálo už přece jenom přehnaně mnoho. Pak se ještě hodí ha det bra, což se říká na rozloučenou a znamená to něco jako „měj to dobré“; to poutník slyší obzvláště rád. A eště umím „vašegůt“ (neptejte se mě, jak se to píše, nebo poraďte) a to je „prosím“ a „není zač“ a“ s dovolením“ a nevím co ještě, prostě zdvořilostní fráze, kterou rozhodně nic nezkazím, když si na ni zázrakem v supermarketu u pokladny zrovna vzpomenu.

Zrovna si to tak nahlas trénuju a k tomu si tak trochu prozpěvuju a štráduju si to do kopce a přes potok a lesíkem a jehličím, když tu potkám boty. Veliké kožené pohory, stojí si tam na kameni pečlivě srovnané čelem k slunku a vedle nich merinové ponožky taktéž zarovnané do lajny. Hele, Němec, bleskne mi hlavou. Skautík. Nebo guma. (Nakonec se ukázalo, že to všechno dohromady!)

Znám tyhle typy, potkávám je na cestách, mám na ně nějaké štěstí nebo co. Jsou fyzicky zdatní, vysocí, šlachovití a árijští, znají mapu a mají nastudované průvodce, vyfiknutí jsou jak ze zálesáckého katalogu (ne jak, určitě!), tahají obrovský bágl prvotřídního, kvalitního a pěkně drahého vybavení, na každou potravinu mají speciální nožíček či otvíráček, jsou samá vychytávka na táborničení, ale většina z nich jsou nesnesitelní suchaři a sebestřední idioti, kteří než by přiznali, že špatně odbočili, radši se pohrnou v kraťasech přes ledovec a riskují životy. Při svém z pekla štěstí se nakonec na druhé straně hor v nějaké té chatě zase objeví, poněkud dezorientovaní, ale šťastní, jak to vykoumali, vytáhnou z kápézetky sekyru a letlampu a rozdělají oheň, na kterém se přihřejí a zase obživnou. Načež začnou strašně hulákat a otravovat všechny, kdo už by rádi spali. Jsou ale čestné výjimky, skromné, eště nezkažené, se smyslem pro humor a s bezchybnou angličtinou, a s těmi je pak radost pobýt, obzvláště pokud vám gentlemansky nasekají a zapálí to dřevo, když vy zrovna máte plno práce s vlastním rozmrzáním. Třeba Markus, se kterým jsem šla kus Camina Primitiva ve Španělsku, nebo Christian, který se vždycky objevil právě včas, aby mi dával záchranu na Novém Zélandu.

Tohle všechno mi projelo hlavou během těch tří kroků, které jsem ze setrvačnosti ještě udělala, než se za ohybem pěšiny ve stínku objevil i majitel oné obuvi. Starší chlapík, prošedivělé vlasy vybrané vojenským výbrusem, svalnaté opálené ruce s dlouhými prsty. Vždycky se lidem dívám na ruce a zkoumám je mamčinýma očima, očima transfuzní laborantky. Tady by se to upírovalo! Žíly jak provazy. A oči světle modré a plné smíchu. A obrovský batoh.

„Ahoj, ty jsi poutník?“ (Je.) „Odkuď jsi?“ – „Deutschland.“

No těpic, všechno to bude pravda!

Dává si sváču a hned mi dělá místo ve stínku, ale mně se ještě nechce zastavovat, koupačka byla teprv před chvilkou, jde se mi tak dobře, jsem plná toho krásného dne, plná energie a plná putování, které je dneska konečně TO ONO. Jsem nastartovaná a nechce se mi ubrat plyn. Takže s díky odmítám nabídku a mašíruju dál.

Právě jsem potkala nejdůležitější postavu svého norského příběhu. Jenom to ještě nevím.

Všechny radosti mají svůj konec (tristeza não tem fim, felicidade sim, jak by vám řekl Tonda Kája Jobim), a tak se odpoledne lehce zatahuje a obzor na severu věští černotu ještě větší. Ale nezatahuje se bohužel dost rychle na to, aby se člověku zkrátilo utrpení 8 kilometrů po asfaltu směr městečko Fåvang. Není zbytí. Jinudy to nevede a zítra je navíc neděla, takže by bylo záhodno do té díry dojít, jinak mi zavřou Kiwiho. Pak to snad někam zapíchnu za město, než začne chcanec.

Těsně před vstupem do Fåvangu stezka odbočuje k farmě, míjím pilgrimherberge. Sotva si přečtu ceduli a najdu, kudy dál z ovčí ohrady, dostaví se kýžený liják. Rezignovaně se schovávám pod stříšku k popelnicím (zde v Norsku mají všechny popelnice nárok na přístřešek u cesty, poutníci nikoli), že počkám, až se bouřka přežene.

Po dvaceti minutách už na mě kape i v přístřešku a lijavec je čím dál hustší. Skoro vypadá, že se jen tak nepřežene, aspoň ne do té doby, než mi zavřou supermarket. Přemýšlím. Mé rozumné já mi říká vyčkat ještě. A i kdyby nepřestalo, vyrazit a pokračovat v nastíněném plánu. Mé lenivé já mi říká, že už jsem ušla určitě přes 30 km, že se blíží večer a co když nenajdu žádné dobré místo na stan, že se mi ho vlastně v mokru a mokrý nechce ani stavět, že bych mohla doběhnout těch pár set metrů zpátky k herberku na farmě Nordrum a pěkně se tam v suchu a pohodlíčku smát tomu, jak se venku za oknem žení všichni čerti. A třeba tam budou i nějací další poutníci, fajn lidi, a třeba budou mít i nějaké jídlo na prodej nebo mě popovezou do obchodu nebo mi řeknou, že ten jejich je zrovna náhodou otevřený i v nedělu!

Sfiňa, to lenivé Lenčino já, co? No jasně, že jsem vyměkla. Nahodila jsem pončo na sebe i na bágl a prokličkovala mezi potoky kalné vody, valícími se stezkou, směr herberk. Musela jsem ho párkrát oběhnout dokola, než se mi podařilo v té obvyklé změti stavení najít to pravé. Stála tam cedule: Vítejte v poutnickém herberku. Vstupte a chovejte se jako doma, později večer se u vás někdo zastaví. Tak jsem otevřela těžké roubené dveře a snažila se oklepat na prahu, abych mohla vstoupit. A už je tu pár opálených rukou pomáhajících mi z ponča a transportujících bágl do sucha. A hele, skautík! Říkala jsem si, jestli se tu kolem někde taky v dešti nepotuluje.

Už má postavený stan před herberkem, takže kdybych měla podobný nápad, nevejdu se. (Za stanování a použití zázemí chtějí na farmách většinou 100 NOK, za postel mnohem víc, zde 250 NOK.) Ale nevadí, je tu už jenom jedna Dánka a 3 pokojíčky, takže beru samostatnou postel a mám se jak v hotelu. Pořádně všechno aspoň usuším. A co jsem doteď ušetřila, uvalím. No co už.

Je tu dokonce i vymoženost, již znám zatím jenom z vyprávění a už hořím, co teprve, až ji spatřím: elektrický vysoušeč bot. Je to krabice na stěně, z níž trčí spousta chobotů jak šlauchů od vysavače. Každý chobot se umístí do boty a chobotnice, místo aby vysávala, fouká teplo. Geniální je to.

Sotva jsem se upelešila a zkulturnila, přestalo pršet. Na farmě ani noha, která by vás vzala autem do obchodu, tak jsem se rozhodla tam pro jistotu opravdu seběhnout. Po tom ochlazení deštěm, sprše a müsli tyčince poslední záchrany, kterou bryskně vytasil skautík (začíná se mi líbit), do mě vjela zas nějaká energie nebo co. Ostatním se nechtělo, prý to risknou a ráno snad na nějakou otevřenou nedělní pekárnu nebo něco musí přece narazit. No jak chcete, já jsem vás varovala. Život mě naučil. Nevěř křesťanovi, že v nedělu otevře, známe to ze Španělska. A toto jsou luteráni, eště zásadovější verbež, stačí se podívat, kolik tu stojí alkohol. (Měla jsem pravdu, samozřejmě!)

Za hodinku jsem byla zpátky s oooobrovským jogurtem (revanš skautíkovi za tu müslityčku), eště teplým chlebem, malinovým džemem a brambůrkama, vším, po čem srdce znaveného a odsoleného poutníka prahne.

Den 8.

středa 1. 8., Hamar – Ringsaker (Moelv), 33 km

Ráno (po dlouhé snídani a spoustě drbání sousedovic koček) mě Kjell přibližuje k hamarskému dómu. Je to rarita: ruina středověké katedrály celá zasazená do skla. Na zbytcích zdiva poničeného reformací a zubem času vybudovali Hamarští důmyslnou konstrukci, takže z dálky vypadá jako ohromný skleník. A on to taky skleník je. Skleník se spoustou větracích tabulek a skvělou akustikou, aby se tu mohly konat koncerty a divadelní představení. Kousek dál stojí poutnické centrum, teď ráno zavřené. Ale razítko do poutnického pasu oželím, Kjell mi totiž vyrobil svoje vlastní, osobní, s vlkem. Takové hned tak někdo v pasu nemá! Hamarský dóm se nachází uprostřed parku, který býval ve středověku, před příchodem protestantismu, čilou a rozlehlou biskupskou vesnicí. Dnes se tu po lukách a plážích prochází či probíhá místní obyvatelstvo se psy. Je tu i muzeum železnice s jakýmsi skanzenem a lanové centrum. Loučíme se s Kjellem téměř v slzách a slibujeme si, že se nevidíme naposled. Mám v kapse pozvání na zimní běžkování a lovení ryb dírou v ledu. To si piš, kámo, že tohle si nenechám ujít!

Hamaru dávám vale koupačkou na malé pláži, než se camino vnoří do lesa. Bude zase vedro a jsem ráda, že to dnes vypadá na kapitolu se stinnými stránkami. Mám celý den o čem přemýšlet, zároveň jsem po těch dvou dnech lenošení nedočkavá dát si zase trochu do těla, a tak mi cesta rychle utíká: místy lesem plným borůvek, místy mezi poli po asfaltu nebo štěrku.

Míjím kolečkové lyžaře, teda vlastně oni míjejí mě, potí se na tom rozpáleném asfaltu tam a za chvíli zase zpátky. Není tu dost asfaltek, tak musí chudáci furt dřít dokola jednu okresku. Občas se vyskytují i běžci, všechno jsou to krásně opálení blonďatí borci samý sval a šlacha, je na co se dívat. Co se týče estetického hlediska, léto je Norům letos velmi příznivě nakloněno; se zemědělstvím už je to, pravda, horší.

A tak jsem kvečeru přišla k Moelvu a pomalu začínala přemýšlet o nějakém pěkném fleku u jezera, kde zabořím stan, když jsem před kostelem potkala dvě Francouzky s obrovskými bágly. Trošku zmateně pobíhaly a taky evidentně zvažovaly, kam dál a kde to zapíchnout. Chvilku jsem skoro nevěřila, že potkávám poutnice, tak jsem si zvykla na myšlenku, že není nikde široko daleko ani noha kromě mých dvou. Ale mýlka je vyloučená, tahle matka s dcerou taky šlapou po stopách Olava. Vyrazily včera z Hamaru (zdá se, že většina lidí vyráží z Hamaru, jak se později dočtu z herbergových a kostelních knih.) Dcera umí dokonce trochu anglicky, a tak jim navrhuju, jestli nechcou dovnitř do kostela.

Četla jsem, že tam má být vzácný oltářní obraz nějakého holandského mistra a vůbec, je tam razítko a chládek. Chvíli tam zevlujeme za dozoru hocha-dobrovolníka a pak se vydávám hledat vodu. Na hřbitovech kolem norských kostelů je vždycky voda. Tady ale zrovna z kohoutku žádná neteče, tak popojdu ještě kousek za zídku podívat se na budku, co by mohla býti záchod (také velice časté a praktické zařízení na norských hřbitovech). A světe div se, budka je nejen záchod a koupelna k tomu, ale celý poutnický herberk, a to navíc otevřený a zadarmový! Není o něm v žádném průvodci ani mapě ani zmínka. Už je tam usídlen Günther z Heidelbergu a zve nás dál. Takovými dary poutník prostě zhrdnout nesmí, a tak se okamžitě rozhodujeme všechny tři, že zůstaneme na noc. Ještě se jdu zeptat blonďáka v kostele, jestli je to ou kej. Jenom mávne rukou ve smyslu: „Pro mě za mě, dělejte si tu co chcete, já tu pro dnešek končím.“ Takže je to ou kej, jako ostatně tady v Norsku vždycky všechno.

Den 9.

čtvrtek 2. 8., Moelv – Lillehammer, 40 km

Když v 5 vstávám, Francouzsky se už balí. Mamka je naučená z Camina a dcera se, ač nerada, podvoluje. Ostatně vedro je jak v Kastilii, takže nezaškodí si přivstat. Dnes mám domluvený couchsurfing u Hanse v Lillehammeru, tudíž sebou musím hodit, ať tam nedorazím moc pozdě. Čeká mě dobrých 40 kiláků, prostě to nějak dám, nic se nedá dělat.

Nakonec to nebyla zas až tak hrozná štreka, i když došlo i na čvachtání podrážek po roztopeném asfaltu. Většinou „gravel road“ a dvě krásné pasáže lesem, kde měl poutník šanci posilnit se malinami a také jedním obzvláště vypečeným nalezištěm megaborův.

Nádherný byl březový hájek, kde mě zase přepadl ten absolutně nepatřičný podzimní feeling. Taky jsem potkala další poutníky: nejdříve starší dámu nalehko jen s malým baťůžkem, ale metla si to pěkně zostra, takže jsem ji měla až do svačinky daleko před sebou, potom Švýcara pokuřujícího před kostelíkem. Šel opačně.

A tak jsem si to dotrajdala se sbírkou několika čerstvých puchýřů (tvrdá cesta + vedro = dej puchýřům šanci!) až do Olympijského města Malého Kladiva.

Hans mě čekal na hlavní třídě, kam si došel za účelem zevlování. Měl se totiž konat zahajovací průvod u příležitosti dřevorubeckého mistrovství světa. No nekup to! I jala jsem se zevlovat taky, což nám příjemně uteklo, neb jsme u toho jedli třešně a lízali nanuky. To mě trochu vzpružilo, jelikož jinak jsem byla po těch 40 km v 30C už poněkud ucaprtána. Netrvalo dlouho a průvod byl tu, vlajky se třepotaly a my jsme jásali, obzvláště hlasitě jsem se rozjásala, když se objevila česká a slovenská delegace.

Hned jsme se dali do řeči (bylo mi vysvětleno v jakých disciplínách se klá, jak záleží na přesnosti i rychlosti práce s pilou i sekyrou, že se soutěží taky v rozebírání a skládání motorové pily a že porážený strom musí spadnout přesně na místo určené) a v družném hovoru došli s průvodem až na náměstí (což bylo asi tak 40 kroků, Lillehammer je malinké městečko, je to spíše taková malá dědina, kde chcípl pes, ale pst, neříkejte to tam moc nahlas!), kde se konalo trochu toho veselí, lidové hudby a tance, načež starosta města (mladý blonďatý fešák, jak taky jinak) slavnostně motorovou pilou přeřízl tlustou kládu a tím prohlásil mistrovství světa za zahájené.

Hned jsme to šli s Hansem oslavit do místního pivovaru, kde jsem obdržela nádherně vychlazenou pintu Ipy a buřta s oblohou a vděčností byla bez sebe. Jelikož byl v centru na bicyklu, dala jsem si pak ještě na závěr dne malý, asi tříkilometrový poklus až k jeho chaloupce (s buřtíkem, bramboráčky a pivem natřásajícími se mi v břušku), zatímco on popojížděl kolmo s mým batohem na zádech.

Hans je moc fajn, člověk se srdcem na dlani, trochu podivín. Domek má neuvěřitelně přecpaný různými rekvizitami a dárky od couchsurfařů. Dělal dobrovolníka na olympiádě v roce 94 a stále tím žije, ostatně jako skoro každý v tomhle městečku. Vyfasovala jsem svůj minipokojíček s minipostýlkou a usnula jak norské dřevo mezi plakáty lyžařů a skokanských můstků.

Den 6.

pondělí 30.7., Hoff herberge – pláž u Gjøviku, 15 km

Ráno mě probudilo slunko pečící do širokých oken herberku už v 6 ráno jako o život. Jsem tu jak ve skleníku. Vařím si kafíčko, snídání, užívám si ranní pohody beze spěchu, pozoruju, jak se rodí nový, později určitě parný den. Najednou rána do okna a na parapetu se mrská malinký ptáček. Párkrát sebou škubne, pařátky zkroucené, a pak už leží klidně, bříškem vzhůru. Je po všem. Jak rychlá může být smrt! A jak hloupá! Otřáslo to tím mým bezstarostným ránem. Kus cesty ještě, podél hoffského kostela a hřbitova a dál do polí, musím myslet na smrt, dobrou i špatnou a jak to kdo bere, na kamarádku Kristýnu, která se rozhodla uspořádat smrti festival, a na to, že kdybych měla zaklepat bačkorama právě v této chvíli, bude to chvíle šťastná. Můžu si aspoň říct, že jsem si žila, jak jsem chtěla, svobodně. A to není málo, to je pořád víc, než co se kdy povede většině lidí.

Dnes je líné ráno. Milník mi hlásí 474 km do Nidarosu. Tak vida, už je to pod 500. Spouštím se z kopce mezi farmami k jezeru Mjøsa. Mám spoustu času. Je pondělí a to znamená, že můj parník nejede. Mám totiž svůj parník! Mám plán!

Tak jako stovky a tisíce poutníků přede mnou v průběhu staletí využívaly největší norské jezero jako důležitou dopravní tepnu, i já se nechám přepravit na východní břeh do Hamaru, do centra středověkého křesťanstva s významnou katedrálou, odkud bude má pouť pokračovat už po východní trase, na rozdíl od téhle původní, jež lemuje západní břeh Mjøsy přes Gjøvik dál na sever. Obě varianty svatoolavské pouti se pak setkávají v Lillehammeru, olympijském městě.

Veřejná přeprava přes jezero Mjøsa však není ledajaká! Opatřuje ji pravidelná lodní linka, nejstarší parník s nepřetržitým provozem na světě: Skibladner. Skibladner je rarita, vzácnost, potěšení, hračička. Má taky speciální status poutnické lodi a my poutníci požíváme na lodi zvláštní úcty. Jsme chráněni svým poutnickým glejtem a cestujeme za poloviční cenu. Což se v Norsku vždycky hodí.

Parník vyráží zítra ráno z Gjøviku, už mám i potvrzenou rezervaci, dnes mě tedy čekají jen dva úkoly: sejít pár kilometrů k jezeru a najít podél břehu mezi Kappem a Gjøvikem nějaký krásný pětihvězdičkový hotel s bazénem, kde strávím zbytek parného dne. Úkol číslo jedna byl splněn velmi záhy, procházkou mezi lány zlatého obilí a vymazlenými farmami propojenými stinnými alejemi prastarých dubů, lip a bříz. Košatých letitých stromů jsem ještě po cestě moc nepotkala – je vidět, že zde je krajina osídlená od nepaměti. Mnohé z farem, jež míjím, mají za sebou přes tisíc let pohnuté historie a to je na národ divokých Vikingů úctyhodné číslo.

V přístavu Kapp se dostávám konečně k vodě. Je tu mrtvo. U mola se pohupuje pár člunů a bývalá továrna na sušené mléko Nestlé přeměněná v muzeum mléka, nejdůležitějšího produktu tohoto kraje, je v pondělí samozřejmě zavřená. Pokračuju tedy dál po břehu, pěšina vede lesíkem, což je příjemné, protože je zase pařák. Každou chvilku ještě pro jistotu někde přibrzdím na koupání.

A pak se to stane: potkávám svou první poutnici! Je to Jenny z Finska a jde opačným směrem. Je taky ráda, že mě vidí, nikoho moc po cestě nepotkala, zdá se, že ani dál „camino“ zrovna poutníky neoplývá, rozhodně ne v jejím směru. Vyměňujeme si tedy užitečné informace o trase, jaký je terén, jak často supermarket, kolik vody, kolik stínu, dobré tipy na táboření. Poradila mi super flek jen pár minut odsud, malou plážečku s místem akorát pro můj stan! Hotel nalezen, druhý úkol splněn. Tam se kolem poledne uvelebuju a zbytek dne trávím střídavě ve vodě a na sluníčku na skalách okolo. Vyvaluju se tam jak mořská panna (nebo vorvaň, jak kdo chce) a projíždějícím dědečkům na člunech můžou oči vypadnout z důlků. Nevzala jsem si totiž do Norska plavky v rámci velmi přísně regulované zavazadlové politiky. Je tu dokonce strom s houpačkou. A samozřejmě malinové plantáže, kam jen oko pohlédne. Večer jde kolem děda se psem. Snaží se zapříst rozhovor, ale jeho angličtina je asi tak stejná jako moje norština. Přesto jsme se dost skamarádili, za tu půlhodinku 🙂 Jmenuje se Olav (no vida!) a bojí se, aby se mi něco nestalo. Dal mi na sebe telefon, abych se mu ozvala, jestli jsem v pořádku. A taky kdybych kdykoli cokoli v Norsku potřebovala. No nejsou ti Noři úžasní?

Den 7.

úterý 31. 7., pláž na jezeře Mjøsa – Gjøvik (7 km) – Hamar

Vstávám s východem slunce, jsou 4 ráno a krvavě rudá koupel čeká. Snídám kaši z malin a vydávám se na cestu do města. Skibladner vyplouvá z Gjøviku v 9:30. Světla probouzejícího se města jdou odsud z pláže dobře vidět. Ochladilo se a dokonce přichází i několik drobných přeháněk.

V Hamaru mě bude čekat další norský děda. Joana, která dřív v Hamaru bydlela, mi domluvila osobního průvodce a hostitele Kjella, svého studenta portugalštiny. Má mě vyzvednout na molu.

A pak už mě, po pořádném kafi a trochu příjemně zmoklou, čeká spanilá jízda. Skibladner je nádherný. Připadám si jako zmenšená figurka v modelovém světě. Parní stroj šlape, leskne se olejem, starý strojník ho hrdě předvádí, pan kapitán kouří lulku a pije kafe, obsluha čile kmitá mezi kuchyní, odkud lákavě voní čerstvé wafle, a stylovými kajutami a salónky. Ještě chybí, aby i cestující měli ty správné sto let staré kostýmy!

Kjell mě opravdu čeká na molu. Dokonce mě i zdokumentoval, jak se elegantně vyloďuju. Není možné si mě splést – poutnic se zeleným batohem vysedá pouze 1ks.

Kjella mi do cesty dohodily nadpřirozené síly, jiné vysvětlení není možné. Dostala jsem ho za odměnu. Je nepopsatelný! Není to žádný děda – je to vikingský námořník! Dobrodružství mu šlehá z očí. Koluje mu v žilách krev norská, švédská i finská. Narodil se na farmě v lesích u švédských hranic a zažil zlatou éru dřevorubců. Hemží se historkami jako z Jacka Londona. Jak se s bráškou málem stokrát utopili, když se rozhodli na jaře přeskákat řeku po splavovaných kládách. Jak se rozhodl v šestnácti odejít ze školy, i když na to „měl hlavu“, a vydal se na vlastní pěst do Osla, kde se chvíli potloukal, než ho vzala první loď za plavčíka. Kjell se plavil po celém světě. Jmenujte mi zemi, kterou neviděl! Potloukal se po všech oceánech a pracoval také jako tlumočník pro OSN na Filipínách v uprchlických táborech pro Vientamce žádající o norský azyl. Umí vietnamsky a taky se naučil portugalsky, protože si zamiloval Azory. Tlučeme pusami jeden přes druhého, mé otázky nemají konce a on je zodpovídá, ještě než je dopovím. Občas v nadšení přejde do portugalštiny a já mu kontruju španělsky a pak se tomu hodinu chechtáme, jak si vlastně rozumíme jakýmkoli jazykem.

Kjellův dům je oáza, kus pralesa uprostřed města. Jeho pozemek s domem, jež si sám spravil z úplné ruiny, obklopuje širokým obloukem potok a tvoří tak přirozený plot. Kjell ví o každém pstruhovi pod kamenem, o každém ptáčku a stromu ve své kouzelné zahradě. Sklízí ovoce, dělá skvělý sirup a marmelády, staví ptačí budky a jezírka, aby se vosy měly kde napít v tom horkém létě a ptáčci kde koupat zaprášená pírka. Kjell hovoří i ptačí řečí: volá na ně a oni přicházejí na dosah. Kdybych tam nebyla, sednou si mu na ramena. Taky se tu potloukají dvě kočky od sousedů, protože u Kjella se má všechno živé dobře. Kjell umí taky divy se dřevem. Uprostřed pokoje mu stojí řada švédských dalarnských koníků, jak si je postupně vyřezává v různých velikostech. Umí taky sochy a keramiku. Jméno Kjell [šel] je prastaré: znamená vikingskou přilbu. A slyšte slyšte: Lenka znamená v Kjellově pohraničním dialektu „článek řetězu“. Já snad začnu věřit na zázraky.

Je horká noc, po výborné večeři sedíme na terase s lahví portugalského vína, pozoruju šírání, kočku na klíně. Ustelu si tu na pohovce, prales na dosah ruky.

Nebude se mi odsud chtít! Setkání s Kjellem mě zasáhlo hluboko. Nepřestávám žasnout nad pořádkem světa: je to tak vymyšlené, že natáhneš ruku a všude máš bratra, stačí se vydat na cestu a procházet ji s otevřenýma očima a srdcem.

Den 5.

neděle 29.7., Einafjord – Lena – Hoff herberge, 29 km

Mám kamaráda Švédského Miru, který si zrovna užívá dovolené jen pár set km směrem vpravo. Je tak odvázaný z toho skandinávského počasí, že mě provokuje vzkazy typu: „Heč, už jsme se koupali 20x!“ Nechtěla jsem se nechat zahanbit, a tak jsem i já hned od začátku počítala každé norské koupání. Dnes se to přehouplo přes 20. Už to dál počítat nebudu.

Vlahé ráno v gapahúku, slunko se vyšplhalo nad fjord celé umyté a za osušky si vzalo načechrané mráčky. Tak dnes je svatého Olava, a neděle k tomu! Díky, králi, za to počasí. Konečně si to užívám, a to tak, že moc. Všechno pokropené, i já až po pás, jak se hned v úvodu musím probrodit vysokou trávou k lesu. Nikdy mi čvachtání v botách neznělo tak lahodně.

Větřík točí teplotu příjemně kol dvacítky a posunuje stínítka po obloze. A jaká! Dneska nevím, kam se dřív dívat, jestli na zem, nebo na nebe. Vstoupila jsem krajináři do obrazu. Tady přijde k užitku celá paleta, spousta zlatožluté obilné, azurová s bílou a ještě bělejší, prsknout do toho pár kaněk skandinávské červené na domečky a doladit idylku chumáčky ovčí vlny a mrskajícími se ocasy koníků na pastvě. Támhle je brůna, tu zas u plotu černý divoký hřebec větří, jestli mi netrčí z batohu kus mrkve.

Hladím je a čichám k dlaním. Pár ohrad s žebříky, na potoku lávka, ovčince, jak se tu někdo snažil přestěhovat kousek Walesu pro potěchu poutnice.

Poflakuju se od ohrady k ohradě, zkoumám, kde nechal tesař díru, střechu, stodolu, bránu, kadibudku se srdíčkem. Už je to tady. Už mě dohnala, pouť. Už mě má. Trvalo jí to jen o pár dní déle, není prostě dělaná na vedro, no.

Proto chodím. Chce to čas, nedá se to předem ovlivnit, ale vždycky se nakonec dostaví, pocit jakéhosi tranzu, jako bych nešla já, ale něco šlo za mě a já se jenom pozorovala. Jako bych šla pod vodou. A ta voda, co mě obklopuje a činí všechno kolem hustší, těžší a hmatatelnější, je štěstí. Čím dál jdu, tím víc se želatinové štěstí kolem mě natahuje, mění kvalitu a mění mě. Už pak nikdy nejsem stejná, když se vrátím domů z želé. A to je život. Myslím, že to cítil Brautigan, když vymyslel zemi v Melounovém cukru. Aby se ten pocit dostavil (a to mám léty vyzkoušené), je k tomu potřeba absolutní samota, fyzická námaha a příjemný chlad (ale ne zas kosa). Proto tak ráda plavu ve studené vodě, proto tak ráda chodím v průzračném želé, proto tak ráda cítím každou buňku svého unaveného těla. Je to jistota, že jsem živá a že všechno, co mě potká, je dobré.

Proč proboha lidi berou drogy?

Dnes mám namířeno k místu jménem Lena. No uznejte, že to nemůžu vynechat, už pro to jméno. A navíc je tam blízko poutnický herberk, a to pouze za 50 NOK. Těším se, že ho vyzkouším, i když tady by se dalo spát s ovcemi v kterékoli ohradě. Ale už jsem 5 dní na cestě a počet poutníků, které jsem zatím potkala, je 0. Chtěla bych se ujistit, že jsem opravdu na pouti, pokecat, zjistit, jak to s tou svatoolavskou vlastně je. Chodí to vůbec někdo? Norové, nebo cizinci? Co je tahle pouť vlastně zač? Jací lidé se kolem ní motají?

Zatím jsem potkala Nory jenom na hřbitově. Norské kostelíky obehnané hřbitůvky a zdí jsou moje občerstvovací stanice: vždy je tu stínek s lavičkou a chladná voda teče z kohoutků připravených na zalévání kytiček. Farmy, které míjím, jsou liduprázdné, a tak trénuju svoje „Hey hey“ jenom na koních, ovcích a kravách. Mám spoustu dotazů, šetřím si je pro pravé Nory. Jako třeba: Kam se poděli všichni Noři? Proč se nad vchody všech budov na těch liduprázdných farmách všude svítí, a to i přes den? Skáče někdy někdo na všech těch trampolínách, jež míjím v opuštěných zahradách? Je nějaký klíč v používání červené, žluté a bílé barvy na domech? Zdá se, že červená byla asi ve slevě? Jaké je typické norské jídlo? Proč nesolí chleba? Proč nikdo nesbírá maliny? Proč všude nad vchody věší parohy? Proč kolem domu musí postavit nejmíň pět dalších stavení, domečků, kůlniček, kadibudek, psích a ptačích budek? Kde berou prachy na všechny ty luxusní traktory, bagry, bavoráky a karavany zaparkované na každé farmě? To jim to zemědělství tak vynáší? Proč musí mít všechny trávníčky pořád posekané a seřazená stébla podle velikosti? Vyvěšují vlajku na stožár před barák jen někdy, nebo tam vlaje celý rok? Proč jsou norské farmy tak strašně krásné a městečka tak neútulná a místy až ohyzdná? A proč je tu všechno tak příšerně drahé?

S těmito úvahami se pomalu dlouží stíny, odpoledne se překape do podvečera a se snesitelným, ale už zase horkým slunkem v zádech se vyloupnu na náhorní plošince s nádhernými výhledy dál na sever až k největšímu norskému jezeru Mjøsa. Přede mnou v údolí se rozprostírá Lena (spíš seskupení farem rozházených mezi poli než opravdové městečko) rozeznatelná podle obrovského sila a kousek dál cíl dnešní etapy: prastarý románský kostelík v Hoffu s komunitním centrem, v němž přes léto poskytují místní dobrovolníci ubytování ušlým poutníkům.

V kostele najdu dobrovolnici, s jejíž pomocí se dostávám do herberku. Jsem tu sama. Mám pro sebe velký sál s kuchyňkou a rozkládacími lehátky. Skříňky i lednička jsou nacpány jídlem, prý „se to musí sníst“, tak ať si jen beru, co hrdlo ráčí. Je tu i wifi a dokonce audiověž s repráky. Idylický výhled na hřbitov. Co si přát víc? Pročítám knihu hostů a ze zápisů ostatních poutníků mám konečně pocit, že nejdu sama. Přepadá mě vděčný pocit, že se zapojuju do řetězu s ostatními a ten řetěz drží pevně.

Den 3.

Pátek 27. 7. 2018, Hole – Sløvika, 29 km

Ráno v 5 vstávám, před 6. vyrážím. Ráno je vlahé, ale to je tím celou noc kropeným hřištěm. Tuším, že peklíčko započne co nevidět. Vynechávám 10 km zacházku přes pole a další pole ke kostelu Bønsnes kirke. Sice ho podle pověsti nechal postavit sám svatý Olav jako poděkování za vyváznutí v bouři na jezeře Tyrifjorden, ale soudím, že bude stejně zavřený a že takových kostelíků ještě uvidím po cestě dostatek. A mám pravdu. Bude zavřený. A uvidím.

Mířím tedy rovnou na sever, přes pole a louky, kolem honosných a prastarých farem, s nějakým tím kouskem lesíka mezi nimi, aby se chudák poutník mohl aspoň na chvíli schovat (původně samozřejmě aby měli chudáci farmáři trochu té vysoké k večeři).

Má být 34C, ale je aspoň 40. Ráno to jde hezky, slunko tolik nepeče, míjím zavlažovaná pole, první stříšky statků porostlé (totálně uschlou) travou, krásná stavení s nádherně vyřezávanými ornamenty. Na stodolách zvoničky jako na kostele, ale zvony tu prý sloužily ke svolávání čeledě k jídlu. Je to opravdu pastva pro oči, tyhle červené a žluté domečky jako pro panenky. Fotím jak divá a pak zas mažu, když se objeví ještě krásnější na kopečku ještě fotogeničtějším.

Pak se slunko vyšplhá nad hlavu a pěšina se změní v asfalt. Postupně i já nabírám dnešní aktuální teplotu 40C. Místy se stezka zcela nesmyslně klikatí kamsi do kopce, jen aby se po kilometru pocení napojila zas na tu samou asfaltku, z níž není úniku. Tady si poutník moc nepomůže, ať volí kteroukoli variantu.

Prostě vpřed, ať už to mám za sebou. Snad bude zítra líp. Kdyby nebylo to vedro, fakt bych si to užívala, ale tohle je trápení. Nicméně malinové orgie pokračují, pořád vybírám ze zubů semínka.

Chcu dojít někam k vodě, než se upeču zcela. Na poslední chvíli, tedy těsně před upečením, kolem 2. odpoledne, dorážím do kempu v obci Sløvika u Randsfjordu. Bůhví proč tomuhle nudloidnímu sladkovodnímu jezeru říkají taky fjord. Ale je mi to jedno, hlavně že se tam dá skočit.

Nejdřív se dobrou půlhodinu potácím mezi karavany a hledám flíček na stan, který by byl aspoň trochu ve stínu, pak už se jen zbytek odpoledne povaluju střídavě v jezeře a na břehu. Přístup do vody je hodně mělký a šutrovitý, člověk musí jít aspoň kilometr, než je dost hluboko, aby si neodřel kolena.

Poslyšte veselou historku: zatímco peru v umývárně, nechávám mobil nabíjet vedle v zásuvce v koupelně. V Latinské Americe bych samozřejmě bez dozoru nikdy nic nenechala, ale tady mezi Nory se cítím bezpečně, kdo by taky z těch karavaňáků s luxusními bavoráky a motorkami všude okolo stál o můj otlučený mobil, který po vás chce navíc česky heslo? Vracím se z praní, mobil v čudu. Krve by se ve mně nedořezal. Když jste na cestách, v mobilu máte všechno. V mobilu má poutník celý svůj svět: spojení s domovem, mapy, adresář, GPS, fotky. Pamatuju si zpaměti jen jedno telefonní číslo: svoje vlastní. Ženu se tedy na recepci, jestli telefon někdo z personálu nevzal s sebou, protože se bál, aby ho někdo neukrad (to už se mi stalo jednou ve Skotsku). Hoch se diví: to by přece nikoho ani nenapadlo, odnést mobil, který se evidentně nabíjí v zásuvce. No že ne? Mě by to taky nenapadlo!

Voláme z recepce na můj mobil (= jediné číslo, které si pamatuju, pamatujete?) a po chvíli se ozve mužský hlas. Pravím anglicky: „Pane, vy máte můj mobil!“ „Jojo, manželka ho našla a mám ho u sebe, protože jsem nevěděl, co s ním mám dělat.“ Aha. Záchranář. Páchač dobra. Zabít málo!

„Byl byste tak hodný a donesl mi ho na recepci? Já ho fakt dost potřebuju.“ Pán mi donesl mobil, byl moc milý, tak jsem mu pěkně poděkovala, jak mě vlastně zachránil, a odkvačila se vydýchat do stanu. Prý NAŠLA! Kráva jedna blbá! A já taky ovšem. Už to neudělám. Už budu na záchodcích nabíjet jen powerbanku, přísahám na holý pupek.

Tak mi s mírným vyplavením adrenalinu utekl zbytek dne, večer pak v příjemném rozhovoru se starším manželským párem: bydlí tu na kopci nad fjordem a přijeli se na kole zchladit do jezera. Obhlížejí můj miniaturní stan a tak se dáme do řeči. Samozřejmě jsou zvědaví, co tam pohledávám, a jdou hned k věci: „A to jdeš, protože jsi věřící, anebo just for fun?“

Nojo vlastně, vždyť já jdu JUST FOR FUN! Akorát to zatím moc funny ještě nebylo.

Den 4.

Sobota 28. 7. 2018, Sløvika – Brandbu – jezero Einafjorden, 35 km

Už nikdy se neubytuju v kempu. Už nikdy o víkendu. Už nikdy!

Asi v 10 večer zahájili 50 metrů od mého stanu mejdan. Začalo to nevinně jako rodinná večeře pod slunečníky, babičky posedávaly, dětičky kolem skotačily. Se setměním to však neskončilo, ba právě naopak: všichni (včetně babiček a dětiček) se pořádně zliskali a začali hulákat, pouštět nahlas tryskošku, do toho místní umělec na klávesy zkoušel něco jako karaoke, chlastali první ligu až do rána. K završení zábavy se ve vedlejším stanu páreček, který taky nemoh zamhouřit oka, začal bavit a hihňat nahlas. Bombardovala jsem je šiškama a snažně prosila, později už taky hulákala, aby konečně sklapli, že se tu nedá spát. Další hihňání.

A tak to šlo až do 4:30 ráno, kdy jsem to vzdala, skočila do jezera, sbalila stan a opustila Sløviku navždy. 230 babek za přespání! Taková zlodějna! Vůbec jsem nespala! Ještě z kopce nad kempem jsem slyšela, jak párty vesele pokračuje.

Dnes to bude pro změnu pořád do kopce. Je pod mrakem a odpoledne se má konečně něco přihnat. Takže je vlastně dobře, že jsem už v 5 ráno na cestě, konečně si to užiju bez úpalu. Vyrážím svižným tempem, jak ve mně pořád pumpuje vztek. Postupně se uklidňuju a začínám vnímat, kudy to vlastně šlapu.

Ráno o samotě v krajině probouzení. Vždycky mě vyléčí. Stačí krátká chvíle a všechno špatné je zapomenuto. Proplouvám bezčasím. Každý suchý lístek šustí dvakrát hlasitěji, každá moucha se blíží s ohlušujícím bzukotem (kolem statků jich jsou hejna, chcou se, zdechliny, poponést na mých ramenou). Všechny své pohyby vnímám zpomaleně a z dálky. Žlutá tráva kam oko dohlédne, spadané březové listí šustící pod nohama a k tomu to měkké oranžové světlo po ránu ve mně probouzejí intenzivní podzimní pocit. Bolestně krásnou tesknotu podzimních děcek. Podzim mě vždycky bolí a zároveň je můj, patřím k němu narozením. A teď se to tady na mě hrne, uprostřed léta jsem jak zakletá.

Sním si tak za chůze, míjím okraj lesíka, když v tom se čumák mihne před očima a než se stačím vzpamatovat, je pryč. Viděla jsem losátko!

A míjím statky, hodinu za hodinou, stoupám v kopcích. Inu, jsem v kraji Oppland, v Horní zemi. Ze zakletí mě probouzí až štěkot psů a traktory. Před desátou přicházím k sesterským kostelům v Granavollen. Stojí tu dva, těsně vedle sebe, obehnané hřbitůvkem a zdí. Jako všechny norské kostelíky. Tyhle jsou prastaré, kamenné. Podle pověsti je prý nechaly postavit dvě sestry, jež se neshodly. Každá chtěla mít svůj, a tak tu stojí dvojčata.

V deset mě pouštějí dovnitř na čumendu. Sháním se po poutnickém centru, které tu má někde být. Je. Otevírá mi dobrovolnice Helge, nechá mě se občerstvit (ale kafe, co si vaří pro sebe, nenabídne) a pak chvíli kecáme. Poutníků je teď prý málo, je moc vedro. A navíc hlavní tah už je dávno pryč, vyšli někdy kolem slunovratu, kdy začínají v Norsku prázdniny, a taky aby byli tento víkend už v Trondheimu, na svátek svatého Olava. Tak se na to podívejme, putuju po stopách svatého Olava a ani nevím, že jeho svátek je právě zítra! Toš taková já jsem poutnice.

Helge se svěřuje, že v září půjde kousek Camina francés, ale se zájezdem, protože po úrazu ramene nemůže tahat těžký batoh. Kamarádka ji přesvědčila, že s pomocí autobusu převážejícího zavazadla to zvládne. Určitě ano. Cest je nekonečně mnoho a na každého aspoň jedna čeká. Může si vybrat podle svých schopností a možností. Buen camino, Helge!

Pokračuju v cestě obohacena o příjemné setkání a o nepostradatelnou frázi: „Jeg snakker ikke norsk“ = „Nemluvím norsky“. Až na to, že se mi nepodaří ji nikdy vylovit celou správně, takže se vždycky zmůžu jen na to primitivní „Ikke norsk.“

Sbírají se hrozivé černé mraky, ale vůbec to nevadí, všechno už ve mně volá po osvěžení. Míjím malý skanzen v přírodě (takových tu mají na každém rohu) a nádherný stylový kostelík, u kterého si na paloučku dám krátkou polední siestu (probdělá noc se začíná ozývat).

Nakonec se mi déšť vyhnul po okolních kopcích, ale přinesl příjemné ochlazení. V městečku Brandbu (první ze škaredých nicneříkajících zásobovacích stanic) nakupuju zásoby na pár dní dopředu (zítra je neděle a to bude opravdu vše norské zavřeno, včetně kostelíků) a s několika kily navíc v batohu a velkým cappuccinem a eště větším jogurtem v bříšku stoupám opět do kopců. Tentokrát zaplaťpámbů po lesní cestě, pořád mezi stromy. Tady se evidentně prohnal pěkný liják, všechno voní, všude osvěžující vlhko, malinové plantáže čerstvě umyté. A tak nabírám tempo a vyrážím jak střela. Potkávám značené trasy pro psí spřežení. Tady to musí být v zimě pohádka.

Pozdě odpoledne dorazím ke třem křížům označujícím nejvyšší bod lesní silničky. Je to zase jedna z těch prastarých středověkých důležitých spojnic známá pod jménem Kjølvegen, kýlová cesta. Jeden z výkladů praví, že tudy Vikingové tahali po souši své lodě z jednoho jezera do druhého. Další pověst říká, že se tu zastavovali poutníci na cestě do Trondheimu a modlili se. Já jen tak chvíli zevluju na výhledy a trávím těch nejmíň 5 kilo malin, co jsem po cestě spořádala. Jsou jich tu tuny! Už vím, proč to místní nesbírají. Jsou prostě přežraní!

Dole pode mnou v údolí se leskne mezi lesy další nádherné jezero, které se jmenuje fjord: Einafjorden. A na jeho břehu typický norský nouzový přístřešek zvaný gapahuk. Je nový, luxusní a jenom pro mě. Sotva se vynořím z jezera a usuším vyprané, spustí se lijavec. Celou noc si lebedím v suchu, spím jak miminko 12 hodin a poslouchám, jak se kolem konečně honí ty snažně vymodlené přívaly deště.

Den 2.

čtvrtek 26. 7. 2018, Jezero Burud – Klaistua – fotbalové hřiště v Hole, 27 km

Ráno v 6 vstávám a dávám si na probrání půlhodinku slastného cákání v jezeře. Všude je ještě mrtvo, ale Oskar už začíná péct. Cesta vede z lesa kolem luxusní kadibudky a dál do údolí s golfovým hřištěm. Začínají po něm popojíždět brigádníci na sekačkách, ale nemají co sekat. Všude kolem, kam jen oko dohlédne, žlutá, slunkem spálená tráva.

Za dědinou se má Olavova stezka vnořovat do lesa Krokskogen, slibují cedule a průvodci. Po zbytcích prastaré královské cesty, gamle Kongeveg, jež kdysi spojovala Oslo s Bergenem. Těším se, že se schovám do chládku stromů, ale ouha: sice se vnořuje do lesa, ale je to prašná silnice pro dvoustopá vozidla, stromy kolem úhledně a svědomitě vykáceny, kroutí se to nahoru do kopců bůhví kam a bůhví kolik kilometrů, ale nikde ani centimetr stínu. Žlutý vrah pere přímo do zad, kolmo. Vysmívá se mi jen můj vlastní zpotvořený stín, po kterém si neustále šlapu.

Deru se tak celé dopoledne, stále do kopce, občas kolem projede auto a zvíří prach, takže můžu opravdu kvalitně skřípat zuby. Volím dělící taktiku: malé, ale rychlé úseky chůze od maliní k maliní. Zabírá to jako mrkev na provázku před oslem (v tomto případě za Oslem), malin jsou tu totiž tuny. Potkávám velkou spoustu informačních cedulí s velkou spoustou jistě zajímavého textu, ale všechno je jen norsky, takže poučení o místní historii zůstávám ušetřena. Pochopila jsem jenom, že to tu je moooooc staré, že už tudy všichni jezdili hrooozně dávno a že usedlosti, jež míjím po cestě, jsou zmiňovány v královských dokumentech již skoro tisíc let.

Pak mi začne docházet voda. Přemluvím se k zacházce přes Olavův pramen, ale jsem skeptická. Má skepse je opodstatněná: v lesní studánce není ani kapka vody. Aspoň si tu v mechu a stínu na chvilku schrupnu.

Míjím několik statků, ale nikde ani noha. Až v hájence se spoustou zaparkovaných traktorů a strojů na kácení dřeva se na mě rozštěkají psi. Osmělím se a zavolám, vyjde paní hajná a načepuje mi luxusně chladné kohoutkovice. Prohlíží si petku, kterou jí podávám, a ptá se, odkud jsem. Flaška je ale z Andorry, tak to jsem ji dokonale zmátla. Odchází zas do stínu stavení a volá na uštěkaného ratlíka: „Domů, Karamelo!“

Kolem poledne mi z toho vedra začne regulérně hrabat, takže vymýšlím krásnou báseň o králi Olavovi, kterou si pak omílám, dokud není dovedena k naprosté dokonalosti. Báseň zní takto:

Byl jednou král Olav

ten když mobilem volav

jak miluje svou squaw

velmi velkou lav (jako love, vole)

ušlapal ho dav.

V tomto poetickém rozpoložení přicházím až do luxusního komplexu budov Klaistua, což je dnes, stejně jako před stovkami let, zájezdní hostinec na královské silnici, jediný široko daleko. Pyšní se několikasetletou tradicí norského pohostinství a návštěvami spousty korunovaných hlav. Z výhodné polohy na kopci střeží ústí cesty do obávaného skalnatého kaňonu Krokkleiva, spadajícího prudce k jezeru Tyrifjorden. Skoro 400 m převýšení na 3 km. A samý šutr. Jak to proboha mohl vyjet plně naložený dostavník? A jak to proboha mohl sjet? O pár metrů dál jedno místo nese jméno Doktorberget. Doktor ženoucí se bryčkou na pomoc rodičce si tu v noci cestou dolů srazil vaz.

Nad statkem Klaistua se dá lesní pěšinou dojít až ke Královské vyhlídce. No nekupte to, je jenom 34C a jde se stínem! Panoramata ale opravdu stojí za to. Můžu si prohlédnout a pěkně prozkoumat celý zbytek své dnešní naplánované trasy. Moc optimistické to ale není, pole, louky, pole, ani vidu po nějakém stínku. Spouštím se dolů k jezeru, kterému kdovíproč říkají fjord. Není to zrovna příjemný koutek, je nutno se popasovat o místo s hlavní silnicí, takže cesta betonem, pod mostem. Dvakrát za kilometr se musím zastavit a vykoupat – špinavý štěrkový břeh, kolem sviští auta, ale nic lepšího tu není – aby ze mě nebyl chcípáček. Voda je teplá, moc to nepomáhá.

A vleču se dál, slunko se mezi tím otočilo, já ne, to znamená, že mířím stále na západ, tentokrát po asfaltové cyklostezce podél hlavního tahu, se žlutým reflektorem přímo do ksichtu jako bonusem. Fakt bezva.

Vidím lesík. Vzdávám to. Tam uteču, schovám se, kamkoli, mezi šišky a mravence, jenom ať už to prosím nepeče. Za lesíkem mě ale čeká překvápko, které není v mapě: sportovní areál s fotbalovým hřištěm, neoplocený, travička se zelená, právě zavlažují. Tak já neumřu! Jupí! Stavím stan na kraji v měkoučké zelené trávě. Pak půl hodiny běhám po hřišti dokola – honím sprchu. Pak pozoruju vážky (je jich tu celé komando), jak nalétávají nízko nad trávník a loví komáry. V 21:30 zalézám a je ze mě mrtvola. V 22:00 přibíhá mužstvo místních taťků a do 23 hrají fotbal, aniž by se mnou nechali jakkoli vyrušovat. Dělám to taky tak: nenechám se vyrušovat, zalézám do stanu a natáčím budík na 5:00. Musím zítra vyrazit brzo, než ze mě bude škvarek.

El norte no es un lugar sino un estado de ánimo. Sever není místo, ale stav duše.

(parafráze slavného citátu o Macondu z knihy Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze.)

Den 0.

úterý 24. 7. 2018, Oslo – Eidsvoll verk

Ještě jsem ani nevyrazila a už potkávám dobré lidi. Na moji veřejnou žádost na couchsurfingu o přespání v Oslu se mi ozvala Joana. Portugalka, která se rozhodla emigrovat do Norska. Vybodla se na neperspektivního přítele, práci, rodinu i celé Portugalsko, dala si inzerát v norských novinách, zda by ji někdo nezaměstnal – a ono ji někdo zaměstnal. V tomhle nezištném pomahačství jsou Norové přeborníci, jak jsem se v následujícím měsíci nejednou přesvědčila. A tak se milá Joana spakovala a teď je tady. Naučila se norsky během pouhých 3 měsíců (za což má můj neskonalý obdiv), teď už tu žije několik let a pracuje ve velké firmě distribuující norské lososy do celého světa. Má tudíž základnu blízko letiště (ta firma i Joana), na místě pro mě více než výhodném.

Přilétám do Osla pozdě večer v neuvěřitelném vedru. Člověk se tu na sever jede trochu zchladit a v 10 večer je pořád skoro 30C! A taky světlo. Na to jsem se moc těšila, dlouhé dny, které bude možno využít do mrtě, užít si každou chvíli putování naplno, mít prostor dne zaháklý na vytahané kšandě a od 4 do 23 s ním dělat psí kusy.

Rovnou z letištní haly jede vlak do městečka Eidsvoll. Je to jen jedna zastávka. Joana mě vyzvedává na nádraží a hned mě bere na obhlídku místních pamětihodností. Eidsvoll totiž není jen tak ledajakým městečkem poblíž letiště: je to kolébka norské demokracie. Zde byla v jednom z krásných dřevěných panských domů, jakých budu obdivovat během své cesty ještě milión, v roce 1814 sepsána první norská ústava a zvolen nezávislý norský král po 400leté nadvládě Dánů. 17. květen, den, kdy zde došlo ke slavnostnímu ústavodárnému shromáždění, je od té doby norským státním svátkem. Dnes je tu samozřejmě muzeum. V 10 večer samozřejmě zavřené. Ale pěkné je to, palouček jak ze žurnálu a kolem se vlní říčka, všude je však znát letošní katastrofický nedostatek vody.

Už je to tak: vybrala jsem si špatný rok. V Norsku vládnou vedra a stoleté sucho, od května tu neviděli ani kapku deště, platí přísný zákaz zavlažování trávníků, napouštění bazénů a jiného plýtvání vodou. Taky je vyhlášen stav nejvyšší protipožární pohotovosti, nesmí se rozdělávat ohně, grilovat, kouřit.

Jo, vybrala jsem si prý špatný rok. Začátky mého putování budou horší, než co jsem kdy zažila na caminu. Vedro, výheň a k tomu 15kilový batoh, protože na rozdíl od camina je to tentokrát měsíc s plnou polní. Spaní a vaření, věci do zimy, spousta vody, a taky jsem si vzhledem k cenám vzala s sebou dosti značné zásoby ovesných kaší (snídaně), směsi suchých plodů (první pomoc), knekebrotů a paštik (oběd), kuskusu a sardinek (večeře). Budu muset něco užrat, jinak mě to v tom počasí zabije hned na startu.Teď máte v podstatě přehled o jídelníčku poutnice. Celkem se to za celý měsíc nezmění. Jen přibude jednou za čas půlkilový jogurt (mají je výborné, obzvláště lehce se vypěstuje závislost na vanilkovém) a nejčastěji jak to půjde nekonečné kafe. Nekonečné kafe je v Norsku kapitola sama pro sebe. Vše jím začíná a končí. Filtrované kafe v konvici, které je za pár korun všude a vy si ho můžete do hrnku dolít, kolikrát chcete, se stalo mojí drogou, tématem ke konverzaci, důvodem k žití, příležitostí k seznámení úplně všude. Nekonečnému kafi vděčím za mnoho srdečných setkání a mnoho užitečných informací.

Joana mi taky dává první lekci norštiny: ø se čte jako ö, å jako o, a o jako u. Paráda, už umím norsky! Tusen takk, Joana!

Den 1.

středa 25. 7. 2018, Oslo – jezero Burud Vann, 27 km.

V noci se mi zdálo, že s Joanou plaveme v jezeře plném sraček. Rozhodla jsem se to brát jako dobré znamení.

Brzo ráno mě Joana přibližuje zpět na vlak (už zas skoro 30C) a já si kupuju lístek do Osla sentral. Jsou to sice jen 3 zastávky, zato to stojí 101 NOK. Ach jo. Budu si muset začít zvykat – ale na tohle se zvyknout nedá. Norské ceny všeho jsou prostě astronomické.

V Oslovi panuje kolem nádraží neuvěřitelný stavební ruch. Roste tu celá nová čtvrť, mrakodrapy každý jiný a mezi tím se snaží vybudovat síť mostů, nadjezdů, podjezdů a tunelů. A jelikož to celé stojí (či bude stát) na území nejstaršího oslovského osídlení, nezbývá mi, než se proplétat mezi náklaďáky, válci, horkým asfaltem, ale i stále usměvavými a ochotnými norskými cestáři. Ukazují mi cestu, kudy z toho ven, rovnou k parčíku s ruinami kostela sv. Hallvarda. Tam to totiž všechno začne.

Cesta svatého Olava, krále Olava Haraldssona. Mezi poutníky známá též jako St. Olav´s way. Putování z Osla vnitrozemím Norska s cílem v katedrále v Trondheimu, středověkém Nidarosu, kde byl král Olav pohřben. Ta štreka začíná právě tady, neboť svatý Hallvard byl v dobách krále Olava hlavní oslí katedrálou, pilířem norského křesťanstva. Od katedrály ke katedrále – to se zdá patřičné pro křesťanskou pouť. Proto se král Olav stal svatým: je mu připisována zásluha za pokřesťanštění norských Vikingů. A protože Olav nebyl žádný poustevníček, ale vikingský bojovník, vnutil Norům křesťanství ohněm a mečem. Sám také zahynul (roku 1030) v bitvě proti těm, kdo nebyli příliš ochotni sdílet jeho nesmlouvavé teologické názory a podřídit se jeho mocné a o nic méně nesmlouvavé světské nadvládě.

Tak tady vyrazím. U milníku s číslem 643. Vlastně kilometrovníku. Má to ale všechno jeden háček. Nejsem vůbec žádný křesťan. A to už mám přitom za sebou pár pěkných štrek do Santiaga. Proč to teda vlastně podnikám? Co si od toho slibuju? Možná to bude znít divně, ale odpočinek. Chůze je pro mě největší relax. A chůze na dlouhé vzdálenosti, putování den za dnem spoustu dní v kuse s batohem na zádech, je ta nejlepší psychoterapie, jakou znám. Je to taky nejlepší způsob, jak poznat nějakou zemi a její obyvatele, jak si je osahat, nasát, zamilovat. A tak když plánuju prázdniny, plánuju je dlouhé a pěšky. Na tyhle norské jsem se těšila už hodně dlouho. Nemohla jsem se dočkat, fakt. Příjemně mě mrazilo při představě, že mě čeká divočina, zima, voda shora i zdola, mokřady a brodění, možná i fujavice a zmrzlé prsty, věčně nacucané boty a pára u pusy. Představovala jsem si Norsko asi jako Skotsko v květnu, kde tohle všechno bylo a taky jinovatka po ránu jako bonus. Těšila jsem se na ten pocit absolutní vyčerpanosti, kdy večer konečně najdete flek na stan, shodíte bágl ze zpocených zad, skočíte do ledového potoka nebo jezera, uklohníte nějaký ten kuskus, zhltnete ho, zcela žravě animálně, vypijete čaj a možná vám i zbude kousek sil na vyčištění zubů, pak složíte své unavené kosti do spacáku a je vám blaze, protože dnešní den byl nádherný – každý vždycky je.

A teď jsem tu. Brzo ráno v smradlavém parčíku s povalujícími se houmlesáky evidentně severoafrického původu, u pár ruin posetých odpadky, v tom děsivém vedru už teď k zalknutí, u milníku/kilometrovníku s číslem 643. A s tím gargantuovským báglem překračujícím nejméně o 4 kila mou ideální představu pohodlného putování. OK. Rychle pryč odsud. Čeká mě skvělý úvod: celý den ploužení rozžhaveným Oslem.

Osel se mi nelíbí. Zjistím pak časem, že se mi nelíbí ani jedno z norských měst. Norové nejsou dělaní pro města, města nejsou dělaná pro Nory. Je to celé jakési šeredné, účelové, ošuntělé, bez duše. Norská duše je ve dřevě, ve vodě, ve větru. Norové jsou Vikingové, ne králíci. Připadá mi, že zavřít Nory do měst a omezit jim pohyb na asfaltové čáry je zločin. A nemají tu bankomaty. A poflakují se tu podivné existence. A všude otvírají až v 10 a já potřebuju plynovou bombičku. A je děsné vedro. Můj mozek si to nějak furt nedokáže srovnat: všechno je jak ve Španělsku: jdu s batohem, hůlky klepou o chodník, voní kafe, slunko se mi propaluje do sítnice a po nose tečou čurky potu. Akorát ty ceny tomu nějak neodpovídají a spouštějí v hlavě alarm. Pryč!

Poutnické centrum. Ano, Osel má své vlastní svatoolavské poutnické centrum. A v centrumu dobrovolnici Marion. Vyplňuje pro mě poutnický pas, informuje mě o změnách na trase, povídáme si. Chce být užitečná. Po jistém váhání přijímám nabídku poutnického požehnání. Jsem sice hrdý pohan, ale beru to tak, že pokud tomu věří ona, pozitivní energie, kterou mi svým požehnáním předává, si najde svou cestu na cestě mé. A tak se staň!

Klekám si na karimatku, pokládá mi ruce na hlavu a pronášíme spolu, ona norsky, já česky, prastará slova, prastarou magii: Otče náš… A pak mi vhrknou slzy do očí, protože ona pokračuje mně tak známou ozvěnou z dálky, slovy, jež mám opletené čtyřmi hlasy známé melodie:

May the road rise to meet you / may the wind be always at your back /

may the sun shine warm upon your face / the rain fall soft upon your fields /

and untill we meet again / may God hold you in the palm of his hand.

Marion je taky feministka. Když se dozví, že jsem Češka a jdu sama, ujede jí: „Oh, good! There are more of you! That´s brave!“ Sice nevím, co je statečného na tom vybrat si jít někam pěšky místo jet autem, ale rozmlouvat jí to nebudu. Už jsem to párkrát zkoušela a je to zbytečné.

Od poutnického centra mě začínají provázet různá znamení – no prostě symbol Olavovy cesty:

Frognerparken: dělám si tu ve stínku pauzu na oběd. Je to jediná část Osla, kde se cítím skvěle, navzdory davům turistů. Je tu zeleň a voda. Tady zákaz zavlažování evidentně neplatí. Usazuju se pod strom u pítka a dávám si kus uzeného lososa a gudbransdalský karamelový sýr, kterými mě podarovala na cestu Joana. Pak stoupám na kopeček s Vigelandovými sochami. Už jsem je tu kdysi viděla (s hrůzou počítám, že právě před 10 lety) a byly nádherné. Jsou nádherné pořád. Těla jako by pod mým pohledem ožívala. Nejvíc mi učarovaly variace mileneckých dvojic. Už tehdy. Teď po 10 letech vzpomínám na ty, kdo zatím prošli mým životem, a zasahuje mě to ještě mnohem silněji. Ale všechno, co se dnes děje, je také předzvěstí budoucnosti. Jen ta Lenkaplenka pražící se na slunci se sochami v oslím parku to ještě netuší.

A pak po značkách téměř v bezčasí, dál, ven z města. Hranici Osla tvoří mělká říčka. Chtěla bych tam skočit, ale není kam, stěží 5 cm líné vody. Ale dál proti proudu se stezka noří do kaňonu s vodopádem, u kterého se čachtají místní děcka. Popojdu ještě dál a narazím na pár tůněk. Odhazuju batoh, oblečení, skáču tam, všechno je mi jedno. Konečně voda!

Ten den bylo 36C. Ležím tam naložená v té vaničce a sbírám síly na další Saharu. Snažím se přepnout modus na „norská meseta téměř kastilská“. Pak je to furt do kopca. No jasně, že se divím, přece jdu na sever, tak to dá přece rozum, že to bude už jen furt do kopca!

První odměna přijde v obci Hosle (zahréte ně na té Hosle): cesta míří do zlatých žitných polí lemovaných statky – venkov! („Podívám se z okna, vidím venkov, tak jsem požádala.“)

Druhou odměnou je opravdový les plný maliní a borůvčí. Občas proběhne běžec nebo projede někdo na kole. Nechápu, že to nesbírají! Mám ty hody jen pro sebe. Bylo to opravdu na poslední chvíli před smrtí.

Třetí odměnu dne si vyrábím večer sama: zacházkou z trasy k jezeru Burud, které jsem si vybrala k noclehu. Temná chladná hladina uprostřed lesa, malá písčitá pláž. Už tu táboří španělský taťka se synem a kolem řádí jednodenní výletníci ve vodě ještě v deset večer. Šak co, jsou prázdniny a ještě je světlo. Přidávám se k nim a jenom to zasyčí. Plavu oblečená, a tak zároveň peru. Osvědčená metoda. Stavím vnitřní díl stanu, to jen kvůli hmyzu, ale komáři nejsou. Vychcípali vedrem.